V pondělí 4.2.2019 jsme brzy ráno nastoupili v Bangkoku do letadla
Nok Air a za necelé dvě hodiny jsme už přistáli ve Vietnamu. Dlužno dodat, že jsme lehce probrali naší výbavu a z původních 45kg zavazadel jsme udělali 38kg. Na letišti nás
čekala ještě imigrační procedura. Do Vietnamu si lze zařídit víza na ambasádě v Praze
nebo řešit víza na letišti na základě tzv. autorizovaného zvacího dopisu. My
zvolili druhou – levnější možnost. Formulář, pasové fotografie i zvací dopis
jsme měli nachystané předem, přesto nás od okýnka suše vyhodili, že musíme
vyplnit formuláře dva – jeden pro mě s dětmi, druhý pro manželku. Na druhý
pokus už nám vzali formuláře i pasy a řekli ať čekáme. U vedlejšího okýnka pak
jednou za čas předčítala paní vietnamskou angličtinou jména žadatelů Její
výslovnost byla dost zvláštní, takže to působilo celkem zmatky. Po asi 20ti
minutách jsme ale byli předvolaní, zaplatil jsem 60 USD (15 USD za osobu) a
dostal pasy i s vízy. Překvapivě po mně nikdo noc nechtěl a myslím, že
kdybych zaplatil i za jiné pasy, bez problémů mi je vydají. Pak už to šlo
vcelku snadno. Před letištěm nás trošku překvapil dav stovek lidí nastoupených před
letištními dveřmi. Nevím, jestli tam všichni na někoho čekali nebo je to pro ně
jen zábava na koukání, ale působí to zvláštně.
Naší první destinací ve Vietnamu bylo Ho Či Minovo město, bývalý
Saigon. Saigon je se skoro 7,5 milionu obyvatel největším a nejvyspělejším
městem Vietnamu. Dříve byl hlavním městem Vietnamu. V době vietnamské
války byl hlavním městem jihu, po jeho dobytí v roce 1975 severním
Vietnamem byl Saigon přejmenován na Ho Chi Minhovo město podle tehdejšího severovietnamského
vůdce a hlavním městem se stala severovietnamská Ha Noi. Centrum města se ale
pořád jmenuje Saigon a místní tak často doposud říkají celému městu. Dost ale
historie.
Ve Vietnamu se platí Vietnamskými
dongy (VND), kurz vychází téměř přesně že 1 Kč je 1000 VND. Když jsme si
vyměnili peníze za dolary (vyplatí se ve městě, ne na letišti, ale oproti jiným
asijským zemím není letištní kurz zas tak hrozný), měl jsem najednou přes 12 milionů
dongů v paklíku bankovek, který se mi ani nevešel do peněženky. Z letiště
jsme se nechali za 15 tisíc VND odvézt busem přímo do centra Saigonu, kde jsme
měli vyhlídnutý hostel. Místní ulice „Bui Vien“ je taková Vietnamská Khao San, v jejímž
okolí se nachází spousta hostelů, barů, restaurací, stánků s jídlem, cestovních
kanceláří a masážních salónků. Po ubytování jsme si prošli centrum města a
chtěli zajít na hlavní trh, který byl ale kvůli svátkům zavřený. Ped trhem jsme
si tedy dali alespoň naše první vietnamské Pho Bó (cca za 40 kč) a Bun Bó (neměli
ale Bun Bó Nam Bó). Byla to dobrota ale, musím říct, že u nás v Praze v Sapě
mi chutná více. Pozitivní na Vietnamu je, že jako bývalá francouzská kolonie si
docela frčí ve výborných bagetkách, což byla po Thajsku příjemná změna.
4. únor letos vyšel akorát na nový rok
a s tím spojený největší vietnamský svátek tzv. Tet. Pár dní před a 5 dní
po většina lidí zavírá své živobytí, jede za rodinou a tráví svátky se
svými blízkými. Důsledkem pak je, že je většina památek, velká část restaurací,
hotelů a dopravních cest zavřená. A ty, co jsou otevřené, jsou o 30 - 200 %
dražší. V restauracích běžně přímo k účtu připočítají položku Tet v hodnotě
30% ceny účtu.
Tento den i dny následující se tak
nesly ve slavnostním duchu. Všechno bylo vyzdobené květinami, lidé si kupovali jako
takový vánoční stromeček ovocné stromy obsypané květy nebo ovocnými plody a
jelikož právě začínal rok vepře, hlavním motivem výzdoby bylo také prase na
různé způsoby. Celé rodiny posedávali na ulici před svými domy, stoly se
prohýbali pod nejrůznějšími jídly a hluk velkoměsta přehlušovali tradiční kvílející
lidé zpívající karaoke. Před půlnocí jsem se vyrazil podívat na oslavy vstupu
do nového roku na party ulici Bui Vien. Tady se odpočítávala půlnoc, vzduchem
lítaly konfety a hořely římské svíce. Místní lidí zapalovali vonné tyčinky,
modlili se před malými oltářky a dětem dávali peníze v malých červených
obálkách zavěšených na „vánočních“ ovocných stromkách. Hodně lidí také pálilo
před domem papírové imitace peněz nebo různé obrázky.
V úterý 5.2. – první den nového roku
jsme zavítali na květinovou slavnost, kde si místní ujížděli na dělání selfíček
před divnými květinovými i jinými kýčovitými výtvory. Jelikož se naší Báře
vyklubala nějaká alergická vyrážka, ve středu jsme navštívili místní dětskou
nemocnici. Personál ani lékaři neuměli anglicky, tak to byla docela legrace,
ale nakonec jsme za pár korun obdrželi nějakou matičku, která perfektně
zabrala.
