Srí Lanka 1 - Úvod

Po delší době se mi nahromadila nějaká ta dovolená v práci a tak nastal opět čas někam vycestovat. Kvůli COVID situaci jsme začali konkrétní lokalitu plánovat až 2 týdny před odletem a z pohledu COVID opatření, nutných formalit a rizika jsme si nakonec vybrali Srí Lanku. (Pro očkované rodiče stačilo mít negativní PCR test pro všechny (včetně dětí starších 2 let) max. 72 hodin před odletem a mohli jsme vstoupit bez jakékoliv karantény nebo dalšího testování.) Srí Lance jsme se dlouhá léta v jihovýchodní Asii obloukem vyhýbali, protože podle dostupných informací se jedná o zemi již značně turisticky profláklou a turisty přesycenou. Nyní v Covidové době (přiletěli jsme 3 týdny po znovuotevření hranic a 3 dny před uvolněním volného pohybu obyvatel mezi jednotlivými regiony) to ale s turisty snad nebude tak hrozné. Kombinace COVIDOvé doby, končící období dešťů a cestování s dvěma malými dětmi slibují mnoho nečekaných intenzivních zážitků, které mají čtenáři nejraději.

Na úvod si standardně dovolím trošku zeměpisu. Srí Lanka leží na Ostrově Cejlon jižně od Indie kousek (7 stupňů) na sever od rovníku. Rozlohou je trošku menší než ČR (65 tisíc km²) a má zhruba dvojnásobek obyvatel. Z pohledu HDP je na tom obdobně jako Řecko. Cca 70% obyvatel jsou budhisté, zbytek je rozdělen mezi hinduisty, muslimy a křesťany. Cejlon historicky okupovali Portugalci (od 1505), Nizozemci (od 1656) a od 1802 do 1948 Britové. Od 1983 do roku 2009 tu střídavě probíhala občanská válka mezi hinduistickými Tamily z Indie a většinovými budhistickými Sinhálci. Od roku 2009 tu panuje mír a Srí Lanka se stává vyhledávanou turistickou destinací. Srí Lanka je po Číně druhým největším exportérem čaje na světě (vypěstuje se tu cca 400 milionů kg čaje ročně). Hlavní podíl HDP měl ale před COVIDem s téměř 70% cestovní ruch. Na Srí lance se platí srílanskými rupiemi (LKR), kde 100 LKR je cca 11 korun. Aby se nám to dobře počítalo, my prostě místní ceny dělíme 10ti.

První perné chvíle jsme standardně zažili ještě před začátkem dovolené. Kromě dokončování klíčových milníků v práci nás tentokrát potrápily zdravotní problémy. Letenky jsme koupili až přesně 14 dní před odletem a ještě tuto noc jsme jeli na pohotovost s Terezkou (5 let), kde jí píchli ucho a předepsali antibiotika. Sedm dní před odletem jsme šli na ORL s jejím druhým uchem, kde jí propíchli puchýřek na bubínku. Tři dny před odletem jsme pak jeli na pohotovost pro změnu s Barunkou (3 roky), kde nám řekli, že jí ušní bubínek sám prasknul a předepsali ji antibiotika také. Jelikož nemocná ouška si moc nerozumí se změnou tlaku v letadle, už to vypadalo, že nikam ani nepoletíme. Dva dny před odletem nám náš skvělý ORL lékař mezi dvěma operacemi v nemocnici ještě obě holky prohlédnul, předepsal různé kapičky a dal nám dobrozdání odletět. Na poslední chvíli jsme tak zašli na PCR test, vyměnili peníze, zařídili vstupní víza a jiné formality, půjčili si průvodce po Srí Lance, stáhli offline mapy.cz a mohli jsme vyrazit do neznáma.

