Ve středu (27.11.) jsme po snídani vyrazili na naše staré známe chickenbusové nádraží, odkud jsme se svezli do nedaleké vesničky na kávovou plantáž Finca Los Nietos, kde jsme si předchozí den domluvili po mailech soukromou prohlídku s výkladem (50Q). Po zazvonění nás za velikou bránou přivítala s nadšením postarší paní Christina. Vysvětlila nám, že se jedná o menší rodinnou ekologickou plantáž, po které nás provede její dcera. Ta dorazila za pár minutek i se svým ani ne ročním synkem. Provedla nás po plantáži, ukázala nám jak vypadá pět druhů keříků kávy arabica, ochutnali jsme kávovou třešínku a dozvěděli se, jak se vyrábí přírodní hnojivo či postřik proti hmyzu. Prohlídka pokračvala přes stroj na loupání třešínek, třídící koutek a terasu s překrásným výhledem na sopku Aqua, kde se následně kávové boby suší. Naší prohlídku jsme zakončili v pražírně, kde jsme také měli jako první návštěvníci z Česka tu čest zapíchnout do obrovské mapy světa špendlík do české republiky. Po prohlídce jsme ochutnali kafíčko z čerstvě upražené kávy a i já nekafař jsem musel uznat, že je vynikající a dvakrát jsem si přidal. Během kafíčka jsme se dozvěděli, že celá rodina pochází z USA, kde tráví vždy léto, a zimu pak tráví vždy na této guatemalské plantáži, kterou koupili před sedmi lety.
Po návratu do Antiguy jsme se stavili na našem oblíbeném trhu, kde jsme nakoupili nějaké ty suvenýry a už jsme spěchali zpět do hostelu, kde nás tentokrát úspěšně nabral mikrobus na výlet na sopku Pacayu. Cestou jsme nabrali dalších 8 lidí a asi po hodině dojeli až pod sopku. Tady na nás už čekal náš vysmátý průvodce v klobouku a kovbojských botách, který nám sdělil, že nás čeká osm kilometrů náročného stoupání. Spolu s ním tu bylo několik místních klučíků, kteří prodávali dřevěné klacky jako hole a pronajímali koníky pro ty, kterým se nechtělo šlapat po svých. Oproti jiným účastníkům jsme posilnění pocitem ze zdolání nejvyšší sopky obojí rezolutně odmítli a vyrazili i v doprovodu kluků s koňmi na cestu. Asi po dvou kilometrech stoupání už první členové výpravy začali odpadávat a zaplatili 200Q za to, že zbytek cesty vyjedou na pronajatém koni. Posledního koníka si pronajal jeden klučina cca po 3,5 kilomerech, aby za dalších 500 metrů celý naštvaný zjistil, že jsme nahoře a dál se již nedostaneme. Na mou otázku, proč nejdeme až na vrchol mi průvodce odpověděl, že je to nebezpečné, protože se jedná o činnou sopku, cesta dál je pokryta sopečným pískem a nedávna tam několik lidí zemřelo. Dále jsme se také dozvěděli, že žhavu lávu již dnes neuvidíme, protože v roce 2010, kdy sopka naposled vybuchla, již tekoucí láva zmizela a nyní už je vidět pouze sopečný prach a kamení. Na důkaz svých slov vylovil z baťůžku fotku, kde byl přesně na tomto místě vyfocen přímo před lávovou říčkou. Holt škoda, hlavní cíl naší cesty neuvidíme, tak aspoň se můžeme kochat výhledem na další dvě sopky a čekat na západ slunce. To by s námi ale nesměl být náš vysmátý průvodce, který nám sdělil, že je to tu po setmění velmi nebezpečné, protože sem vyráží ozbrojení bandité a přepadávají turisty. Zklamaní jsme se tedy rozloučili s Pacayou a vyrazili na cestu zpět. Průvodce nás chtěl aspoň tošku rozveselit, tak nás vzal alespoň klikatými zkratkami, kde se dalo "lyžovat" na sopečném kamení, což si on sám vysmátý od ucha k uchu užíval nejvíce. Cestou zpět jsme nejdříve potkali dva hlídkující policisty s brokovnicema a později i celé terénní auto plné ozbrojenců - něco na těch nebezpečných banditech možná přecijenom bude. Celý výlet na sopku nebyl úplný propadák, ale za těch 115Q na osobu to určitě nestálo.
Naše zklamání z výletu jsme se vydali zahnat na večeři do centra Antiguy. Po delším hledání jsme objevili zajímavý sportovní klubík. Po večeři jsme se dali do řeči s barmanem a jedním hstem na baru, od kterých jsme zjišťovali, kde a jak se dostat v Guatemale na fotbal. Místňáci byli šťastní, že si můžou povídat s cizincema, takže slovo dalo slovo a už nás zvali na panáka rumu. Z jednoho rumu bylo rumů hned několik a postupně jsme se propili od rumu pětiletého až k rumu 12tiletému. I přestože jeden z nich neuměl vůbec anglicky a my španělsky neumíme skoro vůbec, docela pěkně jsme si popovídali. Z tajemného hosta se vyklubal majitel místní továrny na autodíly Volvo, který nás možná někdy poctí svou návštěvou v Česku. Než jsme se s nimi rozloučili, zakončili jsme večer společnou fotkou pod šálou České republiky na zdi, kterou nám hrdě ukazovali. 
