Zaver dovolene - Relax v Thajsku

Streda (5. prosince) probihala ve znameni louceni se s Laosem. Rano jsme se naposledy probudili v laoske postylce s laoskym hmyzem, dali si posledni studenou laoskou sprchu a vyrazili na ranni trznici. Vzhledem k tomu, ze jsme posledni den travili v hlavnim meste (Vientianne), vypadala trznice dost atypicky. Ve stancich bylo mozne kupovat mobili, filmy, pocitacove hry ci dokonce lednicky nebo elektricke kytary. S povzdechem jsme tedy zavzpominali na krasne trznice plne chudych farmaru kdesi na severu, dali si posledni cerstve dzusiky a ledove kavy a utratili posledni laoske penize za svacinku na cestu. Pote uz nas cekal odvoz na hranice a vlak do Bangkoku.

Samotny odvoz mel temer 40 minut zpozdeni a o co lepe - dorazil uplne plny. V tuk tuku pro cca 10 lidi sedelo jiz lidi 12 a melo se tam vejit jeste nas pet. Bagly jsme tedy nahazeli na strechu, posedali si ruzne po zemi a ja s Lubosem jsme si dokonce zalezli k ridicovi do jeho kokpitu. S prekvapenim jsme zjistili, ze nase rozluckova laoska jizda se nesla v duchu opatrnosti a bezpeci, coz bylo nejspis zpusobene tim, ze auto jeste nemelo najeto ani 5 tisic kilometru a vse jeste bylo zabaleno v igelitu. Po asi tri ctvrte hodine jsme zastavili u nadrazi, kde jsme s prekvapenim zjistili, ze jsme stale jeste v Laosu. Vsude jsme se totiz docetli, ze v Laosu zeleznice neexistuje. Pravdou ale je, ze Thajci protahli zeleznici az tesne za hranice Laosu (cca 15km), takze v Laosu maji jedno vlakove nadrazi a dokonce si kvuli tem 20ti minutam jizdy zalozili statni spolecnost "Natioanl Lao Railways". Na nadrazi jsme zrusili laoska viza, coz nas melo kupodivu stat 10 tisic kipu, ktere jsme ale uz nemeli, protoze jsme vsechny penize schvalne utratili. Vse se nakonec vyresilo platbou v thajskych bathech. Nasledna cesta s namol vlakovym personalem, zrizeni thajskych viz i prestup do luzkoveho vlaku do Bangkoku probehl bez problemu. Noicni vlak vyrazil asi o hodinu pozdeji, aby dorazil do Bangkoku celkem o 4 hodiny pozdeji oproti "jizdnimu radu", na coz jsme uz ale za tu dobu zvykli...

V Bangkoku jsme ve ctvrtek rano hned spechali na autobusove nadrazi Ekkai, odkud nam mel jet bus na jih Thajska, abychom stihli v mestecku Trat trajekt na ostrov Ko Kut (ci Koh Kood). Z toho duvodu jsme preferovali rychli presun taxikem pred MHD s nekolika prestupy. Zadny taxik nas ale na autobusak nechtel odvezt, zato nam vsichni nabizeli odvoz primo do Tratu s tim, ze zarucene stihneme posledni trajekt, ktery jede ve dve odpoledne. Nakonec jsme se nechali ukecat na soukromy minivan za 550 na osobu, abychom zjistili, ze nas taxikar namackal vsech pet i s baglama do sveho taxiku, aby nas odvozel na jakysi miniautobusak, kde nam chtel koupit standardni listek za 300 bathu bez jakekoliv zaruky stihnuti trajektu. Po mensi hadce a ostrejsich slovech jsme se nakonec nejak "domluvili" a ponekud nekomfortnim zpusobem jsme se dopravili na jih, kde jsme zjistili, ze posledni trajekt na Ko Kut odjel jiz v poledne a dalsi jede az dalsi den v poledne.  Prehodnotili jsme tedy plany a vyrazili nakonec na blizsi ostrov Ko Chang, ktery je blize, je vetsi, ale bohuzel take turisticky proflaknutejsi. Podarilo se nam tu ale nalezt uzasne ubytovani v dreveno slamenych minichatickach s vyhledem na more, navic v jizni casti ostrova, kde temer nejsou turiste a tak mame miniplazicku temer jen pro sebe. Po ubytovani se jsme jeste vecer vyrazili do nedaleke rybarske vesnicky, kde nas nalakal moc sympaticky kambodzsky kuchar/сisnik do jedne restaurace s morskymi dobrotami. Jako zakusek jsme ochutnali vybornou ustrici, kterou jsme si sami predtim vybrali v kadi.

Patecni den (7. prosince) jsme se rozhodli stravit relaxovanim u more. Rano jsme si byli poradne zaplavat, na terasce jsme si dali vynikajici brunch a pote jsme si vypujcili morske kajaky a vydali se obdivovat  pobrezi Ko Changu z more. Asi po dvou hodinach padlovani jsme objevili skaliska, kde pobihaly opicky (asi makakove), ktere se nejdrive trochu baly a utikaly, ale pote, co jsem v mori vylovil nejaky zbytek melouna a hodil jim ho, uz byly docela pritulne. Nasledne opalovacka, koupani a sportovni zakonceni pri padlovani zpet proti vetru a vlnam. Za odmenu jsme vyrazili opet do vcera objevene restaurace v nedaleke vesnicce. Nas stary znamy Kambodzan nam dnes doporucil tygri krevety, modreho kraba a rybu White Snapper (Chnapal morsky) v citronove chilli omacce. Ochutnali jsme nakonec vsechny tri a byla to opravdu lahudka. Po veceri jsme jeste pujcili motorku na dalsi den a vydali se na kute.

