Na ostrov Bohol jsme se dostali z mestecka Argao trajektem, ktery nas vysadil v hlavnim meste ostrova Tagbilaran. Cestu jsme si zprijemnili pojidanim smazenych krevetek na cesneku, kterych jsme si v pristavu koupili do igelitoveho pytliku hned pul kila. Tagbilaran je vcelku rusne a prasne mestecko, v ramci ktereho se ale da celkem bez problemu tapkat i pesky. Na doporuceni jakehosi mistnaka jsme se ubytovali v klidnejsi casti mestecka (Douglas guesthouse - 800 PHP) a vyrazili do viru mesta. Na turistickych informacich jsme naplanovali program naseho pobytu, vybrali penize z ATM, prozkoumali mistni trznici a nakonec v pekarne velkeho nakupaku objevili poklad - krupave francouzske bagety - prvni pecivo na celych Filipinach, ktere neni sladke a uvnitr na vas nevybafne jeste med, skorice nebo na prvni pohled chemicky barevne cosi vzdalene pripominajici marmeladu. Tady totiz i syrove housky jsou sladsi nez nase loupacky. Timto bylo o dnesni veceri rozhodnuto. Kouplili jsme 4 bagety (á 8 PHP) a naproti v okynku mistni specialitu - cele kure ve sladko-kysele sojovkove marinade cerstve grilovane na drevenem uhli (170 PHP), ktere vam pred vlozenim do pytliku jeste nepochopitelne i s kostma nasekaji sekackem na mensi kousky. Oboji bylo vyborne, az jsme se oblizovali az za usima. Timto jsme take po krevetkach zavrsili dnesni kulinarsky igelitakovy den.
Nasledujici rano jsme si zabalili veci na dva dny a vypujcili si motorku (500 PHP na den). Z tohoto okamziku jsem mel nervy uz od vcerejeska, protoze moje aktualni bilance je, ze 4x jsem mel pujcenou motorku a stihnul jsem s ni 3 karamboly. Vybrali jsme tedy z nabizenych motorek tu nejvice omlacenou, at pripadne nezpusobime prilis mnoho skody. Ma nejistota ze me nejspis dost cisela, jelikoz se me po chvili typek neduverive optaval, zda umim ridit motorku a ma uzkostlive ticha odpoved "I hope so..." ho zrovna moc neuklidnila. Kdyz pak videl muj zavodnicky pokus o prvni rozjezd do kopce s Martinkou za zady, myslim, ze mu bylo jasne, ze nas vidi naposled. Misto rozlouceni nam jeste do posledni chvile radil, at jezdime opatrne a velmi pomalu. Koneckoncu, jak jinak, kdyz vam tachometr standardne porad ukazuje 0 km/hod.
Nejlepsi zpusob, jak se szit s motorkou, kterou poradne neumite ani rozjet, je rovnou se vydat na nejrusnejsi silnici ve meste plnou motorkaru, tricyklaru a klickujicich lidi a zacit hledat nejakou pumpu, jelikoz jste zjistili, ze mate uplne prazdnou nadrz. K pumpe jsme se prekvapive dostali bez problemu a natankovat jsme zvladli take (plna nadrz = asi 2,5 litru = 100 PHP), jen pri odjezdu na nas troubili a kriceli, ze jsme zapomneli sklopit stojanek. Nicmene jsme se s Jancou (jak jsme nas nadupany stroj pojmenovali) brzy szili a klopili zatacky skoro jak zavodnici. Podle navigace jsme dosahli i rychlosti 79 km/hod, coz na zdejsi silnice nebyl zas tak spatny vykon.
