V pondělí odpoledne jsme se autobusem nechali vysadit na půli cesty mezi Sai Gonem a Dalátem u odbočky k národnímu parku Cat Thien (cca 150 km severně od Ho Či Minhova města). Tady už na nás čekalo auto, které nám po předešlé písemné domluvě zajistilo naše budoucí ubytování. To nás odvezlo zbývajících necelých 20km k národnímu parku do našeho ubytování. Bydleli jsme v krásné chaloupce u milé rodinky na ecoplantáži, kde majitelka pěstovala 30 druhů různých většinou ovocných stromů. Mohli jsme si tak prohlédnout i ochutnat různé druhy banánovníků, mandarinky, pomeranče, pomelo, ledvinovník (kešu oříšky), avokádo, jackfruit, starapple, kávu a spoustu dalších. Největší zážitek ve mě zanechala ochutnávka jack-fruitu druhý večer. Na stůl jsme dostali vyloupaný celý talíř, Terezka mě krmila a já baštil ostošest. Po pár minutách jsem zjistil, že to nebyl nejlepší nápad, protože se dostavila dost silá alergická reakce, natekli mi dásně, jazyk i mandle a nemohl jsem polykat. Dýchání naštěstí bylo ok a tabletka zodacu a dvě sklenice vycuacných ledových kostek všechno jakš takš spravily. S jackem ale už asi kamarádit radši nebudu. Pozitivnější zážitek jsme si udělali s domácí pálenkou (které říkají whiskey) s naloženými různými druhy ovoce, hub a kořenů. Za pár korun to byla velká legrace. :-) Po ní nám ani nevadilo, že jsme cestou před chatkou narazili na metrového hada, který se nás ale naštěstí bál víc než my jeho.
Naším hlavním cílem byla ale návštěva národního parku skrývající pravou vietnamskou džungli se spoustou druhů zvířat (mimojiné lemury, gibony a několika druhy medvědů) a jedinečných rostlinek. Paní domácí nám ukázala různé typy na výlety pěšmo i na kole. Mně nejvíce zaujal výlet ke krokodlímu jezeru (19 km na kole + 6 km pěšky), o kterém paní prohlásila, že s dětma nezvládneme. To nás ale ještě nezná! :-) V úterý ráno jsme se tedy vydali do parku. V ceně vstupenky (tuším 60 tisíc VND) je i převozník, který nás dostal přes řeku dovnitř parku. Tam jsme si za dalších pár korun vypůjčili kola. Mezi obstarožními vietnamskými koly mi padlo do oka horské kolo s přehazovačkou a hned mě napadlo, že to nebude tak hrozné. Za ním ale stálo jedno klasické rozvrzané kolo s dětskou sedačkou, které si Terezka vybrečela. Sedačka teda byla jen s malým opěrátkem a Terezku nešlo nijak připoutat, ale dětská sedačka je holt dětská sedačka. Když se místní pán pokusil aspoň zvednout mojí sedlovku, zůstala mu v ruce, tak pokrčil rameny a vrátil ji zpět. Terezku jsem do sedačky připoutal nosítkem, já naskočil, dal do předního košíčku batoh a jeli jsme, Kolena jsem měl klasicky u řídítek, takže při šlapání nešlo moc zatáčet, ale co už - nějak to zvládneme a aspoň potrénuju stehenní svaly. Martinka si vybrala to horské kolo s přehazovačkou, u kterého se ale záhy ukázalo, že nepřehazuje. Alespoň ale měla terénní výbavu a Barunka i v terénu spokojeně spala v nosítku na břiše.
Návštěvu místních zvířecích stanic se zvířátky v klecích jsme vynechali a vydali se za dobrodružstvím do reálné džungle. Abychom to neměli tak jednoduché, spojil jsem dva výlety do jednoho. Nejdříve jsme si střihli 15 km výlet k "Heaven rapids", které se ale ukázaly jako vcelku nezajímavé peřeje. Samotná jízda na kole džunglí byl ale skvělý zážitek. Všude kolem nás zeleň spousta motýlů, kolem nás pořád něco houkalo, pískalo a šustilo ve větvích. Jednou jsme viděli i přebíhat přes cestu opičí rodinku. Jak jsme se poté vzdalovali dál a dál směrem ke krokodýlímu jezeru, terén se zhoršoval, kolo drncalo, sluníčko pálilo a překvapivě jsme stoupali do lehkého kopečka. Když jsme dorazili na místo, odkud šlo jít už jen pěšky, velmi rád jsem slezl z kola anechal ho opřené o strom. Cesta pěšmo byla ještě zábavnější než na kole. Pozorovali jsme různé prapodivné stromy, kde některým nedohlédnete ani na špičku, motýly, ještěrky a jednou za čas zaslechly křičet v korunách stromů gibony a viděli hýbat se větve, jak před nezvanými návštěvníky prchají pryč. Na cestě zpátky se nám ale podařilo jednu giboní rodinku i pár minut pozorovat a byla to paráda. Takhle v divoké přírodě je to násobná nádhera než v zoo.
