Po dvou promrhanych dnech zpusobenych balenim a marnym cekanim v letistni hale na letadlo, ktere neprileti, jsme se rozhodli zacit tyto ztracene dny opet aspon trosku vyuzivat. Ve ctvrtek odpoledne jsme se zmovu vyskrabali nad mesto do kralovskeho palace a tentokrat zasli za 100 rupek i na prohlidku. Krome vnitrnich prostor palace (desitky polorozpadlych mistnosti v 9ti patrech polorozpadleho palace) jsme mohli obdivovat take unikatni sbirku fotografii "Ceske Hrady" zapujcenou z Narodniho muzea CR a vystavu obrazu udajne znameho ceskeho malire Holecka. Fotek jsme napocitali asi 30, na kterych byly zachyceny Prazsky Hrad, Spliberg, narodni muzeum, zamek Jemniste, a par dalsich hradu a zamku mensiho vyznamu. Vubec jsme na druhou stranu neobjevili Karlstejn, Krivoklat, C. Krumlov nebo Hlubokou. Tech je asi pro Narodni muzeum skoda. Jeste horsi dojem jsme pak meli tez asi z 30 abstraktnich obrazu "narodniho umelce" Holecka. Obrazy "Slunecni boure", "Barva jezera Tsomoriri", "Snehova boure", "Proud reky", ... vypadaly jeden jako druhy, jako by pres kopirak od petileteho Pepicka, jen se menily barvicky podle toho, jak Pepickovi dochazely. Nadseni novymi kulturnimi zazitky jsme se jeste chteli podivat na mistni muzikalove predstaveni, ktere se udajne skoro denne hraje nedaleko Palace. Zrovna dneska ale kvuli zime bylo nahrazeno vystavou 6ti obrazu znazornujici tradicni Ladackou svatebni hostinu. Po shlednuti jednoho vzoroveho jsme se ujistili v tom, ze jsme kulturni barbari, a vyrazili jsme radeji do Internetove kavarny bojovat proti zkostnatele statni oblude zvane Air India. Napsali jsme oficialni stiznost na HQ na adresu, kterou jsme obdrzeli od manazera pobocky. Z adresy se ale vratila zprava o nemoznosti doruceni. Oficialni formular na stiznosti na jejich webu take nefunguje, tak jsme jim zaspamovali aspon Facebook, Twitter, mailovou adresu z webu a podali stiznost pres stezovaci portal spolecnosti Ashoka. Vysledek bude asi veskery zadny, ale aspon se muzeme ve volnem case realizovat a treba se nam nejakou nahodou dostane i proplaceni nejakych nakladu za cekani na letadlo.
V patek opet vstavame brzy rano, balime a spechame do pristaveneho taxiku. Pred sestou jsme na letisti, kde uz tentokrat ale panuje chaos. Fronta zoufalych lidi se tahne az daleko pred vchod letiste a s kazdym zastavivsim taxikem jeste narusta. Lide postupne prochazi security checkem a jsou rozrazovani do nekolika front podle letecke spolecnosti. Po predchozich 10ti zrusenych letech jiz mista v letistni hale absolutne nestaci a tak lide ruzne posedavaji a polehavaji vsude mozne na zemi. Jinak je ale scenar vicemene obdobny. Nas let je dvakrat odsunut, pote jsou postupne ruseny jednotlive lety vsech spolecnosti. Pouze nas let drzi a manazer spolecnosti tvrdi, ze na 99% nasel nejakeho pilota, ktery je ochotny v teto mlze s letadlem pristat. Po dalsi pulhodine je ale i nas let zrusen a pred nami je zasadni rozhodnuti, zda nadale kazdy den na letisti cekat na zazrak nebo se zkusit z Ladakhu dostat po zemi. Ze jsme prisli i o nas pobyt u more v Goa je jasne. Ted ale zaciname hrat o nas pondelni zaplaceny let do Evropy.
