Indicky Himalaj 5 - Jezero Pangong

Ve ctvrtek rano nam zvoni budicek uz v sedm rano. Rychle vsechno pobalime, opet opoustime nas guesthouse a mirime k nasi oblibene "cestovni kancelari" Umasila Trek, pred kterou uz nas vyhlizi sympaticky majitel Tenzin. Cestovku si otevrel teprve nedavno a nase faktura ma teprve poradove cislo tri. Tenzin je vsak mily, snazivy, da se s nim perfektne domluvit a dobre smlouvat. Proto jsme se rozhodli s nim podniknout vylet na jezero Pangog i nasledny vystup na Stok Kangri a tak mu pomoci s rozjezdem cestovky. Snad se nam podari mu vyfotit i nejake pekne fotky a sestrihat video na vznikajici web. Ale zpet k vyletu. Ve vedlejsi pekarne jeste kupujeme snidani a nejake pecivo na cestu a pred osmou uz sedime dle domluvy v nasem taxiku. Spolu s nami jede jakasi nemluvna Japonka a nezvestny Indicky typek, ktereho se tedy vydame hledat k jeho hostelu. Po 40ti minutach cekani z nej vybehne roztrzity, mensi, postarsi (46 let) Ind s ruzovou kabelkou, obrovskym cervenym kufrem na koleckach a kovbojskym kloboukem. Nasledujicich 10 minut vyplnuje potrebne formulare pro vstup do prihranicni oblasti a pred devatou konecne vyrazime. Pozdeji zjistujeme, ze je to doktor z Kalkaty zabyvajici se homeopatii, ktery tu travi svou dovolenou. Takze s nami celou cestu (4,5 hodiny) vzadu sedi srandovni saman s sislavym hlaskem a nazorem na vsechno.

Jezero Pangong lezici ve vysce 4260 m.n.m. na hranicich Indie a Ciny je nejvyse polozenym slanym jezerem na svete. Dlouhe je pres 65km a siroke mezi 5 a 10km. V jeho okoli se vyskytuji velmi vzacni snezni leopardi (predem prozradim, ze jsme zadneho nepotkali), krasne hory a minova pole chranici indickou hranici. Jak jsme znali podle obrazku z Internetu toto slunecne jezero s romantickymi plazickami, tak jsme se prichystali. Obleceni v tricku, kratasech, sandalich a slunecnich brylich, v batuzku plavky, deku a krem na opalovani. Japonka v zimni bunde ani snezni leopardi nas nerozhodili, nas omyl nam dosel, az kdyz jsme vystoupili ve trictvrte cesty na obcerstveni do snehu a na nase slunecni bryle dopadaly snehove vlocky. Pohled na me v kratasech a sandalich stavejic snehulaka byl asi tak okouzlujici, ze se kolem me shromazdil dav fotografu a ja se tak probojoval do desitek indickych rodinnych alb. Po zahrati se cernym cajem pokracujeme dal v ceste. Nase stridave asfaltova a tankodromova silnicka se klikati v nekonecnych uzouckych serpentynach ve vysce pres 5 tisic m.n.m. Auto nadskakuje na kamenech div nenarazime hlavou do stropu a saman se rozciluje na ridice, ze mu znici kufr nadskakujici kdesi za nami. 

Po hodine nadskakovani konecne dorazime k jezeru Pangong, kde se nejdrive stavime v udajne nejlepsi restauraci v okoli s velkym bildboardem s upoutavkou na splachovaci zachod, ktery jdu hned vyzkouset. Je sice venku mimo restauraci, jedna se o klasicke turecke slapky ohrazene vlnitym plechem, zato ma ale krasne splachovadlo, ktere ale stejne nefunguje. V restauraci si z mistni nabidky po tezke Sofiine volbe davam alespon cinske nudle s vajickem a vyrazime se ubytovat. Nas saman se na posledni kousek cesty vyzbrojil uzasnou pletenou kuklo-cepici. Nastupuji do auta s poznamkou, zda ted jedeme vyloupit banku a od te doby mame s Martinkou zachvaty smichu, dokud saman nevystoupi. Nasi spolucestujici se ubytuji ve skromnem a predrazenem "homestay" (600 rupek na osobu + jidlo), ja s Martinkou pokracujeme az na plaz, kde si zdarma postavime stan s nadhernym vyhledem na jezero a hory v pozadi. Pri staveni stanu nam asistuje nas ridic se svym kamaradem a nevericne krouti hlavou, ze chceme opravdu spat venku v "divocine". Nechavaji nas na miste, az kdyz mame postaveny stan a ukazeme jim nase karimatky, perove spacaky, varic, plyn a zasoby jidla i vody. I presto nas ale strasi, ze nam bourka muze odnest stan nebo ze se muze zvednout hladina vody a vyplavit nas. Kdyby neco, mame za nima hned dobehnout do kilometr vzdalene vesnicky. Kdyz nas konecne opusti, dostojim svemu predsevzeti, obleknu plavky a vyrazim se vykoupat do vln naseho slaneho jezera. Neni to sice tak teple, jako byva more, ale vydrzet se to da. Po "prijemnem" osvezeni se jdeme projit po brehu jezera smerem k cinske hranici. Po trech kilometrech nas ale opet zastavi dest a cerna obloha, takze se vracime zpatky do stanu a zbytek vecera jiz travime jen ve stanu s vyhledem na jezero v osklivem pocasi. 

Celou noc opet prsi a snezi, ale tesne pred nasim budickem v 5:30 se pocasi nastesti umoudri. Vylezame tedy do zimy, ale prijemne prekvapeni, ze se mraky nad nama rozestupuji a umoznuji nam zazit a nafotit krasny vychod slunce. Po hodince kochani se nadherami prirody se jdeme zahrat zpet do spacaku a dospat noc. Rano si na brehu jezera jeste vychutname vybornou snidani a uz mame opet za zady naseho ridice. Sbalime tedy veci, nabereme samana a Japonku a uz opet brazdime horske serpentyny zpet do Lehu. Uz se zdalo, ze zazijeme prvni vylet bez nehody nebo nejakeho zraneni, ale to bychom nebyli my. Cestou z tretiho nejvyssiho silnicniho pasu sveta opet auto nadskoci, ale po dopadu se ozve divny zvuk a nas ridic zvazni. Porouchalo se nam leve predni kolo. Nejsem automechanik, takze nevim, co presne se stalo, ale kdyz ridic toci volantem, leve kolo se neotaci. Vsechny nas tedy vyzene ven na mraz, hraje si s heverem a pul hodiny se plazi pod autem. Nakonec zespodu do cehosi asi pet minut mlati velkym sutrem, pak vytahne provazek, cosi tam privaze, vynda hever a vitezoslavne vola, at nasedame. Vzhledem k jeho nove setrnemu stylu jizdy provazku asi sam moc neveri, ale kupodivu se po dalsi hodine v poradku dostavame zpet do Lehu. Vylet na Pangomg mel byt puvodne relax pred vyslapem na Stok Kangri, ale vratili jsme se celi vyhopsani, promrzly a rozlamany. Presto bylo jezero nadherne a urcite to stalo za to.

