Ve stredu (13.11.) jsme po narocnem vyletu na Tajumulco dorazili do mestecka Panajachel, lezici na brehu jezera Lago de Atitlan. Byli jsme tak vycerpani, ze jsme jen nasli utulny hostel, zasli na rychlou veceri a hned usnuli.
Ve ctvrtek (14.11.) jsme po dlouhe dobe vstavali az za svetla, nekdy po osme hodine. K snidani jsme primo v hostelu dostali vyborna vajicka, ktera nam dodala silu a pomalu zahnala nasi bolest hlavy z pobytu nad 4000 vyskovymi metry. Po snidani jsme se vydali objevovat krasy jezera Atitlan. Jedna se o nadherne jezero uprostred hor a tri sopek. Nejdrive jsme se prepravili lodickou za 25Q na osobu do mestecka San Pedro lezici na protejsim brehu jezera. Mestecko je veskrze turisticka oblast, takze na kazdem kroku lze najit hotel, bar nebo restauraci. Vydali jsme se tedy smerem pryc z centra, abychom mohli obdivovat pobrezi jezera, kavova krovicka, plantaze buraku nebo zapadle ulicky v kopcich nad mesteckem.
Zajimave je, ze v dobe globalniho oteplovani se hladina jezera kazdorocne zveda a i tady bylo videt, ze baracky, ktere drive staly na brehu jezera jsou nyni do pulky zaplavene. Odpoledne jsme si v San Pedru dali obidek, pivecko a limonadu z cerstveho ibisku. Kdyz jsme u toho jidla, podelim se svym asi nejvetsim prekvapenim z Guatemaly. Oproti memu ocekavani a napriklad sousednimu Mexiku - zdejsi jidla temer vubec nepali. Vubec se tu nepouziva chilli, pouze vam k jidlu prinesou jakousi zelenou omacku El Picanto, kterou si muzete jidlo dle libosti dokorenit, ale s Asii ani Mexikem to tedy nelze srovnavat vubec.
Po obede jsme opet sedli na lodicku a prepravili se zpet do Panajachelu. Tady jsme chytli taxika (motorovou trikolku napadne pripominajici Tuk-tuk z Asie), ktera nas zavezla prirodni rezervace za mestem. Tady jsme za 55Q na osobu mohli podle pruvodce obdivovat kavove plantaze, opicky, vodopad a motyli farmu. Motyli "pavilon" byl zavreny, z kavove plantaze se vyklubalo par kavovych keriku, ale aspon opicky na nas cekali a predvadeli se, jak umi skakat ze stromu na strom. Nejzajimavejsi nam ale prisla celkove priroda, vysoke provazove zebriky nad protekajici rickou, vyhledy na jezero se sopkami a predevsim nadherna soukroma plazicka, ktera byla jen a jen pro nas. Tady jsme se tedy prvlekli do plavek a zaplavali si v Atitlanu s blizicim se soumrakem. Cestou zpatky na hostel jsme si objednali zitrejsi osmihodinovy presun pres pul Guatemaly na sever do Semuc Champey. Ted uz tri hodiny piseme pro vas blog, coz nas nejspis stalo veceri a pak uz se chystame na kute, protoze zitra vstavame opet v pet, abychom stihly nas shuttle v sest.
Kdyz uz jsme u toho cestovani, po Gutemale se da cestovat nekolika zpusoby. Vetsina turistu vyuziva soukrome dodavky - tzv. shuttly. Mistni lide a spravni dobrodruzi ale vyuzivaji k presunum mistni autobusy, kterym se rika chicken bus ("autobus pro kurata"). Za posledni tyden jsme jich zvladli hned 6, takze si dovolim tvrdit, ze uz o nich neco vime a zkusim o nich neco napsat.
Jedna se o vyrazene skolni autobusy z USA, ktere mistnaci premalovaly veselymi barvami a vybavili cimsi jako zahradka. Chicken bus se vyznacuje nekolika zakladnimi znaky. Zazitkem je uz nastupovani, protoze kazdy autobus ma sveho pruvodciho, ktery krome vybirani jizdneho krici ze dveri jedouciho autobusu, kam tento autobus smeruje a laka tak dalsi a dalsi spolucestujici. Pokud je potreba, neni pro nej problem za jizdy hazet zavazadla na strechu a opet slezat zpet do autobusu. Dalsim poznavacim znamenim je zbesila a rychla jizda a predjizdeni v zatackach, zkratka adrenalinovy zazitek. K chicken busu samozrejme podobne jako v jivochydni asii patri take hlasita hudba mistnich megahitu.
Tim zakladnim poznavacim rysem ale je, ze chicken bus nikdy neni tak plny, aby se do nej jeste nekdo nevesel. V autobuse se v jedne rade nachazi dve sedacky po dvou mistech a mezi nimi uzka ulicka. V beznem chicken busu sedi na jedne dvojsedacce typicky 3, ale nekdy az 5 lidi a dalsi desitky lidi se pak tisni v stojici v ulicce. Zajimave je, ze timto dopravnim prostredkem jezdi uplne vsichni, takze tu potkate lidi ciste a navonene s notebookem v ruce, pres matku se tremi detmi a ctyrmi desetikilovymi pytli se zakladnimi potravinami, babicky v mayskych krojich az po spinaveho smradlaveho typka s machetou v ruce. Jizda chicken busem je tak vzdycky uzasna loterie, kdy nikdy nevite, kdo si k vam na sedacku jeste prisedne, prestoze byste na prvni pohled rekli, ze uz ani neni kam si prisednout. Zazili jsem vcelku prijemnou jizdu s krasnou navonenou mayskou slecnou nebo roztomilymi detmi. Zato se mi velmi ulevilo, kdyz si uz o sedacku prede mne sedla starsi pani s rukou posetou krvavymi vredy, ketre si jeste nasledne zacala nipat a mackat. Radost me ale presla hned v dalsim buse, kdy si prave vedle me sedl jakysi spinavy smradlavy dedula s machetou a cestu si pro zmenu kratil stouranim se v uchu, vytrhavanim si vousu a drolenim jich vedle sebe - tedy na me.
Zkratka a dobre, cestovani chcicken busem je zazitek k nezaplaceni. Jen doufam, ze si to ted par dni zas nebudeme muset zopakovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat