Západní Guatemala - kafe, vlny, zelvicky...

Ve středu (27.11.) jsme po snídani vyrazili na naše staré známe chickenbusové nádraží, odkud jsme se svezli do nedaleké vesničky na kávovou plantáž Finca Los Nietos, kde jsme si předchozí den domluvili po mailech soukromou prohlídku s výkladem (50Q). Po zazvonění nás za velikou bránou přivítala s nadšením postarší paní Christina. Vysvětlila nám, že se jedná o menší rodinnou ekologickou plantáž, po které nás provede její dcera. Ta dorazila za pár minutek i se svým ani ne ročním synkem. Provedla nás po plantáži, ukázala nám jak vypadá pět druhů keříků kávy arabica, ochutnali jsme kávovou třešínku a dozvěděli se, jak se vyrábí přírodní hnojivo či postřik proti hmyzu. Prohlídka pokračvala přes stroj na loupání třešínek, třídící koutek a terasu s překrásným výhledem na sopku Aqua, kde se následně kávové boby suší. Naší prohlídku jsme zakončili v pražírně, kde jsme také měli jako první návštěvníci z Česka tu čest zapíchnout do obrovské mapy světa špendlík do české republiky. Po prohlídce jsme ochutnali kafíčko z čerstvě upražené kávy a i já nekafař jsem musel uznat, že je vynikající a dvakrát jsem si přidal. Během kafíčka jsme se dozvěděli, že celá rodina pochází z USA, kde tráví vždy léto, a zimu pak tráví vždy na této guatemalské plantáži, kterou koupili před sedmi lety.

Po návratu do Antiguy jsme se stavili na našem oblíbeném trhu, kde jsme nakoupili nějaké ty suvenýry a už jsme spěchali zpět do hostelu, kde nás tentokrát úspěšně nabral mikrobus na výlet na sopku Pacayu. Cestou jsme nabrali dalších 8 lidí a asi po hodině dojeli až pod sopku. Tady na nás už čekal náš vysmátý průvodce v klobouku a kovbojských botách, který nám sdělil, že nás čeká osm kilometrů náročného stoupání. Spolu s ním tu bylo několik místních klučíků, kteří prodávali dřevěné klacky jako hole a pronajímali koníky pro ty, kterým se nechtělo šlapat po svých. Oproti jiným účastníkům jsme posilnění pocitem ze zdolání nejvyšší sopky obojí rezolutně odmítli a vyrazili i v doprovodu kluků s koňmi na cestu. Asi po dvou kilometrech stoupání už první členové výpravy začali odpadávat a zaplatili 200Q za to, že zbytek cesty vyjedou na pronajatém koni. Posledního koníka si pronajal jeden klučina cca po 3,5 kilomerech, aby za dalších 500 metrů celý naštvaný zjistil, že jsme nahoře a dál se již nedostaneme. Na mou otázku, proč nejdeme až na vrchol mi průvodce odpověděl, že je to nebezpečné, protože se jedná o činnou sopku, cesta dál je pokryta sopečným pískem a nedávna tam několik lidí zemřelo. Dále jsme se také dozvěděli, že žhavu lávu již dnes neuvidíme, protože v roce 2010, kdy sopka naposled vybuchla, již tekoucí láva zmizela a nyní už je vidět pouze sopečný prach a kamení. Na důkaz svých slov vylovil z baťůžku fotku, kde byl přesně na tomto místě vyfocen přímo před lávovou říčkou. Holt škoda, hlavní cíl naší cesty neuvidíme, tak aspoň se můžeme kochat výhledem na další dvě sopky a čekat na západ slunce. To by s námi ale nesměl být náš vysmátý průvodce, který nám sdělil, že je to tu po setmění velmi nebezpečné, protože sem vyráží ozbrojení bandité a přepadávají turisty. Zklamaní jsme se tedy rozloučili s Pacayou a vyrazili na cestu zpět. Průvodce nás chtěl aspoň tošku rozveselit, tak nás vzal alespoň klikatými zkratkami, kde se dalo "lyžovat" na sopečném kamení, což si on sám vysmátý od ucha k uchu užíval nejvíce. Cestou zpět jsme nejdříve potkali dva hlídkující policisty s brokovnicema a později i celé terénní auto plné ozbrojenců - něco na těch nebezpečných banditech možná přecijenom bude. Celý výlet na sopku nebyl úplný propadák, ale za těch 115Q na osobu to určitě nestálo.

Naše zklamání z výletu jsme se vydali zahnat na večeři do centra Antiguy. Po delším hledání jsme objevili zajímavý sportovní klubík. Po večeři jsme se dali do řeči s barmanem a jedním hstem na baru, od kterých jsme zjišťovali, kde a jak se dostat v Guatemale na fotbal. Místňáci byli šťastní, že si můžou povídat s cizincema, takže slovo dalo slovo a už nás zvali na panáka rumu. Z jednoho rumu bylo rumů hned několik a postupně jsme se propili od rumu pětiletého až k rumu 12tiletému. I přestože jeden z nich neuměl vůbec anglicky a my španělsky neumíme skoro vůbec, docela pěkně jsme si popovídali. Z tajemného hosta se vyklubal majitel místní továrny na autodíly Volvo, který nás možná někdy poctí svou návštěvou v Česku. Než jsme se s nimi rozloučili, zakončili jsme večer společnou fotkou pod šálou České republiky na zdi, kterou nám hrdě ukazovali. 

Ve čtvrtek (28.11.) jsme opět vyrazili na chicken bus, který nás se dvěma přestupy odvezl až do jihozápadního koutu Guatemaly na pacifické pobřeží do městečka Monterrico. Ubytovali jsme se v nádherném hotýlku El Delfin. Přestože leží pímo na pláži a disponuje zdarma pingpongem, beach volejbalem nebo bazénem, stál nás jen 125Q za pokoj na noc. Mile nás potěšil i místní nápojový a jídelní lístek a ještě více nás potěšila následná porce a kvalita výborné mořské rybičky. Hned na večer jsme si zaplatili (50Q) výlet na pozorování želv kladoucích vajíčka. Právě velké želvy si oblíbili místní černou pláž ze sopečného písku a od října do prosince sem každý večer vylézají z oceánu vyhrabat díru, do které nakladou až 70 vajec. Po cca 48dnech se z nich vylíhnou malé želvičky, které se doplazí do oceánu a odplouvají do Thajska, aby se pakkaždý rokvraceli na rodnou pláž opět naklást další vajíčka. Na nášem pozorování nás doprovázel 38letý sympaťák Sander, který pracuje v místní želví rezervace Turtugario. Během pozorování jsme měli velké štěstí a během tří hodin tak viděli dvě želvy a mohli si osahat i jejich vajíčka. Ta zaměstnanci rezervace každou noc sbírají a přenášejí je až do vylíhnutí za plot rezervace, aby se vajíčkům na otevřené pláži nic do vylíhnutí nestalo.

V pátek (29.11.) jsme vyráželi v pět ráno na výlet lodičkou do nedaleké mangrovníkové přírodní rezervace, kde je k vidění kromě mangrovníků také hodně druhů ptáků, žab, ryb ale také kajmanů. Mně osobně nejvíce zaujal východ slunce s výhledem na naše známé sopky Pacaya a Aqua ndaleko Antiguy. Zbytek dne jsme strávili na pláži a soubojem s obrovskými vlnami Pacifiku. Zdejší vlny prý přejou surfařům, ale my neviděli ani jednoho. Sílu vln jsme ale okusili na vlastní kůži a musím říct, že když mě smetla nejedna dvou až třímetrová vlna, mlátilo to se mnou o dno a připadal jsem si jako ve ždímačce. Martinka mi vesměs držela palce z břehu, ale aspoň na chvilku se také do vln odvážila.

Při západu slunce nás čekal největší zážitek v Monterricu. Za příspěvek 10Q si každý může koupit jednu malinkatou právě vylíhnutou želvičku z rezervace, kterou následně může pojmenovat a vypustit na pláži na její dlouho plavbu směr Thajsko. Takto jsme tedy přivedli na svět Rozárku a Žofku. Mojí rozárce se tedy do vody nejdříve moc nechtělo a ze všech (cca 100) želviček se do oceánu dostala až jako úplně poslední. Žofka na ní ale kamarádsky počkala a tak holky mohly vyplout ploutvičku vedle ploutvičky společně. Snad se jim jejich plavba zadaří - svou první cestu prý přežije jen necelých sedm procent z nich. Večer jsme si dali ještě pingpong, závěrečný guatemalský rumík a před spaním pozorovali z pláže krásně zářící hvězdičky.

