V úterý 29.1.2019 jsme po šesté hodině ranní
dorazili lůžkovým vlakem do Bangkoku. Při příjezdu do města nás podél kolejí „vítaly“
klasické slumy. Malinkaté přístřešky cca 3x4 metry složené z různých desek
a igelitů, ve kterých žijí na zemi celé rodiny. Tato „stavení“ nemají dveře ani
okna, takže z vlaku vidíte rovnou do „obýváku“. Díky místním povětrnostním
podmínkám se tak dá žít i s malými dětmi. Mezi kolejištěm a boudičkou na
zemi maminka připravuje jídlo a malé dětičky v čistých uniformách se chystají
do školy. Člověka úplně zahřeje u srdce, že i přes tu bídu, je pro rodiče
vzdělání dětí důležité.
Z vlaku jsme vystoupili na nám známém nádraží
a hned sundali přebytečné vrstvy oblečení. Bez klimatizace i v šest ráno
bylo tílko a kraťasy plně dostatečné oblečení. Ve vlaku se mi i přes potřebu úplně
nechtělo jít na velkou a doufal jsem, že na nádraží bude záchod vypadat lépe.
Naději ve mně vzbudilo, že se za záchod platí (5 TBH), takže třeba mají i na
úklid. Ale chyba lávky. Záchody byly špinavé uvnitř i venku, celé mokré a bez
toaleťáku. No ale když musíš, tak musíš. Narychlo jsem zkulturnil svou vybranou
mísu a snažil se posadit tak, abych si nenamočil kraťasy. V tom z vedlejší
kabinky slyším, jak můj nový soused chrchlá a smrká na zem, načež pouští záchodovou
sprchu (kterou místní používají místo toaletního papíru) a proudem vody posílá své
výtvory po zemi do mé kabinky. No nebudu to rozpitvávat, zážitek to byl silný a
naštěstí také krátký. Vyběhl jsem odtamtud, jak nejrychleji to šlo.
Z nádraží jsme se místním městským vláčkem
přesunuli na zastávku Ekkamai, kde sídlí východní autobusový terminál, odkud
jezdí autobus do přístavu Ban Phe pro lodní transport na ostrov Koh Samet.
Cestou se nás snažili nalákat taxikáři, že nás tam vezmou za 2500 TBH, my ale
věděli, že busem to zvládneme do 200 TBH na osobu a trpělivě jsme je odmítali.
Přímo na autobusáku nám ale nabídnul taxikář cestu v autě pro 7 za 1000
TBH a na to jsme kývnuli. Pak na nás ještě teda cestou zkoušel, že mu máme
zaplatit benzín na benzínce a mýtné na dálnici, ale s tím jsme ho poslali
k šípku. Za nějaké 3 a půl hodiny nás pak vysadil v přístavu v Ban
Phe. Tam se na nás pro změnu vrhli prodavačky nejrůznějších lodí pro přepravu
na Koh Samet, které jsme odmítli a šli do oficiálního turistického centra. Tam
nás teda chtěli také natáhnout, když nám nabízeli zpáteční jízdenku za 200 TBH
na osobu, přestože na letáčku s jízním řádem měli napsané 120 TBH, ale my
se nedali. Koupili jsme lístky a spěchali jsme na polední trajekt, do kterého
jsme nastupovali doslova za 5 minut 12. 40ti-minutová plavba po moři byla
příjemným zpestřením a utekla nám rychle.
Na ostrově Samet jsme měli vytipovaných pár
ubytování z bookingu, ale nic objednaného. Většina levných ubytováních se
nachází v blízkosti hlavní pláže. Posadili jsme tedy babičky s holkama
do kavárny a vyrazili na obhlídku. Když jsme spatřili hlavní pláž, dost jsme se
zděsili. Pláž úplně přeplněná, ne moc čistá, určitě ne krásná a ve vodě jeden
motorový člun vedle druhého. Tady teda 3 dny bydlet určitě nechceme. Chytnuli
jsme tedy místního taxíka (Za 300 TBH kamkoliv po ostrově), nabrali zbytek
posádky a vyrazili do jižní části ostrova na pláž Ao Thian, kde jsme měli
poslední tip z bookingu za rozumnou cenu – „resort“ Sangthian Hills. Koh
Samet je zajímavý tím, že 90% ostrova leží v jakémsi „národním parku“.
