Vietnam 2 - Cat Thien, Dalát

V pondělí odpoledne jsme se autobusem nechali vysadit na půli cesty mezi Sai Gonem a Dalátem u odbočky k národnímu parku Cat Thien (cca 150 km severně od Ho Či Minhova města). Tady už na nás čekalo auto, které nám po předešlé písemné domluvě zajistilo naše budoucí ubytování. To nás odvezlo zbývajících necelých 20km k národnímu parku do našeho ubytování. Bydleli jsme v krásné chaloupce u milé rodinky na ecoplantáži, kde majitelka pěstovala 30 druhů různých většinou ovocných stromů. Mohli jsme si tak prohlédnout i ochutnat různé druhy banánovníků, mandarinky, pomeranče, pomelo, ledvinovník (kešu oříšky), avokádo, jackfruit, starapple, kávu a spoustu dalších. Největší zážitek ve mě zanechala ochutnávka jack-fruitu druhý večer. Na stůl jsme dostali vyloupaný celý talíř, Terezka mě krmila a já baštil ostošest. Po pár minutách jsem zjistil, že to nebyl nejlepší nápad, protože se dostavila dost silá alergická reakce, natekli mi dásně, jazyk i mandle a nemohl jsem polykat. Dýchání naštěstí bylo ok a tabletka zodacu a dvě sklenice vycuacných ledových kostek všechno jakš takš spravily. S jackem ale už asi kamarádit radši nebudu. Pozitivnější zážitek jsme si udělali s domácí pálenkou (které říkají whiskey) s naloženými různými druhy ovoce, hub a kořenů. Za pár korun to byla velká legrace. :-) Po ní nám ani nevadilo, že jsme cestou před chatkou narazili na metrového hada, který se nás ale naštěstí bál víc než my jeho.

Naším hlavním cílem byla ale návštěva národního parku skrývající pravou vietnamskou džungli se spoustou druhů zvířat (mimojiné lemury, gibony a několika druhy medvědů) a jedinečných rostlinek. Paní domácí nám ukázala různé typy na výlety pěšmo i na kole. Mně nejvíce zaujal výlet ke krokodlímu jezeru (19 km na kole + 6 km pěšky), o kterém paní prohlásila, že s dětma nezvládneme. To nás ale ještě nezná! :-) V úterý ráno jsme se tedy vydali do parku. V ceně vstupenky (tuším 60 tisíc VND) je i převozník, který nás dostal přes řeku dovnitř parku. Tam jsme si za dalších pár korun vypůjčili kola. Mezi obstarožními vietnamskými koly mi padlo do oka horské kolo s přehazovačkou a hned mě napadlo, že to nebude tak hrozné. Za ním ale stálo jedno klasické rozvrzané kolo s dětskou sedačkou, které si Terezka vybrečela. Sedačka teda byla jen s malým opěrátkem a Terezku nešlo nijak připoutat, ale dětská sedačka je holt dětská sedačka. Když se místní pán pokusil aspoň zvednout mojí sedlovku, zůstala mu v ruce, tak pokrčil rameny a vrátil ji zpět. Terezku jsem do sedačky připoutal nosítkem, já naskočil, dal do předního košíčku batoh a jeli jsme, Kolena jsem měl klasicky u řídítek, takže při šlapání nešlo moc zatáčet, ale co už - nějak to zvládneme a aspoň potrénuju stehenní svaly. Martinka si vybrala to horské kolo s přehazovačkou, u kterého se ale záhy ukázalo, že nepřehazuje. Alespoň ale měla terénní výbavu a Barunka i v terénu spokojeně spala v nosítku na břiše.

Návštěvu místních zvířecích stanic se zvířátky v klecích jsme vynechali a vydali se za dobrodružstvím do reálné džungle. Abychom to neměli tak jednoduché, spojil jsem dva výlety do jednoho. Nejdříve jsme si střihli 15 km výlet k "Heaven rapids", které se ale ukázaly jako vcelku nezajímavé peřeje. Samotná jízda na kole džunglí byl ale skvělý zážitek. Všude kolem nás zeleň spousta motýlů, kolem nás pořád něco houkalo, pískalo a šustilo ve větvích. Jednou jsme viděli i přebíhat přes cestu opičí rodinku. Jak jsme se poté vzdalovali dál a dál směrem ke krokodýlímu jezeru, terén se zhoršoval, kolo drncalo, sluníčko pálilo a překvapivě jsme stoupali do lehkého kopečka. Když jsme dorazili na místo, odkud šlo jít už jen pěšky, velmi rád jsem slezl z kola anechal ho opřené o strom. Cesta pěšmo byla ještě zábavnější než na kole. Pozorovali jsme různé prapodivné stromy, kde některým nedohlédnete ani na špičku, motýly, ještěrky a jednou za čas zaslechly křičet v korunách stromů gibony a viděli hýbat se větve, jak před nezvanými návštěvníky prchají pryč. Na cestě zpátky se nám ale podařilo jednu giboní rodinku i pár minut pozorovat a byla to paráda. Takhle v divoké přírodě je to násobná nádhera než v zoo.