V sobotu (30.11.) jsme opět vstávali brzy a v pět již seděli opět v chicken busu směr Guatemala city. Průvodce hned v první kapitole o tomto hlavním městě říká, že se jeho návštěvníci dělí na dvě skupiny. ty, co říkají, že se jedná o špinavé, nebezpečné město, které nestojí za navštěvu a ty, kteří říkají, že se jedná o špinavé a nebezpečné město, které je přeto fascinující. My se mu původně chtěli úplně vyhnout a na letiště vyrazit rovnou z Antiguy, ale nakonec jsme se rozhodli toto doupě podsvětí navštívit a aby adrenalinu nebylo málo, rovnou jsme naplánovali i návštěvu místního fotbalového zápasu, ale začněme hezky popořádku. V Guate - jak místňáci Guatemala City nazývají - existuje několik dopravních prostředků. Červené autobusy, na které si můžete kdykolivmávnout a za 1Q se svézt a opět kdekoliv vystoupit. Do těch mají dle průvodce turisté nastoupit jen v případě největší nouze, takže ty jsme radši vynechali. Dále tu existují tzv. "metro busy", které staví jen na několika málo vyznačených zastávkách, které hlídají ozbrojení policisté a taktéž vás za 1Q svezou kamkoliv na své trase. Poslední možností jsou pak vcelku předražené taxíky s velmi pohyblivou cenou, ale to my Pražáci přeci dobře známe. Z autobusáku do centra jsme se svezli bezproblémově "metrem". Podle průvodce jsme se snažili najít doporučený levný hotel, ale ten už asi během toho půlroku od vydání zrušili, protože na místě určení ani dvou přilehlích blokách prostě nebyl. Po dalším hledání jsme nakonec našli uspokojivé ubytování a dokonce se s recepčním ve španělštině (tedy rukama a nohama) domluvili, aby nám na odpoledne sehnal taxíka k fotbalovému stadionu. Mezitím jsme vyrazili na obhlídku do centra města. Během tříhodinové procházky jsme objevili místní katedrálu, velké několikapatrové trhy a kouzelný central park. Vzheldem k tomu, že aktuálně začínal první adventní víkend, byl tu pro místní obyvatele připraven předvánoční trh s několika atrakcemi. Na jednom plácku pořadatelé rozhrabali na nějakých 100 m2 sněhovou pokrývku, kam na písknutí nběhlo asi 30 mladých i starších lidí a užívali si divokou koulovačku. V druhém koutku bylo ledové kluziště, kde si na ledu (a cca 2cm vody na povrchu) místňáci užívali své první bruslení (tedy lépe řečeno padání na ledu) v životě. Dále tu byla ledová klouzačka nebo malý vláček, který snad narvanější než klasický chicken bus objížděl celé náměstíčko.

Večer přijel včas náš taxík, který nás vysadil přímo před čtrnáctitisícovým fotbalovým stadionem Cemento Progreso domácího klubu Los Cremas Comunicaciones. Vcelku snadno jsme sehnali vstupenky na tribunu (40Q), koupili si fanouškovskou šálu a čepici a vyrazili fandit. V Guatemale hraje nejvyšší soutěž 10 týmů a po základní části nejlepších v osm hraje play-of o mistra ligy. My si vybrali zajímavý zápas odvetu prvního kola play-off, kde spolu soupeřili šampioni minulé a předminulé sezóny. První zápas skončil 2:2, takže jsme se mohli těšit na pěknou gólovou nadílku. Zajímavostí guatemalské ligy také je, že vzhledem k celoročně teplému počasí a menšímu množství klubů stíhají odehrát každý rok hned dvě sezóny. Zaplněnost stadionu byla sotva poloviční, ale fanoušci nás překvapili už při nástupu svého celku, kdy zpívali hymnu, vzduchem létaly konfety, vlajky vlaly, bubny bubnovaly a na závěr se nad námi rozsvítil i ohňostroj. Samotný zápas už zas takovýmzážitkem nebyl. Guatemalští fotbalisté jsou pomalí, líní hráči bez nasazení a s velkým sklonem k simulaci. Žádný gól nepadnul, takže největším zážitkem k vidění bylo 10 žlutých a jedna červená karta. Po zápase jsme si stopli na ulici taxík, který nás hodil zpět k hotelu. A že to panečku byla adrenalinová jízda. Po projetí dvou červených, nedání přednosti zprava, troubení autobusů na našeho řidiče a několika myškách, za které by se nestyděl ani Schummacher, jsem byl vcelku rád když jsme ve zdraví dorazili k hotelu a ani jsem se nehádal, když nás cesta stála skoro dvakrát tolik, co cesta tam. V noci jsme ocenili především pronikavý zvuk hotelového zvonku, na který musel zazvonit každý, kdo chtěl vejít dovnitř nebo vyjít ven z hotelu. Díky tomuto krásnému zvuku jsme toho moc nenaspali, ale aspoň jsme si mohli slibovat více spánku cestou v letadle.

V neděli (1.12.) jsme se sbalili naše batůžky a vyrazili taxíkem na letiště. Za poslední penízky sjme nakoupili snídani a už jsme cestovali směr Mexico city. V Mexicu jsme měli 5 hodin na přestup, což se nám zdálo moc na čekání na letišti a málo na cestování do centra města. Vyrazili jsme tedy obdivovat přilehlé okolí letiště. Vybrali jsme peníze z bankomatu a zapadli do místní sportovní restaurace na pivko a oběd. Svou včerejší fotbalovou zkušenost jsme si zlepšili sledováním online přenosu semifinále mexického poháru, kde s ehrál výrazně pohlednější fotbal. Během toho jsme si všimli prapodivného červeného drinku, ktetý popíjí většina dalších hostů. Zeptali jsme se týpka na baru, ze kterého se nakonec vyklubal majitel podniku, který si koupil ze své výhry v mexické loterii. Majitel nám ani nevysvětloval, co je součástí drinku a rovnou nás na drink pozval jako pozornost podniku. Při sledování jeho přípravy jsme zjistili, že se skládá ze dvou vymačkaných limitek, chilly, soli, pepře, worchestrové omáčky, rajčatového džusu, pepsi a piva. Celý vršek kelímku je pak obalen v jakémsi slaném chilly. Co vám mám povídat - takový gastronomický zážitek jsem už dlouho nezažil a doufám, že už nikdy nezažiju. Po večeři jsme vyrazili na letiště, kde jsme za zbylé pesos nakoupili v duty free shopu tequilu, kterou nám ale následně zabavvili při přestupu v Amstrdamu a to i přesto, že byla zapečetěná v Duty free pytlíku a my ani neopustili střeženou zónu. Holt chlapci z ostrahy asi měli pěkný večírek...

Jihovychodni Guatemala - Lago de Izabal

V nedeli (24.11.) se po predeslem proprselem dni prekvapive opet udelalo krasne pocasi. Zaplatili jsme tedy zamluveny vylet lodickou z Livingstonu po rece Rio Dulce (Sladka reka) do stejnojmenneho mestecka. Ve zbylem case jsme zasli do nedaleke restaurace na vydatnou typickou mayskou snidani. Jedna se o smazena michana vajicka s fazolovou pastou, kukuricnymi nachos, syrem, pecenymi platky bananu a zeleninou. To vse za 25Q. Krome dobreho jidla a krasneho vyhledu na sluncem prosvetlene more a pristav nas potesil i fakt, ze v restauraci pracuji v ramci skoly vyhradne puvodni mayove a veskery vydelek jde na jejich dalsi vzdelavani.

Po snidani jsme nasedli na lodicku a vydali se na cca dvouhodinovou plavbu. Cestou jsme videli mayske vesnicky na brehu reky, mistni rybare na drevenych vyrezavanych lodickach nebo deticky snazici se nam prodat rucne vyrabene suvenyry. Zastavili jsme se take v nenapadne zatocince, ktera trochu zapachala sirou. Zajimavosti tohoto mista bylo, ze tu do vcelku studene reky nepravidelne vyveraly horke prameny. Za dobrovolne vstupne (3Q) jsme se tak vykoupali v mistnich prirodnich laznich. Dale jsme cestou ovdivovali velke barevne leguany, ruzne ptaky a lekninove zahrady. U mestecka Rio Dulce se reka zmenila v obrovske (nejvetsi guatemalske) jezero Lago de Izabal.

Zacatek jezera chrani pevnost z 16. stoleti Castillo de San Felipe, kam jsme se po pristani vydali. Do pevnosti a prilehleho parciku se plati vstupne 20Q a krome turistu sem chodi i spoustu mistnich. Udrzovany park poskytuje spoustu zazemi pro posezeni ci pikniky, malou pisecnou plaz pro deti a nekolik grilu k volnemu pouziti. Samotna pevnost je takovym bludistem nabizejici krasne vyhledy na jezero ze svych vezicek a prijemny stin v svych klikatych chodbickach a vezenskych kobkach. Po prohlidce jsme si nechali zavolat lodicku, ktera nas zavezla do naseho hostelu v jedne z mnoha poklidnych zatocinek na protejsim brehu jezera.