Do dvou krosen (12kg + 15kg) a jednoho příručního batohu (7kg), jsme pobrali pro 4 lidi teplé oblečení do hor, lehké oblečení k moři, šnorchly, drogerii, pracovní notebook a další elektroniku, svačinky, pastelky a nějaké hračky pro děti. Samotný let proběhl bez problémů a trval cca 13 hodin včetně přestupu v katarském Dohá. Po příletu jsme na letišti strávili cca hodinu a půl. Jelikož jsme měli veškerou administrativu zařízenou předem přes internet, nejvíce času jsme nervózně čekali na zavazadla. Zpestřením nám byla operace vyprošťování zaseknutého houpacího koníka na páse v zavazadlovém tunelu. Krosen jsme se nakonec dočkali a to i přesto, že jsme v nich omylem amatérsky nechali zabalené lithiové baterie do podvodní kamerky. Na letišti jsme klasicky vyměnili jen nutné minimum peněz za nevýhodný kurz 205 LKR za 1 USD. Kvůli příjezdovým formulářům jsme museli mít předem zarezervované první ubytování. Jelikož jsme neměli čas nic moc plánovat, bookli jsme si nejlevnější ubytování na pláži ve městečku Negombo nedaleko od letiště a s majitelem domluvili, že nám zajistí odvoz z letiště do ubytování (5000 LKR). U východu z letiště nás tak poprvé v životě očekával řidič s cedulkou Mr. Bulánek a my si chvilku připadali jako VIP.

Tento pocit nám vydržel asi 20 minut, než nás náš řidič v 35ti stupních Celsia a začínajícím dešti vysadil uprostřed špinavé rybářské vesničky, kde jsme měli v majitelově minibaráčku přiděleny 2 minipokojíky s děravými moskitiérami bez klimatizace a funkčního internetu a do koupelny jednoho z pokojů se chodilo pískem přes dvůr. Naše Terezka pokojíčky okomentovala slovy „Fuj, tady se snad nikdy neuklízelo!“. Přilehlá pláž smrděla rybinou ze sušených ryb a vyhazovaných zbytků a kombinace velkých vln a v písku se povalujících plastů a jiných odpadků napovídala, že tady se asi koupat ani nebudeme. S rozporuplnými pocity jsme tak šli dospat probdělou noc z letadla.

Odpoledne nás pan majitel vzal svým tuk-tukem (400 LKR) do centra na trh. Tam jsme holkám koupili typické asijské lehké oblečky (sukýnky, kalhoty a košilky) vyzdobené slony. Smlouvání jsme začali na 2500 LKR za kus a nakonec je po půl hodině nakoupili za 500 LKR za kus. V centru jsme si vyměnili dolary (s výrazně lepším kurzem 223 LKR za 1 USD, později jsme už měnili dokonce 225 LKR za 1 USD), překvapivě v místním zlatnictví, což se ukázalo jako nejvýhodnější místo pro směnu ve všech městech na celé Srí Lance po zbytek dovolené. V centru jsme se také rozhodli vyzkoušet první lokální jídla a narazili na opakující se problém po zbytek dovolené. Většina místních jídel je moc dobrých a rádi jsme si dávali i street food, jak Rotti, Kottu, Hoppers, Rice and Curry, které se tu dělá snad na tisíc způsobů, nebo klasiku – smažené nudle nebo rýže. Ať si ale na ulici nebo i v restauraci koupíte v podstatě cokoliv, všechno tady prostě pálí a to naše holky opravdu nerady. U curry nebo smažené rýže to dokážu pochopit, ale když si koupíte jen omeletu nebo rohlík a je plněný chilli, trochu to překvapí. Když objednáváme jídlo pro holky, po většinu dovolené tak všude říkáme „No spicy, no chilli, no pepper, only salt“, ale i tak to většinou moc nepomáhá a přinesou suchou rýži žlutou od kari a pálivou od pepře, pálivou polévku nebo kuře obalené v chilli omáčce, ale vždy s úsměvem a tvrzením, že to přece nepálí, ale něco tam dát museli, jinak by to nemělo žádnou chuť. Nějakou dobu teda žily holky jen na suchém toustovém chlebu, který jsme později vytunili koupenou marmeládou a na různém ovoci, kterého je tu spousta a je za hubičku. Po několika dnech jsme se naučili, že musíme stát přímo u kuchaře a hlídat, co do jídla přidává a tak jsme se dostali ke grilovanému jen solenému kuřeti s opravdu neochucenou rýží nebo nepálivým vajíčkovým rotti. K snídani také kromě toustového chleba s marmoškou dostáváme i kokosové palačinky plněné banány a medem, což holky také milují. Když se nám ale po dvou týdnech pobytu dostalo na stůl celé grilované kuře s dušenou zeleninou, naše holky ho na posezení sbaštily skoro celé, včetně salátku, mrkvičky a fazolových lusků, což před odjezdem zrovna moc nejedly.