Dnesni den (sobota 8. prosince)  jsme po ranni rozcvicce v mori venovali cestovani po ostrove na motorce. Vydali jsme se objet cely ostrov a navstivit vodopady na na severovychodni strane. Vodopady jsme nakonec ani nenavstivili, protoze ricky pod nimi byly temer vyschle a tak se nam nechtelo platit ani vstupne 200 bathu za osobu. Navstivili jsme tedy alespon mistni rybarske vesnicky, nafotili pekne fotky a udelali si odpoledni placani se v mori na pisecne plazi na vychodni casti ostrova, kde nebylo po turistech vidu ani slechu. Za zminku stoji take mistni cerpaco stanice. Tedy v principu se jedna o standardni stanecky u silnice, kde krome ovoce, ci vselijakeho smazeneho masa nabizeji navic take sklenene lahve s ruzne barevnymi napoji. Ano spravne - jedna se o benzin. Tady tedy prijedete ke stanku, objednate dve lahve, slecna vezme ceditko a nalije vam je pres nej do nadrze. Na dnesni vecer mame v planu jit vyzkouset nejakou novou restauraci a ochutnat nejake specialitky z morskych musli. Zitra flakani u more a pozitri uz presun zpet do Bangkoku. Nejak se nam to tu zacina hrozne kratit. :o(

Kralovske mesto Luang Prabang a hlavni mesto Vientienne

Cesta z Phonsavanu do Luang Prabang probehla prekvapive bez problemu a pred pulnoci uz jsme byli v kralovskem mestecku. V tuto nocni hodinu byl trosku problem sehnat otevrene a zaroven volne ubytovani, ale po necele hodine se nam to podarilo. V sobotu (1. prosince) jsme si udelali volny den. Zacali jsme ho snidani v evropskem stylu - volska oka s pecivem, dzusikem a cajem. Pote se nse cesty rozdelily. My se byli podivat v kralovskem zamku s hrobkou kralu a ve vesnicce na protejsim brehu, ktera byla zapsana mezi pamatky Unesco. Tady jsme ochutnali mistni rybi specialitky ulovene v Mekongu. Ostatni zatim navstivili ruzne chramy a shledli zapad slunce z chramu Phu Si na kopci v centru mestecka. Pote jsme spolecne zaridili vylet na nasledujici den.

V nedeli jsme se byli nachystani v osm rano pred agentrou, ktera nas odvezla do sloniho kempu. Tady jsme si uzili cca hodinovou jizdu na slonech v prirode, pote rychly vycvik Mahmuta (sloniho vodice) a nasledne jsme si zkusili sami ovladat slona pomoci prikazu. Myslim, ze si sloni stejne delali vesmes to, co chteli, ale i tak to bylo zajimave. Celou sloni show jsme zakoncili spolecnym koupanim v Mekongu a uklidem slonu do jejich nocniho lesika. Zazitek to byl opravdu skvely, i prestoze jsem zrovna ja vyfasoval tu nejlinejsi slonici pod sluncem. :o) Obzvlaste prudke kopce dolu byly za slonim krkem vcelku adrenalinovy zazitek. Vylet jsme zavrsili navstevou Budhovych jeskyni na druhe strane Mekong, kam nas dopravila lodicka. Stavili jsme se i ve "Whiskey village", kde domorodci vyrabi a nasledne prdavaji mistni palenku Lao Lao a "Paper village", kde delaji v malinkatych manufakturkach rucne vyrabeny papir. Vecer jsme zakoncili na nadhernem nocnim marketu, ktery byl jeste zpestren zahajenim Filmoveho festivalu jihovychodne-asijskych filmu.

V pondeli jsme si pujcili horska kola a vydali se obdivovat krasy prirody a malinkatych vesnicek na protejsim brehu Mekongu. Vylet to byl uzasny a zazili jsme behem nej jak neuveritelne vedro a nedostatek vody, tak nasledne klasickou tropickou destivou prehanku, kterou jsme nastesti prezili v pohode pod slamenym slnecnikem s chlazenym Beer Lao v ruce. Nasledna jizda v bahne ale stala opravdu za to a pro lidi na trajektu a v Luang Prabang jsme se stali zajimavou atrakci. Unaveni z vyletu jsme si zasli na mistni podani typicke Laoske masaze celeho tela, ale bohuzel jsme se shodli, ze s prvni Laoskou masazi v Luang Nam Tha se to neda srovnavat. Prijemny relax to ale rozhodne byl.

V utery nas cekal posledni den v kralovskem meste. Pujcili jsme si motorky s tim, ze se pojedeme podivat na cca 30km vzdalene vodopady. Vzhledem k tomu, ze jsem na motorce sedel ten den poprve, mel jsem z jizdy (opravnene) mensi obavy. Hned behem prvniho pokusu se mi po 100 metrech pri otacecim manevru na uzke silnici podarilo oprit motorku o obrubnik, coz me stalo 50 tisic za opravu (nastesti jen Laoskych kipu, takze cca 125 kc) a hlavne mirne podrenou a zkrvavenou nohu. Trocha jodisolu a naplast to ale napravila a mohli jsme vyrazit. Po prvnich par kilometrech jsem se s motorkou zkamaradil a vse uz bylo v naprostem poradku, dokonce jsem v bezpeci povozil i sveho spolujezdce. Od vodopadu, kde nam slibovali nadhernou prirodu a medvedy, jsem radsi moc neocekaval a predstavoval si maly komercni vodopadek se stovkami turistu. Pred vstupni branou bylo placene parkoviste, kde jsme potkali mistni omladinu s basou piv, pak nasledovalo vstupne a maly vybeh s medvedy. O to vice jsme pak byli prekvapeni, kdyz jsme objevili opravdu nadherne a rozlehle vodopady, kde nebylo zas tak moc turistu a dokonce jsme se mohli v pruzracne ciste vode vykoupat. Nebyt toho, ze me ve vode palila odrena noha a nechutne jsem si nakopnul o nejaky sutrak malicek, byla to naprosta idylka. Cestou zpet jsme se jeste stavili male vesnice na nejake mistni oslave, kde predvadeli mistnaci sve hudebni a tanecni umeni v krojich. Malym detem jsme tu rozdavali bonbonky a jine drobnosti. Deticky nam mohli ruce utrhat a kdyz nam bonbonky dosly, doslo u deticek i na slzy. Odpoledne jsme jeste vysplhali i my na chram Phu Si, zasli si na Laoskou masaz nohou (s jednou nohou odrenou a na druhe s narazenym malickem to byl celkem gurmansky zazitek) a pote jsme se nocnim luzkovym busem presunuli dale na jih do hlavniho mesta Vientienne.

Dneska (utery 4. prosince) jsme v poradku dorazili kolem pul seste rano do Vientienne. Jedine vzruseni z jizdy (pote co nam vypli klasicky uzasny laosky popik na plne koule) byl zacatek meho celodenniho asijskeho prujmu, kdy se toaletni papir stal mym nejlepsim kamaradem a dobihani na nechutny turecky zachod nejvetsi ulevou. Kazdopadne i tento typicky zazitek z teto oblsti si muzu uspesne odskrtnout.
Pouceni z predchozich zkusenosti jsme nechali odjet vsechny Tuk Tuky (taxiky) plne turistu a nasledne usmlouvali odvoz do centra za polovicni cenu. Nasli jsme si hostel nedaleko centra, chviku jsme si dachli a vyrazili na pruzkum. Nejprve jsme si zajistili na zitrejsi noc luzkovy vlak z hranic s Thajskem do Bangkoku. Snaha o placeni karttou a ruzne handrkovani o mene platby (thajske bathy, laoske kipy a USD, kde se cena jedne jizdenky behem peti minut nekolikrat zmenila a oscilovala o cca 5 dolaru) nas stalo celkem asi hodinu a pul, ale nakonec jsme to snad ke spokojenosti vsech stran zvladli. Pote jsme si pujcili mistni prapodivna mestska kola. Jiz na prvni pohled vypadala hur nez nejhorsi kolo, ktere potkate na ceske vesnici, ale zas co byste za 10 tisic kipu (25 kc) na den chteli. Brzdy nebrzdily, na kolech byly osmy, plaste byly zpuchrele, cele kolo ruzne vrzalo a skripalo, zkratka zazitek jen ze samotne jizdy. Na techto kolech jsme si vytycili ambiciozni cil - 24 km vzdaleny Park Budhu, kde se nachazi tisice sosek Budhy. Cestou jsme obdivovali krasy Mekongu, modernich konferencnich objektu (kde nedavno schuzoval i nas pan prezident) ci mistni o neco vyspelejsi zemedelstvi a zajimavou kombinaci drevenych chatrci s modernimi vilkami. Po skoro trech hodinach jizdy a neuspesneho hledani jsme nakonec nas puvodni cil vzdali a pomalu se vydali na cestu zpatky. Cestou jsme ochutnali mistni extra palivou polevku (ja drzel dietu = pust) nebo zajimave kakao s ledem z mixeru, do ktereho nam hodili hrst gumovych medvidku (stale jsem drzel dietu). Cestou jsme jeste navstivili nejznamejsi monument Laosu - Pha That Luang, u ktereho ma fotku i Klausovic Vaclav. Kousek odtamtud konecne doslo na to, co jsme ocekavali od zacatku - rozbilo se kolo. Musim rict, ze se snad ani nemuzu divit, ze opet mne. S pichlou zadni dusi uz se bohuzel neda jet, takze poslednich 5 kilometru jsem se prosel a tahnul kolo vedle sebe. I diky tomu jsem si uz moc neuzil navstevu vitezneho oblouku v centru mesta ci pohled na prezidentskou vilu. Po navratu jsme si dali chvilku odpocinek a vyrazili do vecerniho mesta. Zazitek jsme zacali navstevou mistniho holicstvi, kde se kluci nechali oholit (pry zajimavy zazitek a hlavne dobra uleva) a ja, jelikoz jsem si s sebou na dovcu vzal vlastni holeni, jsem se nechal rovnou ostrihat. Krome toho, ze ani nevypadam jako z Manga komiksu, celkove musim rict, ze zazitek nic moc a vysledek take ne. No holt ne kazdy zazitek je pozitivni. Po pokazene nalade z odflaknuteho strihani jsem se rozhodnul ukoncit svou dietu a dal jsem si mistni cerstvy pomerancovy dzus bez mleka, ze ktereho se kupodivu vyklubal mlecny shake s prichuti pomerance. Dalsi zklamani jsem se tedy snazil zahnat dietnim jidlem - cerstve ugrilovanym sumeckem se suchou ryzi. Sumecek chutnal asi jako kdyz obalite rybi zlucnik v rybim tuku a bahne a spolecne to ogrilujete. Zkratka dve tretiny jsem vyhodil a doted se snazim zbavit te nechutne pachuti a pachu. Trosku mi v tom pomohla alespon osvedcena klasika - Beer Lao. Kupodivu travici trakt zatim neprotestuje, takze opet mohu potvrdit slova pana profesora Samanka - Alkohol opravdu leci! :o)

Zitra mame v planu navstevu mistiho trhu a centra mesta a pote presun nocnim vlakem do Bangkoku. Rano pak hned presun busem na jih Thajska nejspise na ostrov Ko Kut, kde chceme provalet posledni 3 dny u more pred navratem do Bangkoku a letem domu.

Severovychodni Laos, aneb laoske koreny, jizda smrti a karaoke vesnice

Po delsi odmlce se opet hlasime z naseho laoskeho putovani. Vzhledem k nadpisu a obsahu dnesniho prispevku radsi pro slabsi povahy predem oznamuji, ze jsme vsichni zdravi, zivi a vesmes v poradku.

Po uspesnem dokonceni dzungle treku v Luang Nam Tha jsme se nechali odvezt na autobusove nadrazi, kde mel prijet nas nalezite zaplaceny VIP bus. Jen pulhodiny po ocekavane dobe odjezdu se opravdu objevil krasny autobus VIP express, ktery ale udajne nebyl nas. Po nejake dobe pak dorazila jakasi parodie na autobus narvana k prasknuti, kde v ulicce bylo nekolik desitek kg cukrove trtiny a vselijakeho jineho harampadi. S nasim predchozim transportnim komfortem se to vubec nedalo srovnavat, ale nakonec jsme byli radi, ze jsme sehnali alespon nejaka mista k sezeni. Kombinace neuveritelne maleho prostoru na nohy a prave absolvovaneho vyletu v dzungli zpusobila, ze me celou cestu hrozne bolely nohy a nezamhouril jsem oka. Po sedmi hodinach cesty (ve ctyri rano) nas autobus vyhodil na jakesi krizovatce, kde v deset rano mel jet jiny bus smerujici nasim smerem - do Sam Neuva.