Po třech kilometrech dobře značené stezky jsme dorazili ke krokodýlímu jezeru. Původně jsem si myslel, že se tak jmenuje podle svého tvaru a že se tam lehce okoupeme. Značka "Pozor krokodýli!" nás trošku odradila, ale pořád jsme si myslel, že je to jen atrakce pro turisty. Když jsme ale u břehu metr od sebe spatřili malého krokodýla, bylo jasno - žádná koupačka nebude. U strážců parku jsme pak zjistili, že tu za pomoci holandské vlády vysadli celkem 80 krokodýlů, kteří se už i úspěšně množí a dospělí jedinci dosahují až 4 metry. Strážci umožňují za poplatek projížďku na po jezeře na pramici, toho jsme ale nevyužili a pozorovali krokodýli jen ze břehu. Od strážců jsme si koupili pivko a colu a vyrazili zpět k našim kolům. Naší radost, že jsou kola na svém místě brzy vystřídalo poznání, že má Martinak píchlé zadní kolo. Naštěstí nás čekalo už jen 10km povětšinou z mírného kopce, tak jsme se to rozhodli dát po ráfku. Martinka s Bárou tak zažili 10km jízdy jako jízdy na zbíječce a ruce se jim klepaly ještě večer. Do cíle jsme ale dojeli ještě za světla a stihli tak přívoz zpět do civilizace, kde jsme hned na břehu padli do houpacích sítí a dali si chlazený kokos a pivko. Problémem se v mém případě ukázal následný pokus o postavení se zpět ze sítě. Tam se projevilo těch cca 35 najetých km s nízkou sedačkou a vstát se mi podařilo až po třech prodělaných křečích na obou nohou asi za deset minut.

Středu jsme si tedy dali více odpočinkovou, většinu jsme proleželi u bazénu ve vedlejším hostelu a večer se vydali na projížďku lodí po řece s příslibem pozorování zvířat. Zahlédli jsme jen jednu opičku z dálky, z takže  tohoto pohledu zážitek nic moc. Při platbě ubytování nás nemile překvapilo, že si naúčtovali 400 tisíc dongů za ten přívoz z křižovatky, obzvláště, když lístek na autobus až do Dalátu nám prodali za 150 tisíc na osobu. Holt poslední míle je vždy nejdražší...

Ve čtvrtek brzo ráno (v 5:45) jsme už čekali na náš lokální autobus do Dalátu. Tentokrát se nejednalo o lehátkový autobus, ale o asijskou klasiku  - přeplněný bus s malými sedačkami, téměř žádným prostorem pro nohy a nákladem, který by se v Evropě nevešel ani do třech autobusů. Při nastupování a vystupování tak lidé muslei přelézat kopce z batohů, pytlů a různých krabic se vším možným. Obzvláště jsme ocenili krabice lné durianu - ovoce, které v uzavřených prostorech neuvěřitelně smrdí a třeba v Thajsku je zákaz ho převážet v taxíkách i MHD. Po šesti hodinách záživné cesty jsme se konečně ocitli v Dalátu - horském městečku, které si pro své příznivé klima zamilovali v koloniální době už francouzy a dodnes tu stojí spousta vilek ve francouzském stylu. Kromě toho tu pěstují také spoustu jahod a jiných ve Vietnamu netypických plodin. Místní tu v únoru nosí zimní bundy a kožíšky,  my po dlouhé době večer vytáhli dlouhé kalhoty a mikiny.