Hostel Kangoroo vlastneny sympatickym australanem lezi na malem ostruvku jezera uprostred klidne zatocinky pripominajici amazonsky prales. Sklada se z nekolika drevenych baracku propojenych drevenymi lavkami, dvema teraskami a virivkou. Zvenku i vevnitr vypada hostel prekrasne a rozhodne stoji za trosku drazsi cenu 150Q za dvouluzkovy pokoj. (Mistni jidlo ale v pomeru cena/vykon trosku zaostavalo.) Na privitanou jsme si dali jeden drink a vyrazili jsme na pujcenem kayaku obdivovat krasy jezera. Prozkoumali jsme vsechna zakouti nasi zatoky a kolem malych rakosovych chysek a mnoha velkych garazi pro milionarske jachty se vydali k pevnosti na druhe strane jezera. Vzhledem ke sve poloze, cene a dobremu pristupu z oceanu je jezero Izabal pry nejbezpecnejsi a nejvyhledavanejsi kotviste luxusnich jachet pre obdobi hurikanove sezony. Vzhledem k nasemu hladu a nenasytnym komarum jsme se nakonec na jezere nedockali zapadu slunce a vratili jsme se do hostelu. Po veceri jsme z mola zkusili rybarit na vlasec s hackem zakoupeny odpoledne na trzisti, jak to delaji mistnaci ze svych lodek. Chytli jsme ale jen jednu cca 10cm rybu, kterou jsme neuspesne zkusili pouzit jako navnadu na nejakou velkou dravou rybu. Nasledujici vecer jsme nasi rybarskou vybavu vylepsili o splavek vyrobeny z brcek. Chytli jsme dalsi 4 rybky, ktere jsme vesmes pustili zpet do reky. Treba nam na oplatku splni nejake to prani. Odmenou nam byla cca 30cm velka zelva, ktera se na nas priplula podivat a poprat nam lovu zdar. Nase rybarske snazeni ukoncil husty a vytrvaly dest, ktery nam opet bubnoval na strechu celou noc, aby se nam rano opet mohlo udelat krasne.

V pondeli (25.11.) jsme vyrazili prozkoumavat vzdalenejsi okoli. Lodicka nas rano prevezla zpet do mestecka, kde jsme nasli minibus do Finco Paradiso. Odtud jsme se vydali podel reky, kde jsme potkali nekolik skupinek mistnich divek, jak postaru drhnou pradlo o lameny v rece. Asi po 15ti minutach cesty jsme dorazili k zajimavemu vodopadu. Vysoky nebyl sice ani deset metru, ale do jinal studene reky tu padala horka voda. Pobyt pod vodopadem tedy simuloval jakousi horkou lazenskou masaz. Kdyz se clovek probojoval skrz vodopad, objevil za nim male jeskyne, ktere jednak poskytovaly domov desitkam netopyru, ale take slouzily jako prirodni sauna. 

Nad vodopadem zas byly prirodni bazenky s horkou vodou a lecivym jilem, ktery si lide mazou na pokozku jako peeling a pletovou masku. Nezavidehodneho omylu se dopustila jedna mlada australanka, ktera uplne nepochopila instruktaz ve spanelstine a patlala si na oblicej cerne bahynko jiz v onech jeskynich pod vodopadem, nadsene se usmivala a kynula nam, at se pridame. Kdyz jsem ji vysvetlil, ze si prave udelala pletovou masku z netopyrich hoven, uz se moc nadsene netvarila...

Po lazenske kure jsme se vydali zpet k silnici, kde jsme stopli dalsi mikrobus. Ten byl narvany k prasknuti, kdy jeho kapacita 12 cestujicich byla vyuzita minimalne trojnasobne. Nedalo se nic delat, na pokyn pruvodciho jsme si to supajdili k dalsim trem typkum s macetou na strechu. Zpocatku jsme byli nervozni z kazde zatacky a brzdeni, ale nakonec jsme cca 20ti minutovou jizdu zvladli bez uhony - tedy az na vytraceny repelent. Nasi dalsi zastavkou byl kaňon Boqueron. Jedna se o hluboky ricni kanon uprostred vysokych utesu z nichz az mysticky vysi ruzne strony a lijany a obcas pada vodopad. Nektere skaly maji na zaklade sveho tvaru i sva jmena jako Krokodyl nebo Maysky valecnik. Ne nadarmo si toto misto vybrali mayove jako sve posvatne misto pro sve ritualy a take filmovi tvurci jedineho uspesneho ryze guatemalskeho celovecerniho filmu Mayove jako svou kulisu. My timto kanonem proplouvali na jakesi velike pramici, kterou proti proudu pohanel jednim drevenym padlem maysky chlapec. Celkem jsem ho obdivoval. I pres velkou snahu ale asi po deseti minutach prohlasil, ze je po desti prilis silny proud a ze se nedostaneme az k ritualni jeskyni. I tak stal ale tento kanon za to.

Cestou zpatky nam opet zastavil preplneny mikrobus a nas uz vubec nevyvedlo z miry, kdyz nam nabidli misto na strese, kterou jsme meli jen pro sebe. Uvelebili jsme se na pytlich s buhvi cim a vyrazili jsme. Mistnaci nas pobavene pozorovali a nadsene mavali. Ze strechy jsme meli krasne vyhledy a studeny vitr byl v tom vedru prijemne zpestreni. Nase idylka ale po chvilce skoncila, kdyz se spustil lijak, ktery ale nastesti za deset minut opet skoncil. Kdyz jsme ale po necele hodince slezali ze strechy dolu, bolave svaly a prsty od krecoviteho drzeni si celkem oddechly. Nas vylet jsme zakoncili prochazkou pres 860m dlouhy most pres jezero a vybornou veceri (tentokrat pomer cena/vykon perfektni) v restauraci Backpackers. Jelikoz se nam nepodarilo stopnout zadnou lodicku, museli jsme pres most zpatky a zavolat si odvoz do naseho hostelu.

V utery (26.11.) jsme se rozloucili s vychodnim pobrezim a cely den stravili presunem pres celou Guatemalu zpet do Antiguy. Zajimave je, ze cela sedmihodinova jizda klimatizovanym busem s prestupem v Guatemala city nas vysla jen na 125Q na osobu. Ve srovnani s odvozem z letiste za 80Q nebo cestu z Panajachelu do Semuc Champey za 50$ to bylo opravdu za hubicku.

Belize - zeme mnoha tvari

V utery (19.11.) jsme opet vstavali pred sestou,zabaili si vsechny veci a vyrazili vstric Belize. Ranni Flores se teprve probouzel k zivotu. Po chvili se nam podarilo stopnout mistni tuk-tuk, ktery nas hodil na bus terminal. Jeste ze jsme se byli den predem podivat, odkud nam to jede, protoze uz nas chtel zavezt nekam jinam. Po Flores a prilehlem mestecku Santa Elena jezdi tuk-tuky za jednotnou sazbu 5Q na osobu bez ohledu na delku jizdy. Na miste jsme meli pro zmenu problem s penezi. Taxikar naivne predpokladal,ze vsichni budou mit presne na zaplaceni a na nasi padesatku nemel nazpatek. Rozmenit se mi nepodarilo ani na mistnim trzisti,kde jsem chtel koupit svacinu na cestu. K nasemu stesti zrovna kolem projizdel mikrobus smerujici do Melchoru - na hranice Belize. Stopli jsme ho, zaplatili cestu predem a tak ziskali i penize pro jiz znacne nervozniho tuktukare. Verejny mikrobus byl o poznani pohodlnejsi nez klasicky chicken bus, takze cesta nam utekla celkem rychle. V Melchoru se na nas hned vrhlo nekolik typku s nabidkou vymeny guatemalskych quetzalu za belizske dolary za vcelku nevyhodny kurz, protoze v Belize uz tato vymena mozna neni. Jelikoz se budeme do Guatemaly vracet, vymenili jsme si jen za americke dolary. Belizsky dolar ma fixovanou hodnotu vuci americkemu dolaru 2 ku 1,takze si dealeri ani nevydelali. Dali jsme si posledni guatemalskou snidani a vyrazili pres most pres hranicni reku Mopan. Na hranicich po nas chteli neexistujici vystupni po(u)platek 20Q, ale po dlouhem cekani ve fronte jsme nemeli silu se hadat a tak jsme zaplatili.