Ustlali jsme si tedy na chodnicku pred zavrenou garazi a ja konecne po dlouhe dobe opet usnul. Spanek tedy netrval zrovna moc dlouho, protoze uz lehce po pate hodine zacalo par laoskych devcat menit zavrenou garaz v otevrene bistro. Presunuli jsme se tedy do protejsi restaurace, kde jsme vyckavali na bus. Kolem devate hodiny jsme se dozvedeli, ze bus nejede v deset, ale az ve dvanact, nacez jsme si zaplatili Tuk Tuk, at nas vezme do nejblizsi vesnicky po smeru nasi planovane jizdy, kde se mel udajne nachazet autobusak. Ten jsme bez problemu nasli, ale sdelili nam, ze autobus nejezdi ve dvanact, ale ve dve odpoledne, nicmene zrovna dneska vubec nevyjel. Pri trose stesti ale pry muzeme stopnout kdesi za vesnici jiny bus, ktery ma jet neky mezi osmou a jedenactou vecerni a mozna bude mit i misto. Nasi situaci vyresila sympaticka Francouzska, kterou sjme zde potkali. Rozplyvala se nad nadherou nedaleke vesnicky, kam se da dostat cca za hodinu a pul jizdy lodi po rece. Dali jsme tedy na jeji doporuceni a vydali se timto smerem.

Jiz plavba po rece byla opravdu nadherna a umoznila nam obdivovat nadherne vyhledy na zacinajici hory a malinkate vesnicky po brehu reky. Cilova vesnicka Muang Neung byla stejne okouzlujici lezela v nadherne prirode. Ubytovali jsme se v krasnem guest house, kde jsme meli pokojicek s uzasnym vyhledem na reku i hory, ktery jsme mohli obdivovat z natazenych "houpacich" siti (hamaka). Ze zde fungovala elektrina pouze v dobe mezi sestou a devatou vecerni nam vubec nevadilo. Druhy den rano jsme si udelali vylet do okoli, kde jsme navstivili dve pozoruhodne jeskyne. V te vetsi pripominal jeden obrovsky krapnik postavu budhy, takze byl mistnimi obdivovan jako takova mala svatyne. Kdyz clovek  proleze jeskyni az na konec (pres 100 metru ruznych chodbicek, prulezu a zebriku), nalzene zde dva male vyklenky plne postavicek Budhy. Po jeskynich jsme jeste navstivili rozhlednu a upalovali zpet do pristavu, abychom stihly onen autobus.

V pristavu jsme se dozvedeli, ze jdina lod zpatky jede uz v osm rano a nyni si musime zaplatit drahou soukromou lod. Po nejake dobe smlouvani jsme se dostali na akceptovatelnou castku, abychom se pozdeji dozcedeli, ze ani ne pul hodiny po nas jel pravidelny spoj za zlomek ceny.

V puvodni vesnici jsme se opet dozvedeli, ze ani dnes autobus ve dve hodiny nepojede, ale ze mame pockat na autobus nocni, ktery zarucene vyjel pred 13ti hodinami z hlavniho mesta Vientienne. V mezicase jsme potkali skupinku turistu, z nichz jeden byl z Plzne, tak jsme aspon po dlouhe dobe pokecali s nekym cizim v materstine. Asi v pul jedenacte opravdu dorazil autobus z Vientienne, ktery smeroval do nami vysnene Sam Neuva. Po vsech komplikacich jsme nic moc neresili a hned se hrnuli do autobusu. A tady zacal nas velky zazitek.

Autobus byl kompletne plny, my dostali dve p;astove zidlicky do ulicky a zbytek si posedal na zem. Ridic mel za sebou uz 13 hodin jizdy a zvladnul s nami dalsich 13 hodin povzbuzovan cigaretami, nejakymi kouzelnymi lektvary v malych lahvickach a opravdu hlasitym laoskym popikem. Ridic to byl asi vskutku sikovny, ale mel ponekud zvlastni zaliby. Kdyz nastoupil nekdo novy, zacal jezdit jako blazen a rezat zatacky. Cestou se jakasi pani vyzvracela z okynka a jiny pan do igelitoveho pytliku. K ridicskym navykum v Laosu je asi dobre jeste poznamenat, ze pred prudkou zatackou se zasadne nepribrzduje ani nedrzi na sve strane silnice (o pruhach se tu neda mluvit), ale zato se nalezite troubi, aby pripadne protijedouci auto vedelo, ze ted jedeme my. Zajimavou zkusenosti take bylo nakladani zavazadel, kdy pruvodci vyleze z okynka, privazuje bagly na strechu autobusu a za jizdy se opet do autobusu okynkem vraci. Druhou uchylkou pana ridice bylo, ze ujizdel na prejizdeni zviratek. Vcelku cilene jsme behem nasi jizdy prejeli 2 psy a 1 skoncil pod koly snad neumyslne. Z dalsich ridicovych vlastnosti stoji asi za zminku snaha osahavat slecny v jeho dosahu a pokud v dosahu nejsou, tak ridit tak, aby slecny padaly smerem k nemu a razem v dosahu byly. Nastesti se to netykalo nikoho z nas, protoze jsme vesmes sedeli v zadni casti autobusu.

Po uspesnem prijezdu do Sam Neuvy se nase skupina na 2 dny rozdelila. Petr s Petrou zustali zde, aby si udelali vylet na naleziste pravekych monolitu, my ostatni jsme se presunuli do mestecka Viengxai za prirodou a zaklady Laoskeho statu. Ze nam pani na informacich tvrdila, ze uz zadny bus nejede, ale ze nam za petinasobnou cenu sezene soukromy odvoz, nacez prijel tento bus, nabral nas a zajel na nadrazi, kde nabral dalsi lidi, to uz snad ani nestoji za rec. Viengxai je vesmes poklidna horska vesnicka (tedy az do setmeni), kde jsme se ubytovali v prijemnem guest house na drevenych nozkach primo nad mistnim jezirkem. Po setmeni jsme se vesnickou zacaly lynout prazvlastni zvuky. Pozdeji jsme zjistili, ze tato vesnickas sevyznacuje tim, ze temer v kazdem domecku tu vlastni karaoke, do ktereho vzdy od sesti do deseti vecer cele rodiny nadsene skrehotaji. Chvilku se nam to zdalo vtipne ujete, casem to zacalo lezt na nervy.

V pondeli jsme se vydali na trek do hor a mistniho pralesa. U mistnich obyvatel jsme timto napadem vzbudili nechapave pohledy. Vubec si nedovedli predstavt, proc by nekdo dobrovolne neco takoveho delal. Pocasi nam uplne nepralo, byla husta mlha, slunicko kdesi nad mray a cas od casu se spusitl poradny lijak. Vylet jsme si ale uzili, navstivili ryzova policka, farmu prasatek a dokonce jsme se pustili po nejake pesince do dzungle, abychom po dvou hodinach uplne vycerpani a celi od blata zjistili, ze pesinku vyslapali jen mistni ricni buvoly, ktere jsme samozrejme hezky z blizka potkali. Vecer jsme se odmenili vybornou veceri pripravenou z rybycek z jezirka primo pod nami.

V utery jsme si pujcili kola a pruvodce a navstivili jeskynni komplexy v okoli Viengxai. Tady zacalo Laoska revoluce, tady vznikla Laoska svobodna armada, tady se 9 let skryvalo 20 tisic revolucionaru pred ve svete utajovanym kazdodennim bombardovanim USA. Behem deviti let tady Americane shodili vice tun bomb nez spadlo na celou Evropu behem druhe svetove valky. Vudci osobnosti tohoto odboj se pak stali prvnimi premiery a prezidenty Laosu po osamostatneni a dodnes se na nas usmivaji ze vsech laoskych bankovek.

Standardni trable pri naslednem presunu zpet do Sam Neuva a nasledne do Phonsavannu ani nebudu popisovat. Dulezite je, ze jsme se tu v poradku potkali se zbytkem skupiny a dnes spolecne podnikli vylet na naleziste monolitickych dzbanu z doby bronzove. Tedy spolecne - Petr s Petrou jeli na motorce, ja, Martinka a Lubos jsme si to oddreli na klasickem asijskem kole. Nohy tentokrat ok, ale pro zmenu mam ruce samy puchyr. :o) Pak uz jen navsteva mistni trznice, obed, internetova kavarna a za pul hodinky se opet presouvame - tento krat do historickeho kralovskeho mestecka Luang Prabang.

Luang Nam Tha aneb navsteva dzungle

Ahoj muj verny ctenari.

Hlasim uspesny navrat z dzungle a predevsim spoustu novych zazitku a vtipnych situaci. Bohuzel nam za 40 minut jede dalsi bus pro vetsi presun, takze to zkusim jen ve strucnosti. Vcera po navsteve internetove kavarny jsme se dostali na guest house az tesne pred pulnoci, kde jsme zjistili, ze je jiz zamceno. Po nenapadnem zpusobeni mensiho hluku (rozumej lomcovani zeleznymi vraty a rozstekani psu z cele ulice) vylezla rozespala cinanka a bez mrknuti svych sikmych ocek nam odemkla. Nasledne jsme prebalili veci na cestu do dzungle a sli do hajan. Rano jsme vstavali v 7:15 (trpim jeste ted), vydali se na snidani a pak uz za nasim guidem na vypravu do dzungle. S guidem jsme se jeste stavili na trzisti nakoupit nejake ovoce a maso, pak do mistni Hmong minority vesnicky, kde jsme nabrali naseho JungleGuru a uz jsme tapkali pralesem.
Cestou jsme poznali vselijake bylinky proti prujmu, horecce, krvaceni, nachlazeni, malarii a buh vi cemu vsemu jeste. Pili jsme vodu z cerstve useknute liany nebo vyrabeli nadobi  bambusu. Po cca 20ti kilometrech jsme dorazli k nadhernemu vodopadu, kde jsme prenocovali v malinkatych drevenych pristrescich. Nasi pruvodci Mr. Sing a Nou Seu nam uvarili vybornou veceri ze surovin, ktere jsme cestou posbirali v dzungli(Nejake kvety ze stromu, orezane kmeny stromu, jakesi orisky ci korinky). Bylo to zvlastni, ale opravdu vytecne. Jeste pred veceri jsme si stihlu dat sprchu ve vodopadu a po veceri sme se vydali na nocni lov zvere. Nachytali jsme asi dvacet ryb, obrovskou zabu a jednoho kraba. Zabu nas guide umlatil o stul a nasledne ugriloval na ohynku - kupodivu to byla mnamka. Ryby a kraba jsme pak meli rano k snidanove polevce. Bohuzel se nam nepodarilo krome nejakych pavouku a hmyzu zahlednout jina (vetsi) mistni zviratka, jako jsou hadi, kockovite selmy, medvedi ci opice. :o( Po veceri jsme si s Mr. Singem skoro 3 hodiny povidali o mistnich zvyklostech, o tom, jak studoval marketing na univerzite v hlavnim meste, jeho rodine nebo jak poznal svou zenu. Musim rict, ze me prekvapilo a potesilo, jak je uprimny, pratelsky a jak zajimavy zivot prozil a snad jeste dlouho bude zit. Mozna k tomu prispelo i to, ze jsme mu nabidli nasi importovanou palenku z jablek.

Druhy den po snidani jsme se opet vydali na cestu. Navstivili jsme mistni zapadlou horskou vesnicku, kde z nas ale kupodivu vesnicane (prestoze udajne za navstevu dostavaji zaplaceno) nemeli vubec radost. Chovali se chladne a odtazite, takze jsme hned po obede zmizeli pryc. Celkove jsme druhy den usli neco pres dvacet kilometru, ale v o poznani horsim terenu nez den prvni. Asi hodinu jsme se prodirali skrz travu vyssi nez ti nejvyssi z nas plnou ruznych trnu a bodlaku. Vzhledem k tomu, ze je tady kratce po obdobi destu, je to neco jako jaro, takze vsechno kvetlo a pred ocima bylo doslova videt mraky pylu. Co vam mam povidat - byl to doslova raj pro alregiky. :o) Krome flory si ze me snazili vystrelit i komari, kdyz me dva kousli hned vedle naramku proti komarum. Jejich revoluci jsme pochopil, naramek hned strhnul a od te doby zda se mezi nami opet zavladlo primeri.