PS: Opet je tu problem se cteckou SD karet, takze zatim davam aspon par fotek z mobilu.

Indicky Himalaj 4 - Kardung La na kole, trek do Nimmu

V nedeli jsme se puvodne chteli vydat na jedno z prekrasnych Ladackych jezer Pangong Tso nebo Tso Moriri. Na oboji je ale potreba specialni povoleni od armady, protoze se nachazeji v prihranicnich oblastech s Cinou, a v nedeli se neuraduje. Tento vylet jsme tedy odlozili na pozdeji a vydali se navstivit udajne nejvyse polozenou silnici v Kardung La - 5603 m.n.m. Aby to bylo zajimavejsi, zapujcili jsme si horska kola s tim, ze zpatky si to dame na kole. Nasi vypravy se krome nas zucastnil jeste Jochen z Nemecka a Liu z Australie, oba dobrovolnici, kteri na pul roku vyucuji na zakladni skole v Lehu. Naskladali jsme se do nakladacku i s kolama a vyrazili za nasim dobrodruzstvim.

Cesta z Lehu na Kardung La je dlouha 38 km, prekonava prevyseni skoro 2km a cela se klikati v uzkych serpentynkach. Teren je promenlivy od docela pekne asfaltky az po teren podobajici se tankodromu. S pribyvajicimi metry nadmorske vysky se zacinaji objevovat snehove vlocky. To nas ale nemuze rozhodit, na snezeni na kole jsme zvykli uz z kvetnovych Top-kol na Sumave. Cca po hodine jizdy zastavime v nasem sedle a tak stanovujeme nas novy rekord v dosazene nadmorske vysce na 5603 m.n.m. Nahodime dalsi dve vrstvy obleceni a jdeme se seznamit s nasemi dopravnimi prostredky pro zpatecni cestu. Trosku me prekvapilo, ze krome toho, ze se tu jezdi vlevo, ma moje kolo take vlevo zadni brzdu a vpravo predni. No snad z toho nebude poradny drzkopad. Jeste pridelat na helmu GoPro, poridit predstartovni foto a uz se ritime dolu z kopce. Kolo ma odpruzena riditka a celkove dobre drzi, takze si uzivam krasnou jizdu plnou adrenalinu. Podle gps jsem dosahnul maximalni rychlosti 51,6 km v hodine. Po 15ti minutach od startu v pisecnem terenu ze sveho kola pada nas nemecky kolega. Je mi ho trosku lito, ale mam radost, ze se mi jeho pad podarilo zaznamenat na video. Ma sedrene koleno, ale jinak zda se byt v poradku a s usmevem pokracuje dal. Aby mu to nebylo lito, za dalsich 20 minut uz lezim na zemi take. Skody nejsou zas tak velike - derave kalhoty a rukavice, sedrene koleno a mirne odrena ruka a bok. Holt kazda sranda neco stoji a "Kdo nepada, jezdi pod sve moznosi", ze? V puli cesty se jiz hlinenokamenite podlozi meni v asfalt a my si muzeme o to vice uzivat krasne vyhledy do okoli. Kolem nas se oteviraji nadherne scenerie hrebenu hor, pod nimi v dalce mestecko Leh a za nim zasnezene vrcholky sestitisicovek. Pul hodinky pred koncem nam jeste Lin ukazala, ze rozhodne nejezdi pod sve moznosti a tak nakonec jedinym bez padu a krvaveho kolena zustala Martinka.

Za ucelem vymeny fotek a videi jsme se s nasimi partaky domluvili jeste na spolecne veceri. O pul sedme jsme se dostavili na misto cinu do restaurace Bon Appetit. Uz u vchodu nas prekvapil jeden postarsi Ind, ktery si pote, co zjistil, ze jsme Cesi, chtel s nami vykladat o Kafkovi. Druhym prekvapenim bylo, ze do restaurace sice nedorazila Lin, ale misto ni tam s Jochenem bylo asi deset jinych zenskych (a jeden chlapek) ruznych narodnosti. Pozvali nas ke stolu, nalili pivko, nabidli predkrm, jidlo a nakonec to za nas i zaplatili. Jednalo se take o dobrovolniky ubytovane ve stejnem hostelu jako Jochen, jen to nebyli ucitele, ale dentisti. Zpocatku jsme se citili trosku nesvi, ale nakonec to nebylo tak hrozne. Jen teda jidlo bylo vegetarianske, martince spenatove gnocchi moc nejely, ale nakonec jsme to vsechno zdarne zdlabli. Po veceri jsme jeste zaridili vylet na jezero Pangong na ctvrtek a patek a sli na kute.

V pondeli rano jsme opet sbalili bagly, vyklidili pokoj a vyrazili na dalsi trek. Tentokrat jsme z casovych duvodu zvolili pouze 2,5 denni vylet primo z Lehu pres prilehle sedlo Sanitse La vedouci do udoli Nubra. My ale meli v planu to stocit do vesnicky Phyang a mozna dale az do Nimmu, odkud se nejak stopem vratime do Lehu. Zacatek treku probihal poklidne, pozorovali jsme jesterky, dobytek a policka rozeseta za Lehem. Kdyz jsme prochazeli kolem posledniho, vystartovali na nas dva stekajici psi a pri pokusu je obejit pro zmenu z kopce na nas postekavalo psu hned pet. Snazili jsme se (nejspis neuspesne) nedat najevo strach a velmi rychlym krokem jsme pokracovali do kopcu. Po chvili psy prestalo bavit nas pronasledovat a my zas meli chvilku klidu. Ne vsak nadlouho. Nad horami se behem nekolika okamziku zatahlo, vrcholky se skryly v sedocernych oblacich a zacaly se ozyvat hromy. Zvazovali jsme co dal, ale pri vzpomince na psi smecku jsme se radsi rozhodli bojovat s pocasim a vydali se kupredu. Nastesti bourka behem hodinky presla a postupne se zacalo i trochu vyjasnovat, takze chvilkama vysvitlo i slunicko. 

