Po celonočním cestování jsme ve středu brzy ráno konečně dorazili do vytouženého městečka Legazpi na jihovýchodním cípu Luzónu zvaném Bicol. Toto místo je známé především kvůli dvěma výjimečnostem. Jednak se kousíček od Legazpi tyčí nádherná činná sopka Mount Mayon. Její jméno v místní řeči znamená Kráska a ne náhodou. Vcelku pravidelný kuželovitý tvar sem tam kouřící sopky, která jakoby začínala hned na předměstí, tvoří opravdu nádherný výhled téměř odkudkoliv z města. Svou krásou ale Kráska může mást - ve skutečnosti se údajně jedná o jednu z nejbezpečnějších sopek světa. Jen od roku 1990 už dvakrát zabíjela a i proto je povolno turistům šplhat jen do výšky sopky 1800 m.nm. Do odletu nám ale zbývá už jen necelých 5 dní, takže tento výlet bohužel vzdáváme a obdivujeme výhledy na sopku jen z přístavu a nedalekého kopce zvaného podle svého tvaru ležící kočky Spící lev. Údajně velmi neschůdnou a náročnou cestičku na vrchol chvíli hledáme, ale nakonec ji v pohodě zvládáme v sandálích. V porovnání s trápením se na Mount Kanlaon je to procházka růžovou zahradou, která nás stojí jen pár komářích štípanců a řezných ran od nechutně ostré všudypřítomné trávy. Zdolaný vrchol nám ale bohužel nijak zázračný pohled na sopku nepřináší, atrakcí se nám tak stává pouze mladý zmatený filipínský páreček, jež jsme vyrušili během provozování lásky v místním nedostupném křovíčku. Druhým lákadlem Bicolu je údajně nejlepší kulinářské umění na celých Filipínách. Pouze na tomto poloostrově se z celých Filipín hojně využívají k přípravě jídel chilly papričky a kokosové mléko, čímž místní kuchyně trošku připomíná tu Thajskou. Zdejší specialitou je tzv. Bicol expres, kde je více chilly papriček než čehokoliv jiného a stejně jako další jídla, která jsme ochutnali, je to opravdu dobrota. Večer si ještě spestřujeme úžasnou hodinu a půl dlouhou masáží (300 PHP) celého těla včetně speciální půlhodinové masáže utlapkaných nohou. Před spaním si na terásce hotelu opět dopřáváme želví driják (Tanduay rum s colou a čerstvím ananasem). Jelikož odpoledne bývá sopka většinou schovaná v mracích a my nebyli výjimkou, vyrazili jsme ještě ráno na druhou obhlídku odměněnou ještě krásnějšími výhledy a snad i pořízenými fotkami. Po obědě jsme pak z autobusového nádraží vyrazili do hlavního města Bicolu Naga.
Přestože se jedná o vcelku velké město, působí Naga velmi přívětivě a klidně až nás skoro mrzí, že tu máme pouze 5 hodin času. Procházíme si téměř nepoužívanou kolejovou trať, jež místňáci využívají jako dětské hřiště nebo promenádu, a centrum města s příjemným rušným centrálním parkem plným relaxujících studentů, pouličních stánečků a jiných atrakcí. Nás zaujal týpek se skládacím stolečkem a šachovnicí provozující "logický" hazard za 100 PHP při hledání způsobu, jak dát nevyhnutelný mat za dva tahy. Na první pohled jednoduchá, leč vzhledem k všudypřítomným tahákům drahá zábava. Z 6ti pokusů jsme 5 prohráli a tak týpkovi vyplatili 400 PHP. A tímto definitivně skončila moje šachová kariéra.
Tímto jsme ukončili návštěvu Nagy a nočním busem se přesunuli s přestupem v Turbině do Tagaytay - městečka ležící na hraně kráteru rozsáhlé sopky Taal. Ta je zajímavá tím, že její kráter je zatopený vodou a tvoří tak kráterové jezero. Uprostřed jezera pak vyrostla další menší sopka, tvořící malý hornatý ostrov s kráterem, ze kterého se po stranách neustále kouří. Aby toho nebylo málo, i hlavní kráter tohoto ostrova je zaplavený vodou a tvoří tak kráterové jezero uprostřed jiného kráterového jezera. Problém Tagaytay je v tom, že se jedná o velkou turistickou atrakci a nachází se jen 60 km od Manily a podle toho také vypadají ceny a bohužel i chování místních. Celkem obyčejné ubytování se tu cenově pohybuje 1500 - 2500 PHP za pokoj a noc. Lidi jsou tu nenažraní, záludní a prolhaní podobně jako v jiných turisticky zkažených lokalitách jihovýchodní Asie, což je škoda a trochu to kazí náš jinak skvělý dojem ze všech Filipínců, které jsme během našeho putování poznali. Po příjezdu nás neodbytně obtěžovali tricykláři, kteří nám lhali, tvrdili, že neznají v průvodci doporučená ubytování, odvezli nás jinam, než jsme chtěli, nedodrželi slíbené ceny atd. Po asi hodině hledání, dohadování a popojíždění jsme nakonec zakotvili v chatrčce in the middle of nowhere. Na první pohled vcelku normální kamenná chatrčka s nádherným umístěním přímo na útesu s výhledem na kráterové jezírko, uvnitř čisto s krásnou dlážděnou podlahou. Háček je v tom, že tu není elektřina ani tekoucí voda, nejde zamknout dveře a vlastně ani zavřít zašoupávačky na terásku. Největším překvápkem pak je neuvěřitelně větrné počasí. Meluzína tu kvílí celý den a hlavně celou noc, že se chvílemi bojíme, že nám chatrčka spadne na hlavu. Nakonec usínáme až se špunty v uších a ráno pozorujeme jak vychiřice protlačila dešťovou vodu přes netěsnící okno a nedovřené dveře dovnitř našeho pokojíčku. Vcelku to ale byl úžasný zážitek a vlastně docela romantika.