Silnice pres Srinagar je kvuli snehu a zaplavam uzavrena, to vime. Jeste ale zbyva posledni pozemni spojeni s civilazaci - silnice pres Manali. Celkem je to pres 1000km dlouha cesta vedouci pres nezpevnene himalajske serpentyny a zasnezena sedla ve vysce pres 5000m.n.m, ale za tri dny by to stihnout melo jit. Na nic necekame a vyrazime pro radu za Tanzinem. Taxika z letiste sdilime s mladou Francouzskou a Nemcem. Behem rozhovoru zjistime, ze maji uplne stejny problem se stejnym casovanim a nadchneme je pro nas napad. Za Teanzinem tedy uz dorazime 4. Ten obvola nekolik znamych a potvrzuje, ze cesta do Manali je prujezdna. Za 18 tisic rupek nam muze sehnat terenni auto, ktere nas tam za cca 18 hodin odveze. Z Manali je to pak dalsich 14 hodin cesty autobusem do Dili. My se pak budeme muset jeste letecky prepravit do Bombaje, kde bychom meli mit spoj do Parize. Vzhledem k predpovedi pocasi a situaci na letisti se nam tato komplikovana varianta i tak jevi jako jistejsi zpusob, jak se dostat vcas domu. Ted uz "jen" zrusit puvodni letenky. Jenze jedina pobocka Air India je na letisti a ta zavira v poledne. Nasi novi partaci rusi po mensi byrokracii svou letenku u GoAir pomoci Tenzinova mobilu pres jejich call centrum s tim, ze jim vrati vetsinu penez. Zkousime tedy take call centrum Air India. Postupne si nas na lince predavaji jako horky brambor a behem prepojovani hovor 4x spadne. Vzdy pak zacina vysvetlovani odzacatku. Air India nam slechetne nabizi, ze za zruseni letu z Lehu si nebudou uctovat pokutu, ale za sve navavujici lety nam nauctuji pokutu pres 7 tisic, coz je tretina cele ceny letenky. Po vice nez hodine hadani se nam konecne podari se s nekym (Richard?) domluvit, ze nam letenku zrusi a vrati (za nejmene 20 dni) vsechny penize. Pro jistotu vse jeste sepisujeme do mailu s odkazem na domluvu po telefonu a uvidime. Jeste nakoupime zasoby jidla a piti a zajdeme na rychly obed, kam za ochotu pozveme i Tenzina.
V patek v 16:30 se konecne loucime s Lehem a vyrazime vstric novemu dobrodruzstvi. V aute se nam sedi pohodlne, povidame si s nasimi partaky, silnice je zatim obstojna a cesta nam ubiha rychle. To bych ale v aute nesmel sedet ja, aby vse probehlo bez problemu, ze? Kratce po sedme hodine behem stoupani do prvniho vysokeho sedla nam zachrochta motor a auto zastavi. Ridic zmizi do tmy a deste, otevre kapotu a za par minut se vrati se smutnym vyrazem a slovy "Big problem!". Tohle auto uz dneska nepojede. Jsme uprostred hor, kde neni signal, je tma, lije jako z konve, okolni teplota opet rychle klesa a ja pomalu zacinam verit tomu, ze se odtud do konce tydne proste nedostaneme. Ridic jeste chvilku pobiha kolem auta a po par minutach stopuje dve projizdejici nakladni cisterny Indian Oil. Po chvili se vraci s tim, ze jestli chceme, tak nas do Manali vezmou oni a jeste nam z puvodnich penez 6 tisic (tedy tretinu) vrati. V cesku bychom asi za tmy v horach bez signalu k cizim chlapum do kamionu nelezli, krizova situace ale vyzaduje krizove reseni. Opet se tedy rozdelujeme s nasimi partaky a kazda dvojice si naskakuje do jedne cisterny. Chudak nas puvodno ridic zustava pres noc ve svem aute a rano se uvidi.