Povzbuzovani kolem nas pasoucimi se osliky, jaky, horskymi zajici ci jakymisi lasickami jsme za stale vetsiho funeni postupovali vzhuru az jsme po 1200 metrech stoupani kolem pate hodiny dosahli naseho dnesniho vrcholu - sedla Sanitse La - ve vysce 4820 m.n.m. Po mensim odpocinku a navleceni dalsi vrstvy obleceni jsme na vrcholku zalozili nove modlitebni praporky, ktere jsme rano zakoupili jeste v Lehu. Tibetsti budhiste maji vubec zvlastni zpusoby, jak se "modlit". Bud v mesteckach otaci modlitebnimi mlynky, aby modlily za ne, nebo rozvesuji na vetrna mista modlitebni praporky, aby jejich modlitby roznasel vitr do dalekeho okoli, pripadne vyrivaji modlitebni mantry do kamenu v horach, aby je za ne predcitali slunecni paprsky. My se tedy spokojili s modlitebnimi praporky a uz jsme supajdili zase z kopce dolu, protoze se spolu se silnym vetrem zacinalo znacne ochlazovat.

Po deseti minutach klesani jsme se zahledeli nejakych 500 metru pred nas (a asi 300 metru pod nas), kde se pobliz nasi cesty smerem k nam pomalu pohybuje zvlastni velke hnedocerne zvire. Po chvilce v nem identifikujeme medveda. Po odezneni prvni vlny paniky (alespon u nekterych z nas) usuzuji, ze jsme dostatecne daleko, vitr fouka proti nam, medved si pochoduje celkem poklidne, takze o nas urcite nevi. A i kdyby vedel, snad by mel z nas vetsi strach, nez my z neho. Navic jsem nekde slysel, ze medvedi neumi ve svahu behat po vrstevnici, coz by nam v tomto terenu snad davalo jistou vyhodu. Instruoval jsem Martinku a zapocali jsme velkym obloukem uhybny manevr. Medved si nerusene vykracuje plus minus stejnym smerem a v nas roste nadeje, ze tento zazitek prezijeme. 

Postupne z ruznych uhlu se snazime medveda fotit na co nejvetsi zoom a nasledne priblizovat na displeji fotaku. K nasemu velkemu udivu se z medveda najednou stava obrovske divoke prase a pozdeji zase hroch. Dochazime tedy k jednoznacnemu zaveru, ze jsme prave potkali unikatni stvoreni - Menavce Himalajskeho, ktery v prubehu casu dokaze menit svuj zevnejsek. To uz nam ale menavec mizi z dohledu a my pres dalsi sedlo zaciname opet klesat ke 2 km vzdalenemu mistu, kde by podle navigace melo byt mozne na rovince postavit stan. Kolem pul sedme dorazime na odpovidajici plosinku, kde radi zakempime, protoze nad nami uz se opet stahuji cerna mracna a vitr nabyva na sile. Zatimco na stan stridave bubnuje dest, snih a kroupy, my zazivame prekvapive ve vysce "pouhych" 4433 m.n.m. jednoznacne nejchladnejsi noc naseho putovani. Navleceme se tedy do vseho mozneho, pustime si na uklidneni do mp3 Cimrmana a s myslenkou, jak se ma asi v tomto necase nas menavec, usiname.

V utery rano snezoprsi az do desiti, takze si po delsi dobe uzivame dlouhy spanek, ktery prerusi jen znovupostaveni predsinky stanu, ktera nevydrzela napor snehu a vetru. V pul jedenacte mizi mlha i mraky a nad nami uz opet sviti hrejive slunicko. Snih pomalu taje a my se u zazvoroveho caje budime ze zimniho spanku. Vzhledem ke zpozdeni je nam jasne ze dnes puvodne planovana dve udoli a dve sedla do dalsi vesnicky neprekoname a tak se potulujeme jen po okolnich kopcich a uzivame si vyhledy na vesnicku pod nama s vysokym zasnezenym horskym masivem za ni. Uz pred patou hodinou pak stavime stan na kopci primo nad vesnickou Phyang, odkud pozorujeme jeji zivot. Jedna rodina sklizi oves na svem policku, kousek vedle pan uklidnuje bojujici jaky a zahani je do ohrady. Za nami mezitim zapada slunce a my tak zalizame do stanu a pomalu se chystame ke spanku.

Pres noc nam opet trochu prselo, ale pred pul devatou uz jsme ze stanu vykrocili suchou nohou. V dalce jsme ale trochu nervozne pozorovali velky cerny mrak zahalujici horu Stok Kangri, kam se chystame jiz za par dni. Nez jsme uvarili caj a sporadali nasi vysokohorskou snidani (kazdy jednu oriskovou susenku), stan nam usnul a mohli jsme vyrazit zpet do civilizace. Pri pruchodu vesnickou Murabak jsme okukovali sklizena i nesklizena policka, domaci dobytek i vsudypritomne "susarny" hoven, ktere pote slouzi jako topivo. K hlavni silnici, kde jsme chteli stopovat auto zpet do Lehu, jsme to meli pres 10km, takze jsme nepohrdli malym stopem, ktery nas vzal do pulky cesty ke klasteru Phyang. Kdyz uz nas u nej vykopnul, prohledli jsme si ho zvenku, i jsme nakoukli na budhistickou modlitbu uvnitr. Cestou jsme pozdravili a kratce poklabosili s nekolika mnichy a uz jsme opet pokracovali k 5km vzdalene hlavni silnici. Po chvilce se nam ale podarilo stopnout dalsi auto, ktere nas vzalo az na krizovatku. Ani ne po deseti minutach jsme tu stopli dalsi auto az do Lehu a verte nebo ne, byli to prave ti mnisi z klastera Phyang. Za zneni budhisticke modlitebni hudby (v nekterych zatackach a pri mnisskych predjizdecich manevrech byla opravdu treba) jsme se tak za necelou pulhodinku dokodrcali az do Lehu. Tady nas prekvapilo uplne mrtve mestecko. Na trzisti nikdo, vsechny obchudky i restaurace zavrene. Uz jsme se bali, ze v dobe nasi nepritomnosti tu obyvatelstvo vymrelo, ale nakonec jsme se dozvedeli, ze prave dnes je jakesi vyroci boje za ladackou nezavislost, pri ktere umrelo nekolik bojovniku z Lehu. Od te doby na jejich pocest kazdy rok zavrou prave v tento den na cca 2 hodiny veskere obchody a kancelare. Opet jsme se tedy ubutovali v nasem guesthouse, zasli na vyborny obidek, odeslali pohledy a hura do internetove kavarny nahrat blog a fotky, dokud tu funguje elektrina.

