Vietnam 1 - Ho Chi Minh City, Can Thó, Cu Chi

V pondělí 4.2.2019 jsme brzy ráno nastoupili v Bangkoku do letadla Nok Air a za necelé dvě hodiny jsme už přistáli ve Vietnamu. Dlužno dodat, že jsme lehce probrali naší výbavu a z původních 45kg zavazadel jsme udělali 38kg. Na letišti nás čekala ještě imigrační procedura. Do Vietnamu si lze zařídit víza na ambasádě v Praze nebo řešit víza na letišti na základě tzv. autorizovaného zvacího dopisu. My zvolili druhou – levnější možnost. Formulář, pasové fotografie i zvací dopis jsme měli nachystané předem, přesto nás od okýnka suše vyhodili, že musíme vyplnit formuláře dva – jeden pro mě s dětmi, druhý pro manželku. Na druhý pokus už nám vzali formuláře i pasy a řekli ať čekáme. U vedlejšího okýnka pak jednou za čas předčítala paní vietnamskou angličtinou jména žadatelů Její výslovnost byla dost zvláštní, takže to působilo celkem zmatky. Po asi 20ti minutách jsme ale byli předvolaní, zaplatil jsem 60 USD (15 USD za osobu) a dostal pasy i s vízy. Překvapivě po mně nikdo noc nechtěl a myslím, že kdybych zaplatil i za jiné pasy, bez problémů mi je vydají. Pak už to šlo vcelku snadno. Před letištěm nás trošku překvapil dav stovek lidí nastoupených před letištními dveřmi. Nevím, jestli tam všichni na někoho čekali nebo je to pro ně jen zábava na koukání, ale působí to zvláštně.

Naší první destinací ve Vietnamu bylo Ho Či Minovo město, bývalý Saigon. Saigon je se skoro 7,5 milionu obyvatel největším a nejvyspělejším městem Vietnamu. Dříve byl hlavním městem Vietnamu. V době vietnamské války byl hlavním městem jihu, po jeho dobytí v roce 1975 severním Vietnamem byl Saigon přejmenován na Ho Chi Minhovo město podle tehdejšího severovietnamského vůdce a hlavním městem se stala severovietnamská Ha Noi. Centrum města se ale pořád jmenuje Saigon a místní tak často doposud říkají celému městu. Dost ale historie. 

Ve Vietnamu se platí Vietnamskými dongy (VND), kurz vychází téměř přesně že 1 Kč je 1000 VND. Když jsme si vyměnili peníze za dolary (vyplatí se ve městě, ne na letišti, ale oproti jiným asijským zemím není letištní kurz zas tak hrozný), měl jsem najednou přes 12 milionů dongů v paklíku bankovek, který se mi ani nevešel do peněženky. Z letiště jsme se nechali za 15 tisíc VND odvézt busem přímo do centra Saigonu, kde jsme měli vyhlídnutý hostel. Místní ulice „Bui Vien“ je taková Vietnamská Khao San, v jejímž okolí se nachází spousta hostelů, barů, restaurací, stánků s jídlem, cestovních kanceláří a masážních salónků. Po ubytování jsme si prošli centrum města a chtěli zajít na hlavní trh, který byl ale kvůli svátkům zavřený. Ped trhem jsme si tedy dali alespoň naše první vietnamské Pho Bó (cca za 40 kč) a Bun Bó (neměli ale Bun Bó Nam Bó). Byla to dobrota ale, musím říct, že u nás v Praze v Sapě mi chutná více. Pozitivní na Vietnamu je, že jako bývalá francouzská kolonie si docela frčí ve výborných bagetkách, což byla po Thajsku příjemná změna.

4. únor letos vyšel akorát na nový rok a s tím spojený největší vietnamský svátek tzv. Tet. Pár dní před a 5 dní po většina lidí zavírá své živobytí, jede za rodinou a tráví svátky se svými blízkými. Důsledkem pak je, že je většina památek, velká část restaurací, hotelů a dopravních cest zavřená. A ty, co jsou otevřené, jsou o 30 - 200 % dražší. V restauracích běžně přímo k účtu připočítají položku Tet v hodnotě 30% ceny účtu.

