V patek (15.11.) jsme vstavali opet uz v pul seste, zabalili vsechny veci, nafasovali sandwich misto snidane a za 10 minut sest jiz stepovali pred hostelem a ocekavali nas shuttle do Semuc Champey. Uz nas ani moc neprekvapilo, ze dorazil o pul hodiny pozdeji, o to vice prekvapeni jsme byli, ze jsme meli cely mikrobus jen pro sebe. To se ale po dvou hodinach pestre jizdy po silnici, hlinene ceste i brodem reky zmenilo, kdyz nas pan ridic vyhodil v Antigue s tim, at si prestoupime do jineho mikrobusu. Tady uz jsme se mohli mackat, jak jsme zvykli a vyrazili jsme na dalsich 6 hodin naseho presunu na sever guatemaly. Posledni hodina byla obzvlast zazivna, kdy mikrobus nadskakoval na hlineno blatovo kamenite ceste a my tak radne promasirovali nase rozlamana tela po predchozich sedmi hodinach cestovani v neprirozene poloze.
Ridic nas vyhodil v mestecku Laquin, kde nas predal do dobrych rukou jakehosi mladika, ktery nas mel dopravit do naseho hostelu Utopia tesne pred zacatkem Semuc Champey. Mladik nas zavedl do mistniho baru s tim, ze pro nas prijede auto za 15 minut, at si zatim objedname drink. Ze ctvrt hodiny byly nakonec hodiny skoro dve a z jednoho drinku 3 a venku se mezitim setmelo. Cekani nam ale celkem uteklo pri sledovani vyuky nejakeho mistniho tance. Nase prilis nizka hladinka nam ale nedovolila se k vyuce pridat.
Auto, ktere pro nas prijelo byl ve skutecnosti nakladacek, ktery nabral na korbu nas a jeste jeden spanelsky par a mohl zacit nejvetsi zazitek dne. Nakladacek se rozjel do tmy po ceste, ktera s klidnym svedomim mohla slouzit jako tankodrom pro nejnarocnejsi. Auto doslova skakalo sem a tam a my snim. Vcelku brzy jsme pochopili, ze vsede cestu nestravime a tak jsme se vsichni postavili, krecovite drzeli zelezne konstrukce na korbe auta a snazili se nejak vyrovnavat narazy a uhybat vetvim nad nami. O tom, jak se nam to stridave darilo a nedarilo svedci jak modriny na nasem tele tak fakt, ze jsme vsichni zivi. Cestou jsme aspon meli spoustu prilezitosti se seznamit s nasimi spanelskymi spolucestujicimi, ze kterych se vyklubal sympaticky par, se kterym jsme stravili i pristi dva vecery. Po hodine hopsani jsme konecne dorazili na misto urceni a byli jsme radi, ze myslenka na nas hostel nebyla jen bohapusta utopie.
Eco Hotel Utopia, jak se nas hostel celym jmenem nazyval, je utulne mistecko nad krasnou rickou, uprostred kopcu, palem a plantazi kavy a kakaa. Samotny hostel je cely dreveny a nabizi ubytovani na terase na postelych ci v hamakach (houpacich sitich) s vyhledem na nebe i do sireho kraje, zachody ve svetle svicek, studenou sprchu a vegetarianskou kuchyni. Ubytovali jsme se v hamakach, objednali si vegetarianskou veceri (v menicku je kazdy den jen jedna vegetarianska snidane a jedna vegetarianska vecere) a pivecko, usadili se na terasu a kochali se vyhledem na nadhernou prirodu pod pokryvkou noci. Vecere byla kupodivu opravdu vyborna, obzvlaste cockovy quiche mi prisel k chuti. Kolem desate nas ale prepadla unava z dlouhe cesty a tak jsme zalezli do hopacich sitich a snazili se usnout. Martinka jako vzdy usnula drive, nez se ji dovrela vicka, a ja se snazil poprat s neprirozenou polohou tela v hamace. Pro rozlamane telo z mikrobusu to nebyl uplne komfortni zazitek, ale nakonec jsem se s tim nejak popral.
