Po delsi odmlce se opet hlasime z naseho laoskeho putovani. Vzhledem k nadpisu a obsahu dnesniho prispevku radsi pro slabsi povahy predem oznamuji, ze jsme vsichni zdravi, zivi a vesmes v poradku.
Po uspesnem dokonceni dzungle treku v Luang Nam Tha jsme se nechali odvezt na autobusove nadrazi, kde mel prijet nas nalezite zaplaceny VIP bus. Jen pulhodiny po ocekavane dobe odjezdu se opravdu objevil krasny autobus VIP express, ktery ale udajne nebyl nas. Po nejake dobe pak dorazila jakasi parodie na autobus narvana k prasknuti, kde v ulicce bylo nekolik desitek kg cukrove trtiny a vselijakeho jineho harampadi. S nasim predchozim transportnim komfortem se to vubec nedalo srovnavat, ale nakonec jsme byli radi, ze jsme sehnali alespon nejaka mista k sezeni. Kombinace neuveritelne maleho prostoru na nohy a prave absolvovaneho vyletu v dzungli zpusobila, ze me celou cestu hrozne bolely nohy a nezamhouril jsem oka. Po sedmi hodinach cesty (ve ctyri rano) nas autobus vyhodil na jakesi krizovatce, kde v deset rano mel jet jiny bus smerujici nasim smerem - do Sam Neuva.
Ustlali jsme si tedy na chodnicku pred zavrenou garazi a ja konecne po dlouhe dobe opet usnul. Spanek tedy netrval zrovna moc dlouho, protoze uz lehce po pate hodine zacalo par laoskych devcat menit zavrenou garaz v otevrene bistro. Presunuli jsme se tedy do protejsi restaurace, kde jsme vyckavali na bus. Kolem devate hodiny jsme se dozvedeli, ze bus nejede v deset, ale az ve dvanact, nacez jsme si zaplatili Tuk Tuk, at nas vezme do nejblizsi vesnicky po smeru nasi planovane jizdy, kde se mel udajne nachazet autobusak. Ten jsme bez problemu nasli, ale sdelili nam, ze autobus nejezdi ve dvanact, ale ve dve odpoledne, nicmene zrovna dneska vubec nevyjel. Pri trose stesti ale pry muzeme stopnout kdesi za vesnici jiny bus, ktery ma jet neky mezi osmou a jedenactou vecerni a mozna bude mit i misto. Nasi situaci vyresila sympaticka Francouzska, kterou sjme zde potkali. Rozplyvala se nad nadherou nedaleke vesnicky, kam se da dostat cca za hodinu a pul jizdy lodi po rece. Dali jsme tedy na jeji doporuceni a vydali se timto smerem.
Jiz plavba po rece byla opravdu nadherna a umoznila nam obdivovat nadherne vyhledy na zacinajici hory a malinkate vesnicky po brehu reky. Cilova vesnicka Muang Neung byla stejne okouzlujici lezela v nadherne prirode. Ubytovali jsme se v krasnem guest house, kde jsme meli pokojicek s uzasnym vyhledem na reku i hory, ktery jsme mohli obdivovat z natazenych "houpacich" siti (hamaka). Ze zde fungovala elektrina pouze v dobe mezi sestou a devatou vecerni nam vubec nevadilo. Druhy den rano jsme si udelali vylet do okoli, kde jsme navstivili dve pozoruhodne jeskyne. V te vetsi pripominal jeden obrovsky krapnik postavu budhy, takze byl mistnimi obdivovan jako takova mala svatyne. Kdyz clovek proleze jeskyni az na konec (pres 100 metru ruznych chodbicek, prulezu a zebriku), nalzene zde dva male vyklenky plne postavicek Budhy. Po jeskynich jsme jeste navstivili rozhlednu a upalovali zpet do pristavu, abychom stihly onen autobus. 
V pristavu jsme se dozvedeli, ze jdina lod zpatky jede uz v osm rano a nyni si musime zaplatit drahou soukromou lod. Po nejake dobe smlouvani jsme se dostali na akceptovatelnou castku, abychom se pozdeji dozcedeli, ze ani ne pul hodiny po nas jel pravidelny spoj za zlomek ceny.
V puvodni vesnici jsme se opet dozvedeli, ze ani dnes autobus ve dve hodiny nepojede, ale ze mame pockat na autobus nocni, ktery zarucene vyjel pred 13ti hodinami z hlavniho mesta Vientienne. V mezicase jsme potkali skupinku turistu, z nichz jeden byl z Plzne, tak jsme aspon po dlouhe dobe pokecali s nekym cizim v materstine. Asi v pul jedenacte opravdu dorazil autobus z Vientienne, ktery smeroval do nami vysnene Sam Neuva. Po vsech komplikacich jsme nic moc neresili a hned se hrnuli do autobusu. A tady zacal nas velky zazitek.