Asi si nedovedete predstavit, co to znamena sedet 22 hodin v kabine himalajske cisterny. Ja to take netusil a velmi tezko se to popisuje. Je to jako by se z vas nekdo snazil vermomoci vytrast dusi a pokracoval v tom cely den. Pod koly se strida asfaltka ve velmi spatnem stavu s hlineno-kamenitym tankodromem a obcas to vsechno okoreni bahno, reka nebo snih. Nase rychlost se pohybuje od 5ti do 25ti km v hodine a nase zkroucena tela nadskakuji v pravidelnych nekolikavterinovych intervalech nekolik centrimetru vysoko. Kdyz se zadari, neni problem se prastit hlavou o strop nad nami. Hlavu si nejde oprit, protoze v tu chvili vam ji pro pouceni kineticka energie omlati o tvrdou desku za vami. S kazdym nadskocenim take vytyka ze zavreneho kanistru pod myma nohama voda, ktera nejakym zazrakem tece primo na sedacku, takze vetsinu cesty sedim v mokru. Venku je hrozna zima (misty doslova mrzne), presto ma ridic celou cestu otevrene okno, takze my navleceni ve vsem, co mame po ruce, sedime pod dekou a tise mrzneme. 
Kolem nas je tma jako v pytli, silny dest se pravidelne strida s hustou mlhou a snezenim. Obcas neni videt na par metru, my brazdime snad popameti hlinene serpentyny, ktere bez jakehokoliv oploceni mizi ve srazu stovky metru pod nami. Nas ridic neustale ziva, neumi anglicky, ale za jizdy nam ve svem mobilu ukazuje fotky sve zeny nebo pousti oblibenou pisnicku. Ke konci nasi jizdy mi dokonce dava na ucho mobil, abych si povidal s jeho maminkou. Na palubni desce nam k tomu blikaji varovne symboly jako svetylka na vanocnim stromecku. Prvni pul hodiny je to cele silny zazitek, dalsi hodinu se to da vydrzet, ale pak uz zacina pouze ciste a nekoncici utrpeni. Zkratka takto nejak si predstavuju ocistec a s kazdou dalsi hodinou se jen sam sebe ptam, kolik hrichu jsem proboha na tomto svete jeste spachal.
Asi kazde tri az ctyri hodiny zastavujeme u nejakeho "motelu" (rozumej stan nebo mala kamenna budka) na desetiminutovou pauzu a caj, obcas i neco maleho k snedku. Po jedne takove se vratime do kabiny, ktera je upravena v luzkovem provedeni. Jeste vice se tedy zkroutime a vsichni tri tesnajici se telo na telo "ulehame" ke spanku. Po peti minutach jiz ridic zarezava jako drevorubec a ja v absolutne neusnutelne poloze zacinam odpocitavat dlouhe minuty az do doby, kdy zase pojedeme. Nastesti pauza netrva ani 3 hodiny a uz zase hopsame dal. Spolu s rozednenim se pred nami otevrou nadherne vyhledy do okoli. Vidime zasnezene horske stity, krasne vodopady, stada ovci, jaky i kone. 
Krome toho jsme ale svedky nekolika zricenych aut ze srazu serpentyn, dve z toho jsou i stejne cisterny od Indian Oil. Dalsim silnym zazitkem je kamenny zaval silnice. Jednotlivi ridici se snazi odvalit alespon velke kameny, aby bylo mozne projet. Mezitim se na ne shora cas od casu vali dalsi balvany, kterym obratne uskakuji. Pri prujezdu jednoho auta se spusti dalsi zaval a nektere balvany trefuji zboku toto nakladni auto. To to nastesti ustoji a neprevrhne se dolu ze srazu. Jeste ani nestihneme vydychat tento sok a uz mistem projizdime take. Jen o par kilometru dale pak vidime odstavenou sesrotovanou dodavku, ktere spadl balvan primo na strechu. 