Zitra nas ceka dvoudenni vylet na nejvysepolozene slane jezero na svete a pote uz nas ceka nemilosrdny vystup na horu Stok Kangri merici 6130 m.n.m. Jak to vsechno dopadlo se doctete jiz v pristim blogu.

Indicky Himalaj 3 - Trek v Markha valley

Vzhledem k necekane dobre aklimatizaci jsme se rozhodli vynechat puvodne planovany uvodni Baby trek a vydali jsme se rovnou na klasicky 5-7 denni trek udolim reky Markhy. Standardne se chodi z vesnicky Chiling do vesnicky Shang Sumdo, my jsme se ho kvuli autobusovym spojum rozhodli jit obracene. Do nasich cca 11kg tezkych batohu jsme nasoukali jeste 9 litru vody, zasli do restaurace na posledni velke jidlo a v pul treti jsme jiz stali na autobusovem nadrazi, kde dle pruvodce a jednoho pana ze vcerejska mel jiz stat nas minibus. Kupodivu nestal! Opet jsme se vyptavali asi 5ti lidi, ale nikdo o nasem buse ani netusil. Az sesty clovek prohlasil, ze bus snad teprve prijede a mozna pojede kolem ctvrte. Moc duvery v nas nevzbudil, navic bychom se dostali na start az hodinu pred zapadem slunce, tak jsme se jali vyjednavat odvoz s taxikari. Puvodni cenu 1700 rupek jsme nakonec usmlouvali na 1500 a uz jsme frceli.

Cestou se nam naskytlo nekolik zazitku. Nejdrive jsme se zastavili u nejvetsiho budhistickeho klastera v Ladakhu Thikse,  videli jsme letni sidlo Dalajlamy, pote jsme nabrali dve stopujici mistni babicky a nakonec jsme pichli kolo. Po uspesne vymene a mensim omylu s cilovou stanici (taxikar nas chtel vyhodit o 5km drive) jsme v 16:30 stanuli na startu naseho treku v 3663m vysoko polozenem Shang Sumdo. Ovazali jsme kotnik, udelali jsme startovni foto a uz jsme supajdili do kopce vstric vysokym vrcholum. V sedm zapadlo slunce a v pul osme jsme po 8mi km za uplne tmy dorazili k planovanemu kempu ve vysce 4160m.n.m. Po pulhodine pobihani s celovkou a tezkym baglem po prudkem a kamenitem svahu se nam konecne podarilo najit nadherny placek na stan. Uvarili jsme caj, pojedli susene maso a v devet uz jsme pozorovali neuveritelnou hvezdnou oblohu. Nekecam, kdyz rikam, ze tady je videt vice  nez v kdejakem planetariu. Dokonce i ty "padajici hvezdy" jsou tu videt nadherne s ocaskem jako kometa nad Betlemem. :-)

V utery rano se dostavil prvni bolehlav z nadmorske vysky. Martinka resi paralenem, ja si hraju na hrdinu. Po snidani (pytlikova ovesna kase) jsme vyrazili opet vzhuru. Dnes nas ceka na 7,5km prevyseni pres 1000m. Od rana jsme meli problemy s dechem, nad 4500 m.n.m uz to bylo ciste utrpeni, kazdou chvilku zastavujeme a nase rychlost klesa pod 2km v hodine. Behem naseho funeni potkavame protijdouci turisty nechapave kroutici hlavou, proc proboha lezeme na ten kopec z opacne strany a jeste si bagly neseme sami a ne oslici jako jim. Nicmene nas povzbuji a slibuji, ze je to jiz jen kousek. Cestou doplnujeme vodu z potucku naladu nam zprijemnuje stado himalajskych kamziku a svistu. Poslednich 300 vyskovych metru se meni temer v boj o holy zivot. Nase rychlost klesla pod 0,5km za hodinu, plice nam asi nekdo ukradl, v kapesniku se chvilkama vyskytuje krev u nekterych doslo i na plac a nas casovy skluz oproti planu nemilosrdne narusta. Pul km pred vrcholem zaleza slunce za hreben, fouka vitr, my oblekame mikiny, bundy, rukavice a cepice, ale zima je vlezla. Cil je na dosah, ale porad tak neskutecne daleko.

Po seste hodine dorazim na cca 5200m.n.m vysoke sedlo, kde se v zavetri jen svalim na zem, minutku se zahrivam slunecnimi paprsky dopadajicimi z druhe strany hrebenu a vyrazim nalehko zpet dolu naproti Martince, abych ji pomohl s batohem. Po pul sedme uz oba stojime na vrcholu, sledujeme nadherne vyhledy na mrnave ctyrtisicovky za nami i zasnezene sestitisicovky pred nami. Promrzli si davame vrcholoveho panacka, tvorime vrcholove foto a sledujeme zacinajici zapad slunce za horizontem. (Kdo tusi, tak nakonec na tomto miste neplanovane Frodo dokoncil svou misi).

Po chvilce odpocinku se vydavame po druhe strane kopce dolu do 3,5 km vzdaleneho kempu Nimaling ve vysce 4850m.n.m. Cesta dolu ubiha vyrazne rychleji, ale jak uz je nasim zvykem, posledni kilometr dochazime pouze za svitu celovek. Pred cilem se propletame desive vyhlizejicim stadem jaku, podle gps najdeme mustek pres reku a po osme hodine uz jsme v restauracnim stanu. Davame si caj a objednavame dohromady jednu porci ryze se zeleninou za 350 rupek. Vycerpanim ji ale nejsme schopni dojist, sypeme ji tedy na zitra do pytliku a jdeme stavet stan. Po chvilce uz upadame do spanku, ktery v pravidelnych intervalech narusuje vyrecny osel opodal svym hlasitym hykanim.

