Filipiny 11 - Bicol, Luzon - zaver dovolene uvnitr sopecneho krateru

Po celonočním cestování jsme ve středu brzy ráno konečně dorazili do vytouženého městečka Legazpi na jihovýchodním cípu Luzónu zvaném Bicol. Toto místo je známé především kvůli dvěma výjimečnostem. Jednak se kousíček od Legazpi tyčí nádherná činná sopka Mount Mayon. Její jméno v místní řeči znamená Kráska a ne náhodou. Vcelku pravidelný kuželovitý tvar sem tam kouřící sopky, která jakoby začínala hned na předměstí, tvoří opravdu nádherný výhled téměř odkudkoliv z města. Svou krásou ale Kráska může mást - ve skutečnosti se údajně jedná o jednu z nejbezpečnějších sopek světa. Jen od roku 1990 už dvakrát zabíjela a i proto je povolno turistům šplhat jen do výšky sopky 1800 m.nm. Do odletu nám ale zbývá už jen necelých 5 dní, takže tento výlet bohužel vzdáváme a obdivujeme výhledy na sopku jen z přístavu a nedalekého kopce zvaného podle svého tvaru ležící kočky Spící lev. Údajně velmi neschůdnou a náročnou cestičku na vrchol chvíli hledáme, ale nakonec ji v pohodě zvládáme v sandálích. V porovnání s trápením se na Mount Kanlaon je to procházka růžovou zahradou, která nás stojí jen pár komářích štípanců a řezných ran od nechutně ostré všudypřítomné trávy. Zdolaný vrchol nám ale bohužel nijak zázračný pohled na sopku nepřináší, atrakcí se nám tak stává pouze mladý zmatený filipínský páreček, jež jsme vyrušili během provozování lásky v místním nedostupném křovíčku. Druhým lákadlem Bicolu je údajně nejlepší kulinářské umění na celých Filipínách. Pouze na tomto poloostrově se z celých Filipín hojně využívají k přípravě jídel chilly papričky a kokosové mléko, čímž místní kuchyně trošku připomíná tu Thajskou. Zdejší specialitou je tzv. Bicol expres, kde je více chilly papriček než čehokoliv jiného a stejně jako další jídla, která jsme ochutnali, je to opravdu dobrota. Večer si ještě spestřujeme úžasnou hodinu a půl dlouhou masáží (300 PHP) celého těla včetně speciální půlhodinové masáže utlapkaných nohou. Před spaním si na terásce hotelu opět dopřáváme želví driják (Tanduay rum s colou a čerstvím ananasem). Jelikož odpoledne bývá sopka většinou schovaná v mracích a my nebyli výjimkou, vyrazili jsme ještě ráno na druhou obhlídku odměněnou ještě krásnějšími výhledy a snad i pořízenými fotkami. Po obědě jsme pak z autobusového nádraží vyrazili do hlavního města Bicolu Naga.

Přestože se jedná o vcelku velké město, působí Naga velmi přívětivě a klidně až nás skoro mrzí, že tu máme pouze 5 hodin času. Procházíme si téměř nepoužívanou kolejovou trať, jež místňáci využívají jako dětské hřiště nebo promenádu, a centrum města s příjemným rušným centrálním parkem plným relaxujících studentů, pouličních stánečků a jiných atrakcí. Nás zaujal týpek se skládacím stolečkem a šachovnicí provozující "logický" hazard za 100 PHP při hledání způsobu, jak dát nevyhnutelný mat za dva tahy. Na první pohled jednoduchá, leč vzhledem k všudypřítomným tahákům drahá zábava. Z 6ti pokusů jsme 5 prohráli a tak týpkovi vyplatili 400 PHP. A tímto definitivně skončila moje šachová kariéra. 

Tímto jsme ukončili návštěvu Nagy a nočním busem se přesunuli s přestupem v Turbině do Tagaytay - městečka ležící na hraně kráteru rozsáhlé sopky Taal. Ta je zajímavá tím, že její kráter je zatopený vodou a tvoří tak kráterové jezero. Uprostřed jezera pak vyrostla další menší sopka, tvořící malý hornatý ostrov s kráterem, ze kterého se po stranách neustále kouří. Aby toho nebylo málo, i hlavní kráter tohoto ostrova je zaplavený vodou a tvoří tak kráterové jezero uprostřed jiného kráterového jezera. Problém Tagaytay je v tom, že se jedná o velkou turistickou atrakci a nachází se jen 60 km od Manily a podle toho také vypadají ceny a bohužel i chování místních. Celkem obyčejné ubytování se tu cenově pohybuje 1500 - 2500 PHP za pokoj a noc. Lidi jsou tu nenažraní, záludní a prolhaní podobně jako v jiných turisticky zkažených lokalitách jihovýchodní Asie, což je škoda a trochu to kazí náš jinak skvělý dojem ze všech Filipínců, které jsme během našeho putování poznali. Po příjezdu nás neodbytně obtěžovali tricykláři, kteří nám lhali, tvrdili, že neznají v průvodci doporučená ubytování, odvezli nás jinam, než jsme chtěli, nedodrželi slíbené ceny atd. Po asi hodině hledání, dohadování a popojíždění jsme nakonec zakotvili v chatrčce in the middle of nowhere. Na první pohled vcelku normální kamenná chatrčka s nádherným umístěním přímo na útesu s výhledem na kráterové jezírko, uvnitř čisto s krásnou dlážděnou podlahou. Háček je v tom, že tu není elektřina ani tekoucí voda, nejde zamknout dveře a vlastně ani zavřít zašoupávačky na terásku. Největším překvápkem pak je neuvěřitelně větrné počasí. Meluzína tu kvílí celý den a hlavně celou noc, že se chvílemi bojíme, že nám chatrčka spadne na hlavu. Nakonec usínáme až se špunty v uších a ráno pozorujeme jak vychiřice protlačila dešťovou vodu přes netěsnící okno a nedovřené dveře dovnitř našeho pokojíčku. Vcelku to ale byl úžasný zážitek a vlastně docela romantika.

Z okolí jsme navštívili nedaleký Peoples park s výhledy na sopečný ostrov, který jsme se vydali druhý den zdolat. Nejdříve nás čekalo 7km klesání z našeho kráteru bahnitou cestičkou dovnitř kráteru k jezeru. Tam jsme usmlouvali za 1250 PHP zpáteční přepravu loďkou na ostrůvek, přičemž nám týpek opět lhal o lodi i vstupném a nakonec chtěl ještě zaplatit více. Na ostrově jsme zaplatili vstupné (50 PHP) za výstup ke kráteru a ze všech sil se ubránili vnucení průvodce, nosiče nebo koníka. Všude jsou korejští turisti, kteří se těch pár kilometrů a asi 100 výškových metrl nechají vyvézt na malém koníkovi. My tak jen sledujeme pěšinku s koňskými koblihami a asi za 40 minut jsme na vrcholu vnitřního kráteru. Tady se nám snaží vnutit různé předražené suvenýry, vodu nebo dokonce možnost odpálit si golfový míček do kráterového jezera. Na náš komentář, že to není moc ekologické, nám opáčí, že míčky každé ráno z jezera loví - to bych chtěl teda vidět. Vrchol všeho pak je, že pokud se chcete jít podívat na okraj kráteru (tzv. red lava place), musíte zaplatit další "vstupné". Ne že by bylo drahé (50 PHP), ale z principu a znechucení z jejich podvodné komerce jim ho odmítáme zaplatit. Chvilku se s výběrčím hádáme a následně bez placení prostě projdeme, přičemž za námi výběrčí ještě naštvaně pokřikuje a organizuje další lidi, aby nás zkásnul na cestě zpět. Z vyhlídky se naštěstí dá travnatým svahem sejít na severní cestu, odkud se žádné vstupné neplatí. Na navigaci tuto cestu sice nemáme, ale vydáváme se vyšlapanou cestičkou vstříc dobrodružství. Podle navigace se sice nejdříve vzdalujeme a lehce nervózníme, ale naknec dojdeme zpět k moři, odkud se už podél pobřeží dostáváme zpět k naší lodičce. Na pevnině řešíme další problém - jak se dostat zpět na vrchol velkého kráteru. Tricykláci chtějí za 7 km 300 PHP a tak máme radost, když po chvilce objevíme veřejné jeepney, které nás vezme nahoru jen za 50 PHP, jen musíme počkat než se naplní lidmi. Ti se scházeli přes půl hodiny a za chvilku nám dělalo společnost přes 20 lidí, asi 30 duhově barevných kuřátek, nábytek a spousta dalšího harampádí. Když už skoro vyjíždíme, vyleze z týpka, že máme místo 50 PHP zaplatit 100 PHP, přestože místňáci platili 30. Po chvilce dohadování se tedy s týpkem i s jeepney loučíme a vyrážíme protestně na cestu pěšky, přestože na odchodu nám už nabízejí cestu za původních 50 PHP. Slunce praží a stoupání stojí opravdu zato, takže z nás opět pořádně lije. Naštěstí se nám cestou podaří stopnout náklaďáček a poté ještě filipínský páreček, kteří nás nadvakrát vyvezou nahoru zadarmo a ještě jsme tam rychleji než náš jeepney. Po výletu si dopřejeme výbornou večeři, standardní colu s rumem a meluzínu u nás na "větrné hůrce".