Po třech kilometrech dobře značené stezky jsme dorazili ke krokodýlímu jezeru. Původně jsem si myslel, že se tak jmenuje podle svého tvaru a že se tam lehce okoupeme. Značka "Pozor krokodýli!" nás trošku odradila, ale pořád jsme si myslel, že je to jen atrakce pro turisty. Když jsme ale u břehu metr od sebe spatřili malého krokodýla, bylo jasno - žádná koupačka nebude. U strážců parku jsme pak zjistili, že tu za pomoci holandské vlády vysadli celkem 80 krokodýlů, kteří se už i úspěšně množí a dospělí jedinci dosahují až 4 metry. Strážci umožňují za poplatek projížďku na po jezeře na pramici, toho jsme ale nevyužili a pozorovali krokodýli jen ze břehu. Od strážců jsme si koupili pivko a colu a vyrazili zpět k našim kolům. Naší radost, že jsou kola na svém místě brzy vystřídalo poznání, že má Martinak píchlé zadní kolo. Naštěstí nás čekalo už jen 10km povětšinou z mírného kopce, tak jsme se to rozhodli dát po ráfku. Martinka s Bárou tak zažili 10km jízdy jako jízdy na zbíječce a ruce se jim klepaly ještě večer. Do cíle jsme ale dojeli ještě za světla a stihli tak přívoz zpět do civilizace, kde jsme hned na břehu padli do houpacích sítí a dali si chlazený kokos a pivko. Problémem se v mém případě ukázal následný pokus o postavení se zpět ze sítě. Tam se projevilo těch cca 35 najetých km s nízkou sedačkou a vstát se mi podařilo až po třech prodělaných křečích na obou nohou asi za deset minut.
Středu jsme si tedy dali více odpočinkovou, většinu jsme proleželi u bazénu ve vedlejším hostelu a večer se vydali na projížďku lodí po řece s příslibem pozorování zvířat. Zahlédli jsme jen jednu opičku z dálky, z takže tohoto pohledu zážitek nic moc. Při platbě ubytování nás nemile překvapilo, že si naúčtovali 400 tisíc dongů za ten přívoz z křižovatky, obzvláště, když lístek na autobus až do Dalátu nám prodali za 150 tisíc na osobu. Holt poslední míle je vždy nejdražší...
Ve čtvrtek brzo ráno (v 5:45) jsme už čekali na náš lokální autobus do Dalátu. Tentokrát se nejednalo o lehátkový autobus, ale o asijskou klasiku - přeplněný bus s malými sedačkami, téměř žádným prostorem pro nohy a nákladem, který by se v Evropě nevešel ani do třech autobusů. Při nastupování a vystupování tak lidé muslei přelézat kopce z batohů, pytlů a různých krabic se vším možným. Obzvláště jsme ocenili krabice lné durianu - ovoce, které v uzavřených prostorech neuvěřitelně smrdí a třeba v Thajsku je zákaz ho převážet v taxíkách i MHD. Po šesti hodinách záživné cesty jsme se konečně ocitli v Dalátu - horském městečku, které si pro své příznivé klima zamilovali v koloniální době už francouzy a dodnes tu stojí spousta vilek ve francouzském stylu. Kromě toho tu pěstují také spoustu jahod a jiných ve Vietnamu netypických plodin. Místní tu v únoru nosí zimní bundy a kožíšky, my po dlouhé době večer vytáhli dlouhé kalhoty a mikiny.
Nejdříve jsme měli menší problém najít naše objednané ubytování. Když jsme konečně došli na správnou adresu, čekal tam na nás pouze obchod s botama. Následně jsme zjistili, že bydlíme u paní majitelky obchodu která pro nás má pokojík nad prodejnou, kterému sice nejdou zavřít dveře, ale jinak je je v pohodě. A opravdu, jink byl v pohodě. Prošli centrum Dalátu, okolí jezírka a ochutnali místní specialitu - Dalátský lívanec. Jedná se v podstatě o ajíčkovou omeletu připravovanou na grilu v rýžovém papíru s rozmatlaným taveným sýrem Veselá kráva a posypaný krevetovým práškem a případně chilli. Zní to divně ale je to docela dobrota. Terezka si pro změnu náležitě užívala místních jahod. Jelikož bylo zrovna 14.února, tedy Valentýn, nechali jsme se před západem slnce odvézt do místního údolí lásky. Jedná se o placený park se spoustou kýčovitých zátiší ve znamení lásky. Jsou tu různé keříky a kytičky ve tvaru srdce, romantické studánky, houpačky, zátiší s umělými plameňáky, labuťemi, hraje tu romantická hudba. Srdíčka jsou k vidění na dlažbě i na záchodech. Přes to všechno, při soumraku, kdy se to tu docela vylidnilo, mělo to své kouzlo a přestože jsme očekávali spíš propadák, docela se nám tu líbilo. K večeři jsme si pak dopřáli grilované pštrosí masíčko ozvláštněné tím, že jsm esi ho grilovali přímo na stole sami a byla to velká mňamka.
V pátek jsme si vypůjčili motorku. Dalo to docela zabrat, prošli jsme 3 bloky, hledali půjčovny z google map a nakonec skončili u opravny motorek, kde nám týpek, který neuměl ani slovo anglicky půjčil svojí soukromou motorku za stovku na den. My se báli, jestli bude všechno v pohodě, on se bál, jestli svou motorku ještě někdy uvidí, ale nakonec bylo všechno v pohodě. Navštívili jsme krásný sloní vodopád, který lze po menším lezeckém úsilí obdivovat zhora, zespoda i zpoza padající vody. I samotná cesta na motorce klikatými serpentýnami s výhledy na okolní hornatou přírodu byla silným zážitkem. Cestou zpět jsme se stavili na velké kávové platáži, kde chovzjí cibetky, které baští kávové třešínky, lidé sbírají cibetčí hovínka a vyrábějí z nich jednu z nejdražších káv. Cibetkovou kávu jsme tu samozřejmě ochutnali. Na zásoby dumů jsme ale nakupovali v menší výrobně přímo v Dalátu. Mimochodem - Vietnam je podle údajů z roku 2014 2. největší producent kávy na světě hned za Brazilií.
Večer jsme si ještě prohlédli Dalátské tržiště, které nás zas tak moc nezaujalo, a ochutnali místní kulinřské specialitky. V sobotu ráno jsme se pak přesunuli k moři do městečka Mui Né...
Žádné komentáře:
Okomentovat