Ve stredu rano si prispime az do deseti, kdy nas vzbudi okolo prochazejici cca 500 kusu citajici stado ovci. Sbalime stan, dame si caj a colu na posilnenou a vydame se venovat hygiene do nalezite studene ledovcove ricky. V pul dvanacte vyrazime smer cca 13km vzdalena vesnicka Hankar ve vysce cca 4000 m.n.m. Z kopce se nam jde prijemne, pomalu odezniva bolest hlavy a my si uzivame nadhernych vyhledu po okoli. Muzu rict, ze Tatry jsou nadherne, Alpy jeste krasnejsi, ale nic tak skvostneho a velkolepeho, jako Himalaje jsem jeste nevidel a nejspis neuvidim. Cestu nam zprijemnuji jacisi mistni hlodavci (rikame jim duverne chundelaci), kteri nas zvedave pozoruji a pak se zase schovavaji ve svych vsudypritomnych norach. V jednom idilickem travnatem svahu s nadhernym klikatym potuckem narazime opet na stado kamziku, ktere snad pul hodiny pozorujeme. Starsi kusy v klidecku pojidaji travu, mladsi se provokuji, pobihaji a zaklesavaji se paruzky do sebe. K obedu si u malebneho jezirka na upati 6170m vysoke hory Kang-Yaze varime Mountain house chilly con carne doplnene o zbylou ryzi ze vcerejska a nechavame relaxovat unavene svaly.

Silnym zazitkem je pak brodeni rozvodneneho opravdu divokeho pritoku. Postupne se ho snazime zdolat na peti mistech, ale ricka je prilis hluboka a proud prilis silny. Nakonec objevime misto, kde voda saha jen kus nad kolena a cca po hodine se nam tak podari onech 10 metru vodni prekazky prekonat. Nastesti me vcas napadlo schovat telefon z kapsy u kalhot do brasnicky na rameni a uchranit ho tak pred vecnymi lovistmi, protoze jsem byl nakonec mokry az po pas. I pres toto zdrzeni se neuveritelne stalo skutecnosti a my poprve do cile dorazili jiz v pul sedme, tedy pred zapadem slunce. Stan stavime za 150 rupek na zahradce moc prijemne pani s dvema holcickama. Zajimave je, ze v skoro kazdem staveni, ktere potkame, jsou pouze zeny, ktere se staraji o domecek, zahradku, policko, deti nebo take vyrobu hlinenych cihel. Muzi nejspis delaji cele leto "horsemany", kteri putuji se svymi konmi a osliky spolu s turisty a nosi jim zavazadla, stany a jidlo. Pravdou je, ze vzhledem k jejich cenam (tisic rupek za jeden den) je to asi nejlepsi zpusob obzivy.

Ctvrtecni rano zacinam navstevou typicke ladacke toalety.  Jedna se o malou kamennou budku, do ktere vede zebrik se 4mi schudky. Za zavesem je pak malinkata mistnustka s malou dirou uprostred, hromadou uschlych oslych bobku a lopatkou. Do diry se vykona potreba, kterou vase dilo pada o patro nize. Nakonec se dilo zasype susenym oslym trusem, aby nesmrdelo. Spodni patro obcas bocnimi dvirky majitel vybere a pouziva jako hnojivo na policko. Na zachodku je vtipne, ze nema strechu a zed je vysoka jen asi 1m, takze pri truneni koukate do okynka pani domaci a pri pohledu vlevo na deticky za oknnem mistni skolicky. Nez jsme vyrazili na turu, stavili jsme se jeste v mistni skole. Pan ucitel nas pozval do tridy a asi 15 minut si s nami povidal. Deti tu chodi do skoly od 4 let. Pondeli-patek na cely den a v sobotu na pul dne. V lete maji prazdniny jen dva tydny, zato v zime 2,5 mesice od pulky prosince do zacatku brezna, protoze je vsude snih a zima -30 stupnu. Ve tride jsou deti ruzneho veku az do pate tridy. Pokud chteji pokracovat, musi se prestehovat do hlavniho mesta - Lehu. Stat detem plati uniformy a ucebnice. Ucitele stridaji jednotlive skoly (vesnice) vzdy po jednom pololeti a vyucuji vzdy to, co umi. Tento ucitel ma v Hankaru 9 deti a uci je cist, psat, anglictinu a prirodovedu. Prekvapilo nas, kdyz nam sedmileta holcicka ukazovala, jak umi anglkcky psat. Po navsteve skoly jsme se vydali do cca 13km vzdalene vesnicky Markha. Cestou jsme videli spoustu policek a dumyslny ladacky zavlazovaci system. Obed jsme si tentokrat doprali na brehu ricky s vyhledem na polorozpadly klaster vysoko na protejsi skale. Reka poslouzila i pro vychlazeni plechovky pivecka, kterou jsme zakoupili k obidku rano v Hankaru. Jako hlavni chod jsme si uvarili myslyveckou smes na houbach od Travel Lunch. (Pokud nekdo zvazujete nakup vymrazene expedicni stravy misto klasickeho Dobreho hostince, doporucuju prave Travel Lunch - je chutove vyraznejsi nez konkurencni Mountain House.) Po vybornem obidku jsme pokracovali dal smer Markha. V Marce jsme si prohledli polorozpadly budhisticky klaster, kde nam dokonce nabidli prespani. My ale pokracovali jeste 2km za Markhu, kde jsme si postavili stan na silene prasnem brehu reky. Pozitivni zpravou tohoto dne bylo, ze se konecne umoudril muj kotnik. Asi mu doslo, ze protesty nepomuzou, bambule temer zmizela a uz ho umim svepomoci i bez obvazu ohybat.

Aby mi po bambuli nebylo smutno, poridil jsem si v ten samy okamzik novou kamaradku na pristi dny - pravou indickou behavku. (Slabsi povahy, dal tento odstavec nectete.) Jelikoz jsme inteligentne nechali smectu i endiaron v guesthousu, stal se ze me prutokovy ohrivac vody. Nebudu zachazet do detailu, ale vyzkousel jsem spoustu prirodnich latrin, paleni pouziteho toaletaku v zajmu zachovani cistych hor, i indickou sobestacnost bez pouziti toaletniho papiru. Dost ale fekalnich historek. Snad jen jeste zminim, ze vzdy, kdyz jsem si myl ruce ve studene "spinave" horske ricce a vzpomnel jsem si na "Manual myti rukou" na zachodech v Nessu, trochu jsem se cervenal.