Do Belize jsme se dostali bez problemu a uplatku. Na hranicich jsme si spolecne s jednim Nemcem vzali taxik do nejblizsiho mestecka Benque, odkud uz jezdi busy do zbytku Belize. Puvodne jsme chteli zustat 3 noci ve strednim Belize v mestecku San Ignacio. Tady jsme chteli navstivit mistni mayske pamatky a prozkoumat nedaleke jeskyne a podzemni ricku na kanoy. Zjistili jsme ale, ze po dvou tydnech vytrvalych destu trapi San Ignacio povodne a vetsina pamatek a atrakci je tak zavrena. (Pozdeji jsme dokonce v radiu slyseli, ze tam maji problemy se zasobovanim a pitnou vodou) 19.11. je take statni svatek Garifuna a ve meste Dandriga jsou k teto prilezitosti velke slavnosti plne jidla,tance a bubnovani. Rozhodli jsme se tedy San Ignacio vynechat a presunout se rovnou ke Karibskemu mori do Dandrigy. Presun s jednim prestupem trval cca 5 hodin.

Zmena zeme s sebou prinesla take velkou zmenu kultury. Misto malych mexikancu s macetou jsou tu najednou kolem vas obrovsti svalnati cernosi ala Michael Jordan nebo barevni dredati pseudojamajcani ve stylu Boba Marleyho. Misto utlych mayskych dedecku tu potkate sedive kudrnate sympataky ala Morgan Freemen. Na drubou stranu sympaticke mayske zeny tu vystridaly doslova tezkotonazni velryby, ktere by guatemalskem chicken busu zabraly celou dvojsedacku i s ulickou. Se sebevedomim jim vlastnim pak nosi na sobe prevazne prilehave elastacky nebo barevne sitovane kratasky. Asi neni nahodou, ze v obchodech s oblecenim (videli jsme dva) maji figuriny velke pozadi a jsou natoceny prave jim do ulice. Deticky jsou tu stejne roztomile jako v Guatemale, mozna jeste o chlup vice. Nosi zarive barevne obleceni, holcicky maji krasne copanky a barevne modni doplnky. Autobusy tu maji prevazne take americkou skolni historii,ale kazdy cestujici tu ma svoji sedacku nebo zustane stat v ulicce. Byli jsme i svedky toho,jak holcicka bez jakehokoliv povsimnuti okoli zvraci na zem pod sedacku, ale to se muze stat kazdemu. Vsude hraje vesela bubinkova budba (pry "Punta punta") a na autobusech, zdech ci trickach jsou ruzna optimisticka zivotni moudra. Uredni reci je tu anglictina, ale za svuj matersky jazyk jej pouziva jen 4% obyvatel. Krome mensinovych jazyku garifuna, maystina a spanelstina tu vetsina lidi pouziva kreolstinu - jakysi paskvil vychazejici z anglictiny, kteremu ale neni skoro rozumet. Zmena zeme s sebou prinesla i zmenu cen. Nejlevnejsi kamrlik pro dva se pohybuje od 40 do 60 B$, priplatek za koupelnu v pokoji cca 60-80B$ a za klimatizaci dalsich 30B$. Za celodenni vylet se tu bezne plati cca 160B$,pivo (0,285l) je za 4B$,bezna vecere cca za 20B$.

V Dandrize jsme se ubytovali do nejlevnejsiho kamrliku a celi nedockavi pospichali k mori. Nase nadseni z koupani nas preslo, kdyz jsme spatrili uplne hnedou vodu. Vydali jsme se tedy obdivovat krasy mesta a festivalu. Dnes byl narodni svatek dne zalozeni prvnich Garifuna osad. Garifuna je narodnostni mensina zijici na jiznim pobrezi. Jedna se o potomky africkych otroku a navrativsich se cernochu z Hondurasu,kam je kdysi deportovali britove. Festival se mel dle pruvodce vyznacovat spoustou bubnovacich vystoupeni, tancem a pestrou nabidkou garifuna tradicniho jidla. Ukazalo se ale, ze vsichni slavili v predvecer narodniho svatku,takze na nas jiz zbylo jen par stanku s tacos a stovky podnapilych cernochu v ulicich vcelku spinaveho mesta. Posledni nadsenci postavali a popijeli u posledni stage v jedne ulici s velkymi repraky s elektronickou hudbou. Kdyz uz jsme ztratili posledni nadeji a sli zklamani do naseho kutlochu, poslala nas postarsi recepcni pres pul mesta do jakehosi baru. Po 15ti minutach putovani zastrcenymi ulickami potme jsme opravdu dorazili do malinkateho baru pod rakosovou strechou, kde na pisecnem "podiu" bubnovali tri dredati typci,jeden zpival a postupne se pridavali z prihlizejiciho davu ruzni lide k tradicnimu garifuna tanci znazornujiciho (pouze na zaklade mebo pozorovani) namluvy a nasledne pareni divokych krocanu. K teto pozoruhodne podivane jsme si dali dve pivka a pak se nadseni alespon z tohoto maleho vitezstvi vydali cernocernou tmou do naseho kutlochu. Dluzno dodat, ze jeden garifunak dokonce vyzval Martinku ke krocanimu tanci, ale ta zbabele odmitla a uprchla.

Ve stredu (20.11.) rano jsme se vydali na na zdejsi vyhlasene trhy,abychom zjistili,ze nesahaji tem guatemalakym ani po kotniky. Dalsim pokusem o belizske poznani se stala navsteva Marie Sharp's pepper factory. Pani Sharpova nekdy v 80tych letech vyrobila svou prvni chilly omacku,vsem moc chutnala, zacala ji prodavat a dnes ma tovarnu zasobujici cele Belize a jeste vyvazi sve omacky do celeho sveta, vcetne jihovychodni Asie. Na cestu jsme se ptali mistnaku, v turisticke agenture i ve znackove prodejne Marie Sharp a vsichni nam durazne doporucili jet taxikem, protoze busem a nasledne 1 mili pesky je to prilis nebezpecne. Objednali jsme si tedy (IMO zcela zbytecne) za 60B$ taxika a za par minut dorazili do tovarny,kde se nas zdarma ujal mladicky pruvodce. Nejdrive nam dal ochutnat celou nabidku svych cca 10 druhu chilly omacek a nekolika marmelad. Omacky meli od "jemne" palivych az po extremni, ktera me i rozkuckala, az jsem se opotil a dojetim rozslzel. Nasledna ochutnavka marmelad pro me uz nemela smysl. Pruvodce nas vzal do mistnosti s linkou na lahvovani a nalepkovani omacek,10 minut nam vykladal,jak linka funguje a pak nam rekl,ze dal nas bez dlouhych rukavu a nohavic vzit z hygienickych duvodu nemuze,ze si mame pripadne zajet pro lepsi obleceni. Nechapu,ze tam nemaji nic ma pujceni, protoze jsme urcite v tech 40ti stupnovych vedrech nebyli ani prvni ani posledni turiste s timto problemem, a uz vubec nechapu, proc nam tuto informaci nemohli sdelit jiz na znackove prodejne v centru. Dalsich 60 dolacu se nam platit rozhodne nechtelo, takze jame se jste zeptali na par vsetecnych otazek,kdy jsme zjistili,ze nas pruvodce tu dela jen 2 tydny,nakoupili plny batoh chilly omacek a vyrazli zpet. Ze nas chteli okrast u placeni nas uz ani neprekvapilo. Prijemnym prekvapenim pro nas naopak bylo, kdyz jsme hned na prvni pokus sehnali postovni znamky do Evropy (jen za 0,4B$) na nase jiz skoro archivni pohledy.

Po zkusenostech s pevninskym Belize jsme se rozhodli vyuzit volnych dni ze San Ignacia na koralovem ostrove Tobacco Cayes. Lod (40B$ na osobu) nas za cca pul hodinky dovezla do uplneho raje. Malinkaty ostruvek cca 50x200 metru byl pokryt jemnym piskem, na nem kokosove palmy, jeden bar, nekolik chaloupek a vsude kolem pruzracne ciste more a koralove utesy. Nasli jsme si utulne a levne (30B$na osobu) ubytovani v chaloupce s nazvem Fairwearher hostel. Soucasti byla i kuchynka,kde jsme si mohli varit. Skoda jen,ze jsme nemeli z ceho a na ostruvku nebyl obchod. Byli jsme tak odkazani jen na jednu mistni "restauraci", ktera vzdy nabizela jen jedno jidlo (podle toho,co se ten den povedlo ulovit) za pausalni cenu 10B$ za lehky obed a 20B$ za veceri. Bohuzel jsme si predem nejak nepropocitali naklady a nasi hotovost a na ostruvku kupodivu nebyl zadny bankomat, takze jsme nemeli moc dobre vyhlidky.
 Chvilkama jsme dokonce zvazovali loveni rybicek do moskitiery a nasledne grilovani na skorapkach od kokosu. Nakonec ale vsechno v poradku vyslo, hlady jsme neumreli, ochutnali jsme grilovaneho kraba, obri musle s ryzi nebo jakohosi langose plneneho mletym hovezim a zbylo i na mistni specialni drink - kokosovy rum s ananasovym dzusem. Krome opalovani a prochazek kolem ostrova jsme take snorchlovali nad koralovym utesem, kde jsme videli krasne koraly, barevne rybicky a dalsi ruznou morskou havet,vcetne jednoho delfina. Nejvetsim zazitkem pak bylo plavani s rejnoky,kteri se s nami pripluli rozloucit i pri nasem odjezdu.