V sobotu (16.11.) nas probudilo svetlo azpev ptaku uz kolem sedme hodiny, ale vydrzeli jsme se pohupovat v nasich sitich az skoro do pul devate. Vegetarianska snidane se skladala z jakesi vajickove omelety utopene v jakem si zeleninovem vyvaru obohacena o nachos a jakesi placky s rajcaty. Mno uz jsem mel i lepsi veci, ale kdyz neni vybranou, clovek se olizuje i nad timto. Po snidani jsme si zamluvili zitrejsi transport do Flores a vyrazili jsme na vlastni pest do kopcu Semuc Champey. Jedna se o prirodni rezervaci, ktera je znama svymi jeskynemi, podzemni rekou a prirodni soustavou nekolika jezirek, ktere jsou uplnym rajem pro koupani uprosred nadherne divoke prirody. Slunicko nam moc nepralo, ale zdolovani kopcu nas zahralo dostatecne az k potuckum potu. V Semuc Champey jsme se vyskrabali na vyhlidku nad celym udolim a tak jsme mohli z vysky obdivovat jezirka i zarostle zelene strane. Jak znas lil pot a videli jsme tu nadheru, hned jsme pospichali dolu, uz abychom se mohli ponorit do te pruzracne ciste vody. Ta nas nemile prekvapila svou nizkou teplotou, ale na oplatku velmi mile svymi rybickami, ktere se hrnuli nam okusovat nase chodidla. Zadarmo jsme si tak mohli dopravat prirodni peeling, za ktery lide v Praze plati tezke prachy a jeste se musi nechat ocumovat za vylohou od kolemjdoucich turistu. Po hodine a pul cachtani uz jsme ale opet pospichali na prohlidku jeskyni, kterou jsme meli domluvenou od dvou odpoledne.
Do jeskyne jsme vstupovali jen v plavkach a sandalic, s celovkou na hlave a zapalenou svickou v ruce. Prohlidka trvala necele dve hodinky a byla naprosto uzasna. Chvilkama jsme se brodili za svitu svicek po pas ve vode, pak lezli po zebrikach, plavali s rukou se svickou nad vodou, skakali ze skaly kamsi do tmy, splhali vodopadem... Zkratka nepopsatelny, ale opravdu nevsedni a dobrodruzny zazitek. Po uspesnem opusteni jeskyni jsme si dali drobny obidek a vrhli se do reky na tubing. Jednalo se o splouvani perejnate reky na gumovych dusich. Plavba trvala pres hodinu a chvilkama dosahovaly pereje dle meho odhadu krasne WWII. Tezke useky s nama ale pruvodce projel spojene ve "vlacku" a bravurne zvladal vyhybat se kamenum. Jedina skoda byla, ze uz zapadalo slunce, takze se do nas pustili nejdrive komari a pak i poradna zima. Ac se Martinka zprvu hodne bala, nakonec jsme dopluli az pred nas hostel Utopia, aniz by se utopila. Promrzli z reky jsme si dali jeste studenou sprchu pri svickach a jakesi vegetarianske testoviny s rajcaty. Po veceri jsme si jeste nechali vysvetlit a ukazat tajemstvi vyroby cokolady a znaveni padli do hamaku, kde jsem se tentokrat kupodivu i vyborne vyspal.
V nedeli (17.11.) jsme vstavali v pul sedme, dali si rychly cajik a uz jsme opet nadskakovali na nasem znamem tankodromu. Liquinu jsme opet prestoupili na microbus a uzivali dalsi celodenni presun, tentokrat az na uplny sever Guatemaly do mestecka Flores uprostred El Petenskeho pralesa pobliz hranic s Mexicem a Belize. Za zminku stoji fakt, ze jsme za jizdenku chteli v Utopii 225Q, coz bylo o 50Q vice nez primo v Semuc Champey. Rozdil ceny vysvetlovali tim, ze jezdi se spolehlivym prepravcem, ktery nikdy nezklame, je pohodlny a nepreplnuje mikrobusy. O to usmevnejsi nam prislo, kdyz do naseho mikrobusu pro 13 cestujicich ridic rval uz 17teho turistu na malou drevenou stolicku, kterou sundal ze strechy a vpasiroval ji do ulicky mezi ostatni sedacky.