V neděli v šest ráno ještě za tmy balíme a vyrážíme busem do Manily. Nejdříve máme v plánu navštívit zdejší největší nákupák Mall of Asia, jehož součástí je i ledová plocha. Ten však nečekaně otvírá až v deset dopoledne, takže se naše návštěva omezí jen na rychlý nákup pár suvenýrů. Poté jsme se nechali taxíkem odvézt do Merville village, kde jsme v navigaci našli nejbližší venkovní bazén od letiště. Sice se jedná o soukromou oplocenou čtvrť a do bazénu mají přístup jen rezidenti, ale díky našemu taxikáři se dostaneme skrz ochranku a v Merville clubhouse přemluvíme správce, aby nás za 120PHP pustil na závěrečný relax a opalovačku u bazénu. Tady se nakonec povalujeme ještě tři hodiny před odletem, takže náš odlet je opět trochu hektický. V okolí nemůžeme sehnat žádný taxík, takže spěcháme s veškerou bagáží na 1,5 km vzdálenou nejbližší rušnou silnici, kde konečně odchytneme volného taxíka a bez větších protestů přistoupíme i na jízdu bez taxametru za 200 PHP na letiště, kde dokonce stíháme i rychlý pozdní oběd, jelikož naše letadlo má nakonec skoro hodinu a půl zpoždění.

Zpáteční cesta  jinak probíhá vcelku v pohodě a s přestupama v čínském Kantonu a Paříži trvá asi 23 hodin. V pondělí v 9:15 tak přistáváme v Praze, kde nás ještě chvilku trápí celníci, jimž se moc nelíbí naše pašování pár nedovolených věcí, ale nakonec nás nechají jít a tak se dopoledne po procestované noci po měsíci zase zapojujeme do pracovního procesu...

Filipiny 10 - Samar - jeskyne a kajaky

Puvodne jsme se chteli z Boholu na Bicol presunout letadlem. Jelikoz ale letadla mezi temito destinacemi letaji pouze s prestupem v Manile a nejsou zrovna nejlevnejsi, rozhodli jsme se pro cestu po souši a po mori pres ostrovy Leyte a Samar. Ze severniho Boholu jsme tedy rano z Ubay prepluli trajektem (290 PHP) na ostrov Leyte do mestecka Bato. Odtud jsme pokracovali cely den dodavkou s prestupem v Bay-Bay az na uplny sever ostrova do mesta Tacloban. Sem jsme dorazili az za tmy, takze jsme se pouze ubytovali a dali rychlou veceri. U te nas trosku prekvapilo tzv. Root beer, coz vubec neni pivo ale jakasi tmava sladka limonada chutnajici jakobyste smichali kofolu se zazvorovou limonadou a pridali slusnou davku cukru a lekorice.