Nejdříve jsme měli menší problém najít naše objednané ubytování. Když jsme konečně došli na správnou adresu, čekal tam na nás pouze obchod s botama. Následně jsme zjistili, že bydlíme u paní majitelky obchodu která pro nás má pokojík nad prodejnou, kterému sice nejdou zavřít dveře, ale jinak je je v pohodě. A opravdu, jink byl v pohodě. Prošli centrum Dalátu, okolí jezírka a ochutnali místní specialitu - Dalátský lívanec. Jedná se v podstatě o ajíčkovou omeletu připravovanou na grilu v rýžovém papíru s rozmatlaným taveným sýrem Veselá kráva a posypaný krevetovým práškem a případně chilli. Zní to divně ale je to docela dobrota. Terezka si pro změnu náležitě užívala místních jahod. Jelikož bylo zrovna 14.února, tedy Valentýn, nechali jsme se před západem slnce odvézt do místního údolí lásky. Jedná se o placený park se spoustou kýčovitých zátiší ve znamení lásky. Jsou tu různé keříky a kytičky ve tvaru srdce, romantické studánky, houpačky, zátiší s umělými plameňáky, labuťemi, hraje tu romantická hudba. Srdíčka jsou k vidění na dlažbě i na záchodech. Přes to všechno, při soumraku, kdy se to tu docela vylidnilo, mělo to své kouzlo a přestože jsme očekávali spíš propadák, docela se nám tu líbilo. K večeři jsme si pak dopřáli grilované pštrosí masíčko ozvláštněné tím, že jsm esi ho grilovali přímo na stole sami a byla to velká mňamka.

V pátek jsme si vypůjčili motorku. Dalo to docela zabrat, prošli jsme 3 bloky, hledali půjčovny z google map a nakonec skončili u opravny motorek, kde nám týpek, který neuměl ani slovo anglicky půjčil svojí soukromou motorku za stovku na den. My se báli, jestli bude všechno v pohodě, on se bál, jestli svou motorku ještě někdy uvidí, ale nakonec bylo všechno v pohodě. Navštívili jsme krásný sloní vodopád, který lze po menším lezeckém úsilí obdivovat zhora, zespoda i zpoza padající vody. I samotná cesta na motorce klikatými serpentýnami s výhledy na okolní hornatou přírodu byla silným zážitkem. Cestou zpět jsme se stavili na velké kávové platáži, kde chovzjí cibetky, které baští kávové třešínky, lidé sbírají cibetčí hovínka a vyrábějí z nich jednu z nejdražších káv. Cibetkovou kávu jsme tu samozřejmě ochutnali. Na zásoby dumů jsme ale nakupovali v menší výrobně přímo v Dalátu. Mimochodem - Vietnam je podle údajů z roku 2014 2. největší producent kávy na světě hned za Brazilií. 

Večer jsme si ještě prohlédli Dalátské tržiště, které nás zas tak moc nezaujalo, a ochutnali místní kulinřské specialitky. V sobotu ráno jsme se pak přesunuli k moři do městečka Mui Né...

Vietnam 1 - Ho Chi Minh City, Can Thó, Cu Chi

V pondělí 4.2.2019 jsme brzy ráno nastoupili v Bangkoku do letadla Nok Air a za necelé dvě hodiny jsme už přistáli ve Vietnamu. Dlužno dodat, že jsme lehce probrali naší výbavu a z původních 45kg zavazadel jsme udělali 38kg. Na letišti nás čekala ještě imigrační procedura. Do Vietnamu si lze zařídit víza na ambasádě v Praze nebo řešit víza na letišti na základě tzv. autorizovaného zvacího dopisu. My zvolili druhou – levnější možnost. Formulář, pasové fotografie i zvací dopis jsme měli nachystané předem, přesto nás od okýnka suše vyhodili, že musíme vyplnit formuláře dva – jeden pro mě s dětmi, druhý pro manželku. Na druhý pokus už nám vzali formuláře i pasy a řekli ať čekáme. U vedlejšího okýnka pak jednou za čas předčítala paní vietnamskou angličtinou jména žadatelů Její výslovnost byla dost zvláštní, takže to působilo celkem zmatky. Po asi 20ti minutách jsme ale byli předvolaní, zaplatil jsem 60 USD (15 USD za osobu) a dostal pasy i s vízy. Překvapivě po mně nikdo noc nechtěl a myslím, že kdybych zaplatil i za jiné pasy, bez problémů mi je vydají. Pak už to šlo vcelku snadno. Před letištěm nás trošku překvapil dav stovek lidí nastoupených před letištními dveřmi. Nevím, jestli tam všichni na někoho čekali nebo je to pro ně jen zábava na koukání, ale působí to zvláštně.

Naší první destinací ve Vietnamu bylo Ho Či Minovo město, bývalý Saigon. Saigon je se skoro 7,5 milionu obyvatel největším a nejvyspělejším městem Vietnamu. Dříve byl hlavním městem Vietnamu. V době vietnamské války byl hlavním městem jihu, po jeho dobytí v roce 1975 severním Vietnamem byl Saigon přejmenován na Ho Chi Minhovo město podle tehdejšího severovietnamského vůdce a hlavním městem se stala severovietnamská Ha Noi. Centrum města se ale pořád jmenuje Saigon a místní tak často doposud říkají celému městu. Dost ale historie. 