Nejdrive jsme se vydali obdivovat do 60 km vzdaleneho mestecka Carmen tzv. Chockolate hills. Jedna se o desitky pobliz sebe umistenych hezky zaoblenych kopecku o vysce 30 - 110 metru, ktere jsou pokryte travou. V obdobi sucha trava zhnedne a barvou tak pripomina cokoladu. Podle povesti se jedna o slzy laskou zhrzeneho obra - tedy jako vzdy - za vsim hledej zenu. Nejdrive jsme se jeli podivat na oficialni vyhlidku (100 PHP) vytvorenou z jednoho z kopcu. Do pulky vyjedete na motorce, zbytek spolu s davem turistu vyslapete po schodech se zabradlim. Vyhled tam neni spatny, ale romantiku tam jaksi kazi turisti rychlosti cca 10 selfie za vterinu. Takze jsme se rouhledli do kraje, kde je nejvetsi koncentrace kopecku, nasedli na Jancu a vydali se na mensi offroad vylet. Zaparkovali jsme stroj pobliz jednoho z tech vyssich kopecku a vydali se dobit jeho vrchol. Prestoze z dalky to vypada, ze jsou slzy pokryte jemne secenym greenem z golfoveho hriste, zblizka se ukazalo, ze se jedna o travnatou houst pres metr vysokou a uhel stoupani take nabral desivych rozmeru. Cesky batuzkar se ale nikdy nevzdava a tak se drapeme v sandalich a krataskach travou vzhuru. Pod nohama nam podjizdi sterkove podlozi a tak misty lezeme po ctyrech, misty splhame po trave, ktera "prekvapive reze". Po dvacetiminutovem boji ale dosahujeme vytouzeneho vrcholu 60m vysokeho kopce a pred nami se za odmenu otevira nadherny vyhled do okoli, ktery za to rozhodne stoji. Cesta dolu je klasicky jeste horsi nez ta nahoru. My se pomalu plazime, klouzeme a slanujeme po travnatych trsech. Po chvilce se objevuji prvni kapky krve a my si vsimame jak nas uz z dalky nevericne pozoruje pulka nedaleke vesnicky.
Dalsim nasim cilem je asi 40 km vzdalena prirodni rezervace nartounu pobliz mestecka Corella. Cestou pozorujeme zajimave plovouci restaurace na rece Loboc a pote nahodne objevujeme ve velke ohrade jedne vesnice prave probihajici kohouti zapasy. Vstupne je jen 30 PHP, tak se jdeme podivat. V ohrade je asi 150 lidi - vetsinou divaku a sazejicich v jednom. Uprostred je mala ohradka, kde je rozhodci a dva majitele kohoutu se svymi gladiatory. Ti se snazi asi 5 minut sve kohouty poradne nazhavit, az jsou celi rozcepireni. Nasleduje asi minuta divokeho pokrikovani divaku, kdo kolik na ktereho sazi, coz jsem porad nepobral, jak nekdo muze vedet kdo kolik na koho vlastne vsadil. To uz ale majitele sundavaji kohoutum krytku z privazane kovove extremne ostre ostruhy a vhazuji je do stredu ringu. Nasleduje asi 15 vterin zapasu, nez jeden nebo nekdy oba kohouti zustanou v krvi lezet na zemi. Bookmakeri vyplaceji penize vyhercum a vybiraji penize od prohranych sazkaru. Majitel vitezneho kohouta ziskava porazeneho kohouta (krome useknuteho paratku s ocelovou ostruhou), ze ktereho si muze treba uvarit polevku. Vitezny kohout se nasledne drazi za velke penize. Na jednotlivych ostrovech existuji vice ci mene vyhlasene skoly bojovych kohoutu. Cena jednoho vycviceneho kohoutiho zabijaka se udajne pohybuje od 10 000 - 20 000 PHP. My sledujeme asi 5 zapasu, koupime si mistni specialitu peceny banan s karamelem a pokracujeme v ceste.
Do rezervace nartounu jsme tak dorazili az v pul ctvrte - jen pul hodinky pred zavirackou, coz se ukazalo jako plne dostatecne, jelikoz cela prohlidka (50 PHP) trva jen 15 minut. Behem teto doby s nami pruvodce projde malinkaty oploceny kus lesa, kde nam na ruznych stromech docela zblizka ukazuje celkem 4 malinkate nartouny (tarsier). To jsou jedni z nejmensich primatu na svete dorustajici se pouhych par centimetru. Vuci svemu telu maji obrovska kukadla, dlouhatansky ocas, umi otacet hlavu na obe strany o 180 stupnu, pres den spi a v noci lovi hmyz a hlavne jsou neuveritelne roztomili. Ziji pouze na Filipinach a kvuli lidem se jedna o velmi ohrozeny druh. Zajimavi jsou i tim, ze udajne podle nartouna vznikla podoba Mr. Yoda ze Star Wars.
Po nartounech svistime do mestecka Cortez, kde pronajimame dvojkajak a pruvodce (900 PHP). Nejdrive padlujeme po proudu reky k jejimu usti do more. Zapad slunce bohuzel o fous nestihame, ale i nasledne postupne stmivani je primo dechberouci. S nacnutym piveckem v ruce jej sledujeme z houpajiciho se kajaku pres pul hodiny. Po uplnem setmeni pak plujeme zpet kolem mangrovnikoveho porostu. Z neznameho duvodu je pak vzdy jeden v sirem okoli necim specialni a jeho vetve a vetvicky jsou pak obklopeny tisicovkami poletujicich svetlusek. Samicky sviti mene a sedi na vetyvce, samecci se predhaneji ve svitivosti a poletuji kolem samicek. Svetelnou kompozici pak dotvari zarici hvezdicky na obloze a odrazy svetlusek na hladine reky. My na tu nadheru tise zirame a nemuzeme od ni odtrhnout oci.