Ale zpět do Negomba. Po návštěvě centra jsme se vrátili do našeho ubytování a byli smutní, že nadále nefunguje Internet, přestože nám to pan majitel slíbil. Bez Internetu jsme tak museli pro plánování naší dovolené sáhnout k old-schoolovým praktikám. Přes noc (díky jet lagu skoro bez spánku) jsem pročetl půjčeného 9 let starého průvodce (díky Kubo) a zapsal si zajímavá místa, která bychom chtěli navštívit. Brzy ráno jsem se prošel po pláži, kde se zrovna vraceli rybáři ze své lovecké výpravy a zpracovávali spolu se svými rodinami úlovek, což mi trošku vylepšilo oraz tohoto místa. Přímo v Negombu nám Kumar (majitel ubytování) nabízel ještě zprostředkovat za 3000 LKR na osobu plavbu po místním vodním kanále s pozorováním ptáků a možná opiček. To jsme ale odmítli a vzhledem k neuspokojivému ubytování jsme se rozhodli hned ráno Negombo opustit a vydat se na okružní cestu směr vnitrozemí. Jelikož ještě byla zakázána veřejná doprava přes hranice regionů, nechali jsme si zavolat našeho taxikáře (Jaya) z letiště a jali se s ním vyjednávat odvoz. Postupně jsme se dostali za pronájem jeho klimatizované „dodávky“ pro 8 lidí včetně služeb řidiče z 80 USD na konečných 50 USD na den, ve kterých je zahrnuto i ubytování a jídlo pro řidiče. Přesný plán jsme neměli a domluvili jsme se, že to takhle vyzkoušíme a buď s ním budeme pokračovat nebo nikoliv.

Cestou nám Jaya vysvětloval, že Srí Lanka byla teď rok a půl úplně uzavřená kvůli COVIDu pro turisty a z velké míry i pro místní obyvatele. Děti nechodí už rok a půl do školy a kvůli nevalnému pokrytí internetem nefunguje ani online výuka. Děti dostávají na doma jen pracovní listy, které vypracovávají s rodiči. Vláda neposkytuje lidem náhrady a tak je spousta lidí závislých na cestovním ruchu na mizině nebo zadlužená. Srí Lanka se pro turisty znovu otevřela od 1.10.2021. Všichni lidé v cestovním ruchu (řidiči taxi a veškerý personál v ubytováních) musí být povinně očkovaní. Roušku nebo respirátor tu musí lidí nosit všude na veřejnosti s výjimkou jídla, koupání a sportování, tedy i venku na ulici, v autě nebo v tuk tuku, na což dohlíží policie – u zahraničních turistů (kteří jsou bezinfekční, jinak by je do země nepustili) ale nenošení roušky v autě nebo venku toleruje. V obchodech nebo na rušných místech je ale povinná pro všechny bez výjimky. Na většině míst, kde jsme byli ubytovaní, i většina řidičů nám říkali, že jsme jejich první zákazníci po skoro dvou letech. První zastávkou byla Pinnawala, kde se nachází velký sloní útulek, ale o tom až příště.