Tento den i dny následující se tak nesly ve slavnostním duchu. Všechno bylo vyzdobené květinami, lidé si kupovali jako takový vánoční stromeček ovocné stromy obsypané květy nebo ovocnými plody a jelikož právě začínal rok vepře, hlavním motivem výzdoby bylo také prase na různé způsoby. Celé rodiny posedávali na ulici před svými domy, stoly se prohýbali pod nejrůznějšími jídly a hluk velkoměsta přehlušovali tradiční kvílející lidé zpívající karaoke. Před půlnocí jsem se vyrazil podívat na oslavy vstupu do nového roku na party ulici Bui Vien. Tady se odpočítávala půlnoc, vzduchem lítaly konfety a hořely římské svíce. Místní lidí zapalovali vonné tyčinky, modlili se před malými oltářky a dětem dávali peníze v malých červených obálkách zavěšených na „vánočních“ ovocných stromkách. Hodně lidí také pálilo před domem papírové imitace peněz nebo různé obrázky.

V úterý 5.2. – první den nového roku jsme zavítali na květinovou slavnost, kde si místní ujížděli na dělání selfíček před divnými květinovými i jinými kýčovitými výtvory. Jelikož se naší Báře vyklubala nějaká alergická vyrážka, ve středu jsme navštívili místní dětskou nemocnici. Personál ani lékaři neuměli anglicky, tak to byla docela legrace, ale nakonec jsme za pár korun obdrželi nějakou matičku, která perfektně zabrala.

Ve středu 6.2. jsme se přesunuli na 3 dny na jihozápad Vietnamu do delty Mekongu do města Can Thó. Cesta trvala přes 4 hodiny, ale jelikož jsme jeli super lůžkovým autobusem, utekla velmi rychle. Tady jsme kvůli hodně zavřeným hostelům měli lehký problém se ubytovat, ale nakonec jsme zakotvili v pěkném Bum Bum hostelu. Can Thó je známé především díky svým plovoucím trhům, které jsou jedním z největších lákadel Vietnamu. Vydali jsme se tam na lodičce se sympatickou paní (která neuměla ani slovo anglicky), ale celý trh čítal jen asi 10 lodí prodávající nějaké batáty a jiné plodiny a celkově to bylo velké zklamání. Druhý údajně kouzelnější trh jsme pak navštívili další den na motorce, ale ten pro změnu vůbec nebyl. Obojí přisuzujeme končícímu svátku Tet, ale kdo ví. Nejzajímavější tak pro nás byla samotná plavba na lodičce malými kanály Mekongu na okraji města.

Z okolí jsme si tak nejvíce užili výlet na motorce a návštěvu krokodýlí farmy, kde jsme krom pozorování stovek krokodýlu také nějakého krokodýla ochutnali na talíři. Další zajímavostí pak bylo pozorování tisíců volavek (a údajně čápů, kterého jsme ve skutečnosti asi viděli jen jednoho v kleci) hnízdících a poletujících v korunách stromů. I tak to byl ale výlet pěkný a nejvíc si ho užila asi Terezka, která se tu skamarádila s místním chlapečkem, se kterým se hodinu vodila za ručičku a vyměňovali si různé dárečky.

V sobotu 9.2. jsme se vrátili zpět do Saigonu. Tato cesta už nebyla tak pohodlná. Jeli jsme takovým starým přeplněným autobusem, kam jsme se těžko naskládali. Cestou jsme chytli kolony, ve kterých se nám ještě autobus rozbil, takže jsme asi hodinu čekali v neuvěřitelném pařáku na autobus náhradní.