Vzhledem k nastale situaci jsem si vyzkousel tvrdou meditacni kuru. Za cely den jsem pozrel pouze 2 salky caje, litr coly a pul litru dva roky prosleho rehydratacniho iontoveho roztoku. Myslenky na jidlo jsem pak zahanel meditovanim nad tim, zda dojdu jeste za pristi zatacku, a opakovanim dokola mantry "O sveraci muj". (Budhisticky original zni "O lotosovy kvete.")  Jinak si toho ze dne moc nepamatuju, ani jsem nic moc nenatacel. Nakonec me obmekcil az soulozici parecek jesterek na ceste, ale nez jsem zapnul kamerku, bylo po vsem. Moje indispozice nas ale nakonec namotivovala k velkym sportovnim vykonum. Pri vidine brzkeho pocitu z tekouci vody a splachovaciho zachodu jsme pridali do kroku, usli pres 30km a opet za tmy po osme hodine dorazili do cilove vesnicky Chiling, kde jsme si postavili stan na pisecne plazi, odkud jsme pred 5ti dny vyrazeli na raftacky zazitek. Nas trek tedy konci po 4,5 dne, celkove jsme naslapali pres 76km a nastoupali 2921 metru.

V sobotu (23.8.) jsme si nastavili budicka na osmou hodinu ranni, abychom stihli stopnout do Lehu vracejici se taxiky, ktere sem udajne kazde rano vozi na devatou turisty na zacatek treku. Sbalili jsme stan, uzili si prohratou pisecnou plaz a pred davatou uz jsme na kraji silnice ocekavali privaly taxiku. Kdyz za hodinu jel jen jediny a jeste plny, pridruzili jsme se k vojenskemu nakladaku, odkud vojacci prave sundavali raft. Brzy jsme se spratelili a oni nam slibili, ze nas vezmou minimalne na konec splouvani na soutok, kde budou cekat na raft. Vojaci si tu plni dva roky povinne vojny u vzdusnych sil a aktualne si uzivaji volny vikend. Krome vikendu tu maji vojaci jeste 3 mesice dovolene rocne, ktere si mohou libovolne vybirat. Cestu k soutoku nam zkomplikoval odstrel skaly, ktery zasypal nasi silnici kamenim. Dva bagry ale cestu behem 20ti minut opet zprovoznily. Na soutoku jsme se s vojackama rozloucili a vydali se pesky k hlavni silnici do Lehu, kde pokracujeme ve stopovani.

Hned prvni auto nam zastavilo a my zjistili, ze je to taxik jen s jednim zakaznikem smerujici do Lehu a ze nas nabere. Zakaznik byl sympatak z Bombaje zivici se jako vyjednavac (asi neco jako nas lobista) pro armadni zakazky. V Lehu byl pracovne a ted chce posledni volny den projet zajimave pamatky. Projedeme s nim tedy posvatny chram Shiku, jeden z nejvyznamnejsich budhistickych klasteru Spituk a nakonec i vojenske muzeum, kde jsme se dozvedeli informace o Indicko-Pakistanske valce, prohledli si vojenskou vybavu i zbrane ale take se dozvedeli neco o mistni kulture, flore a faune. Za odvoz nas hostitel nechtel ani rupku a jeste nam zaplatil vstupenky do muzea. Asi se tu maji lobisti take moc dobre.

Po prijezdu do Lehu (15:30) jsme rovnou zamirili rovnou na nas hostel. Dostali jsme vedlejsi pokoj nez minule, ale snad za stejnou cenu. Po ubytovani mirime rovnou do sprchy a pak uz do mesta na jidlo (pro me prvni po dvou dnech) a na Internet podelit se s vami o nase zazitky.

PS: V celem Lehu nefunguje celou sobotu a nedelni rano elektrina, takze se publikace tohoto blogu odsouva na neurcito.

PS2: V nedeli odpoledne konecne zacala jit elektrina, pro zmenu je zavrena jedina internetova kavarna s cteckou SD karet, takze fotky bohuzel doplnim az zpetne...

Indicky Himalaj 2 - Leh a okoli

Sobotu (16.8.) jsme venovali primarne zarizovani zazitku na dny nasledujici a doplnovani nasi vybavy. Nakoupili jsme tedy mapu okoli, plynove bomby na vareni (nabizena cena se pohybovala od 800 rupek az ke konecnym 450), poustni pokryvky hlavy a zasoby pitne vody. V mistni cestovce jsme nenapadne zkonzultovali nase napady na treky a na oplatku jsme si objednali na nedeli celodenni rafting na divoke rece Zanskar. 

Z puvodni nabidky za 1600 rupek na osobu se nakonec ve vedlejsi cestovce dostavame na peknych 1300 rupek na osobu a navic vcetne tepleho jidla pro ty, co rafting preziji. Po obede jsme se vydali do kopcu nad mesto, kde se nachazi Ladacky palac (udajne presna kopie toho tibetskeho z Lhasy) a jeste vyse horsky klaster, odkud je videt na cely Leh a prilehle hrebeny hor. Vyslap to byl sice jen cca 3km s prevysenim 222 metru, ale dost jsme se u toho zadychali. Nahore jsme pockali na zapad slunce, ktery nam trosku pokazila zatazena obloha, a pote uz potme drkotajic zuby pelasime zpatky do "civilizace".

 V nedeli rano vstavame pred osmou (tedy ja se opet budim uz kolem ctvrte hodiny ranni a nemuzu zabrat), balime veci a vydavame se za vodackym dobrodruzstvim. Martinka je od rana zamlkla a z oci ji vyzaruje cira hruza z utopeni se v ledove himalajske rece. Ja se tesim, ale pro jistotu si nastavuju nizka ocekavani, prneb mam trosku obavu, ze slovo divoka bude opet jen marketingovy tah a z vodackeho zazitku bude jen klidna plavba uprostred vysokych kopcu. Pravda nakonec byla nekde uprostred. Ale vezmeme to poporadku.