Ve Vietnamu se platí Vietnamskými dongy (VND), kurz vychází téměř přesně že 1 Kč je 1000 VND. Když jsme si vyměnili peníze za dolary (vyplatí se ve městě, ne na letišti, ale oproti jiným asijským zemím není letištní kurz zas tak hrozný), měl jsem najednou přes 12 milionů dongů v paklíku bankovek, který se mi ani nevešel do peněženky. Z letiště jsme se nechali za 15 tisíc VND odvézt busem přímo do centra Saigonu, kde jsme měli vyhlídnutý hostel. Místní ulice „Bui Vien“ je taková Vietnamská Khao San, v jejímž okolí se nachází spousta hostelů, barů, restaurací, stánků s jídlem, cestovních kanceláří a masážních salónků. Po ubytování jsme si prošli centrum města a chtěli zajít na hlavní trh, který byl ale kvůli svátkům zavřený. Ped trhem jsme si tedy dali alespoň naše první vietnamské Pho Bó (cca za 40 kč) a Bun Bó (neměli ale Bun Bó Nam Bó). Byla to dobrota ale, musím říct, že u nás v Praze v Sapě mi chutná více. Pozitivní na Vietnamu je, že jako bývalá francouzská kolonie si docela frčí ve výborných bagetkách, což byla po Thajsku příjemná změna.

4. únor letos vyšel akorát na nový rok a s tím spojený největší vietnamský svátek tzv. Tet. Pár dní před a 5 dní po většina lidí zavírá své živobytí, jede za rodinou a tráví svátky se svými blízkými. Důsledkem pak je, že je většina památek, velká část restaurací, hotelů a dopravních cest zavřená. A ty, co jsou otevřené, jsou o 30 - 200 % dražší. V restauracích běžně přímo k účtu připočítají položku Tet v hodnotě 30% ceny účtu.

Tento den i dny následující se tak nesly ve slavnostním duchu. Všechno bylo vyzdobené květinami, lidé si kupovali jako takový vánoční stromeček ovocné stromy obsypané květy nebo ovocnými plody a jelikož právě začínal rok vepře, hlavním motivem výzdoby bylo také prase na různé způsoby. Celé rodiny posedávali na ulici před svými domy, stoly se prohýbali pod nejrůznějšími jídly a hluk velkoměsta přehlušovali tradiční kvílející lidé zpívající karaoke. Před půlnocí jsem se vyrazil podívat na oslavy vstupu do nového roku na party ulici Bui Vien. Tady se odpočítávala půlnoc, vzduchem lítaly konfety a hořely římské svíce. Místní lidí zapalovali vonné tyčinky, modlili se před malými oltářky a dětem dávali peníze v malých červených obálkách zavěšených na „vánočních“ ovocných stromkách. Hodně lidí také pálilo před domem papírové imitace peněz nebo různé obrázky.

V úterý 5.2. – první den nového roku jsme zavítali na květinovou slavnost, kde si místní ujížděli na dělání selfíček před divnými květinovými i jinými kýčovitými výtvory. Jelikož se naší Báře vyklubala nějaká alergická vyrážka, ve středu jsme navštívili místní dětskou nemocnici. Personál ani lékaři neuměli anglicky, tak to byla docela legrace, ale nakonec jsme za pár korun obdrželi nějakou matičku, která perfektně zabrala.

Ve středu 6.2. jsme se přesunuli na 3 dny na jihozápad Vietnamu do delty Mekongu do města Can Thó. Cesta trvala přes 4 hodiny, ale jelikož jsme jeli super lůžkovým autobusem, utekla velmi rychle. Tady jsme kvůli hodně zavřeným hostelům měli lehký problém se ubytovat, ale nakonec jsme zakotvili v pěkném Bum Bum hostelu. Can Thó je známé především díky svým plovoucím trhům, které jsou jedním z největších lákadel Vietnamu. Vydali jsme se tam na lodičce se sympatickou paní (která neuměla ani slovo anglicky), ale celý trh čítal jen asi 10 lodí prodávající nějaké batáty a jiné plodiny a celkově to bylo velké zklamání. Druhý údajně kouzelnější trh jsme pak navštívili další den na motorce, ale ten pro změnu vůbec nebyl. Obojí přisuzujeme končícímu svátku Tet, ale kdo ví. Nejzajímavější tak pro nás byla samotná plavba na lodičce malými kanály Mekongu na okraji města.