Na neděli jsme si naplánovali organizovaný zájezd (180.000 VND na osobu) do oblasti Cu Chi, která se stala významným bojištěm jak při boji za nezávislost proti Francouzům, tak především následně v průběhu Vietnamské války. Právě tady nechal Viet Cong vybudovat celý systém podzemních tunelů dosahujících délky přes 200km. V podzemí tu žilo více než 16 tisíc severovietnamských bojovníků, kteří podnikali partyzánské výpady proti jižnímu Vietnamu. Právě tato oblast je považována za jednou z klíčových strategických oblastí nedaleko Saigonu, díky které byl jižní Vietnam (i za masivní pomoci USA) poražen. Podzemní komplex se Američanům za celá léta nepodařilo účinně dobýt nebo zničit. V této oblasti došlo k obrovským ztrátám na životech na obou stranách, k masivnímu bombardování, použití napalmu i chemických zbraní, jejichž následky jsou patrné dodnes. Vesnice v této oblasti se honosí několika válečnými vyznamenáními za statečnost, vytrvalost a příspěvek k vítězství ve válce.

Pro turisty je tu nachystán krátký film o vietnamské válce, ukázky různých pastí a vstupů do tunelů, krátery po bombách, trosky tanků a hlavně zpřístupnění malé části podzemních tunelů, které si můžete sami prolézt. Ten byl pro účely turismu údajně rozšířen na 120 cm na výšku, 80 cm na šířku a měří pouhých 100 metrů. Každých 10 metrů je pak možnost vylézt pryč. Zkoušeli jsme ho i s holkama prolézt. Martinka s Bárou to „vzdaly“ po 60ti metrech, já s Terezkou jsme ušli celých 100 metrů různého lezení nahoru a dolu a po celou dobu plazení na bobku bez možnosti se otočit nebo si odpočinout. Terezku rozměry nijak neomezovaly, já jsem trpěl hrozně. Vylezl jsem zpocený a zničený jak po ultratrailu. Kolena a stehna mě bolely ještě za 2 dny a vůbec nechápu, jak v takových tunelech někdo mohl ujít vzdálenosti řádově několik kilometrů. Zájemci si tu také na střelnici mohou vyzkoušet ostrou střelbu různých pušek, samopalů nebo kulometu z období  Vietnamské války, platí se cca 50.000 VND (cca 50 kč) za jeden náboj, minimum je 10 nábojů. Tuto možnost jsme ale nevyužili. Celkově tuto návštěvu hodnotíme velmi pozitivně a vřele doporučujeme.

Večer jsme si ještě v Saigonu dopřáli relax na masáži. Místní masážní salón nás lákal na vietnamskou hodinovou celotělovou masáž za příjemných 220.000 VND. Masáž byla příjemná, ale snad ještě bolestivější než ta thajská. Paní po mě různě šlapala a mačkala různé svaly, až jsem myslel, že mi je chce utrhnout. Celkově to byl ale příjemný zážitek. Nepříjemné bylo placení, kdy po nás paní začala vyžadovat ještě „zpropitné“ pro masérku, kde šlo tendenčně zvolit malé, střední velké s hodnotami 100, 150 a 200 tisíc dongů. Lehce jsme se pohádali, že to není fér, což nám zkazilo příjemný zážitek, ale obrat jsme se nenechali. Ve čtvrtek dopoledne jsme se pak autobusem přesunuli do národního parku Cat Thien. O tom ale zase příště.

Thajsko 6: Koh Samet + Bangkok

V úterý 29.1.2019 jsme po šesté hodině ranní dorazili lůžkovým vlakem do Bangkoku. Při příjezdu do města nás podél kolejí „vítaly“ klasické slumy. Malinkaté přístřešky cca 3x4 metry složené z různých desek a igelitů, ve kterých žijí na zemi celé rodiny. Tato „stavení“ nemají dveře ani okna, takže z vlaku vidíte rovnou do „obýváku“. Díky místním povětrnostním podmínkám se tak dá žít i s malými dětmi. Mezi kolejištěm a boudičkou na zemi maminka připravuje jídlo a malé dětičky v čistých uniformách se chystají do školy. Člověka úplně zahřeje u srdce, že i přes tu bídu, je pro rodiče vzdělání dětí důležité.