Rano jsme sedli na dodavku (30 PHP) a nechali se prevezt pres krasny cerveny most (maly braska toho ze San Francisca) do mestecka Basey na sousednim ostrove Samar. Tady jsme si na mestskem urade domluvili celodenni vylet do jeskyne a na kajaking. Celkova cena vyletu se sklada z mnoha malych, postupne placenych, ale presto povinnych polozek. Zvlast si tedy povinne zaplatite dvoji vstupne, dvoji transport, pruvodce do jeskyne, pujceni svetla, pujceni kajaku, pruvodce na kajak, dan mestu atd a vlastne ani nevite, kolik vylet celkem stoji. Asi se tu s cenotvorbou inspirovali u ceskych telco operatoru. :) Po dlouhem dohadovani a uspesnem vyskrtnuti nekterych naprosto zbytecnych polozek (jako je kytarista na privitanou u jeskyne) se nam podarilo srazit cenu z puvodnich cca 2600 PHP na akceptovatelnych cca 2000 PHP pro dva. Vylet zacal ctvrthodinovou cestou "halibukem" (dlouha motorka se striskou), nasledne stejne dlouhou plavbou autentickou (rozumej polorozpadlou) drevenou motorovou lodkou k jeskyni. Nasledovala asi hodinova prohlidka moc pekne jeskyne plne krapniku, ruznych krapnikovych utvaru a par netopyru. Pote jsme nastoupili na dvojkajak a padlovali proti proudu reky s obcasnym tahanim lodi na provaze na perejnatych usecich. Kolem reky jsme cestou obdivovali zajimave krasove utvary ve skalach, az jsme dopluli k mohutnemu prirodnimu kamennemu mostu. Na zpatecni ceste jsme si uzivali plavbu po proudu obohacenou splutim nekolika perejek, jez by sly s prihmourenim oci oznacit obtiznosti WW II. Odpoledne jsme se na otocku vratili zpet do Taclobanu, odkud jsme se busem (100 PHP) premistili zpet na ostrov Samar do mesta Catbalogan. Cestou jsme z autobusu kolem silnice pozorovali hned nekolik vojenskych hlidek se samopaly, ktere kontrolovaly pohyb na ostrove. Do cile jsme opet dorazili az za tmy, takze jsme se rychle ubytovali a spechali do kancelare Trexplore poskytujici dobrodruzne vypravy do jeskynnich komplexu. Sice uz meli zavreno, ale po zabouchani nas privital pratelsky majitel Joni, ktery nam predstavil mozne vylety na pristi den, vcetne akcnich fotografii nasich predchudcu. Vylety to jsou celkem drahe (3 - 8 tisic), ale vypadaji uzasne a profesionalne. Z nabizenych moznosti jsme zvolili dvoudenni Extreme Caving v Langun-Gobingob jeskynnim komplexu s prenocovanim primo v jeskyni (7000 PHP na osobu). Kvuli ozbrojenym nepokojum a vojenskemu zasahu musi byt z vyletu vypustena zaverecna navsteva nedalekych vodopadu. Aspon stihneme vecerni bus na Bicol a dostavame jeste slevu 1000 PHP.

V sedm rano jsme pripraveni se zabalenymi batuzky zpet v Trexplore. Joniho zena nam serviruje vydatnou snidani a pak s lehkymi obavami a velkym napetim vyrazime. Nejdrive travime skoro hodinu v dodavce do vnitrozemi ostrova. Tam presedneme na motorky a kousek za vesnici zastavujeme v tabore vojenske posadky pro povoleni. Joni vasnive diskutuje s ruznymi vojaky ruznych hodnosti, navstevuje ruzne budovy a nakonec se po pul hodine vraci se spatnou zpravou. Ozbrojeni rebelove jsou aktivni, armada proti nim provadi operace a my povoleni pro vstup na uzemi nedostaneme. Vracime se tedy autobusem do Catbaloganu a cestou planujeme alternativni vylet - jednodenni expedici v tretim nejrozsahlejsim jeskynnim komplexu na svete - Calbiga Cave (3000 PHP). Pred polednem tedy opet vyrazime i s pruvodcem busem, tentokrat na jih do mestecka Calbiga. Odtud jeste 15 minut na motorce do posledni vesnicky, kde se k nasi vyprave pridava jeste domorody nosic. Nasleduje 40 minut pesiho pochodu dzungli ke vchodu do jeskyne, kde se prevlekneme do jeskynarskych kombinez, rukavic a vyfasujeme helmu se svitilnou. 

