V nedeli jsme se puvodne chteli vydat na jedno z prekrasnych Ladackych jezer Pangong Tso nebo Tso Moriri. Na oboji je ale potreba specialni povoleni od armady, protoze se nachazeji v prihranicnich oblastech s Cinou, a v nedeli se neuraduje. Tento vylet jsme tedy odlozili na pozdeji a vydali se navstivit udajne nejvyse polozenou silnici v Kardung La - 5603 m.n.m. Aby to bylo zajimavejsi, zapujcili jsme si horska kola s tim, ze zpatky si to dame na kole. Nasi vypravy se krome nas zucastnil jeste Jochen z Nemecka a Liu z Australie, oba dobrovolnici, kteri na pul roku vyucuji na zakladni skole v Lehu. Naskladali jsme se do nakladacku i s kolama a vyrazili za nasim dobrodruzstvim.
Cesta z Lehu na Kardung La je dlouha 38 km, prekonava prevyseni skoro 2km a cela se klikati v uzkych serpentynkach. Teren je promenlivy od docela pekne asfaltky az po teren podobajici se tankodromu. S pribyvajicimi metry nadmorske vysky se zacinaji objevovat snehove vlocky. To nas ale nemuze rozhodit, na snezeni na kole jsme zvykli uz z kvetnovych Top-kol na Sumave. Cca po hodine jizdy zastavime v nasem sedle a tak stanovujeme nas novy rekord v dosazene nadmorske vysce na 5603 m.n.m. Nahodime dalsi dve vrstvy obleceni a jdeme se seznamit s nasemi dopravnimi prostredky pro zpatecni cestu. Trosku me prekvapilo, ze krome toho, ze se tu jezdi vlevo, ma moje kolo take vlevo zadni brzdu a vpravo predni. No snad z toho nebude poradny drzkopad. Jeste pridelat na helmu GoPro, poridit predstartovni foto a uz se ritime dolu z kopce. Kolo ma odpruzena riditka a celkove dobre drzi, takze si uzivam krasnou jizdu plnou adrenalinu. Podle gps jsem dosahnul maximalni rychlosti 51,6 km v hodine. Po 15ti minutach od startu v pisecnem terenu ze sveho kola pada nas nemecky kolega. Je mi ho trosku lito, ale mam radost, ze se mi jeho pad podarilo zaznamenat na video. Ma sedrene koleno, ale jinak zda se byt v poradku a s usmevem pokracuje dal. Aby mu to nebylo lito, za dalsich 20 minut uz lezim na zemi take. Skody nejsou zas tak velike - derave kalhoty a rukavice, sedrene koleno a mirne odrena ruka a bok. Holt kazda sranda neco stoji a "Kdo nepada, jezdi pod sve moznosi", ze? V puli cesty se jiz hlinenokamenite podlozi meni v asfalt a my si muzeme o to vice uzivat krasne vyhledy do okoli. Kolem nas se oteviraji nadherne scenerie hrebenu hor, pod nimi v dalce mestecko Leh a za nim zasnezene vrcholky sestitisicovek. Pul hodinky pred koncem nam jeste Lin ukazala, ze rozhodne nejezdi pod sve moznosti a tak nakonec jedinym bez padu a krvaveho kolena zustala Martinka.
Za ucelem vymeny fotek a videi jsme se s nasimi partaky domluvili jeste na spolecne veceri. O pul sedme jsme se dostavili na misto cinu do restaurace Bon Appetit. Uz u vchodu nas prekvapil jeden postarsi Ind, ktery si pote, co zjistil, ze jsme Cesi, chtel s nami vykladat o Kafkovi. Druhym prekvapenim bylo, ze do restaurace sice nedorazila Lin, ale misto ni tam s Jochenem bylo asi deset jinych zenskych (a jeden chlapek) ruznych narodnosti. Pozvali nas ke stolu, nalili pivko, nabidli predkrm, jidlo a nakonec to za nas i zaplatili. Jednalo se take o dobrovolniky ubytovane ve stejnem hostelu jako Jochen, jen to nebyli ucitele, ale dentisti. Zpocatku jsme se citili trosku nesvi, ale nakonec to nebylo tak hrozne. Jen teda jidlo bylo vegetarianske, martince spenatove gnocchi moc nejely, ale nakonec jsme to vsechno zdarne zdlabli. Po veceri jsme jeste zaridili vylet na jezero Pangong na ctvrtek a patek a sli na kute.