Z vlaku jsme vystoupili na nám známém nádraží a hned sundali přebytečné vrstvy oblečení. Bez klimatizace i v šest ráno bylo tílko a kraťasy plně dostatečné oblečení. Ve vlaku se mi i přes potřebu úplně nechtělo jít na velkou a doufal jsem, že na nádraží bude záchod vypadat lépe. Naději ve mně vzbudilo, že se za záchod platí (5 TBH), takže třeba mají i na úklid. Ale chyba lávky. Záchody byly špinavé uvnitř i venku, celé mokré a bez toaleťáku. No ale když musíš, tak musíš. Narychlo jsem zkulturnil svou vybranou mísu a snažil se posadit tak, abych si nenamočil kraťasy. V tom z vedlejší kabinky slyším, jak můj nový soused chrchlá a smrká na zem, načež pouští záchodovou sprchu (kterou místní používají místo toaletního papíru) a proudem vody posílá své výtvory po zemi do mé kabinky. No nebudu to rozpitvávat, zážitek to byl silný a naštěstí také krátký. Vyběhl jsem odtamtud, jak nejrychleji to šlo.

Z nádraží jsme se místním městským vláčkem přesunuli na zastávku Ekkamai, kde sídlí východní autobusový terminál, odkud jezdí autobus do přístavu Ban Phe pro lodní transport na ostrov Koh Samet. Cestou se nás snažili nalákat taxikáři, že nás tam vezmou za 2500 TBH, my ale věděli, že busem to zvládneme do 200 TBH na osobu a trpělivě jsme je odmítali. Přímo na autobusáku nám ale nabídnul taxikář cestu v autě pro 7 za 1000 TBH a na to jsme kývnuli. Pak na nás ještě teda cestou zkoušel, že mu máme zaplatit benzín na benzínce a mýtné na dálnici, ale s tím jsme ho poslali k šípku. Za nějaké 3 a půl hodiny nás pak vysadil v přístavu v Ban Phe. Tam se na nás pro změnu vrhli prodavačky nejrůznějších lodí pro přepravu na Koh Samet, které jsme odmítli a šli do oficiálního turistického centra. Tam nás teda chtěli také natáhnout, když nám nabízeli zpáteční jízdenku za 200 TBH na osobu, přestože na letáčku s jízním řádem měli napsané 120 TBH, ale my se nedali. Koupili jsme lístky a spěchali jsme na polední trajekt, do kterého jsme nastupovali doslova za 5 minut 12. 40ti-minutová plavba po moři byla příjemným zpestřením a utekla nám rychle.

Na ostrově Samet jsme měli vytipovaných pár ubytování z bookingu, ale nic objednaného. Většina levných ubytováních se nachází v blízkosti hlavní pláže. Posadili jsme tedy babičky s holkama do kavárny a vyrazili na obhlídku. Když jsme spatřili hlavní pláž, dost jsme se zděsili. Pláž úplně přeplněná, ne moc čistá, určitě ne krásná a ve vodě jeden motorový člun vedle druhého. Tady teda 3 dny bydlet určitě nechceme. Chytnuli jsme tedy místního taxíka (Za 300 TBH kamkoliv po ostrově), nabrali zbytek posádky a vyrazili do jižní části ostrova na pláž Ao Thian, kde jsme měli poslední tip z bookingu za rozumnou cenu – „resort“ Sangthian Hills. Koh Samet je zajímavý tím, že 90% ostrova leží v jakémsi „národním parku“. Jakmile tedy opustíte přístav a hlavní pláž, zastaví vás vojáci a vyinkasují 200 TBH na osobu. Vstup platí až na 5 dní, pokud jste tam déle, musíte platit znovu. Příjezdová cesta k rezortu byla dost děsivá – kamenitá s ohromnými dírami, prašná a plná odpadků, ale když jsme dorazili na místo, naše mínění o ostrově se opět trochu zlepšilo.