Po dokonceni vyletu jsme meli v planu dat si veceri a ubytovat se pres noc primo v Cortezu. Restaurace uz jsou ale zavrene a ubytovani tu nikdo neposkytuje. K veceri si tedy v pekarne kupujeme cerstve housky (loupackovky) a plechovku sardinek. Prespani si pak domlouvame na zemi ve slamnenem altanku primo v pujcovne kajaku. Natahneme si tam moskytku, na zem hodime deku z letadla a mame nadherny vzdusny apartman s vyhledem na reku. Pro nasi bezpecnost s nami pres noc zustava v arealu krome hlidace take nas pruvodce. Pred spanim si s nimi tedy davame jeste pivko a oni brandy s tangem. K nasemu prekvapeni ale neredi allohol s dzusem rozmichanym ve vode, ale pouze sypou instantni prasek primo do flasky brandy...
Rano jsme se probrali plavanim v rece, nasedli na Jancu a smerovali na sever do Antequery na vodopady a jeskyne. U vodopadu jsme dneska prvni turisti. Je to prijemny zazitek spojeny s cachtanim ve vode, ale jinak nic, co by clovek musel za kazdou cenu videt. Cestou pryc nas potkala prvni destova prehanka, kterou jsme preckali pod striskou se svacinkou. Nasledne hledani jeskyne se ukazalo byt marne a tak jsme se vydali hledat vetsi jeskyni do vesnicky San Isidro. Cesta tam se ukazala dost zazivna jelikoz jsme museli prekonavat mimojine dost nesjizdny bahnnitokamenity teren, kdy Martinka chvilemi sla radsi pesky. Janicka se ale ukazala jako velka bojovnice a veskere prekazky jsme zvladli. Ve vesnici sice lide ocividne jeskyni znali, ale nedokazali nas k ni odnavigovat. Mezitim ovsem prisel poradny lijak, jak se na konec obdobi destu patri. Jelikoz jsme nechteli riskovat, ze se bahnity teren jeste vice rozbahni, radsi jsme se vydali na cestu zpet. Do Tagbilaranu jsme prijeli promoceni na kost, ale stastni, ze jsme dvoudenni vylet uspesne zvladli bez nehody. Pan z pujcovny z nas byl asi take dost prekvapeny, protoze se nezmohl skoro ani na slovo. Pri pohledu na zabahnenou motorku a nas dva, ze kterych se rinou potucky vody se asi neni ani moc cemu divit. K veceri jsme si pro velky uspech znovu koupili grilovane kure s bagetkou. Kure bylo opet vyborne, bagetka dost tvrda - asi je dovazi nebo pecou jen jednou tydne nebo co.
V nedeli rano jsme opet nasedli na bus a premistili se na sever Boholu do pristavniho mestecka Ubay. Behem cekani na trajekt (290 PHP) na ostrov Samar jsem se po nekolika dnech konecne odhodlal a navstivil na trznici mistniho holice. Nejdrive jsem si mohl vybrat styl ucesu podle vylepenych plakatu kolem jeho dilnicky, coz v praxi znamenalo zvolit si jeden z historickych ucesu jednoho z clenu skupiny One Direction. Rekl jsem mu tedy jen suse sve klasicke zkratit a po stranach a vzadu masinkou. Pan se zatvaril, ze rozumi, capnul masinku, pustil se do me a kdyby ho Martinka nezastavila, asi bych byl podholeny cely. Nasledovalo 20 minut ruzneho ladeni bocniho zastrizeni a kotletek pomoci masinky a ziletky. Kdyz uz se pan tvaril, ze skoncil a ani se pritom nedotkl mych dlouhych vlasu, pochopil jsem, ze tady holt frci uplne jina moda a prority. Kazdopadne jsme se nejak nakonec pochopili a mistr holic snad mel po nekolika predelavkach i radost z dobre odvedene prace. Pred finisem mi jeste hlavu z nepochopitelneho duvodu napudroval a cely proces zavrsil ktatkou masazi ramen. No za 40 PHP rozhodne zajimavy zazitek. Ted bych jeste potreboval doopalit vyholena bila mista na hlave...
Žádné komentáře:
Okomentovat