V 9:00 jsme pripraveni pred cestovkou, kde cekame na neuprosnem paraku jeste hodinu na opozdeny minibus. Aspon na neco se da spolehnout vsude na svete. :-) V autobuse s nami jede dalsich cca 20 lidi, vesmes Indove, nejaci Izraelci a mozna dalsi narodnosti. Vetsina je vyjukana a sveruje se nam, ze jede raftovat poprve v zivote. Mno tak snad to spolecne nejak prezijeme. Po dvou hodinach jizdy dorazime na soutok rek Zanskar a Indus, kde vyzvedneme vodacke vybaveni a mirime 28km proti proudu Zanskaru. Dost neuveritelne pusobi za nami jedouci jeep se 4mi rafty na strese, ktery se na hrbolate kamenne ceste naklani tak, ze uz ho chvilkama vidim prevrhnuteho dole pod srazem v rece. Nakonec vse ale kupodivu dobre dopadlo a my vyskakujeme na startovaci plazicce. Jiz cestou jsme z okynka videli nekolik zajimavych useku WWIII - WWIV, ktere by se nemusely stydet ani ve slabsich mistech na Certovych proudech.

Postupne se navlekame do seslych a deravych neoprenu kupodivu sitych na mnohem mensi postavicky. Boty moji velikosti take nemaji, takze nakonec jedu ve svych sandalech. Voda ma podle odhadu nejakych 5 stupnu celsia, tak doufam, ze si nezaplavu. Pak nasleduje dofukovani raftu a 20timinutova lekce jak se chovat na raftu i mimo nej. Musim uznat, ze pusobi celkem profi a z nasich pruvodcu mam dobry pocit. Navic s nami pluji dva zachranne kajaky. Pak uz jen naskakat do raftu a vyplouvame. Nas pruvodce si me posadil na predek raftu, asi at mam z toho vetsi zazitek a vice kontaktu s ledovou vodou. Martinka sedi hned za mnou. Chvilku se na vode sehravame a pak uz mirime do prvnich pereji. Vse probiha dobre, jen nam po chvilce zachazi slunce a pousti se do nas vlezla zima kombinovana se splouchanci ledove vody. V obtiznejsim useku chytam za nohy vedlesediciho Inda, ktery se zrovna chysta z raftu vystoupit, v jinem useku z jineho raftu vypadne jiny Ind a poplave si nejakych 100 metru, nez ho zachrani jiny raft. Posledni hodinku jsme se cely zmrzli protrapali na klidne vode pri silnem protivetru, kde bez padlovani raft doslova couval. Jinak vse probehlo celkem v pohode, ja jsem si vodacky zazitek uzil, Martinka prezila a vsichni tak mohou byt spokojeni. Po vpluti do Indu jsme pristali, vytahli rafty z vody, prevlekli se do sucheho a hura na horky caj a pripraveny vyborny obidek, ktery jsme si s Martinkou i pridali. Nekteri Indove byli chudaci celi modri, jedna slecna v klepajici se ruce neudrzela ani caj, ale snad to i oni nakonec ve zdravi prezili.

Po navratu do Lehu jsme vyrazili na autobusove nadrazi zjistit, kdy nam odjizdi pondelni autobus do vesnicky Shangsum Do, ktery ma podle pruvodce jezdit kazdy den. Kupodivu nekteri mistnaci o 50km vzdalene vesnicce nikdy neslyseli, nekteri neveri, ze tam nejaky bus jede a jini nas posilali od certa k dablu. Po dvou hodinach snazeni jsme narazili na jednoho pana ve stanecku na autobusaku, ktery tvrdil, ze minibus prijizdi v devet a odjizdi nekdy odpoledne kolem terti hodiny. Vycerpani a vymrzli jsme se mu rozhodli uverit a zamirili potme zpet do centra, kde jsme si dali vytecnou veceri a vydali se na guesthouse. Tady uz nas cekala jen nase kazdodenni rutina - zima, ledova sprcha, tvrda postel a o pulnoci uz si nechavame zdat o nasem nadchazejicim treku.

V pondeli rano vstavame v pul devate, balime veskere veci, pripravujeme krosny na trek a vyklizime pokoj. Ted nas ceka posledni velky obed a odpoledne vyjizdime na start naseho treku v Markha valley. Na zacatku nas ceka cca dvoudenni stoupani az do vysky 5200 m.n.m. a nasledne dalsi 3-4 dny pozvolneho klesani. Krosny mame narvane k prasknuti a jsme zvedavi, jak to vsechno zvladneme. Kotnik stale boli, ale po namazani ibalginem a stahnutim obinadlem to neni tak hrozne. Tak nam drzte palce a za 5-7 dni zase ahoj.

Indicky Himalaj 1 - Prilet do Lehu

Je ctvrtek 14. srpna 5 hodin rano, zabuchujeme dvere a spechame po schodech pred barak, kde uz nas ceka odvoz na letiste. Nase mesicni putovani po Indickem Himalaji prave zacina. Na Letisti Vaclava Havla narazime na prvni komplikace. Slecna za prepazkou check-inu tvrdi, ze v systemu vidi let pouze do Dili, nikoliv az do ciloveho Lehu. Zavazadla (tentokrat uspesne sbalena na 13,6 a 11,9 kg vcetne stanu,karimatek,spacaku,vareni a spousty expedicni stravy) nam tedy posle jen do Dili a boarding pas nam vytiskne jen do Bruselu s tim, ze nam bude drzet palce, at tam uspesne zaridime zbytek. No uvidime.

Horsi komplikaci se ukazal muj bolavy kotnik, ktery jsem si poridil posledni vikend na pripravnem horskem zavode na 65km. Posledni dva dny boli jako cert a kdyz jsem na letisti sundal botu za ucelem ibalginoveho mazani, zjistil jsem, ze mam na noze misto kotniku poradnou bambuli. Stridave tedy mazu ibalginovou mast a thajskou zazracnou noname mastickou a verim v zazrak.

Let do Bruselu probehl bez problemu, behem prestupu jsme dokonce vyridili i vsechny potrebne formality a vlastnime tak letenky az do srdce Himalaje. 8,5hodinovy let do Dili s indickou spolecnosti Jet Air nam utekl jako voda, protoze jsme jej po probdele noci skoro cely uspesne prospali. Za zminku rozhodne stoji strava, kterou hodnotim jako nejlepsi, jakou jsem kdy v letadle zazil. Indicke byrnji s ryzi a plackou naam, pote jakasy v placce zabalena pikantni masova smes a na zaver vytecny nanuk opravdu potesily. Zazitek z pristani nam umocnili dva pres ulicku sedici indicti typci, kdyz v ramci priprav na pristavaci manevr ze svych mist proste zmizeli a uz se neukazali. Hlavou nam proletely myslenky na 11/9 a jine teroristicke libustky, ale temto Indianum se nastesti znicit letadlo nepodarilo.