Ve čtvrtek (28.11.) jsme opět vyrazili na chicken bus, který nás se dvěma přestupy odvezl až do jihozápadního koutu Guatemaly na pacifické pobřeží do městečka Monterrico. Ubytovali jsme se v nádherném hotýlku El Delfin. Přestože leží pímo na pláži a disponuje zdarma pingpongem, beach volejbalem nebo bazénem, stál nás jen 125Q za pokoj na noc. Mile nás potěšil i místní nápojový a jídelní lístek a ještě více nás potěšila následná porce a kvalita výborné mořské rybičky. Hned na večer jsme si zaplatili (50Q) výlet na pozorování želv kladoucích vajíčka. Právě velké želvy si oblíbili místní černou pláž ze sopečného písku a od října do prosince sem každý večer vylézají z oceánu vyhrabat díru, do které nakladou až 70 vajec. Po cca 48dnech se z nich vylíhnou malé želvičky, které se doplazí do oceánu a odplouvají do Thajska, aby se pakkaždý rokvraceli na rodnou pláž opět naklást další vajíčka. Na nášem pozorování nás doprovázel 38letý sympaťák Sander, který pracuje v místní želví rezervace Turtugario. Během pozorování jsme měli velké štěstí a během tří hodin tak viděli dvě želvy a mohli si osahat i jejich vajíčka. Ta zaměstnanci rezervace každou noc sbírají a přenášejí je až do vylíhnutí za plot rezervace, aby se vajíčkům na otevřené pláži nic do vylíhnutí nestalo.
V pátek (29.11.) jsme vyráželi v pět ráno na výlet lodičkou do nedaleké mangrovníkové přírodní rezervace, kde je k vidění kromě mangrovníků také hodně druhů ptáků, žab, ryb ale také kajmanů. Mně osobně nejvíce zaujal východ slunce s výhledem na naše známé sopky Pacaya a Aqua ndaleko Antiguy. Zbytek dne jsme strávili na pláži a soubojem s obrovskými vlnami Pacifiku. Zdejší vlny prý přejou surfařům, ale my neviděli ani jednoho. Sílu vln jsme ale okusili na vlastní kůži a musím říct, že když mě smetla nejedna dvou až třímetrová vlna, mlátilo to se mnou o dno a připadal jsem si jako ve ždímačce. Martinka mi vesměs držela palce z břehu, ale aspoň na chvilku se také do vln odvážila.
Při západu slunce nás čekal největší zážitek v Monterricu. Za příspěvek 10Q si každý může koupit jednu malinkatou právě vylíhnutou želvičku z rezervace, kterou následně může pojmenovat a vypustit na pláži na její dlouho plavbu směr Thajsko. Takto jsme tedy přivedli na svět Rozárku a Žofku. Mojí rozárce se tedy do vody nejdříve moc nechtělo a ze všech (cca 100) želviček se do oceánu dostala až jako úplně poslední. Žofka na ní ale kamarádsky počkala a tak holky mohly vyplout ploutvičku vedle ploutvičky společně. Snad se jim jejich plavba zadaří - svou první cestu prý přežije jen necelých sedm procent z nich. Večer jsme si dali ještě pingpong, závěrečný guatemalský rumík a před spaním pozorovali z pláže krásně zářící hvězdičky.
V sobotu (30.11.) jsme opět vstávali brzy a v pět již seděli opět v chicken busu směr Guatemala city. Průvodce hned v první kapitole o tomto hlavním městě říká, že se jeho návštěvníci dělí na dvě skupiny. ty, co říkají, že se jedná o špinavé, nebezpečné město, které nestojí za navštěvu a ty, kteří říkají, že se jedná o špinavé a nebezpečné město, které je přeto fascinující. My se mu původně chtěli úplně vyhnout a na letiště vyrazit rovnou z Antiguy, ale nakonec jsme se rozhodli toto doupě podsvětí navštívit a aby adrenalinu nebylo málo, rovnou jsme naplánovali i návštěvu místního fotbalového zápasu, ale začněme hezky popořádku. V Guate - jak místňáci Guatemala City nazývají - existuje několik dopravních prostředků. Červené autobusy, na které si můžete kdykolivmávnout a za 1Q se svézt a opět kdekoliv vystoupit. Do těch mají dle průvodce turisté nastoupit jen v případě největší nouze, takže ty jsme radši vynechali. Dále tu existují tzv. "metro busy", které staví jen na několika málo vyznačených zastávkách, které hlídají ozbrojení policisté a taktéž vás za 1Q svezou kamkoliv na své trase. Poslední možností jsou pak vcelku předražené taxíky s velmi pohyblivou cenou, ale to my Pražáci přeci dobře známe. Z autobusáku do centra jsme se svezli bezproblémově "metrem". Podle průvodce jsme se snažili najít doporučený levný hotel, ale ten už asi během toho půlroku od vydání zrušili, protože na místě určení ani dvou přilehlích blokách prostě nebyl. Po dalším hledání jsme nakonec našli uspokojivé ubytování a dokonce se s recepčním ve španělštině (tedy rukama a nohama) domluvili, aby nám na odpoledne sehnal taxíka k fotbalovému stadionu. Mezitím jsme vyrazili na obhlídku do centra města. Během tříhodinové procházky jsme objevili místní katedrálu, velké několikapatrové trhy a kouzelný central park. Vzheldem k tomu, že aktuálně začínal první adventní víkend, byl tu pro místní obyvatele připraven předvánoční trh s několika atrakcemi. Na jednom plácku pořadatelé rozhrabali na nějakých 100 m2 sněhovou pokrývku, kam na písknutí nběhlo asi 30 mladých i starších lidí a užívali si divokou koulovačku. V druhém koutku bylo ledové kluziště, kde si na ledu (a cca 2cm vody na povrchu) místňáci užívali své první bruslení (tedy lépe řečeno padání na ledu) v životě. Dále tu byla ledová klouzačka nebo malý vláček, který snad narvanější než klasický chicken bus objížděl celé náměstíčko.
Večer přijel včas náš taxík, který nás vysadil přímo před čtrnáctitisícovým fotbalovým stadionem Cemento Progreso domácího klubu Los Cremas Comunicaciones. Vcelku snadno jsme sehnali vstupenky na tribunu (40Q), koupili si fanouškovskou šálu a čepici a vyrazili fandit. V Guatemale hraje nejvyšší soutěž 10 týmů a po základní části nejlepších v osm hraje play-of o mistra ligy. My si vybrali zajímavý zápas odvetu prvního kola play-off, kde spolu soupeřili šampioni minulé a předminulé sezóny. První zápas skončil 2:2, takže jsme se mohli těšit na pěknou gólovou nadílku. Zajímavostí guatemalské ligy také je, že vzhledem k celoročně teplému počasí a menšímu množství klubů stíhají odehrát každý rok hned dvě sezóny. Zaplněnost stadionu byla sotva poloviční, ale fanoušci nás překvapili už při nástupu svého celku, kdy zpívali hymnu, vzduchem létaly konfety, vlajky vlaly, bubny bubnovaly a na závěr se nad námi rozsvítil i ohňostroj. Samotný zápas už zas takovýmzážitkem nebyl. Guatemalští fotbalisté jsou pomalí, líní hráči bez nasazení a s velkým sklonem k simulaci. Žádný gól nepadnul, takže největším zážitkem k vidění bylo 10 žlutých a jedna červená karta. Po zápase jsme si stopli na ulici taxík, který nás hodil zpět k hotelu. A že to panečku byla adrenalinová jízda. Po projetí dvou červených, nedání přednosti zprava, troubení autobusů na našeho řidiče a několika myškách, za které by se nestyděl ani Schummacher, jsem byl vcelku rád když jsme ve zdraví dorazili k hotelu a ani jsem se nehádal, když nás cesta stála skoro dvakrát tolik, co cesta tam. V noci jsme ocenili především pronikavý zvuk hotelového zvonku, na který musel zazvonit každý, kdo chtěl vejít dovnitř nebo vyjít ven z hotelu. Díky tomuto krásnému zvuku jsme toho moc nenaspali, ale aspoň jsme si mohli slibovat více spánku cestou v letadle.
V neděli (1.12.) jsme se sbalili naše batůžky a vyrazili taxíkem na letiště. Za poslední penízky sjme nakoupili snídani a už jsme cestovali směr Mexico city. V Mexicu jsme měli 5 hodin na přestup, což se nám zdálo moc na čekání na letišti a málo na cestování do centra města. Vyrazili jsme tedy obdivovat přilehlé okolí letiště. Vybrali jsme peníze z bankomatu a zapadli do místní sportovní restaurace na pivko a oběd. Svou včerejší fotbalovou zkušenost jsme si zlepšili sledováním online přenosu semifinále mexického poháru, kde s ehrál výrazně pohlednější fotbal. Během toho jsme si všimli prapodivného červeného drinku, ktetý popíjí většina dalších hostů. Zeptali jsme se týpka na baru, ze kterého se nakonec vyklubal majitel podniku, který si koupil ze své výhry v mexické loterii. Majitel nám ani nevysvětloval, co je součástí drinku a rovnou nás na drink pozval jako pozornost podniku. Při sledování jeho přípravy jsme zjistili, že se skládá ze dvou vymačkaných limitek, chilly, soli, pepře, worchestrové omáčky, rajčatového džusu, pepsi a piva. Celý vršek kelímku je pak obalen v jakémsi slaném chilly. Co vám mám povídat - takový gastronomický zážitek jsem už dlouho nezažil a doufám, že už nikdy nezažiju. Po večeři jsme vyrazili na letiště, kde jsme za zbylé pesos nakoupili v duty free shopu tequilu, kterou nám ale následně zabavvili při přestupu v Amstrdamu a to i přesto, že byla zapečetěná v Duty free pytlíku a my ani neopustili střeženou zónu. Holt chlapci z ostrahy asi měli pěkný večírek...