Jakmile tedy opustíte přístav a hlavní pláž, zastaví vás vojáci a vyinkasují
200 TBH na osobu. Vstup platí až na 5 dní, pokud jste tam déle, musíte platit
znovu. Příjezdová cesta k rezortu byla dost děsivá – kamenitá s ohromnými
dírami, prašná a plná odpadků, ale když jsme dorazili na místo, naše mínění o
ostrově se opět trochu zlepšilo.
Sangthian Hills jsou chatičky na skále, pod
kterými je pěkná menší písčitá plážička bez lodí a téměř bez lidí s jednou
restaurací. Připravené jsou lehátka, slunečníky a spousta písku a pozvolného
přístupu do moře pro děti. Chatičky se dají popsat jako malé dřevěné vilky s francouzskými
okny, velkou terasou, dvěma ložnicemi a dvěma koupelnami – to si ale jistě představíte
víc, než je realita trošku horší. Jenda se o relativně staré dřevěné budky s dvěma
místnostmi 2x2 metry a velkými zašupovacími okno-dveřmi. Na zemi jsou matrace
na spaní, jedna malá skříňka, klimatizace a to je tak všechno. Abychom se
nehádali o koupenu, v jedné tekla teplá voda a v druhé zas bylo
zrcadlo. Holení jsem nakonec odložil až do Bangkoku. 😊
Ubytování to bylo skromné, ale pro nás plně dostatečné a za rozumnou cenu (2700
TBH za všechny na 3 noci včetně jedné přistýlky). Veselé bylo domlouvání
ubytování s místní paní, která neuměla ani slovo anglicky a my kromě ceny
a délky pobytu potřebovali domluvit ještě jednu přistýlku, kterou standardně
ani nenabízeli. Došlo tak na malování panďuláků, postelí a chatiček na papír a
zachránil nás až místní pán s tabletem a aplikací, která (velmi težkopádně)
překládala mluvené slovo do thajštiny.
I po třech dnech prozkoumávání okolí jsme
vyhodnotili, že to byla ta nejlepší volba ubytování. Naše pláž byla prostě
nejlepší a zároveň v pěší vzdálenosti byly na obě strany krásné procházky
k hezčím resortům s krásnými posezeními a restauracemi, kam jsme
vyráželi na snídaně a večeře. Oběd jsme řešili přímo na pláži, kam každý den po
poledni dorazila paní s vahadly (přenosná cca 50kg těžká přenosná kuchyňka
na tyči), od které jsme si kupovali za pár báthů grilované masíčko, výborný papaya salát a další dobroty. Celkově lze říct, že ceny za jídlo i pití byly na
ostrově 2-3 krát dražší než v Bangkoku nebo Chiang Mai, což nás trošku
zklamalo hlavně u ryb a mořských plodů, kde jsme (i po 6 let staré zkušenosti z Koh
Chang) čekali, že budou za rozumné ceny. (Pečená ryba bez přílohy byla vesměs
všude za 450 TBH.) Pobyt u moře jsme si užili a náležitě zrelaxovali. Nejvíc
nadšená byla asi Terezka, která sice jako jediná ani jednou nevlezla celá do
moře, ale to obrovské pískoviště všude kolem ji nadchlo tak, že by snad ani
nechodila spát.
Po třech dnech relaxu jsme
se v pátek v poledne zabalili, nechali si zavolat taxíka a přepluli
zpět na pevninu do Ban Phe. Tady jsme naivně opět doufali v taxíka za 1000
TBH, ale z 2500 TBH se nám podařilo usmlouvat jen na 1600 a tak jsme sáhli
po novém dobrodružství v linkovém autobusu (nakonec to stálo jen cca 600
TBH za 5 lidí). Před odjezdem jsme ještě v obchodě 7/11 nakoupili pivečko a nějaké hotovky
ohřáté v mikrovlnce, se kterými nás ale posléze nepustili do autobusu,
takže jsme je hltali během pěti minut na stojáka před autobusem. I tak ale
místní „rajskou s kolínkama“ babča Olča vyhodnotila jako nejlepší jídlo, co v Thajsku
jedla. ☹ 4 hodinová cesta autobusem probíhala v pohodě,
zajímavá byla pouze návštěva autobusového záchodu, kterou já jsem si nechal
ujít. V Bangkoku jsme si bookli hotel kousek od autobusáku, takže za 15
minut jsme tam došli pěšky. Hotel měl sice super fitko a bazén, ale obojí
zavíralo už v osm večer, takže jsme ani jedno nevyužili. A to se babičky
do fitka těšili celou cestu.