Z okolí jsme si tak nejvíce užili výlet na motorce a návštěvu krokodýlí farmy, kde jsme krom pozorování stovek krokodýlu také nějakého krokodýla ochutnali na talíři. Další zajímavostí pak bylo pozorování tisíců volavek (a údajně čápů, kterého jsme ve skutečnosti asi viděli jen jednoho v kleci) hnízdících a poletujících v korunách stromů. I tak to byl ale výlet pěkný a nejvíc si ho užila asi Terezka, která se tu skamarádila s místním chlapečkem, se kterým se hodinu vodila za ručičku a vyměňovali si různé dárečky.

V sobotu 9.2. jsme se vrátili zpět do Saigonu. Tato cesta už nebyla tak pohodlná. Jeli jsme takovým starým přeplněným autobusem, kam jsme se těžko naskládali. Cestou jsme chytli kolony, ve kterých se nám ještě autobus rozbil, takže jsme asi hodinu čekali v neuvěřitelném pařáku na autobus náhradní.

Na neděli jsme si naplánovali organizovaný zájezd (180.000 VND na osobu) do oblasti Cu Chi, která se stala významným bojištěm jak při boji za nezávislost proti Francouzům, tak především následně v průběhu Vietnamské války. Právě tady nechal Viet Cong vybudovat celý systém podzemních tunelů dosahujících délky přes 200km. V podzemí tu žilo více než 16 tisíc severovietnamských bojovníků, kteří podnikali partyzánské výpady proti jižnímu Vietnamu. Právě tato oblast je považována za jednou z klíčových strategických oblastí nedaleko Saigonu, díky které byl jižní Vietnam (i za masivní pomoci USA) poražen. Podzemní komplex se Američanům za celá léta nepodařilo účinně dobýt nebo zničit. V této oblasti došlo k obrovským ztrátám na životech na obou stranách, k masivnímu bombardování, použití napalmu i chemických zbraní, jejichž následky jsou patrné dodnes. Vesnice v této oblasti se honosí několika válečnými vyznamenáními za statečnost, vytrvalost a příspěvek k vítězství ve válce.

Pro turisty je tu nachystán krátký film o vietnamské válce, ukázky různých pastí a vstupů do tunelů, krátery po bombách, trosky tanků a hlavně zpřístupnění malé části podzemních tunelů, které si můžete sami prolézt. Ten byl pro účely turismu údajně rozšířen na 120 cm na výšku, 80 cm na šířku a měří pouhých 100 metrů. Každých 10 metrů je pak možnost vylézt pryč. Zkoušeli jsme ho i s holkama prolézt. Martinka s Bárou to „vzdaly“ po 60ti metrech, já s Terezkou jsme ušli celých 100 metrů různého lezení nahoru a dolu a po celou dobu plazení na bobku bez možnosti se otočit nebo si odpočinout. Terezku rozměry nijak neomezovaly, já jsem trpěl hrozně. Vylezl jsem zpocený a zničený jak po ultratrailu. Kolena a stehna mě bolely ještě za 2 dny a vůbec nechápu, jak v takových tunelech někdo mohl ujít vzdálenosti řádově několik kilometrů. Zájemci si tu také na střelnici mohou vyzkoušet ostrou střelbu různých pušek, samopalů nebo kulometu z období  Vietnamské války, platí se cca 50.000 VND (cca 50 kč) za jeden náboj, minimum je 10 nábojů. Tuto možnost jsme ale nevyužili. Celkově tuto návštěvu hodnotíme velmi pozitivně a vřele doporučujeme.

Večer jsme si ještě v Saigonu dopřáli relax na masáži. Místní masážní salón nás lákal na vietnamskou hodinovou celotělovou masáž za příjemných 220.000 VND. Masáž byla příjemná, ale snad ještě bolestivější než ta thajská. Paní po mě různě šlapala a mačkala různé svaly, až jsem myslel, že mi je chce utrhnout. Celkově to byl ale příjemný zážitek. Nepříjemné bylo placení, kdy po nás paní začala vyžadovat ještě „zpropitné“ pro masérku, kde šlo tendenčně zvolit malé, střední velké s hodnotami 100, 150 a 200 tisíc dongů. Lehce jsme se pohádali, že to není fér, což nám zkazilo příjemný zážitek, ale obrat jsme se nenechali. Ve čtvrtek dopoledne jsme se pak autobusem přesunuli do národního parku Cat Thien. O tom ale zase příště.