Po navratu na pevninu (21.11.) jsme se presunuli o nekolik kilometru na jih do poklidneho primorskeho mestecka Hopkins. Ubytovali jsme se v doporucenem hostelu Funky Dodo a vyrazili do hlinenych ulicek mestecka. Na severnim okraji mel byt podle pruvodce vyhlaseny bar a bubnovaci centrum Laboha. To jsme po mensim usili nasli, ale bylo vsude zhasnuto a mrtvo. Po nejake dobe se odkudsi vypotacel copankaty typek s tim, ze je jeste unaveny z Garifuna oslav a dnes zadne bubnovani nebude. Urcite mame ale prijit zitra, kdy bude velke patecni bubnovani.

Patek (22.11.) jsme se tedy rozhodli stravit v Hopkinsu. Rano jsme zacali vlastnorucne uvarenymi fazolkami s volskym okem a opecenym chlebikem. Po snidani jsme se vydali k mori. Cely den bylo zatazeno s obcasnymi destovymi prehankami, vykoupat jsme se v mori ale zvladli. Po koupani jsme vyhandlovali se skupinkou kluciku cerstvy kokos za 3 baleni Lipo a posilneni svacinkou ae vydali hledat doporucenou restauraci Love on rocks vlastnenou holandskym sefkucharem, ktera jako jedina v Belize nabizi morske speciality podavane na rozpalenych kamenech. Po pulhodine marneho hledani jsme se dozvedeli, ze se restaurace prestehovala 2 km za mesto. Za dalsi pulhodinku jsme ji konecne nasli, abychom zjistili, ze otvira az v pet, tedy za dve hodiny. Vratili jsme se tedy do Hopkinsu a zasli do nahodne restaurace, ktera nas mile prekvapila garifuna specialitami "Hudutu" a "rybi caj". Oboji byla cela korenena ryba ponorena v polevce. Jedna ve vyvaru s kokosovym mlekem a bananovymi plackami, druha v zeleninovem vyvaru s ryzi. Vecer jsme celi nateseni opet vyrazili do Labohy na bubnovani, tentokrat v doprovodu 4 cernousku, z nichz jeden dokonce bubnuje v mistni skupine. Zbytek ale probihal obdobne jako vcera. Nikde nikdo, vsude tma a rozhodne dnes zadne bubnovani. No holt to asi musela byt na slavnostech poradna party! Dali jsme si tedy jen u hostelu  karibsky rum s brusinkovym dzusem, piskvorkovy turnaj (9:1) a sli spat. Celou noc nas budilo bubnovani tropickeho slejvaku na plechovou strechu, ale do rana se pocasi opet trochu umoudrilo.

V sobotu (23.11.) rano jsme vyklidili nas hostel a spechali na bus v sedm rano, ktery nas hodil na krizovatku s hlavni silnici spojujici Belize city s jihem zeme. Po hodine cekani jsme si stopli express autobus z hlavniho mesta do pristavniho mesta Punta Gorda. V sobotu nase lod do Guatemaly necekane nejede v 11, ale az v jednu. Snad. Pry mame doufat. Listky se kazdopadne daji koupit, az kdyz prijede lod. K vystupni byrokracii zas pro zmenu potrebujete listek na lod. Volny cas jsme se tedy rozhodli venovat vymene prebytecnych belizskych dolaru za dolary americke. Prestoze opacnou smenu nabizeji na kazdem rohu, tato je snad nemozna. Nakonec jsme se dostali az do banky, kde nam rekli, ze pro vymenu na dolary potrebuji ukazat listek na lod, aby vedeli, ze opravdu odplouvame. Tim se kruh uzavrel a my vzdali myslenku na americke dolary. Zkusili jsme tedy jeste v bance vymenu na guatemalske quetzaly. Ty nam pry dat muzou i bez listku, ale jen ve vsedni den, ne v sobotu. Nakonec jsme tedy pochodili u nejakeho poulicniho dealera, ktery nam za lehce nevyhodny kurz quetzaly vymenil. Cestou zpet jsme jeste utratili posledni drobne a koupili 4 pomerance dohromady v prepoctu za 7 korun. Mezitim se ale opet poradne rozprselo, takze jsme se do pristavu vratili promoceni na kost. Pak uz to slo raz na raz. Prijela lod, my zaplatili 65B$ misto 50ti, protoze je sobota. Na imigracnim uradu po nas chteli jeste 37,5 B$ za kazdeho za opusteni zeme, takze nam nakonec penize ani nestacily a my museli platit jeste dolarama.

Nasim plavidlem byl ultrarychly dvoumotorovy clun, ktery mel standardni pulhodinove zpozdeni. Kdyz se v pristavu objevilo podobne plavidlo plne blondynek zabalenych do igelitovych pytlu, prislo nam to divne. Jen co se nas clun ale rozjel, razem jsme pochopili. Clun pelasil takovou rychlosti, ze mi vitr sebral slunecni bryle, ktere letely pres palubu. Studeny vitr nas mrazil az v kostech, ale nejhorsi byly kapky deste, ktere se zmenily v jehlicky bodajici do nasich odhalenych casti tela vcetne obliceju. Behem par minutek uz byli vsichni cestujici schouleni do klubicek zakryvajici se igelity nebou ruznymi kusy obleceni.

Po necele hodine plavby jsme dorazili do Livingstonu. Prosli jsme vstupni guatemalskou byrokracii, zajistili si na zitra plavbu po Rio Dulce k jezeru Lago de Izabal a ubytovali se nedaleko pristavu. V blizke internetove kavarne jsme se ujistili, ze zaviraji v devet a vyrazili na obhlidku mesta. Livingston je jakysi mix guatemalske, belizke garifuna a zapadne turisticke kultury. Prosli jsme stanky se suvenyry, navstivili hrbitov a zasli na uvitanou na guatemalskou veceri v podobe morske rybi speciality. Hned po veceri jsme spechali na internet napsat blog, ale k nasemu prekvapeni bylo uz pred osmou zavreno. Tak sem davam aspon text pres mobil, fotky doplnim pozdeji...

Semuc Champey, Flores, Tikal - jeskyne, ostrov, pyramidy...

V patek (15.11.) jsme vstavali opet uz v pul seste, zabalili vsechny veci, nafasovali sandwich misto snidane a za 10 minut sest jiz stepovali pred hostelem a ocekavali nas shuttle do Semuc Champey. Uz nas ani moc neprekvapilo, ze dorazil o pul hodiny pozdeji, o to vice prekvapeni jsme byli, ze jsme meli cely mikrobus jen pro sebe. To se ale po dvou hodinach pestre jizdy po silnici, hlinene ceste i brodem reky zmenilo, kdyz nas pan ridic vyhodil v Antigue s tim, at si prestoupime do jineho mikrobusu. Tady uz jsme se mohli mackat, jak jsme zvykli a vyrazili jsme na dalsich 6 hodin naseho presunu na sever guatemaly. Posledni hodina byla obzvlast zazivna, kdy mikrobus nadskakoval na hlineno blatovo kamenite ceste a my tak radne promasirovali nase rozlamana tela po predchozich sedmi hodinach cestovani v neprirozene poloze. 

Ridic nas vyhodil  v mestecku Laquin, kde nas predal do dobrych rukou jakehosi mladika, ktery nas mel dopravit do naseho hostelu Utopia tesne pred zacatkem Semuc Champey. Mladik nas zavedl do  mistniho baru s tim, ze pro nas prijede auto za 15 minut, at si zatim objedname drink. Ze ctvrt hodiny byly nakonec hodiny skoro dve a z jednoho drinku 3 a venku se mezitim setmelo. Cekani nam ale celkem uteklo pri sledovani vyuky nejakeho mistniho tance. Nase prilis nizka hladinka nam ale nedovolila se k vyuce pridat.