Po navratu do civilizace jsme se vykoupali v rece a navstivili rodnou vesnicku naseho guida, kde nam predstavil dve ze svych ctyr deti. Rozdali jsme jim bonbonky, ale stejne se stydely asi jako deticky v Evrope. Louceni s nasim guidem bylo smutne, ale bylo videt, ze obe strany si vylet naramne uzily. Po prevleceni jsme skocili jeste na veceri do evropsky ladene restauracky, kde nekteri z nas jiz podlehli a dali si jidla jako hovezi hamburger (ja) nebo steak (Lubos). Precijen je potreba se posilnit na dalsi cestovani. Po veceri jsme jeste nakoupili nejnutnejsi zasoby (nejake jidlo a mistni palenku Lao Lao obohacenou o bylinky z pralesa) do autobusu. Ted vas jeste poinformovat a sup na autobus.

Mejte se krasne a zase za par dni na sectenou...

PS: Vice fotek z dzungle zde: http://martafka.blogspot.com/search/label/Laos

Prvni dny v Laosu - Luang Nam Tha

Podle planu jsme vstali v pul osme, zaplatili za ubytovani v Chang Mai, objednali taxika a vydali se na osm kilometru vzdalene autobusove nadrazi. Pred odjezdem jsme jeste stihli koupit vodu a v 8:30 jsme vyrazili smer Chiang Khong. Cesta mela trvat 4 hodiny, ale jak je tady dobrym zvykem, opet jsme meli dve a pul hodiny zpozdeni, takze jsme na misto dorazili az kolem treti hodiny odpoledne. Z cesty mam v principu jen 3 zazitky. 1. ten krasny tmavy celozrnny chleb, ktery jsem den predem koupil k z CR dovezene Majce (bez zlateho dedictvi z CR nlez...), se nakonec ukazal byt nechutne sladkou vanockou z nepochopitelneho duvodu posypanou slunecnicovymi a dalsimi seminky. Mno nastesti ceska majka je dobra na cemkoliv. :o) 2. ta zpropadena klimatizace me zacina stvat a i presto, ze jsem mel satek kolem krku a pres sebe deku, zacinam byt nastydly. 3. z toho nedostatku mista na nohy uz nevim, jak se behem prevozu rozumne posadit.

V Chiang Khong jsme vzali vsechny nase veci na zada a vydali se smer cca 1,5 km vzdalene hranici s Laosem. Ta je tvorena rekou Mekong. Na Thajske strane nam z pasu vytrhli viza, ktere nam tam pri priletu nacvakli klasickou sesivackou a uz jsme utikali na lodicku, ktera nas preveze na druhou stranu. Na laoske strane (mestecko Huy Xai) jsme vyplnili opet tuny formularu pro ziskani viza, vymenili nejake penize do zacatku a zjistovali, jak se dostat do nasi prvni planovane destinace - provincie Luang Nam Tha a jejiho stejnojmeneho hlavniho mesta. Od jednoho nahanece jsme zjistili, ze za 20 minut odjizdi z autobusoveho nadrazi autobus, ktery jsme se rozhodli stihnout. S nahanecem jsme tak dlouho spekulovali o cene (predevsim kvuli podivnym kurzum mezi dolary, bathy a kipy), az si nechal zaplatit jen taxik s tim, at si sezeneme listky na bus sami. Kdyz jsme dorazili na nadrazi, autobus uz temer odjizdel. Podarilo se nam ho pozdrzet a utikali jsme koupit listky, kde jsme zjistili, ze jsou vyprodane. Po peti minutach se zjistilo, ze jsou 3 volne a my se rozhodli, ze se nejak vtesname na 3 pololuzka. Nasledne se zjistilo, ze je volnych mist vlastne sest a pote, co jsme si je koupili a uvelebili se v autobuse, jeste prijeli a nastoupili dalsi 4 lidi. Zajimalo by me, kdo jim ten rezervacni system implementoval. :o)

Autobus mel velmi zajimavou luzkovou upravu, kde bylo vzadu 5 lehatek vedle sebe dlouhych asi 1,2 metru, ale cesta byla vcelku pohodlna. To, ze se puvodne planovana cesta na 3 hodiny protahla na vyslednych 4,5 uz nas ani neprekvapilo, ruzne odpadavajici a nefunkcni casti vnitrniho vybaveni nas v busu cinske vyroby nechalo take vcelku chladnymi. Kdyz se ale autobus asi po trech hodinach zastavil, zhasnul a zmateny ridic pobihal kolem dokola a okopaval ruzne casti autobusu, vzpomnel jsem si na svou katastrofickou dovolenou v Rumunsku a pocital s tim, ze dnes uz nikam nepojedeme. Okopavani ale po 15ti minutach zabralo a jeli jsme dal. V deset hodin vecer jsme tedy uz stali opet s batuzky na zadech v centru Luang Nam Tha. Dalsim problemem se ukazalo sehnat v tuto pozdni dobu rozumne ubytovani. 4 laoske guest hose byly beznadejne plne, takze jsme nakonec po hodine pobihani po mestecku skonili v jakemsi cinskem hostelu v peti lidech v pokoji pro ctyri. Pokoj ma vse, co by pokoj  teto oblasti mel mit - 2 postele, nefunkcni televizi, nejake ty pavouky, protekajici umyvadlo a turecky zachod, do ktereho se vchazi primo z pokoje a nejdou tam zavrit dvere. Zkratka idilka. Kdyz jsem u toho zachodu, pro jistotu zminim, ze v techto oblastech se vyskytuji pouze turecke zachody, kam se navic nesmi vyhazovat toaletak. Ten se tedy hazi do otevreneho kybliku vedle, coz v mistnim vedru generuje aroma, ktere uzasne dokresluje mistni romantickou atmosferu. :o) Prvni noc probehla vcelku v poradku, jen me pri rannim otevrenim dveri od pokoje (jeste v pyzamu) trosku prekvapil pohled na cca 6 vydesenych holcicek pisici cosi do sesitu. Neco mi rika, ze objekt, ve kterem bydlime, je ve skutecnosti skola pro deti cinskych pristehovalcu.