Sangthian Hills jsou chatičky na skále, pod kterými je pěkná menší písčitá plážička bez lodí a téměř bez lidí s jednou restaurací. Připravené jsou lehátka, slunečníky a spousta písku a pozvolného přístupu do moře pro děti. Chatičky se dají popsat jako malé dřevěné vilky s francouzskými okny, velkou terasou, dvěma ložnicemi a dvěma koupelnami – to si ale jistě představíte víc, než je realita trošku horší. Jenda se o relativně staré dřevěné budky s dvěma místnostmi 2x2 metry a velkými zašupovacími okno-dveřmi. Na zemi jsou matrace na spaní, jedna malá skříňka, klimatizace a to je tak všechno. Abychom se nehádali o koupenu, v jedné tekla teplá voda a v druhé zas bylo zrcadlo. Holení jsem nakonec odložil až do Bangkoku. 😊 Ubytování to bylo skromné, ale pro nás plně dostatečné a za rozumnou cenu (2700 TBH za všechny na 3 noci včetně jedné přistýlky). Veselé bylo domlouvání ubytování s místní paní, která neuměla ani slovo anglicky a my kromě ceny a délky pobytu potřebovali domluvit ještě jednu přistýlku, kterou standardně ani nenabízeli. Došlo tak na malování panďuláků, postelí a chatiček na papír a zachránil nás až místní pán s tabletem a aplikací, která (velmi težkopádně) překládala mluvené slovo do thajštiny.

I po třech dnech prozkoumávání okolí jsme vyhodnotili, že to byla ta nejlepší volba ubytování. Naše pláž byla prostě nejlepší a zároveň v pěší vzdálenosti byly na obě strany krásné procházky k hezčím resortům s krásnými posezeními a restauracemi, kam jsme vyráželi na snídaně a večeře. Oběd jsme řešili přímo na pláži, kam každý den po poledni dorazila paní s vahadly (přenosná cca 50kg těžká přenosná kuchyňka na tyči), od které jsme si kupovali za pár báthů grilované masíčko, výborný papaya salát a další dobroty. Celkově lze říct, že ceny za jídlo i pití byly na ostrově 2-3 krát dražší než v Bangkoku nebo Chiang Mai, což nás trošku zklamalo hlavně u ryb a mořských plodů, kde jsme (i po 6 let staré zkušenosti z Koh Chang) čekali, že budou za rozumné ceny. (Pečená ryba bez přílohy byla vesměs všude za 450 TBH.) Pobyt u moře jsme si užili a náležitě zrelaxovali. Nejvíc nadšená byla asi Terezka, která sice jako jediná ani jednou nevlezla celá do moře, ale to obrovské pískoviště všude kolem ji nadchlo tak, že by snad ani nechodila spát.

Po třech dnech relaxu jsme se v pátek v poledne zabalili, nechali si zavolat taxíka a přepluli zpět na pevninu do Ban Phe. Tady jsme naivně opět doufali v taxíka za 1000 TBH, ale z 2500 TBH se nám podařilo usmlouvat jen na 1600 a tak jsme sáhli po novém dobrodružství v linkovém autobusu (nakonec to stálo jen cca 600 TBH za 5 lidí). Před odjezdem jsme ještě v obchodě 7/11 nakoupili pivečko a nějaké hotovky ohřáté v mikrovlnce, se kterými nás ale posléze nepustili do autobusu, takže jsme je hltali během pěti minut na stojáka před autobusem. I tak ale místní „rajskou s kolínkama“ babča Olča vyhodnotila jako nejlepší jídlo, co v Thajsku jedla. ☹ 4 hodinová cesta autobusem probíhala v pohodě, zajímavá byla pouze návštěva autobusového záchodu, kterou já jsem si nechal ujít. V Bangkoku jsme si bookli hotel kousek od autobusáku, takže za 15 minut jsme tam došli pěšky. Hotel měl sice super fitko a bazén, ale obojí zavíralo už v osm večer, takže jsme ani jedno nevyužili. A to se babičky do fitka těšili celou cestu.