Auto, ktere pro nas prijelo byl ve skutecnosti nakladacek, ktery nabral na korbu nas a jeste jeden spanelsky par a mohl zacit nejvetsi zazitek dne. Nakladacek se rozjel do tmy po ceste, ktera s klidnym svedomim mohla slouzit jako tankodrom pro nejnarocnejsi. Auto doslova skakalo sem a tam a my snim. Vcelku brzy jsme pochopili, ze vsede cestu nestravime a tak jsme se vsichni postavili, krecovite drzeli zelezne konstrukce na korbe auta a snazili se nejak vyrovnavat narazy a uhybat vetvim nad nami. O tom, jak se nam to stridave darilo a nedarilo svedci jak modriny na nasem tele tak fakt, ze jsme vsichni zivi. Cestou jsme aspon meli spoustu prilezitosti se seznamit s nasimi spanelskymi spolucestujicimi, ze kterych se vyklubal sympaticky par, se kterym jsme stravili i pristi dva vecery. Po hodine hopsani jsme konecne dorazili na misto urceni  a byli jsme radi, ze myslenka na nas hostel nebyla jen bohapusta utopie. 

Eco Hotel Utopia, jak se nas hostel celym jmenem nazyval, je utulne mistecko nad krasnou rickou, uprostred kopcu, palem a plantazi kavy a kakaa. Samotny hostel je cely dreveny a nabizi ubytovani na terase na postelych ci v hamakach (houpacich sitich) s vyhledem na nebe i do sireho kraje, zachody ve svetle svicek, studenou sprchu a vegetarianskou kuchyni. Ubytovali jsme se v hamakach, objednali si vegetarianskou veceri (v menicku je kazdy den jen jedna vegetarianska snidane a jedna vegetarianska vecere) a pivecko, usadili se na terasu a kochali se vyhledem na nadhernou prirodu pod pokryvkou noci. Vecere byla kupodivu opravdu vyborna, obzvlaste cockovy quiche mi prisel k chuti. Kolem desate nas ale prepadla unava z dlouhe cesty a tak jsme zalezli do hopacich sitich a snazili se usnout. Martinka jako vzdy usnula drive, nez se ji dovrela vicka, a ja se snazil poprat s neprirozenou polohou tela v hamace. Pro rozlamane telo z mikrobusu to nebyl uplne komfortni zazitek, ale nakonec jsem se s tim nejak popral.

V sobotu (16.11.) nas probudilo svetlo azpev ptaku uz kolem sedme hodiny, ale vydrzeli jsme se pohupovat v nasich sitich az skoro do pul devate. Vegetarianska snidane se skladala z jakesi vajickove omelety utopene v jakem si zeleninovem vyvaru obohacena o nachos a jakesi placky s rajcaty. Mno uz jsem mel i lepsi veci, ale kdyz neni vybranou, clovek se olizuje i nad timto. Po snidani jsme si zamluvili zitrejsi transport do Flores a vyrazili jsme na vlastni pest do kopcu Semuc Champey. Jedna se o prirodni rezervaci, ktera je znama svymi jeskynemi, podzemni rekou a prirodni soustavou nekolika jezirek, ktere jsou uplnym rajem pro koupani uprosred nadherne divoke prirody. Slunicko nam moc nepralo, ale zdolovani kopcu nas zahralo dostatecne az k potuckum potu. V Semuc Champey jsme se vyskrabali na vyhlidku nad celym udolim a tak jsme mohli z vysky obdivovat jezirka i zarostle zelene strane. Jak znas lil pot a videli jsme tu nadheru, hned jsme pospichali dolu, uz abychom se mohli ponorit do te pruzracne ciste vody. Ta nas nemile prekvapila svou nizkou teplotou, ale na oplatku velmi mile svymi rybickami, ktere se hrnuli nam okusovat nase chodidla. Zadarmo jsme si tak mohli dopravat prirodni peeling, za ktery lide v Praze plati tezke prachy a jeste se musi nechat ocumovat za vylohou od kolemjdoucich turistu. Po hodine a pul cachtani uz jsme ale opet pospichali na prohlidku jeskyni, kterou jsme meli domluvenou od dvou odpoledne.

Do jeskyne jsme vstupovali jen v plavkach a sandalic, s celovkou na hlave a zapalenou svickou v ruce. Prohlidka trvala necele dve hodinky a byla naprosto uzasna. Chvilkama jsme se brodili za svitu svicek po pas ve vode, pak lezli po zebrikach, plavali s rukou se svickou nad vodou, skakali ze skaly kamsi do tmy, splhali vodopadem... Zkratka nepopsatelny, ale opravdu nevsedni a dobrodruzny zazitek. Po uspesnem opusteni jeskyni jsme si dali drobny obidek a vrhli se do reky na tubing. Jednalo se o splouvani perejnate reky na gumovych dusich. Plavba trvala pres hodinu a chvilkama dosahovaly pereje dle meho odhadu krasne WWII. Tezke useky s nama ale pruvodce projel spojene ve "vlacku" a bravurne zvladal vyhybat se kamenum. Jedina skoda byla, ze uz zapadalo slunce, takze se do nas pustili nejdrive komari a pak i poradna zima. Ac se Martinka zprvu hodne bala, nakonec jsme dopluli az pred nas hostel Utopia, aniz by se utopila. Promrzli z reky jsme si dali jeste studenou sprchu pri svickach a jakesi vegetarianske testoviny s rajcaty. Po veceri jsme si jeste nechali vysvetlit a ukazat tajemstvi vyroby cokolady a znaveni padli do hamaku, kde jsem se tentokrat kupodivu i vyborne vyspal.

V nedeli (17.11.) jsme vstavali v pul sedme, dali si rychly cajik a uz jsme opet nadskakovali na nasem znamem tankodromu. Liquinu jsme opet prestoupili na microbus a uzivali dalsi celodenni presun, tentokrat az na uplny sever Guatemaly do mestecka Flores uprostred El Petenskeho pralesa pobliz hranic s Mexicem a Belize. Za zminku stoji fakt, ze jsme za jizdenku chteli v Utopii 225Q, coz bylo o 50Q vice nez primo v Semuc Champey. Rozdil ceny vysvetlovali tim, ze jezdi se spolehlivym prepravcem, ktery nikdy nezklame, je pohodlny a nepreplnuje mikrobusy. O to usmevnejsi nam prislo, kdyz do naseho mikrobusu pro 13 cestujicich ridic rval uz 17teho turistu na malou drevenou stolicku, kterou sundal ze strechy a vpasiroval ji do ulicky mezi ostatni sedacky. 

Ale zpet na sever. El Peten je druhy nejvetsi prales americkeho kontinentu, jen se narozdil od toho Amazonskeho nekaci, protoze se jedna o narodni park, na ktery jsou Guatemalci pysni. Uprostred parku se nachazi nekolik mayskych pamatek a mezi nimi i Tikal - nejrozsahlejsi maysky komplex na svete vubec. Pro objevovani teto oblasti jsme si vybrali mestecko Flores, ktere lezi na ostrove uprostred posvatneho jezera Itza a jedna se o mesteckou opravdu kouzelne. Hned po prijezdu jsme se ubytovali   v prumernem hostelu se sice plesnivymi zdmi, ale zas teplou vodou, zamluvili jsme zitrejsi vylet do Tikalu a vydali se po jezernim nabrezi objevovat Flores. Poprve jsme po setmeni vyrazili jen v tilku a krataskach, protoze toploty jsou tu konecne dle ocekavani tropicke a poprve jsme take ve velkem zacali pouzivat repelenty, protoze komari jsou tu velmi ziznivi. Vecer jsme zakoncili veceri a drinkem ve skybaru - na strese tripatroveho domu s perfektnim vyhledem na jezero.

V pondeli (18.11.) jsme v sest rano nasedli na standardne zpozdeny shuttle a vydali se do Tikalu. Vstupenka stoji 150Q  za osobu, ale stoji to za to. Mayske komplexy se nachazi uprostred pralesa, takz ejsme cestou potkali opicky, jakesy kockovite selmy, krocany, spoustu barevnych ptaku, ale take velmi agresivni mravence, pred kterymi jsme museli dokonce utikat. Pyramidy jsou tu stare cca od 700let pred nasim letopoctem az po 700 let naseho letopoctu. Nejvyssi pyramida meri 65 metru a az do kolonizace Ameriky Evropany byla druhou nejvyssi stavbou na americkem kontinentu. Z teto pyramidy je krasny vyhled na okolni namesticka a chramy.

Zajimavosti Tikalu je, ze se ve sve dobe jednalo o nejrozsahlejsi Mayske kralovstvi s vlivem po cele stredni americe, cehoz dosahlo tim, ze jako prvni uplatnilo vojenskou strategii boje zdalky - vyuzilo lucistniky a vrhace kopi. Toto se povedlo generalu "Velka Jaguari tlapa". Nekdy sedmem stoleti ale bylo kralovstvi porazeno kralem "Vodou" ze sousediho mayskeho kralovstvi Caracol lezici v dnesnim Belize, ale o sto let pozdeji svuj vliv ziskalo zpet pote, co ve velkem boji zvitezil opet Tikalsky kral se jemnem "Cokolada". Tolik k historii.