V jeskyni se protahujeme uzkymi otvory, prelezame kameny, mijime asi metr a pul dlouheho hada. Ve vetsich sinich obdivujeme nadherne krapnikove utvary a pozorujeme visici netopyry. Ti nas vitaji svym mysim pistenim a obcas proletnou tesne kolem nas. Po chvili putovani se zastavujeme u uzounke prohlubne mizici ve tme pod nami. Nasi pruvodci privazuji lano, my navlekame sedak a uz slezame do jeskyne pod nami. V uzkem prostoru neni moc manevrovaciho prostoru a vlhke zdi celkem klouzou. Chvili vaham, jestli moje trekove sandale byla uplne vhodne zvolena obuv - pruvodce i Martinka jdou v pevnych botach - ale kdyz pak vidim, jak to mistnak s lehkosti a bez jisteni dava v zabkach, jsem opet v klidu. Nasleduje skalni traverz nad temnou propasti. Na rozdil od jinych jeskyni, tady nejen ze neni zakazano se krapniku dotykat, tady se po nich dokonce horolezi a mensi krapniky slouzi jako perfektni madla. V dolni jeskyni brzy narazime na podzemni ricku, kterou se obcas brodime, obcas musime i plavat. Po case dorazime k podzemnimu vodopadu, na ktery se vysplhame a davame si pozdni obed. Po obede se dobrodime ke konci jeskyne. Ta tedy sice pry pokracuje pod hladinou reky, jelikoz ale nemame potapeci vybavu, otacime se a vracime se stejnou cestou zpatky. S jistenim opet prolezame "hadi dirou" nahoru a pokracujeme prozkoumavanim horni jeskyne. Prolezame neskutecne vapencove sine plne neuveritelnych krapnikovych utvaru a bazenku az dorazime do velkeho lehce zapachajiciho prostoru. Pri posviceni na strop na nas sviti stovky paru oci, ozyva se piskot a najednou kolem nas vsude letaji netopyri. Dalsi jezirko, kterym se po pas brodime, tak pripomina spise netopyri mocuvku. Skrze nej se ale dostavame do dalsich casti jeskyne s nadhernou rickou a krasnymi bilymi krapniky trpiticimi se jako by byly posety diamanty.

Kdyz vylezame z jeskyne zpet na svetlo, zjistujeme, ze uz je po zapadu slunce, a tak tapkame dzungli zpet do civilizace za svitu svitilen. Strma blatena cesta klasicky klouze ostosest, takze se neni moc cemu divit, kdyz se pri neopatrnem doslapnuti klouzu ze svahu pod cestou. Vypadam jako Jozin z bazin, ale nastesti mame na sobe stale jeskynarske kombinezi. Jelikoz touto dobou uz nejezdi zadna verejna doprava, vola pro nas pruvodce z prvni vesniccky tricykl. Pulhodinove cekani nam krati hejno deticek z cele vesnice, ktere se predvadeji, delaji stojky, zpivaji nebo hraji ruzne hry. Tricyklem je to zpet do Catbaloganu asi pul hodiny. Tam se u Joniho umyjeme, prevlekneme a spolecne prohledneme fotky z pruvodcova fotaku. Oba jsme dost zniceni, ale shodujeme se, ze tento zazitek za to rozhodne stal. 

Joni nam take zjistuje, ze by tudy v deset vecer mel projizdet bus smerujici pres Bicol do Manily. Jdeme tedy na rychlou veceri do luxusni restaurace s zivou kapelou a v pul desate uz postavame u silnice a stopujeme autobusy. Prvni bus nas odmita s tim, ze bere pouze cestujuci s rezervaci, druhy ani nezastavi. Neponechavame tedy nic nahode a radsi nasedame do mistniho rozkodrcaneho busu do pristavniho mesta Alen (115 PHP). V pul druhe rano nas vyhodi u silnice a my si to stradujeme noci do pristavu, kde kupujeme listek na trajekt na Bicol (110 PHP). Zaroven v pristavu najdeme bus do Manily cekajici na stejny trajekt. S ridicem se tedy domlouvame, ze k nemu na druhe strane nastoupime a on nas vezme skoro az do Legaspi (196 PHP). Na trajektu nas prekvapi snad vsudypritomne karaoke (tady tomu rikaji videoke) a to, ze ma nekdo vubec chut ve tri rano vyrvavat na trajekt plny spicich lidi falesne songy. Nase unava je ale silnejsi a tak stejne konecne aspon na chvili usiname.