Na sobotu jsme měli v plánu rychlou exkurzi po Bangkoku. Městskou nadzemkou jsme se s jedním přestupem dopravili na zastávku Taksin Bridge. Babča Ála teda měla přestupy dva, protože omylem vystoupila o zastávku dříve. Když jsme z odjíždějícího vlaku viděli její zděšený výraz, že je sama bez lístku, peněz, dokladů a jakékoliv znalosti jazyka uprostřed angkoku, jsme rádi, že nedostala infarkt. Naštěstí existují telefony a podařilo se mi jí uklidnit a přijala za námi hned dalším vlakem. Z Taksin Bridge pluje po řece Chao Praya linková loďka za 30 TBH na osobu, odkud lze hezky pozorovat centrum Bangkoku. My vystoupili u jednoho ze 3 nejvýznamnějších chrámu v Bangkoku Wat Arun (vstup 50 TBH na osobu). Po prohlídce jsme se přeplavili přívozem na druhou stranu (15 TBH na osobu), prošli kolem Velkého Paláce a zakotvili na pár hodin v parku na dětském hřišti. Cestou jsme rodičům u místního stánečku objednali ledovou kávu do igelitového pytlíku. Aby poznali Asii se vším všudy, sopli jsme také místního tuk-tuka pro 3 lidi, nasoukali se do něj v 7 lidech a vyrazili do čínské čtvrtě. Stálo to pár křečí a modřin, ale zážitek to byl jistě (hlavně v zatáčkách) k nezaplacení. Na čínském trhu jsme nakoupili ještě nějaké suvenýry (čaje a léčivé přípravky bůh ví na co všechno) a ochutnali místní plněné knedlíčky Dim Sum. Závěr večera jsme pak strávili nákupy a závěrečnou večeří na turisticky profláklé ulici Khao San. Cesta zpět na hotel v klasickém taxíku v 7mi lidech + řidič už pak nikoho nepřekvapila a všichni se cítili vcelku pohodlně.

V neděli jsme se zabalili a přes krásný „Chatuchak Park“ (zastávka nadzemky Mo Chit) s obrovským nedělním trhem jsme se přesunuli k letišti Don Mueng. Odtud nám v pondělí v sedm ráno letí letadlo do Vietnamu a zároveň jezdí zadarmo letištní transport na nové letiště Suvarnabhumi, odkud dnes v 10 večer odlétají rodiče zpět do ČR. Problém je, že oproti plánu mě do tohoto transportu nepustili (ani za peníze), protože k tomu je nutná platná letenka z daného letiště. Dali jsme tedy v Don Mueng aspoň předražené pivko na rozloučenou a posilněnou, zamávali babičkám a doufali, že dorazí do Česka v pořádku. Zatímco my se ještě cestou na hotel stavili s holkama na masáž nohou, rodiče válčili na letišti. Dlužno podotknout, že jejich mezinárodní jazyková výbava není nejlepší a konkrétně moji rodiče mají vždy s letem nějaké problémy. Dvakrát se snažili pronést na palubu zavírací nůž a jednou kvůli nim zdržovali v Mnichově letadlo, které málem nestihli. A že nevíte co? Při odbavení našli u dědečka zavírací nůž, který mu opět – už potřetí – zabavili. 😊

My se krátce vyspali v hostelu 8 minut chůze od našeho letiště v pokoji, který víc než pokoj připomínal vlakové kupé, ale na tu jednu noc to stačilo. V pondělí 4.2.2019 v pět ráno už jsme si to štrádovali na letiště na letadlo do Vietnamu. O tom už ale zase příště…