Na sobotu jsme měli v plánu
rychlou exkurzi po Bangkoku. Městskou nadzemkou jsme se s jedním přestupem
dopravili na zastávku Taksin Bridge. Babča Ála teda měla přestupy dva, protože omylem
vystoupila o zastávku dříve. Když jsme z odjíždějícího vlaku viděli její
zděšený výraz, že je sama bez lístku, peněz, dokladů a jakékoliv znalosti
jazyka uprostřed angkoku, jsme rádi, že nedostala infarkt. Naštěstí existují
telefony a podařilo se mi jí uklidnit a přijala za námi hned dalším vlakem. Z Taksin
Bridge pluje po řece Chao Praya linková loďka za 30 TBH na osobu, odkud lze hezky
pozorovat centrum Bangkoku. My vystoupili u jednoho ze 3 nejvýznamnějších
chrámu v Bangkoku Wat Arun (vstup 50 TBH na osobu). Po prohlídce jsme se
přeplavili přívozem na druhou stranu (15 TBH na osobu), prošli kolem Velkého
Paláce a zakotvili na pár hodin v parku na dětském hřišti. Cestou jsme
rodičům u místního stánečku objednali ledovou kávu do igelitového pytlíku. Aby
poznali Asii se vším všudy, sopli jsme také místního tuk-tuka pro 3 lidi,
nasoukali se do něj v 7 lidech a vyrazili do čínské čtvrtě. Stálo to pár
křečí a modřin, ale zážitek to byl jistě (hlavně v zatáčkách) k nezaplacení.
Na čínském trhu jsme nakoupili ještě nějaké suvenýry (čaje a léčivé přípravky
bůh ví na co všechno) a ochutnali místní plněné knedlíčky Dim Sum. Závěr večera
jsme pak strávili nákupy a závěrečnou večeří na turisticky profláklé ulici Khao
San. Cesta zpět na hotel v klasickém taxíku v 7mi lidech + řidič už
pak nikoho nepřekvapila a všichni se cítili vcelku pohodlně.
V neděli jsme se
zabalili a přes krásný „Chatuchak Park“ (zastávka nadzemky Mo Chit) s obrovským
nedělním trhem jsme se přesunuli k letišti Don Mueng. Odtud nám v pondělí
v sedm ráno letí letadlo do Vietnamu a zároveň jezdí zadarmo letištní
transport na nové letiště Suvarnabhumi, odkud dnes v 10 večer odlétají
rodiče zpět do ČR. Problém je, že oproti plánu mě do tohoto transportu
nepustili (ani za peníze), protože k tomu je nutná platná letenka z daného
letiště. Dali jsme tedy v Don Mueng aspoň předražené pivko na rozloučenou
a posilněnou, zamávali babičkám a doufali, že dorazí do Česka v pořádku.
Zatímco my se ještě cestou na hotel stavili s holkama na masáž nohou,
rodiče válčili na letišti. Dlužno podotknout, že jejich mezinárodní jazyková
výbava není nejlepší a konkrétně moji rodiče mají vždy s letem nějaké
problémy. Dvakrát se snažili pronést na palubu zavírací nůž a jednou kvůli nim
zdržovali v Mnichově letadlo, které málem nestihli. A že nevíte co? Při
odbavení našli u dědečka zavírací nůž, který mu opět – už potřetí – zabavili. 😊
My se krátce vyspali v hostelu
8 minut chůze od našeho letiště v pokoji, který víc než pokoj připomínal
vlakové kupé, ale na tu jednu noc to stačilo. V pondělí 4.2.2019 v pět ráno
už jsme si to štrádovali na letiště na letadlo do Vietnamu. O tom už ale zase
příště…
Žádné komentáře:
Okomentovat