V Dili jsme si vyzvedli zavazadla a v letistni hale cekali 8 hodin na prestup, ktere jsme si kratili vymenou dolacu za indicke rupie, pojidanim ceskych rizku, studiem ladactiny a mazanim bambule vzdalene pripominajici kotnik. Na oslavu uspesneho pristani jsme se take rozhodli ochutnat Indicke pivo Kingslow. Pivko to neni moc dobre, zato nas stalo 500 rupek (cca 200kc), takze to bylo asi na delsi dobu pivko posledni. V sest rano jsme za vychodu slunce nastoupili na nas posledni let. Za hodinku uz jsme z okynka sledovali obrovske masivy Indickeho Himalaje a za dalsi pulhodinku uz jsme dosedli na parodii na letiste v Ladackem Lehu kousicek od posvatne reky Indus. Asfaltova pristavaci draha postradala pruhy i osvetleni a okousane okraje plynule prechazely v kamenity teren.

Hned od pristani bylo citit, ze se nachazime v prihranicnim pasmu nedaleko hranice s Cinou i Pakistanem. Ozbrojeni vojaci jsou vsude, kam se podivas, a i cekani na "letistni autobus" ma sva prisna pravidla. Mobilni signal tu sice chytame, ale z bezpecnostnich duvodu jsou vsechny cizi SIM karty v siti blokovany. Pokud si chcete napsat nebo zavolat, je nutne si koupit mistni SIM kartu, coz vyzaduje oficialni povoleni, 4 pasove fotografie a pisemnou zaruku nekoho z mistnich. Holt pristi 3 tydny budeme asi bez mobilu. Po potrebne byrokracii na letisti si bereme taxi (200 rupek) a nechame se odvezt do 4km vzdaleneho centra mesta Leh. Obejdeme nekolik guest housu, smlouvame, co se da, a nakonec se ubytujeme v prijemnem polodomacim baracku s vlastni zahradkou a polickem asi 10 minut chuze od centra. Mame k dispozici pokojicek s dvojposteli, jednim nocnim stolkem s vlatnim zachodem s tekouci vodou a elektrinou po vetsinu dne. Zkratka na mistni pomery celkem luxus. To vse za 600 rupek (250 kc) na noc. Majitele jsou pratelsti, umi anglicky (rozumej Indlish) a pohosti nas zdarma merunkami ze zahradky a typickym ladackym cajem. Po dvou probdenych nocich padame unavou a tak si jdeme dat slofika, ktery se necekane protahne na 6 hodin.

Po probuzeni se vydavame do centra Lehu na obhlidku a hlavne sehnat nejakou pitnou vodu. Dnes se v Indii slavi den nezavislosti. Bohuzel jsme ale zjistili, ze hlavni slavnost s kulturnim programem jsme barbarsky prospali. Pozitivni zpravou aspon je, ze obchudky a restaurace maji ve statni svatek otevreno. Nakoupime tedy zasoby vody (20r za litr, nasledne 7r za doplneni lahve) a dame si poulicni grilovany saslik s plackou. Prestoze se nachazime cca 3500 metru nad morem, vyskova nemoc se zatim moc neprojevuje. Pri chuzi jsme trochu vice zadychani a vpodvecer se dostavi lehka bolest hlavy, ale oproti zazitkum jinych jsme na tom velmi dobre a uz na sobotu planujeme vyslap ke klasteru vysoko nad mestem.

Leh je hlavni mesto Ladaku s cca 27 tisici obyvateli. Sklada se z malych kamennych baracku v prudkem svahu, centrem prochazi nekolik hlavnich silnic, kde je citit vyfukove splodiny, prach a neustale tu nekdo troubi. V bocnich ulicich jsou obchudky, stanecky a malinkate "restaurace". Na stresnich terasach pak sviti luxusnejsi restaurace pro turisty. Narazili jsme i na postu, bankomat nebo hriste na narodni sport - polo. V postrannich ulickach a chodniccich jsou pak malinkate baracky a kumbalky na bydleni. Neni tu ale zadny problem potkat ani kravy, psy, odpadky, vykaly ci mrtve kocky. Mistni aroma tomu nalezite odpovida. V Ladaku se necekane stmiva uz kolem sedme hodiny a touto dobou take vyrazne klesa teplota, takze se navlekame do bund a mikin. Vecer jeste zakoncime vybornou veceri v luxusni restauraci, kde si davame mutton curry a mutton buhvico s ryzi a plackami. Oboji je indicky pikantni, takze vse zapijime litry vytecneho mostu z kasmirskych jablek. Dohromady platime prijemnych 550 rupek. V deset hodin uz jsme zpatky na pokoji, uzivame si ledovou sprchu a ulehame v perovem spacaku na neuveritelne tvrdou postel. Ve ctyri rano uz me z toho boli zada natolik, ze vstavam a pisu na mobilu tento blog. Zitra si asi na postel nafouknu jeste svou karimatku a snad to bude lepsi.

Rano v devet jsme zasli k nasim hostitelum na snidani. Pozvali nas k sobe do kuchynky, kde krome nas pobyvala i babicka s dedeckem, jejich dcera s manzelem a trimesicni vnoucek. K snidani jsme dostali placku naan, vajickovou omeletu a domaci merunkovou marmeladu. K tomu vsemu opet typicky ladacky caj, tedy bylinkovy caj s maslem, mlekem a soli. Chutove zajimavy, lec neprilis dobry zazitek. Abych neurazil, snazil jsem se u piti moc nesklebit. Jen co jsem salek temer dopil, uz u me stoji usmevava babicka a naliva mi salek novy. Chybama se clovek uci a tento druhy salek si tedy pozvolna "vychutnavam" az do konce snidane. Ted je 11 hodin mistniho casu (-3,5 hodiny oproti stredoevropskemu), postujeme nas blog na Internet, jdeme nakoupit plyn do varice a zaridit program na zitra. Fotky sem tentokrat bohuzel nehodim, protoze mistni internetova kavarna bohuzel nedisponuji cteckou SD karet. Snad priste...