Po navratu do Flores jsme se prepravili lodickou na protejsi breh jezera do San Miguelu, kde lezi zbytky posledniho mayskeho hlavniho mesta pred uplnou porazkou Spanely. Odtud jsme se vyskrabali na vyhlidku svyhledem na cele jezero Itza a slezli zpet dolu na malou plazicku, kde jsme se svlazili a vykoupali. Vzhledem k mistni teplote vody ale o moc velkem svlazeni nemuze byt rec. Na plazi jsme premluvili mistni lidi, ze nas zadarmo odvezli lodickou zpet az pred nas hotel. Za usetrene penize jsme si tak mohli zajit na drazsi veceri. kde jsme si dali cerstve ryby (Pescada Blanca) dnes vylovene z jezera. Kdyz k tomu pripoctu i polevku a nejake ty koktejly, byla to asi nejlepsi vecere, kterou jsme zatim v Guatemale meli.

Posledni dnesni zazitek je finalni zmar nad shanenim znamek na pohledy. Prestoze v Guatemale sezenete pohledy  na kazdem trzisti, znamky tady asi proste neexistuji. Uz jsme je shaneli ve ctyrech ruznych mestech, na spouste mist, vcetne turistickych informaci, zasilkove sluzby, hotelu a trech post, ale bud o nich vubec neslyseli nebo je nemaji nebo je budou mit az Manana. Timto jsme zlomili nad guatemalskymi postami hul a zkusime pohldy poslat z Belize, kam se presouvame zitra.

Lago de Atitlan, Cestovani chicken busem

Ve stredu (13.11.) jsme po narocnem vyletu na Tajumulco dorazili do mestecka Panajachel, lezici na brehu jezera Lago de Atitlan. Byli jsme tak vycerpani, ze jsme jen nasli utulny hostel, zasli na rychlou veceri a hned usnuli. 

Ve ctvrtek (14.11.) jsme po dlouhe dobe vstavali az za svetla, nekdy po osme hodine. K snidani jsme primo v hostelu  dostali vyborna vajicka, ktera nam dodala silu a pomalu zahnala nasi bolest hlavy z pobytu nad 4000 vyskovymi metry. Po snidani jsme se vydali objevovat krasy jezera Atitlan. Jedna se o nadherne jezero uprostred hor a tri sopek. Nejdrive jsme se prepravili lodickou za 25Q na osobu do mestecka San Pedro lezici na protejsim brehu jezera. Mestecko je veskrze turisticka oblast, takze na kazdem kroku lze najit hotel, bar nebo restauraci. Vydali jsme se tedy smerem pryc z centra, abychom mohli obdivovat pobrezi jezera, kavova krovicka, plantaze buraku nebo zapadle ulicky v kopcich nad mesteckem.

Zajimave je, ze v dobe globalniho oteplovani se hladina jezera kazdorocne zveda a i tady bylo videt, ze baracky, ktere drive staly na brehu jezera jsou nyni do pulky zaplavene. Odpoledne jsme si v San Pedru dali obidek, pivecko a limonadu z cerstveho ibisku. Kdyz jsme u toho jidla, podelim se svym asi nejvetsim prekvapenim z Guatemaly. Oproti memu ocekavani a napriklad sousednimu Mexiku - zdejsi jidla temer vubec nepali. Vubec se tu nepouziva chilli, pouze vam k jidlu prinesou jakousi zelenou omacku El Picanto, kterou si muzete jidlo dle libosti dokorenit, ale s Asii ani Mexikem to tedy nelze srovnavat vubec.

Po obede jsme opet sedli na lodicku a prepravili se zpet do Panajachelu. Tady jsme chytli taxika (motorovou trikolku napadne pripominajici Tuk-tuk z Asie), ktera nas zavezla prirodni rezervace za mestem. Tady jsme za 55Q na osobu mohli podle pruvodce obdivovat kavove plantaze, opicky, vodopad a motyli farmu. Motyli "pavilon" byl zavreny, z kavove plantaze se vyklubalo par kavovych keriku, ale aspon opicky na nas cekali a predvadeli se, jak umi skakat ze stromu na strom. Nejzajimavejsi nam ale prisla celkove priroda, vysoke provazove zebriky nad protekajici rickou, vyhledy na jezero se sopkami a predevsim nadherna soukroma plazicka, ktera byla jen a jen pro nas. Tady jsme se tedy prvlekli do plavek a zaplavali si v Atitlanu s blizicim se soumrakem. Cestou zpatky na hostel jsme si objednali zitrejsi osmihodinovy presun pres pul Guatemaly na sever do Semuc Champey. Ted uz tri hodiny piseme pro vas blog, coz nas nejspis stalo veceri a pak uz se chystame na kute, protoze zitra vstavame opet v pet, abychom stihly nas shuttle v sest.

Kdyz uz jsme u toho cestovani, po Gutemale se da cestovat nekolika zpusoby. Vetsina turistu vyuziva soukrome dodavky - tzv. shuttly. Mistni lide a spravni dobrodruzi ale vyuzivaji k presunum mistni autobusy, kterym se rika chicken bus ("autobus pro kurata"). Za posledni tyden jsme jich zvladli hned 6, takze si dovolim tvrdit, ze uz o nich neco vime a zkusim o nich neco napsat. 

Jedna se o vyrazene skolni autobusy z USA, ktere mistnaci premalovaly veselymi barvami a vybavili cimsi jako zahradka. Chicken bus se vyznacuje nekolika zakladnimi znaky. Zazitkem je uz nastupovani, protoze kazdy autobus ma sveho pruvodciho, ktery krome vybirani jizdneho krici ze dveri jedouciho autobusu, kam tento autobus smeruje a laka tak dalsi a dalsi spolucestujici. Pokud je potreba, neni pro nej problem za jizdy hazet zavazadla na strechu a opet slezat zpet do autobusu. Dalsim poznavacim znamenim je zbesila a rychla jizda a predjizdeni v zatackach, zkratka adrenalinovy zazitek. K chicken busu samozrejme podobne jako v jivochydni asii patri take hlasita hudba mistnich megahitu. 

Tim zakladnim poznavacim rysem ale je, ze chicken bus nikdy neni tak plny, aby se do nej jeste nekdo nevesel. V autobuse se v jedne rade nachazi dve sedacky po dvou mistech a mezi nimi uzka ulicka. V beznem chicken busu sedi na jedne dvojsedacce typicky 3, ale nekdy az 5 lidi a dalsi desitky lidi se pak tisni v stojici v ulicce. Zajimave je, ze timto dopravnim prostredkem jezdi uplne vsichni, takze tu potkate lidi ciste a navonene s notebookem v ruce, pres matku se tremi detmi a ctyrmi desetikilovymi pytli se zakladnimi potravinami, babicky v mayskych krojich az po spinaveho smradlaveho typka s machetou v ruce. Jizda chicken busem je tak vzdycky uzasna loterie, kdy nikdy nevite, kdo si k vam na sedacku jeste prisedne, prestoze byste na prvni pohled rekli, ze uz ani neni kam si prisednout. Zazili jsem vcelku prijemnou jizdu s krasnou navonenou mayskou slecnou nebo roztomilymi detmi. Zato se mi velmi ulevilo, kdyz si uz o sedacku prede mne sedla starsi pani s rukou posetou krvavymi vredy, ketre si jeste nasledne zacala nipat a mackat. Radost me ale presla hned v dalsim buse, kdy si prave vedle me sedl jakysi spinavy smradlavy dedula s machetou a cestu si pro zmenu kratil stouranim se v uchu, vytrhavanim si vousu a drolenim jich vedle sebe - tedy na me. 

Zkratka a dobre, cestovani chcicken busem je zazitek k nezaplaceni. Jen doufam, ze si to ted par dni zas nebudeme muset zopakovat...

Sopka Tajumulco - Matka oblaku

Jak jsem jiz psal, behem pondelka jsme si zajistili vylet na nejvyssi bod Stredni Ameriky u predem z CR vyhlidnute spolecnosti Quetzaltrekkers. Tato spolecnost zdruzuje dobrovolniky, prevazne mlade lidi z USA, kteri delaji turistum pruvodce na ruzne zajimave vylety a aktivity a z vydelanych penez (po odecteni nakladu) financuji zdejsi skoly a zarizeni pro chude a opustene deti. Ocividne to delaji velmi dobre, protoze turiste se k nim jenom hrnou, mistni lide je maji velmi radi a kdyz jsme se zde stavili na informacni schuzku, pribehla k nam malinkata holcicka a kazdeho nas vrele objimala kolem nohy...