Filipiny 9 - Bohol - Cokoladove kopce, kohouti zapasy, pidiprimati i svetlusky

Na ostrov Bohol jsme se dostali z mestecka Argao trajektem, ktery nas vysadil v hlavnim meste ostrova Tagbilaran. Cestu jsme si zprijemnili pojidanim smazenych krevetek na cesneku, kterych jsme si v pristavu koupili do igelitoveho pytliku hned pul kila. Tagbilaran je vcelku rusne a prasne mestecko, v ramci ktereho se ale da celkem bez problemu tapkat i pesky. Na doporuceni jakehosi mistnaka jsme se ubytovali v klidnejsi casti mestecka (Douglas guesthouse - 800 PHP) a vyrazili do viru mesta. Na turistickych informacich jsme naplanovali program naseho pobytu, vybrali penize z ATM, prozkoumali mistni trznici a nakonec v pekarne velkeho nakupaku objevili poklad - krupave francouzske bagety - prvni pecivo na celych Filipinach, ktere neni sladke a uvnitr na vas nevybafne jeste med, skorice nebo na prvni pohled chemicky barevne cosi vzdalene pripominajici marmeladu. Tady totiz i syrove housky jsou sladsi nez nase loupacky. Timto bylo o dnesni veceri rozhodnuto. Kouplili jsme 4 bagety (á 8 PHP) a naproti v okynku mistni specialitu - cele kure ve sladko-kysele sojovkove marinade cerstve grilovane na drevenem uhli (170 PHP), ktere vam pred vlozenim do pytliku jeste nepochopitelne i s kostma nasekaji sekackem na mensi kousky. Oboji bylo vyborne, az jsme se oblizovali az za usima. Timto jsme take po krevetkach zavrsili dnesni kulinarsky igelitakovy den.

Nasledujici rano jsme si zabalili veci na dva dny a vypujcili si motorku (500 PHP na den). Z tohoto okamziku jsem mel nervy uz od vcerejeska, protoze moje aktualni bilance je, ze 4x jsem mel pujcenou motorku a stihnul jsem s ni 3 karamboly. Vybrali jsme tedy z nabizenych motorek tu nejvice omlacenou, at pripadne nezpusobime prilis mnoho skody. Ma nejistota ze me nejspis dost cisela, jelikoz se me po chvili typek neduverive optaval, zda umim ridit motorku a ma uzkostlive ticha odpoved "I hope so..." ho zrovna moc neuklidnila. Kdyz pak videl muj zavodnicky pokus o prvni rozjezd do kopce s Martinkou za zady, myslim, ze mu bylo jasne, ze nas vidi naposled. Misto rozlouceni nam jeste do posledni chvile radil, at jezdime opatrne a velmi pomalu. Koneckoncu, jak jinak, kdyz vam tachometr standardne porad ukazuje 0 km/hod.

Nejlepsi zpusob, jak se szit s motorkou, kterou poradne neumite ani rozjet, je rovnou se vydat na nejrusnejsi silnici ve meste plnou motorkaru, tricyklaru a klickujicich lidi a zacit hledat nejakou pumpu, jelikoz jste zjistili, ze mate uplne prazdnou nadrz. K pumpe jsme se prekvapive dostali bez problemu a natankovat jsme zvladli take (plna nadrz = asi 2,5 litru = 100 PHP), jen pri odjezdu na nas troubili a kriceli, ze jsme zapomneli sklopit stojanek. Nicmene jsme se s Jancou (jak jsme nas nadupany stroj pojmenovali) brzy szili a klopili zatacky skoro jak zavodnici. Podle navigace jsme dosahli i rychlosti 79 km/hod, coz na zdejsi silnice nebyl zas tak spatny vykon.

Nejdrive jsme se vydali obdivovat do 60 km vzdaleneho mestecka Carmen tzv. Chockolate hills. Jedna se o desitky pobliz sebe umistenych hezky zaoblenych kopecku o vysce 30 - 110 metru, ktere jsou pokryte travou. V obdobi sucha trava zhnedne a barvou tak pripomina cokoladu. Podle povesti se jedna o slzy laskou zhrzeneho obra - tedy jako vzdy - za vsim hledej zenu. Nejdrive jsme se jeli podivat na oficialni vyhlidku (100 PHP) vytvorenou z jednoho z kopcu. Do pulky vyjedete na motorce, zbytek spolu s davem turistu vyslapete po schodech se zabradlim. Vyhled tam neni spatny, ale romantiku tam jaksi kazi turisti rychlosti cca 10 selfie za vterinu. Takze jsme se rouhledli do kraje, kde je nejvetsi koncentrace kopecku, nasedli na Jancu a vydali se na mensi offroad vylet. Zaparkovali jsme stroj pobliz jednoho z tech vyssich kopecku a vydali se dobit jeho vrchol. Prestoze z dalky to vypada, ze jsou slzy pokryte jemne secenym greenem z golfoveho hriste, zblizka se ukazalo, ze se jedna o travnatou houst pres metr vysokou a uhel stoupani take nabral desivych rozmeru. Cesky batuzkar se ale nikdy nevzdava a tak se drapeme v sandalich a krataskach travou vzhuru. Pod nohama nam podjizdi sterkove podlozi a tak misty lezeme po ctyrech, misty splhame po trave, ktera "prekvapive reze". Po dvacetiminutovem boji ale dosahujeme vytouzeneho vrcholu 60m vysokeho kopce a pred nami se za odmenu otevira nadherny vyhled do okoli, ktery za to rozhodne stoji. Cesta dolu je klasicky jeste horsi nez ta nahoru. My se pomalu plazime, klouzeme a slanujeme po travnatych trsech. Po chvilce se objevuji prvni kapky krve a my si vsimame jak nas uz z dalky nevericne pozoruje pulka nedaleke vesnicky.