V pondeli rano jsme opet sbalili bagly, vyklidili pokoj a vyrazili na dalsi trek. Tentokrat jsme z casovych duvodu zvolili pouze 2,5 denni vylet primo z Lehu pres prilehle sedlo Sanitse La vedouci do udoli Nubra. My ale meli v planu to stocit do vesnicky Phyang a mozna dale az do Nimmu, odkud se nejak stopem vratime do Lehu. Zacatek treku probihal poklidne, pozorovali jsme jesterky, dobytek a policka rozeseta za Lehem. Kdyz jsme prochazeli kolem posledniho, vystartovali na nas dva stekajici psi a pri pokusu je obejit pro zmenu z kopce na nas postekavalo psu hned pet. Snazili jsme se (nejspis neuspesne) nedat najevo strach a velmi rychlym krokem jsme pokracovali do kopcu. Po chvili psy prestalo bavit nas pronasledovat a my zas meli chvilku klidu. Ne vsak nadlouho. Nad horami se behem nekolika okamziku zatahlo, vrcholky se skryly v sedocernych oblacich a zacaly se ozyvat hromy. Zvazovali jsme co dal, ale pri vzpomince na psi smecku jsme se radsi rozhodli bojovat s pocasim a vydali se kupredu. Nastesti bourka behem hodinky presla a postupne se zacalo i trochu vyjasnovat, takze chvilkama vysvitlo i slunicko.
Povzbuzovani kolem nas pasoucimi se osliky, jaky, horskymi zajici ci jakymisi lasickami jsme za stale vetsiho funeni postupovali vzhuru az jsme po 1200 metrech stoupani kolem pate hodiny dosahli naseho dnesniho vrcholu - sedla Sanitse La - ve vysce 4820 m.n.m. Po mensim odpocinku a navleceni dalsi vrstvy obleceni jsme na vrcholku zalozili nove modlitebni praporky, ktere jsme rano zakoupili jeste v Lehu. Tibetsti budhiste maji vubec zvlastni zpusoby, jak se "modlit". Bud v mesteckach otaci modlitebnimi mlynky, aby modlily za ne, nebo rozvesuji na vetrna mista modlitebni praporky, aby jejich modlitby roznasel vitr do dalekeho okoli, pripadne vyrivaji modlitebni mantry do kamenu v horach, aby je za ne predcitali slunecni paprsky. My se tedy spokojili s modlitebnimi praporky a uz jsme supajdili zase z kopce dolu, protoze se spolu se silnym vetrem zacinalo znacne ochlazovat.
Po deseti minutach klesani jsme se zahledeli nejakych 500 metru pred nas (a asi 300 metru pod nas), kde se pobliz nasi cesty smerem k nam pomalu pohybuje zvlastni velke hnedocerne zvire. Po chvilce v nem identifikujeme medveda. Po odezneni prvni vlny paniky (alespon u nekterych z nas) usuzuji, ze jsme dostatecne daleko, vitr fouka proti nam, medved si pochoduje celkem poklidne, takze o nas urcite nevi. A i kdyby vedel, snad by mel z nas vetsi strach, nez my z neho. Navic jsem nekde slysel, ze medvedi neumi ve svahu behat po vrstevnici, coz by nam v tomto terenu snad davalo jistou vyhodu. Instruoval jsem Martinku a zapocali jsme velkym obloukem uhybny manevr. Medved si nerusene vykracuje plus minus stejnym smerem a v nas roste nadeje, ze tento zazitek prezijeme.
Postupne z ruznych uhlu se snazime medveda fotit na co nejvetsi zoom a nasledne priblizovat na displeji fotaku. K nasemu velkemu udivu se z medveda najednou stava obrovske divoke prase a pozdeji zase hroch. Dochazime tedy k jednoznacnemu zaveru, ze jsme prave potkali unikatni stvoreni - Menavce Himalajskeho, ktery v prubehu casu dokaze menit svuj zevnejsek. To uz nam ale menavec mizi z dohledu a my pres dalsi sedlo zaciname opet klesat ke 2 km vzdalenemu mistu, kde by podle navigace melo byt mozne na rovince postavit stan. Kolem pul sedme dorazime na odpovidajici plosinku, kde radi zakempime, protoze nad nami uz se opet stahuji cerna mracna a vitr nabyva na sile. Zatimco na stan stridave bubnuje dest, snih a kroupy, my zazivame prekvapive ve vysce "pouhych" 4433 m.n.m. jednoznacne nejchladnejsi noc naseho putovani. Navleceme se tedy do vseho mozneho, pustime si na uklidneni do mp3 Cimrmana a s myslenkou, jak se ma asi v tomto necase nas menavec, usiname.