Ale zpet k vyletu. Rano jsme vyplnili prihlasku, ktera nas trosku vydesila, kdyz jsme v ni vyplnovali, jake mame veskere choroby, alergie ci bolistky, jak nejvyse jsme v zivote byli, jak dlouho se v Xele aklimatizujeme, zda mame uzavrene dostatecne pojisteni ci koho maji kontaktovat v pripade, ze se neco stane. Odpoledne pak nasledovala rozprava, kde jsme zaplatili za vyslap (400Q za osobu), vsichni jsme se predstavili, dostali jsme potrebne informace a hlavne pridel veci, ktere musime nahoru svepomoci vynest. Nasi skupinu tvorilo 10 lidi (2x Cesko, 2xAnglie, 1x Izrael, 1*Spaneslko, 3*Svedsko a 1*USA) plus dva pruvodci z USA Tommy a Jane. V cene vyletu jsme dostali zapujcene i teple (ale take obrovske a tezke) spacaky, kdo chtel i teple obleceni. Do sveho batohu jsem krome svych a zapujcenych veci a 5 litru vody vyfasoval take jeden stan a fazole a nejake omacky do spolecneho jidla. Martinka nesla navic tycky od dalsiho stanu a arasidove maslo. Jini pak nesli hrnec, testoviny, sladkosti, zeleninu a dalsi jidlo. Ze zasadnich informaci si pamatuju jen to, ze je to nahoru pekna fuska, ceka nas prevyseni pres 1300 metru s cilem na vrcholu Tajumulca 4220 m.n.m a ze je nahore v noci pod nulou.

Nas vylet zacal v pet rano, kam se postupne s mensim zpozdenim dostavili vsichni. Kazdy mel na zadech obrovskou krosnu, my s Martinkou jeste navic dalsi batohy a igelitku s ostatnimi vecmi, protoze jsme meli v planu rovnou z Tajumulca pokracovat v nasem putovani dal k jezeru Atitlan. V 5:30 pro nas dorazil "taxik" v podobe stareho pickupu. Vsichni jsme si nalezli i s batohy na korbu auta a drzice se promrzlyma rukama zelezne konstrukce vyrazili jsme smer autobusove nadrazi. Po peti minutach jizdy jsme si nastesti vsimli utikajici silulety s krosnou pokrikujici a mavajici na nase auto. Z neho se nakonec vyklubal udychany a upoceny posledni clen nasi vypravy, ktereho jsme omylem zapomneli u naseho hostelu. Kdyz jsme ho k nam nalozili, uz jsme bez problemu dorazili k autobusaku, kde jsme se naskladali do jednoho chicken-busu a vyrazili na severozapad. Po dvou hodinach cesty jsme dorazili do mestecka San Marcos, kde jsme si dali snidani a ja s Martinkou uschovali prebytecne veci (ktere jsme nechteli tahat na sopku) do skladu s obuvi. Po snidani jsme nasedli na dalsi chicken bus ktery, nas po cca hodine jizdy vyhodil v zatacce pod sopkou.

Pocatecni bod nasi tury byl cca 2900 metru nad morem a dnes nas cekal vyslap do 4000. Venku byla zima, sopka se skryvala v mracich. Ne nadarmo jeji nazev Tajumulco znamena v mayskem nareci Matka oblaku. Nasadili jsme krosny na zada a vydali se vstric mlze a nekonecnemu stoupani. Nikdy bych neveril, jak obtizny je kazdy krok do kopce s cca 15ti kily na zadech v teto nadmorske vysce. Pri kazdem nadechu jsem myslel, ze se mi plice roztrhnou, ale i tak to telu s kyslikem nestacilo. Sourali jsme se jen co noha nohu mine a kazdych 500 metru delali prestavky na vydychani. Radost mi delalo, ze jsme s Martinkou nebyli nejpomalejsi clenove vypravy, ale jeste se za nami sourali 2-3 dalsi lide. Na kazde prestavce nam pruvodci vypraveli neco zajimaveho, rozdavali nam ruzne sladkosti a hlavne opakovali, at hodne pijeme, abychom nedostali vyskovou nemoc. Nakonec cesta ubehla prekvapive rychle a jeste pred setmenim jsme byli v "kempu" cca 250 metru pod vrcholem sopky. Postavili jsme stany, improvizovanou kuchyni a hned na sebe navlekli veskere obleceni, ktere jsme meli k dispozici. Asi dve hodinky po nas do kempu dorazila i dalsi vyprva, ktere veskere vybaveni vynesli 4 konici.

Okoli bylo porad v mlze a mracich a obcas dokonce poprchavalo, takze jsme ani nevyrazili podivat se na zapad slunce. Pred veceri jsme dostali na zahrati horkou cokoladu a pak uz jsme se vrhli na uvarene testoviny. Nasi celovecerni zabavou se pak stal pokus o rozdelani ohne. Snazili jsme se asi tri hodiny, ale ohen horel jen kdyz se poctive rozfoukaval. Jakmile jsme prestali s rozfoukavanim, do deseti vterin zmizel posledni plaminek a doutnaly pouze zhave uhliky. Holt nedostatek kysliku netrapil jen nas. Ve 4 rano jsme meli v planu vstavat na zaverecny vyslap na vrchol, abychom stihli vychod slunce, takze jsme se uz v osm odebrali do teplych spacaku. S Martinkou jsme spali ve stanu pro 5 lidi s dalsimi tremi spolunoclezniky. Vzhledem ke zdejsi teplote pod bodem mrazu jsme si do spacaku zalezli ve veskerem obleceni, na nohy nasadili zalozni rukavice a jeste nohy zabalili do obalu od spacaku. Celou noc me trestila hlava, vubec se mi nedarilo usnout a kdyz se konecne zadarilo, hned me probudilo rechatni koni odvedle, takze jsem nakonec v souctu naspal odhadem necele dve hodiny.

Kolem ctvrte rano nas prisla vzbudit Jane s tim, ze se pocasi trochu umoudrilo a vyrazime na vrchol sopky. Venku byla tma, hrozna zima, poprchavalo, hlava nas trestila, ale i tak jsme plni ocekavani vyrazili ve svitu celovek zdolavat posledni vyskove metry po severni strane sopky. Necelych 250 vyskovych metru jsme zdolavali cca hodinu, ale nakonec jsme to vsichni zvladli a dobili nejvyssi bod Stredni Ameriky tesne pred vychodem slunce. Pocasi se jako zazrakem umoudriloa my pozorovali nadherny zhavy vychazejici kotouc poskytujici tolik kyzene paprsky svetla a hlavne tepla. Na jedne strane pod nami jsme videli na mexickych hranicich druhou nejvyssi sopku Tacana, na druhe Tichy ocean a primo pod vychazejicim sluncem se tycila cinna sopka Santa Maria a za ni jeji mensi jeste cinnejsi bratricek.

Abychom byli za nasi namahu dostatecne odmeneni, dokonce jsme na vlastni oci videli erupci a nasledne i dvojitou duhu. Veskera unava a promrzlost zmizela jakop mavnutim kouzelneho proutku a vsichni fotili a nataceli jako divi. Kdyz jsme se dostatecne nabazili veskere te nadhery, vidali jsme se jizni stranou sopky zpet do kempu. Tam jsme si dali snidani, sbalili stany a vyrazili jsme zpet. Snad kazdy krok bylo citit, jak se dycha lepe a lepe a nohy zase slapou jako driv. Jen ta hlava porad ne a ne prestat bolet. Od pulky cesty dokonce zacalo prazit slunicko, takze jsme postupne sundavali svrsky a dolu jsme prisli opet jen v kratkem tricku a dokonce s pripalenymi obliceji. 

Pod sopkou nas cekala zaslouzena odmena v podobe obeda a uz jsme opet sedeli v chicken busu zpet do San Marcos. Autobus jeste ani nezastavil a uz nam prehazovali batohy ze strechy na strechu druheho autobusu smerujiciho zpet do Quetzaltenanga. Vybehli jsme s Martinkou a Jane do skladu s obuvi pro zbyla nase zavazedla, ktera jsme sice v poradku dostali, ale mezitim zmizel nas autobus. Rozbehli jsme se se tedy za nim, cestou potkali Tommyho rozhazujiciho rukama a za dalsi zatackou uz dobehli i nas autobus. Upoceni jsme do nej naskocili a stastni smerovali do Xely. Tam jsme se rozloucili se zbytkem vypravy, predali jim zapujcene veci a hned presedli na bus do Panajachel - kouzelneho mestecka na brehu nejkrasnejsiho jezera Lago de Atitlan.