Po vice nez 22 hodinach teto vzrusujici jizdy dorazime v sobotu vecer po seste hodine do Manali. Pro nase sadisticke ctenare (ze Mirko? ;-P) jeste doplnuji, ze jsme unaveni, nevyspali, celi rozlamani, me boli zada, krk, na hlave mam bouli a mirne rozseknuty nos, ale jinak jsme cestu prezili ve zdravi a jsme v poradku v cili! Rozloucime se tedy s nasimi ridici a spechame sehnat nejaky autobus. Cisterny pak pokracuji jeste par hodin dal, kde naberou naftu a vraceji se opet dva dny zpatky do Lehu. To vse aby v jedne cisterne dovezli 11 tisic litru pohonnych hmot a dalsi tyden vyrazeji znovu. Po svem zazitku musim rict, ze u me si vyslouzili velky obdiv.
V Manali zjistujeme nejblizsi rozumny spoj do Dili. Busy soukrome spolecnosti odjely nejpozdeji v pet, takze nas posilaji na verejny autobusak. Tady na posledni chvili sice stihame luzkovy autobus Volvo, ktery je ale beznadejne vyprodany. Zbyva nam tedy pockat do zitra, zaplatit si taxi nebo se svezt klasickym indickym low-cost busem, ktery vyjizdi v 18:50. Nakonec volime posledni variantu. Zajdeme si na rychle jidlo, koupime vodu do autobusu a pred sedmou vyrazime. Jedna se o stary autobus s uzkymi sedackami bez moznosti sklopeni. Zabereme si pro nas dva jednu trojsedacku a doufame, ze nikdo nepristoupi a nesedne si k nam. Hned na prvni mozne zastavce pristoupi mohutny Ind a prestoze je v autobuse spousta dalsich volnych mist, sedne si primo k nam. Z ne prilis pohodlneho 1,5 sedadla pro kazdeho se razem stalo prilis nepohodlne 0,9 sedadla. A to az tak, ze jsme hned pri nasledujici zastavce preorganizovali zasedaci poradek v autobusu pred nami a tohoto Inda se zbavili. Zbytek cesty jsme prerusovane proklimbali, az jsme po 14ti hodinach kolem desate hodiny ranni konecne dorazili do Dili. Hned pred autobusem jsme si vzali motorizovanou riksu a nechali se odvezt do turisticke oblasti u Main Bazaru. Tady jsme hned na druhy pokus sehnali slusny hotel s peknym pokojem za 1000 rupek na noc. S ulevou jsme si dali horkou sprchu a chvilecku polezeli v mekke posteli nez na zitra zaridime letenky do Bombaje a uzijeme si alespon jeden a pul pohodoveho dne. To bychom to ale nesmeli byt my a jeste k tomu v Indii.
Z telefonatu na call centrum Jet Airways se ukazalo, ze neni mozne nastoupit na nas evropsky let v Bombaji nebo Dili. Pokud jej nezapocneme v puvodne planovane Goe, automaticky nam celou letenku zrusi. Nasledovaly 2 hodiny ruznych telefonatu a zjistovani, ale nic se nam s tim udelat neoodarilo. Jediny, kdo muze zmenit pocatek naseho letu, je manazer pobocky, ale ten samozrejme neni v nedeli pritomen. Mame to zkusit na pobocce, ktera je v nedeli take zavrena, pripadne zitra, kdy uz ale v pripade neuspechu neni mozne dostat se do Goy. Takze misto relaxu vyrazime shanet letenky do Goy. Utratili jsme zbytecnych 14 tisic rupek a zitra opet brzy rano vstavame a jedeme na letiste, abychom mohli priletet na otocku do Goy a letet zpet do Bombaje a pokracovat do Evropy. A pak, ze se uz letos do Goy nepodivame... Teda doufejme. :-) Zbytek dne pak travime prochazkou po Dili, vybornou veceri a den si zprijemnime i indickou masazi hlavy u poulicniho kadernika. Tak snad se vse zacina nakonec k dobremu obracet...
Žádné komentáře:
Okomentovat