Z okolí jsme navštívili nedaleký Peoples park s výhledy na sopečný ostrov, který jsme se vydali druhý den zdolat. Nejdříve nás čekalo 7km klesání z našeho kráteru bahnitou cestičkou dovnitř kráteru k jezeru. Tam jsme usmlouvali za 1250 PHP zpáteční přepravu loďkou na ostrůvek, přičemž nám týpek opět lhal o lodi i vstupném a nakonec chtěl ještě zaplatit více. Na ostrově jsme zaplatili vstupné (50 PHP) za výstup ke kráteru a ze všech sil se ubránili vnucení průvodce, nosiče nebo koníka. Všude jsou korejští turisti, kteří se těch pár kilometrů a asi 100 výškových metrl nechají vyvézt na malém koníkovi. My tak jen sledujeme pěšinku s koňskými koblihami a asi za 40 minut jsme na vrcholu vnitřního kráteru. Tady se nám snaží vnutit různé předražené suvenýry, vodu nebo dokonce možnost odpálit si golfový míček do kráterového jezera. Na náš komentář, že to není moc ekologické, nám opáčí, že míčky každé ráno z jezera loví - to bych chtěl teda vidět. Vrchol všeho pak je, že pokud se chcete jít podívat na okraj kráteru (tzv. red lava place), musíte zaplatit další "vstupné". Ne že by bylo drahé (50 PHP), ale z principu a znechucení z jejich podvodné komerce jim ho odmítáme zaplatit. Chvilku se s výběrčím hádáme a následně bez placení prostě projdeme, přičemž za námi výběrčí ještě naštvaně pokřikuje a organizuje další lidi, aby nás zkásnul na cestě zpět. Z vyhlídky se naštěstí dá travnatým svahem sejít na severní cestu, odkud se žádné vstupné neplatí. Na navigaci tuto cestu sice nemáme, ale vydáváme se vyšlapanou cestičkou vstříc dobrodružství. Podle navigace se sice nejdříve vzdalujeme a lehce nervózníme, ale naknec dojdeme zpět k moři, odkud se už podél pobřeží dostáváme zpět k naší lodičce. Na pevnině řešíme další problém - jak se dostat zpět na vrchol velkého kráteru. Tricykláci chtějí za 7 km 300 PHP a tak máme radost, když po chvilce objevíme veřejné jeepney, které nás vezme nahoru jen za 50 PHP, jen musíme počkat než se naplní lidmi. Ti se scházeli přes půl hodiny a za chvilku nám dělalo společnost přes 20 lidí, asi 30 duhově barevných kuřátek, nábytek a spousta dalšího harampádí. Když už skoro vyjíždíme, vyleze z týpka, že máme místo 50 PHP zaplatit 100 PHP, přestože místňáci platili 30. Po chvilce dohadování se tedy s týpkem i s jeepney loučíme a vyrážíme protestně na cestu pěšky, přestože na odchodu nám už nabízejí cestu za původních 50 PHP. Slunce praží a stoupání stojí opravdu zato, takže z nás opět pořádně lije. Naštěstí se nám cestou podaří stopnout náklaďáček a poté ještě filipínský páreček, kteří nás nadvakrát vyvezou nahoru zadarmo a ještě jsme tam rychleji než náš jeepney. Po výletu si dopřejeme výbornou večeři, standardní colu s rumem a meluzínu u nás na "větrné hůrce".
V neděli v šest ráno ještě za tmy balíme a vyrážíme busem do Manily. Nejdříve máme v plánu navštívit zdejší největší nákupák Mall of Asia, jehož součástí je i ledová plocha. Ten však nečekaně otvírá až v deset dopoledne, takže se naše návštěva omezí jen na rychlý nákup pár suvenýrů. Poté jsme se nechali taxíkem odvézt do Merville village, kde jsme v navigaci našli nejbližší venkovní bazén od letiště. Sice se jedná o soukromou oplocenou čtvrť a do bazénu mají přístup jen rezidenti, ale díky našemu taxikáři se dostaneme skrz ochranku a v Merville clubhouse přemluvíme správce, aby nás za 120PHP pustil na závěrečný relax a opalovačku u bazénu. Tady se nakonec povalujeme ještě tři hodiny před odletem, takže náš odlet je opět trochu hektický. V okolí nemůžeme sehnat žádný taxík, takže spěcháme s veškerou bagáží na 1,5 km vzdálenou nejbližší rušnou silnici, kde konečně odchytneme volného taxíka a bez větších protestů přistoupíme i na jízdu bez taxametru za 200 PHP na letiště, kde dokonce stíháme i rychlý pozdní oběd, jelikož naše letadlo má nakonec skoro hodinu a půl zpoždění.
Zpáteční cesta jinak probíhá vcelku v pohodě a s přestupama v čínském Kantonu a Paříži trvá asi 23 hodin. V pondělí v 9:15 tak přistáváme v Praze, kde nás ještě chvilku trápí celníci, jimž se moc nelíbí naše pašování pár nedovolených věcí, ale nakonec nás nechají jít a tak se dopoledne po procestované noci po měsíci zase zapojujeme do pracovního procesu...
Žádné komentáře:
Okomentovat