Romanticke kouzlo naseho bydleni asi uplne nepresvedcilo dva ucastniky nasi vypravy (kteri jsou tu s nami na libankach), tak se dnes rano prestehovali do nedalekeho laoskeho luxusnejsiho hostelu, ktery se rano uvolnil. My ostatni zatim nasli a domluvili zitrejsi program - dvoudenni vylet do dzungle s prenocovanim v divocine a pozorovanim nocni zvere. V mistni bance jsme rozmenili dalsi penize na pobyt. Jelikoz za jeden dolar dostanete 80 000 laoskych kipu a my menili 200 dolaru, razem se z nas stali milionari. :o) Pote jsme si dali snidani, pujcili "horska" kola a vyrazili obdivovat krasy okoli. Videli jsme mistni male vesnicky s rakosovymi stavenimi, farmare na ryzovych polich i nedalekou trznici. Vsude jsme byli velkou atrakci, deticky na nas mavali, kdyz jsme zastavili, hned obklopili a chteli se s nami fotit. Odpoledne nas zastihnul velky slejvak, tak jsme zastavili v nejblizsi hospudce. Anglicky tu neumeli ani slovo a jednostrankove menu bylo psane pouze "rozsypanym cajem".  Po 20 minutach jsme zjistili, ze maji pouze 2 jidla, z nichz v jedno je kureci maso. Objednali jsme si tedy 3x cosi s kurecim, 2x cosi a 3 piva. Po chvilce nam donesli 3 piva (jedna lahev mistniho Lao Beer ma 630ml) a 2x polevku s "kurecim". Vesmes slo o hokou vodu, ve ktere plavaly chilli papricky, cibule, nepozivatelne kousky zazvoru, stejne tak nepozivatelne kousky citronove travy a par kousku "kureciho". (Kureci tady vypada tak, ze vezmete kostru od podvyziveneho kurete a sekackem ji rozsekate na male kousky ostrych kosti s naznakem masa.) Behem naseho hodovani jsme take zjistili, ze pod teraskou je pokoj, kde odpociva asi 5 devcat a cas od casu prijede auto nebo nejaky Laosan a divka bud nasedne do auta nebo zajde s typkem do prvniho patra na pul hodinky do pokojiku. Mno asi se tu nezivi pouze provozem teto gurmanske restaurace... Mezitim ale prestalo prset a tak jsme se opet vydali na cestu za nasim dalsim cilem - mistnim vyhlasenym vodopadem. Dvakrat jsme zbytecne vyslapali krpal, aby nas vojaci vyhodili s tim, ze je to vojenske uzemi se zakazem vstupu, abychom nakonec dorazili za sera k vodopadu, zaplatili vstupne a videli vodopad, ktery z oka vypadnul tomu v Krasnem Brezne. Ze jste o nem nikdy neslyseli? Neni divu. :o) Cesta zpet byla take zajimava, protoze se nam mezitim setmelo a tak jsme jeli pri svitu celovek a baterek, ale zvladli jsme to v poradku. Nevim, jak ostatni, ale ja se vratil dost vycerpany. Moje kolo drhlo, obcas se slapky protocily naprazdno a prehodit slo jen na cca 5 ruznych prevodu. Zkratka kolo ted nechci nejakou dobu ani videt.

 Po navratu jsme zasli na rychlou veceri do marketu, na rychly pokec s nasim zitrejsim pruvodcem v dzungli a pak do mistnich bylinkovych lazni. Z nazvu mozna neni patrne, ze se jedna o bambusovo-rakosoou mistnost 3*10 metru, kde se nachazi bylinna sauna a 4 masazni luzka. Za 50 tisic kipu jsme si dali saunu i masaz. Sauna je ve skutecnosti temna kobka 1*1 meter, kde neni videt ani na 5 centimetru, je zde para, ktera udajne voni pralesem (predstavte si zatuchle bylinky), a sdilite ji se tremi cinany. Po nabazeni se tepla (jak kdyby nam to vedro pres den nestacilo) a pralesni vune vylezete a jdete k sudu s vodou, odkud ji nabirate do hrnce a polivate se. Celkove ale velmi dobry relax a zazitek, ktery jsme si uzili. Nasledna masaz byla uplne jina nez ta thajska. Slo vesmes o ruzne promackavani svalu, slach a vubec vseho mozneho vsemi moznymi zpusoby. Obcas na me typek hopsal, obcas mi cosi drtil, ale celkove to bylo uvolnujici a za me lepsi nez masaz thajska.

Nezapomenutelnou vzpominkou pro me byla navsteva lazenskych zachodku, ktere jsem bohuzel musel navstivit z neodkladneho sedaveho duvodu. Kdyz jsem zjistil, ze tu neni toaletni papir a ja mam u sebe jen kus satku, ktery jsem dostal na sebe do sauny, nebylo mi uplne hej, ale holt kazda situace jde nejak vyresit... ;o)

Pomalu tu zaviraji, tak uz radsi budu koncit. Pristi dva dny jsme v dzungli a nasledne se presouvame na severovychod Laosu (temer k hranicim s Vietnamem) do provincie Hua Phan a mestecka Sam Neua.

Chiang Mai

Vetsinu Bangkokskeho planu se nam podarilo zrealizovat. Rano jsme vstali jen s hodinkovym zpozdenim a nechali se odvezt tuk-tukem na nadrazi, kde jsme koupili listky na nocni vlak do Chang Mai. Zbytek dne v Bangkoku jsme stravili prochazkou po meste, pochutnavanim si na Thaiskych dobrotach a navstevou krejciho. Zvolili jsme osvedceneho barmskeho pristehovalce, ktery se nas hned vrele ujal. Nabidnul nam katalogy svetovych modnich znacek a to jak pro roky minule, tak aktualni, ale kupodivu i rok pristi. Pro vybrane odevy uz pak stacilo vybrat spravny material a prejit k prapodivnemu premerovani postavy. No objednal jsem si toho pozehnane, tak jsem zvedavy, jak to dopadne a hlavne jak se mi podari vsechny ty veci dopravit zpet do CR.

Na nadrazi jsme dorazili akorat a nas vlacek uz na nas cekal. Vyjizdeli jsme v 19:30 a do Chang Mai jsme meli dorazitv pul desate rano druheho dne. Cestovali jsme v klimatizovanem vagone s rozkladacimi luzkami, takze cesta nebyla vubec spatna. Hned po nastoupeni jsme se spratelili se tremi Havajci, se kterymi jsme popili par pivek a pozdeji presli i na slivovici. Kdyz dosly nase zasoby, presunuli jsme se do jidelniho vozu, kde zabava pokracovala az do rannich hodin. Udajne doslo i na tanec a zpev, ale na to ja si nevzpominam. :o) Druhy den uz probihal o neco hure. Nas vlak nakonec dorazil do Chang Mai az kolem druhe hodiny odpoledni, coz znamenalo vice nez 4 hodiny zpozdeni. Jeste horsim zjistenim bylo, ze jsem pres noc prisel o svuj telefon. Co se da delat, od teto chvile bude jedine me spojeni se svetem obcasna navsteva internetove kavarny, pripadne telefon Martinky. Na druhou stranu - aspon si muzu ted tuto dovolenou uzivat naplno bez rozptylovani z civilizace.