Autobus byl kompletne plny, my dostali dve p;astove zidlicky do ulicky a zbytek si posedal na zem. Ridic mel za sebou uz 13 hodin jizdy a zvladnul s nami dalsich 13 hodin povzbuzovan cigaretami, nejakymi kouzelnymi lektvary v malych lahvickach a opravdu hlasitym laoskym popikem. Ridic to byl asi vskutku sikovny, ale mel ponekud zvlastni zaliby. Kdyz nastoupil nekdo novy, zacal jezdit jako blazen a rezat zatacky. Cestou se jakasi pani vyzvracela z okynka a jiny pan do igelitoveho pytliku. K ridicskym navykum v Laosu je asi dobre jeste poznamenat, ze pred prudkou zatackou se zasadne nepribrzduje ani nedrzi na sve strane silnice (o pruhach se tu neda mluvit), ale zato se nalezite troubi, aby pripadne protijedouci auto vedelo, ze ted jedeme my. Zajimavou zkusenosti take bylo nakladani zavazadel, kdy pruvodci vyleze z okynka, privazuje bagly na strechu autobusu a za jizdy se opet do autobusu okynkem vraci. Druhou uchylkou pana ridice bylo, ze ujizdel na prejizdeni zviratek. Vcelku cilene jsme behem nasi jizdy prejeli 2 psy a 1 skoncil pod koly snad neumyslne. Z dalsich ridicovych vlastnosti stoji asi za zminku snaha osahavat slecny v jeho dosahu a pokud v dosahu nejsou, tak ridit tak, aby slecny padaly smerem k nemu a razem v dosahu byly. Nastesti se to netykalo nikoho z nas, protoze jsme vesmes sedeli v zadni casti autobusu.
Po uspesnem prijezdu do Sam Neuvy se nase skupina na 2 dny rozdelila. Petr s Petrou zustali zde, aby si udelali vylet na naleziste pravekych monolitu, my ostatni jsme se presunuli do mestecka Viengxai za prirodou a zaklady Laoskeho statu. Ze nam pani na informacich tvrdila, ze uz zadny bus nejede, ale ze nam za petinasobnou cenu sezene soukromy odvoz, nacez prijel tento bus, nabral nas a zajel na nadrazi, kde nabral dalsi lidi, to uz snad ani nestoji za rec. Viengxai je vesmes poklidna horska vesnicka (tedy az do setmeni), kde jsme se ubytovali v prijemnem guest house na drevenych nozkach primo nad mistnim jezirkem. Po setmeni jsme se vesnickou zacaly lynout prazvlastni zvuky. Pozdeji jsme zjistili, ze tato vesnickas sevyznacuje tim, ze temer v kazdem domecku tu vlastni karaoke, do ktereho vzdy od sesti do deseti vecer cele rodiny nadsene skrehotaji. Chvilku se nam to zdalo vtipne ujete, casem to zacalo lezt na nervy.
V pondeli jsme se vydali na trek do hor a mistniho pralesa. U mistnich obyvatel jsme timto napadem vzbudili nechapave pohledy. Vubec si nedovedli predstavt, proc by nekdo dobrovolne neco takoveho delal. Pocasi nam uplne nepralo, byla husta mlha, slunicko kdesi nad mray a cas od casu se spusitl poradny lijak. Vylet jsme si ale uzili, navstivili ryzova policka, farmu prasatek a dokonce jsme se pustili po nejake pesince do dzungle, abychom po dvou hodinach uplne vycerpani a celi od blata zjistili, ze pesinku vyslapali jen mistni ricni buvoly, ktere jsme samozrejme hezky z blizka potkali. Vecer jsme se odmenili vybornou veceri pripravenou z rybycek z jezirka primo pod nami.
V utery jsme si pujcili kola a pruvodce a navstivili jeskynni komplexy v okoli Viengxai. Tady zacalo Laoska revoluce, tady vznikla Laoska svobodna armada, tady se 9 let skryvalo 20 tisic revolucionaru pred ve svete utajovanym kazdodennim bombardovanim USA. Behem deviti let tady Americane shodili vice tun bomb nez spadlo na celou Evropu behem druhe svetove valky. Vudci osobnosti tohoto odboj se pak stali prvnimi premiery a prezidenty Laosu po osamostatneni a dodnes se na nas usmivaji ze vsech laoskych bankovek.
Standardni trable pri naslednem presunu zpet do Sam Neuva a nasledne do Phonsavannu ani nebudu popisovat. Dulezite je, ze jsme se tu v poradku potkali se zbytkem skupiny a dnes spolecne podnikli vylet na naleziste monolitickych dzbanu z doby bronzove. Tedy spolecne - Petr s Petrou jeli na motorce, ja, Martinka a Lubos jsme si to oddreli na klasickem asijskem kole. Nohy tentokrat ok, ale pro zmenu mam ruce samy puchyr. :o) Pak uz jen navsteva mistni trznice, obed, internetova kavarna a za pul hodinky se opet presouvame - tento krat do historickeho kralovskeho mestecka Luang Prabang.
Žádné komentáře:
Okomentovat