Dalsim nasim cilem je asi 40 km vzdalena prirodni rezervace nartounu pobliz mestecka Corella. Cestou pozorujeme zajimave plovouci restaurace na rece Loboc a pote nahodne objevujeme ve velke ohrade jedne vesnice prave probihajici kohouti zapasy. Vstupne je jen 30 PHP, tak se jdeme podivat. V ohrade je asi 150 lidi - vetsinou divaku a sazejicich v jednom. Uprostred je mala ohradka, kde je rozhodci a dva majitele kohoutu se svymi gladiatory. Ti se snazi asi 5 minut sve kohouty poradne nazhavit, az jsou celi rozcepireni. Nasleduje asi minuta divokeho pokrikovani divaku, kdo kolik na ktereho sazi, coz jsem porad nepobral, jak nekdo muze vedet kdo kolik na koho vlastne vsadil. To uz ale majitele sundavaji kohoutum krytku z privazane kovove extremne ostre ostruhy a vhazuji je do stredu ringu. Nasleduje asi 15 vterin zapasu, nez jeden nebo nekdy oba kohouti zustanou v krvi lezet na zemi. Bookmakeri vyplaceji penize vyhercum a vybiraji penize od prohranych sazkaru. Majitel vitezneho kohouta ziskava porazeneho kohouta (krome useknuteho paratku s ocelovou ostruhou), ze ktereho si muze treba uvarit polevku. Vitezny kohout se nasledne drazi za velke penize. Na jednotlivych ostrovech existuji vice ci mene vyhlasene skoly bojovych kohoutu. Cena jednoho vycviceneho kohoutiho zabijaka se udajne pohybuje od 10 000 - 20 000 PHP. My sledujeme asi 5 zapasu, koupime si mistni specialitu peceny banan s karamelem a pokracujeme v ceste.

Do rezervace nartounu jsme tak dorazili az v pul ctvrte - jen pul hodinky pred zavirackou, coz se ukazalo jako plne dostatecne, jelikoz cela prohlidka (50 PHP) trva jen 15 minut. Behem teto doby s nami pruvodce projde malinkaty oploceny kus lesa, kde nam na ruznych stromech docela zblizka ukazuje celkem 4 malinkate nartouny (tarsier). To jsou jedni z nejmensich primatu na svete dorustajici se pouhych par centimetru. Vuci svemu telu maji obrovska kukadla, dlouhatansky ocas, umi otacet hlavu na obe strany o 180 stupnu, pres den spi a v noci lovi hmyz a hlavne jsou neuveritelne roztomili. Ziji pouze na Filipinach a kvuli lidem se jedna o velmi ohrozeny druh. Zajimavi jsou i tim, ze udajne podle nartouna vznikla podoba Mr. Yoda ze Star Wars.

Po nartounech svistime do mestecka Cortez, kde pronajimame dvojkajak a pruvodce (900 PHP). Nejdrive padlujeme po proudu reky k jejimu usti do more. Zapad slunce bohuzel o fous nestihame, ale i nasledne postupne stmivani je primo dechberouci. S nacnutym piveckem v ruce jej sledujeme z houpajiciho se kajaku pres pul hodiny. Po uplnem setmeni pak plujeme zpet kolem mangrovnikoveho porostu. Z neznameho duvodu je pak vzdy jeden v sirem okoli necim specialni a jeho vetve a vetvicky jsou pak obklopeny tisicovkami poletujicich svetlusek. Samicky sviti mene a sedi na vetyvce, samecci se predhaneji ve svitivosti a poletuji kolem samicek. Svetelnou kompozici pak dotvari zarici hvezdicky na obloze a odrazy svetlusek na hladine reky. My na tu nadheru tise zirame a nemuzeme od ni odtrhnout oci.

Po dokonceni vyletu jsme meli v planu dat si veceri a ubytovat se pres noc primo v Cortezu. Restaurace uz jsou ale zavrene a ubytovani tu nikdo neposkytuje. K veceri si tedy v pekarne kupujeme cerstve housky (loupackovky) a plechovku sardinek. Prespani si pak domlouvame na zemi ve slamnenem altanku primo v pujcovne kajaku. Natahneme si tam moskytku, na zem hodime deku z letadla a mame nadherny vzdusny apartman s vyhledem na reku. Pro nasi bezpecnost s nami pres noc zustava v arealu krome hlidace take nas pruvodce. Pred spanim si s nimi tedy davame jeste pivko a oni brandy s tangem. K nasemu prekvapeni ale neredi allohol s dzusem rozmichanym ve vode, ale pouze sypou instantni prasek primo do flasky brandy...

Rano jsme se probrali plavanim v rece, nasedli na Jancu a smerovali na sever do Antequery na vodopady a jeskyne. U vodopadu jsme dneska prvni turisti. Je to prijemny zazitek spojeny s cachtanim ve vode, ale jinak nic, co by clovek musel za kazdou cenu videt. Cestou pryc nas potkala prvni destova prehanka, kterou jsme preckali pod striskou se svacinkou. Nasledne hledani jeskyne se ukazalo byt marne a tak jsme se vydali hledat vetsi jeskyni do vesnicky San Isidro. Cesta tam se ukazala dost zazivna jelikoz jsme museli prekonavat mimojine dost nesjizdny bahnnitokamenity teren, kdy Martinka chvilemi sla radsi pesky. Janicka se ale ukazala jako velka bojovnice a veskere prekazky jsme zvladli. Ve vesnici sice lide ocividne jeskyni znali, ale nedokazali nas k ni odnavigovat. Mezitim ovsem prisel poradny lijak, jak se na konec obdobi destu patri. Jelikoz jsme nechteli riskovat, ze se bahnity teren jeste vice rozbahni, radsi jsme se vydali na cestu zpet. Do Tagbilaranu jsme prijeli promoceni na kost, ale stastni, ze jsme dvoudenni vylet uspesne zvladli bez nehody. Pan z pujcovny z nas byl asi take dost prekvapeny, protoze se nezmohl skoro ani na slovo. Pri pohledu na zabahnenou motorku a nas dva, ze kterych se rinou potucky vody se asi neni ani moc cemu divit. K veceri jsme si pro velky uspech znovu koupili grilovane kure s bagetkou. Kure bylo opet vyborne, bagetka dost tvrda - asi je dovazi nebo pecou jen jednou tydne nebo co.

V nedeli rano jsme opet nasedli na bus a premistili se na sever Boholu do pristavniho mestecka Ubay. Behem cekani na trajekt (290 PHP) na ostrov Samar jsem se po nekolika dnech konecne odhodlal a navstivil na trznici mistniho holice. Nejdrive jsem si mohl vybrat styl ucesu podle vylepenych plakatu kolem jeho dilnicky, coz v praxi znamenalo zvolit si jeden z historickych ucesu jednoho z clenu skupiny One Direction. Rekl jsem mu tedy jen suse sve klasicke zkratit a po stranach a vzadu masinkou. Pan se zatvaril, ze rozumi, capnul masinku, pustil se do me a kdyby ho Martinka nezastavila, asi bych byl podholeny cely. Nasledovalo 20 minut ruzneho ladeni bocniho zastrizeni a kotletek pomoci masinky a ziletky. Kdyz uz se pan tvaril, ze skoncil a ani se pritom nedotkl mych dlouhych vlasu, pochopil jsem, ze tady holt frci uplne jina moda a prority. Kazdopadne jsme se nejak nakonec pochopili a mistr holic snad mel po nekolika predelavkach i radost z dobre odvedene prace. Pred finisem mi jeste hlavu z nepochopitelneho duvodu napudroval a cely proces zavrsil ktatkou masazi ramen. No za 40 PHP rozhodne zajimavy zazitek. Ted bych jeste potreboval doopalit vyholena bila mista na hlave...