V utery rano snezoprsi az do desiti, takze si po delsi dobe uzivame dlouhy spanek, ktery prerusi jen znovupostaveni predsinky stanu, ktera nevydrzela napor snehu a vetru. V pul jedenacte mizi mlha i mraky a nad nami uz opet sviti hrejive slunicko. Snih pomalu taje a my se u zazvoroveho caje budime ze zimniho spanku. Vzhledem ke zpozdeni je nam jasne ze dnes puvodne planovana dve udoli a dve sedla do dalsi vesnicky neprekoname a tak se potulujeme jen po okolnich kopcich a uzivame si vyhledy na vesnicku pod nama s vysokym zasnezenym horskym masivem za ni. Uz pred patou hodinou pak stavime stan na kopci primo nad vesnickou Phyang, odkud pozorujeme jeji zivot. Jedna rodina sklizi oves na svem policku, kousek vedle pan uklidnuje bojujici jaky a zahani je do ohrady. Za nami mezitim zapada slunce a my tak zalizame do stanu a pomalu se chystame ke spanku.
Pres noc nam opet trochu prselo, ale pred pul devatou uz jsme ze stanu vykrocili suchou nohou. V dalce jsme ale trochu nervozne pozorovali velky cerny mrak zahalujici horu Stok Kangri, kam se chystame jiz za par dni. Nez jsme uvarili caj a sporadali nasi vysokohorskou snidani (kazdy jednu oriskovou susenku), stan nam usnul a mohli jsme vyrazit zpet do civilizace. Pri pruchodu vesnickou Murabak jsme okukovali sklizena i nesklizena policka, domaci dobytek i vsudypritomne "susarny" hoven, ktere pote slouzi jako topivo. K hlavni silnici, kde jsme chteli stopovat auto zpet do Lehu, jsme to meli pres 10km, takze jsme nepohrdli malym stopem, ktery nas vzal do pulky cesty ke klasteru Phyang. Kdyz uz nas u nej vykopnul, prohledli jsme si ho zvenku, i jsme nakoukli na budhistickou modlitbu uvnitr. Cestou jsme pozdravili a kratce poklabosili s nekolika mnichy a uz jsme opet pokracovali k 5km vzdalene hlavni silnici. Po chvilce se nam ale podarilo stopnout dalsi auto, ktere nas vzalo az na krizovatku. Ani ne po deseti minutach jsme tu stopli dalsi auto az do Lehu a verte nebo ne, byli to prave ti mnisi z klastera Phyang. Za zneni budhisticke modlitebni hudby (v nekterych zatackach a pri mnisskych predjizdecich manevrech byla opravdu treba) jsme se tak za necelou pulhodinku dokodrcali az do Lehu. Tady nas prekvapilo uplne mrtve mestecko. Na trzisti nikdo, vsechny obchudky i restaurace zavrene. Uz jsme se bali, ze v dobe nasi nepritomnosti tu obyvatelstvo vymrelo, ale nakonec jsme se dozvedeli, ze prave dnes je jakesi vyroci boje za ladackou nezavislost, pri ktere umrelo nekolik bojovniku z Lehu. Od te doby na jejich pocest kazdy rok zavrou prave v tento den na cca 2 hodiny veskere obchody a kancelare. Opet jsme se tedy ubutovali v nasem guesthouse, zasli na vyborny obidek, odeslali pohledy a hura do internetove kavarny nahrat blog a fotky, dokud tu funguje elektrina.
Zitra nas ceka dvoudenni vylet na nejvysepolozene slane jezero na svete a pote uz nas ceka nemilosrdny vystup na horu Stok Kangri merici 6130 m.n.m. Jak to vsechno dopadlo se doctete jiz v pristim blogu.
Žádné komentáře:
Okomentovat