Ve středu 6.2. jsme se přesunuli na 3
dny na jihozápad Vietnamu do delty Mekongu do města Can Thó. Cesta trvala přes
4 hodiny, ale jelikož jsme jeli super lůžkovým autobusem, utekla velmi rychle.
Tady jsme kvůli hodně zavřeným hostelům měli lehký problém se ubytovat, ale
nakonec jsme zakotvili v pěkném Bum Bum hostelu. Can Thó je známé
především díky svým plovoucím trhům, které jsou jedním z největších lákadel
Vietnamu. Vydali jsme se tam na lodičce se sympatickou paní (která neuměla ani
slovo anglicky), ale celý trh čítal jen asi 10 lodí prodávající nějaké batáty a
jiné plodiny a celkově to bylo velké zklamání. Druhý údajně kouzelnější trh
jsme pak navštívili další den na motorce, ale ten pro změnu vůbec nebyl. Obojí
přisuzujeme končícímu svátku Tet, ale kdo ví. Nejzajímavější tak pro nás byla samotná plavba na lodičce malými kanály Mekongu na okraji města.
Z okolí jsme si tak nejvíce užili
výlet na motorce a návštěvu krokodýlí farmy, kde jsme krom pozorování stovek
krokodýlu také nějakého krokodýla ochutnali na talíři. Další zajímavostí pak
bylo pozorování tisíců volavek (a údajně čápů, kterého jsme ve skutečnosti asi
viděli jen jednoho v kleci) hnízdících a poletujících v korunách stromů.
I tak to byl ale výlet pěkný a nejvíc si ho užila asi Terezka, která se tu skamarádila
s místním chlapečkem, se kterým se hodinu vodila za ručičku a vyměňovali
si různé dárečky.
V sobotu 9.2. jsme se vrátili
zpět do Saigonu. Tato cesta už nebyla tak pohodlná. Jeli jsme takovým starým přeplněným
autobusem, kam jsme se těžko naskládali. Cestou jsme chytli kolony, ve kterých se
nám ještě autobus rozbil, takže jsme asi hodinu čekali v neuvěřitelném pařáku
na autobus náhradní.
Na neděli jsme si naplánovali
organizovaný zájezd (180.000 VND na osobu) do oblasti Cu Chi, která se stala
významným bojištěm jak při boji za nezávislost proti Francouzům, tak především následně
v průběhu Vietnamské války. Právě tady nechal Viet Cong vybudovat celý
systém podzemních tunelů dosahujících délky přes 200km. V podzemí tu žilo více
než 16 tisíc severovietnamských bojovníků, kteří podnikali partyzánské výpady
proti jižnímu Vietnamu. Právě tato oblast je považována za jednou z klíčových
strategických oblastí nedaleko Saigonu, díky které byl jižní Vietnam (i za
masivní pomoci USA) poražen. Podzemní komplex se Američanům za celá léta
nepodařilo účinně dobýt nebo zničit. V této oblasti došlo k obrovským
ztrátám na životech na obou stranách, k masivnímu bombardování, použití
napalmu i chemických zbraní, jejichž následky jsou patrné dodnes. Vesnice v této
oblasti se honosí několika válečnými vyznamenáními za statečnost, vytrvalost a
příspěvek k vítězství ve válce.
Pro turisty je tu nachystán krátký
film o vietnamské válce, ukázky různých pastí a vstupů do tunelů, krátery po
bombách, trosky tanků a hlavně zpřístupnění malé části podzemních tunelů, které
si můžete sami prolézt. Ten byl pro účely turismu údajně rozšířen na 120 cm na
výšku, 80 cm na šířku a měří pouhých 100 metrů. Každých 10 metrů je pak možnost
vylézt pryč. Zkoušeli jsme ho i s holkama prolézt. Martinka s Bárou to
„vzdaly“ po 60ti metrech, já s Terezkou jsme ušli celých 100 metrů různého
lezení nahoru a dolu a po celou dobu plazení na bobku bez možnosti se otočit
nebo si odpočinout. Terezku rozměry nijak neomezovaly, já jsem trpěl hrozně. Vylezl
jsem zpocený a zničený jak po ultratrailu. Kolena a stehna mě bolely ještě za 2
dny a vůbec nechápu, jak v takových tunelech někdo mohl ujít vzdálenosti
řádově několik kilometrů. Zájemci si tu také na střelnici mohou vyzkoušet
ostrou střelbu různých pušek, samopalů nebo kulometu z období Vietnamské války, platí se cca 50.000 VND (cca
50 kč) za jeden náboj, minimum je 10 nábojů. Tuto možnost jsme ale nevyužili.
Celkově tuto návštěvu hodnotíme velmi pozitivně a vřele doporučujeme.
Večer jsme si ještě v Saigonu dopřáli
relax na masáži. Místní masážní salón nás lákal na vietnamskou hodinovou
celotělovou masáž za příjemných 220.000 VND. Masáž byla příjemná, ale snad
ještě bolestivější než ta thajská. Paní po mě různě šlapala a mačkala různé
svaly, až jsem myslel, že mi je chce utrhnout. Celkově to byl ale příjemný
zážitek. Nepříjemné bylo placení, kdy po nás paní začala vyžadovat ještě „zpropitné“
pro masérku, kde šlo tendenčně zvolit malé, střední velké s hodnotami 100,
150 a 200 tisíc dongů. Lehce jsme se pohádali, že to není fér, což nám zkazilo
příjemný zážitek, ale obrat jsme se nenechali. Ve čtvrtek dopoledne jsme se pak
autobusem přesunuli do národního parku Cat Thien. O tom ale zase příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat