Indicky Himalaj 2 - Leh a okoli

Sobotu (16.8.) jsme venovali primarne zarizovani zazitku na dny nasledujici a doplnovani nasi vybavy. Nakoupili jsme tedy mapu okoli, plynove bomby na vareni (nabizena cena se pohybovala od 800 rupek az ke konecnym 450), poustni pokryvky hlavy a zasoby pitne vody. V mistni cestovce jsme nenapadne zkonzultovali nase napady na treky a na oplatku jsme si objednali na nedeli celodenni rafting na divoke rece Zanskar. 

Z puvodni nabidky za 1600 rupek na osobu se nakonec ve vedlejsi cestovce dostavame na peknych 1300 rupek na osobu a navic vcetne tepleho jidla pro ty, co rafting preziji. Po obede jsme se vydali do kopcu nad mesto, kde se nachazi Ladacky palac (udajne presna kopie toho tibetskeho z Lhasy) a jeste vyse horsky klaster, odkud je videt na cely Leh a prilehle hrebeny hor. Vyslap to byl sice jen cca 3km s prevysenim 222 metru, ale dost jsme se u toho zadychali. Nahore jsme pockali na zapad slunce, ktery nam trosku pokazila zatazena obloha, a pote uz potme drkotajic zuby pelasime zpatky do "civilizace".

 V nedeli rano vstavame pred osmou (tedy ja se opet budim uz kolem ctvrte hodiny ranni a nemuzu zabrat), balime veci a vydavame se za vodackym dobrodruzstvim. Martinka je od rana zamlkla a z oci ji vyzaruje cira hruza z utopeni se v ledove himalajske rece. Ja se tesim, ale pro jistotu si nastavuju nizka ocekavani, prneb mam trosku obavu, ze slovo divoka bude opet jen marketingovy tah a z vodackeho zazitku bude jen klidna plavba uprostred vysokych kopcu. Pravda nakonec byla nekde uprostred. Ale vezmeme to poporadku.

V 9:00 jsme pripraveni pred cestovkou, kde cekame na neuprosnem paraku jeste hodinu na opozdeny minibus. Aspon na neco se da spolehnout vsude na svete. :-) V autobuse s nami jede dalsich cca 20 lidi, vesmes Indove, nejaci Izraelci a mozna dalsi narodnosti. Vetsina je vyjukana a sveruje se nam, ze jede raftovat poprve v zivote. Mno tak snad to spolecne nejak prezijeme. Po dvou hodinach jizdy dorazime na soutok rek Zanskar a Indus, kde vyzvedneme vodacke vybaveni a mirime 28km proti proudu Zanskaru. Dost neuveritelne pusobi za nami jedouci jeep se 4mi rafty na strese, ktery se na hrbolate kamenne ceste naklani tak, ze uz ho chvilkama vidim prevrhnuteho dole pod srazem v rece. Nakonec vse ale kupodivu dobre dopadlo a my vyskakujeme na startovaci plazicce. Jiz cestou jsme z okynka videli nekolik zajimavych useku WWIII - WWIV, ktere by se nemusely stydet ani ve slabsich mistech na Certovych proudech.

Postupne se navlekame do seslych a deravych neoprenu kupodivu sitych na mnohem mensi postavicky. Boty moji velikosti take nemaji, takze nakonec jedu ve svych sandalech. Voda ma podle odhadu nejakych 5 stupnu celsia, tak doufam, ze si nezaplavu. Pak nasleduje dofukovani raftu a 20timinutova lekce jak se chovat na raftu i mimo nej. Musim uznat, ze pusobi celkem profi a z nasich pruvodcu mam dobry pocit. Navic s nami pluji dva zachranne kajaky. Pak uz jen naskakat do raftu a vyplouvame. Nas pruvodce si me posadil na predek raftu, asi at mam z toho vetsi zazitek a vice kontaktu s ledovou vodou. Martinka sedi hned za mnou. Chvilku se na vode sehravame a pak uz mirime do prvnich pereji. Vse probiha dobre, jen nam po chvilce zachazi slunce a pousti se do nas vlezla zima kombinovana se splouchanci ledove vody. V obtiznejsim useku chytam za nohy vedlesediciho Inda, ktery se zrovna chysta z raftu vystoupit, v jinem useku z jineho raftu vypadne jiny Ind a poplave si nejakych 100 metru, nez ho zachrani jiny raft. Posledni hodinku jsme se cely zmrzli protrapali na klidne vode pri silnem protivetru, kde bez padlovani raft doslova couval. Jinak vse probehlo celkem v pohode, ja jsem si vodacky zazitek uzil, Martinka prezila a vsichni tak mohou byt spokojeni. Po vpluti do Indu jsme pristali, vytahli rafty z vody, prevlekli se do sucheho a hura na horky caj a pripraveny vyborny obidek, ktery jsme si s Martinkou i pridali. Nekteri Indove byli chudaci celi modri, jedna slecna v klepajici se ruce neudrzela ani caj, ale snad to i oni nakonec ve zdravi prezili.

Po navratu do Lehu jsme vyrazili na autobusove nadrazi zjistit, kdy nam odjizdi pondelni autobus do vesnicky Shangsum Do, ktery ma podle pruvodce jezdit kazdy den. Kupodivu nekteri mistnaci o 50km vzdalene vesnicce nikdy neslyseli, nekteri neveri, ze tam nejaky bus jede a jini nas posilali od certa k dablu. Po dvou hodinach snazeni jsme narazili na jednoho pana ve stanecku na autobusaku, ktery tvrdil, ze minibus prijizdi v devet a odjizdi nekdy odpoledne kolem terti hodiny. Vycerpani a vymrzli jsme se mu rozhodli uverit a zamirili potme zpet do centra, kde jsme si dali vytecnou veceri a vydali se na guesthouse. Tady uz nas cekala jen nase kazdodenni rutina - zima, ledova sprcha, tvrda postel a o pulnoci uz si nechavame zdat o nasem nadchazejicim treku.

V pondeli rano vstavame v pul devate, balime veskere veci, pripravujeme krosny na trek a vyklizime pokoj. Ted nas ceka posledni velky obed a odpoledne vyjizdime na start naseho treku v Markha valley. Na zacatku nas ceka cca dvoudenni stoupani az do vysky 5200 m.n.m. a nasledne dalsi 3-4 dny pozvolneho klesani. Krosny mame narvane k prasknuti a jsme zvedavi, jak to vsechno zvladneme. Kotnik stale boli, ale po namazani ibalginem a stahnutim obinadlem to neni tak hrozne. Tak nam drzte palce a za 5-7 dni zase ahoj.