 

V Chnag Mai jsme diky nahanecce na nadrazi nasli hned na prvni pokus pekne a levne ubytovani a dokonce jsme k tomu ziskali dopravu z nadrazi zdarma. Vecer jsme se sli podivat do centra na mistni budhisticke klastery a velke trhy, ktere se konaji kazdou nedeli vecer. Na trzich jsme ochutnali vselijake pochutiny od grilovanych "krys" pres smazeny hmyz (moucne cervy, cvrcky a bource morusove) a japonskym sushi konce. Nevynechali jsme ani thajskou masaz nohou, kterou si vetsina nasi vypravy naramne uzila, jen ja diky extremne sadisticke maserce spise protrpel. Svuj dojem z thajskych masazi jsem si ale napravil dnes, kdyz jsme si nechali udelat typickou thajskou masaz celeho tela a me si navic vybrala moc roztomila maserka Nat Cha Ami, ktera dokonce 3 roky zila v CR. Lamani a natahovani vseho mozneho jsme se tedy opet nevyhnuli, ale "Ejmy" aspon neprojevila sadisticke sklony a jeste se pekne usmivala.

Jeste nez doslo na vecerni masaz, pujcili jsme si rano v pujcovne kola a vyrazili objevovat krasy Chang Mai a jeho okoli. Cely cyklovylet mel dve uskali. 1. mistni kola by se i pres nejvyse polohovanou sedacku hodila tak pro desetilete evropske deti a ne pro nas. V dobe zvedle slapky tak neslo zatacet do teto strany, protoze riditko narazilo do kelene. 2. se v Thajsku jezdi nalevo, coz na velkych krizovatkach triproudovych silnic je pro Evropana na kole opravdu mazec. Vylet jsme ale vsichni prezili ve zdravi. Cestou jsme si koupili na zitra rano listky na bus do Laosu a navstivili manufakturu na vyrobu malovanych destniku a vejiru, kde jsme si take nechali krasne namalovat vcera na trhu zakoupene kosile. Pak jsme jeste navstivili manufaktury na vyrobu hedvabi a kozenych vyrobku a pomalu se vratili na hostel.

Zitra tedy nase dobrodruzstvi pokracuje cestou do Laosu a pak... pak se uvidi. :o)

PS: Repelenty a procenta DEET jsou sice krasna vec, ale stejne uz mam minimalne 10 stipancu.






Dalsi fotky:

Prilet do Bngkoku

Prvni den naseho putovani jsme stravili prevazne cestovanim. Ve ctvrtek vecer ve 22:25 jsme se odlepili od runwaye letiste Vaclava Havla a vcelku pohodove dorazili po 5,5 hodiny letu do Abu Dhabi. Jedinou neprijemnosti CSA bylo, ze jim doslo Martini. Behem pristavani jsme ale na oplatku meli moznost si prohlednout tzv. Ferrari arenu jejiz soucasti je relativne novy okruh F1. V Abu Dhabi jsme cekali na prestup asi hodinku a pul a pokracovali dalsich 6 hodin do Bangkoku. Cestou jsme potkali jen dve malinkate turbulence a ani pristani zadne vzruseni neprineslo.

Bangkok nas privital velkou frontou na letisti a (ne)prijemnymi 31 stupni Celsia. Z letiste jsme cestovali do centra vlackem a po dvou hodinach prestupu a bloudeni mezi poulicnimi stanky jsme nasli vcelku pekny, ale docela drahy hostel nedaleko hlavniho nadrazi. Vsech pet ucastniku nasi vypravy nas spi na jednom sestiluzkovem pokoji za nejakych 535 bathu (cca 300 kc) na osobu. Uz mame za sebou prvni thajske pivko a prave vyrazime do centra deni. Uz cestou na hostel jsem si slibil, ze ochutnam spoustu mistnich podivnosti nabizenych ve stancich podel vsech chodniku. Snad mi rano nebude blbe - prosterdky na zazivani zacneme brat az od zitrka... :o)

Prochazka nocnim Bangkokem nam trvala asi tri hodinky. Behem toho jsme stihli uzasnou veceri v mistni poulicni restauraci. Ochutnali jsme vyvar z hoveziho a veproveho se skelnymi nudlemi, palivou polevku s krevetami ci nejake maso s ryzi. Za jidlo pro 5 lidi jsme celkem zaplatili nejakych 530 bathu, coz vyjde v prepoctu asi 50 korun na osobu. Zajimave bylo, ze nez jsme dojedli a zaplatili, cela restaurace nam doslova zmizela pred ocima. Stanky odvezli na koleckach, stoly a zidle i neporadek zmizely a nakonec jsme sedeli uplne sami uprostred opustene silnicky. Po veceri jsme se vydali na nocni trziste plne vseljakych mistnich kycu, napodobenin znackovych vyrobku a predevsim nahanecu (behem pul hodiny nas jich premlouvalo asi 15) do mistnich "zabavnich klubu". Typicky lakaji na tzv. ping pong show, kde mistni divky udajne strileji ze svych utrob ping-pongove micky, ale krome toho umi pry take tahat ziletky, krajet banany nebo napsat milostny dopis. Odtud jsme tedy radsi utekli, chvilku obdivovali mistni masazni salon, kde na nejakych 50ti metrech ctverecnich zaroven masiruji asi tak 20 lidi, nasli doporuceneho krejciho na zitra a ochutnali poulicni grilovane cosi (chutna to jako neco mezi veprikem a krysou) ve sladko-palive omacce. Ted uz jsme opet na hostelu, chodime do sprchy a chystame se na kute.

Zitra mame v planu nechat si usit nejake obleceni na miru a vecer se budeme presouvat vlackem do mestecka Chang Mai, pokud tedy sezeneme listky...