Ale zpet na sever. El Peten je druhy nejvetsi prales americkeho kontinentu, jen se narozdil od toho Amazonskeho nekaci, protoze se jedna o narodni park, na ktery jsou Guatemalci pysni. Uprostred parku se nachazi nekolik mayskych pamatek a mezi nimi i Tikal - nejrozsahlejsi maysky komplex na svete vubec. Pro objevovani teto oblasti jsme si vybrali mestecko Flores, ktere lezi na ostrove uprostred posvatneho jezera Itza a jedna se o mesteckou opravdu kouzelne. Hned po prijezdu jsme se ubytovali v prumernem hostelu se sice plesnivymi zdmi, ale zas teplou vodou, zamluvili jsme zitrejsi vylet do Tikalu a vydali se po jezernim nabrezi objevovat Flores. Poprve jsme po setmeni vyrazili jen v tilku a krataskach, protoze toploty jsou tu konecne dle ocekavani tropicke a poprve jsme take ve velkem zacali pouzivat repelenty, protoze komari jsou tu velmi ziznivi. Vecer jsme zakoncili veceri a drinkem ve skybaru - na strese tripatroveho domu s perfektnim vyhledem na jezero.
V pondeli (18.11.) jsme v sest rano nasedli na standardne zpozdeny shuttle a vydali se do Tikalu. Vstupenka stoji 150Q za osobu, ale stoji to za to. Mayske komplexy se nachazi uprostred pralesa, takz ejsme cestou potkali opicky, jakesy kockovite selmy, krocany, spoustu barevnych ptaku, ale take velmi agresivni mravence, pred kterymi jsme museli dokonce utikat. Pyramidy jsou tu stare cca od 700let pred nasim letopoctem az po 700 let naseho letopoctu. Nejvyssi pyramida meri 65 metru a az do kolonizace Ameriky Evropany byla druhou nejvyssi stavbou na americkem kontinentu. Z teto pyramidy je krasny vyhled na okolni namesticka a chramy.
Zajimavosti Tikalu je, ze se ve sve dobe jednalo o nejrozsahlejsi Mayske kralovstvi s vlivem po cele stredni americe, cehoz dosahlo tim, ze jako prvni uplatnilo vojenskou strategii boje zdalky - vyuzilo lucistniky a vrhace kopi. Toto se povedlo generalu "Velka Jaguari tlapa". Nekdy sedmem stoleti ale bylo kralovstvi porazeno kralem "Vodou" ze sousediho mayskeho kralovstvi Caracol lezici v dnesnim Belize, ale o sto let pozdeji svuj vliv ziskalo zpet pote, co ve velkem boji zvitezil opet Tikalsky kral se jemnem "Cokolada". Tolik k historii.
Po navratu do Flores jsme se prepravili lodickou na protejsi breh jezera do San Miguelu, kde lezi zbytky posledniho mayskeho hlavniho mesta pred uplnou porazkou Spanely. Odtud jsme se vyskrabali na vyhlidku svyhledem na cele jezero Itza a slezli zpet dolu na malou plazicku, kde jsme se svlazili a vykoupali. Vzhledem k mistni teplote vody ale o moc velkem svlazeni nemuze byt rec. Na plazi jsme premluvili mistni lidi, ze nas zadarmo odvezli lodickou zpet az pred nas hotel. Za usetrene penize jsme si tak mohli zajit na drazsi veceri. kde jsme si dali cerstve ryby (Pescada Blanca) dnes vylovene z jezera. Kdyz k tomu pripoctu i polevku a nejake ty koktejly, byla to asi nejlepsi vecere, kterou jsme zatim v Guatemale meli.
Posledni dnesni zazitek je finalni zmar nad shanenim znamek na pohledy. Prestoze v Guatemale sezenete pohledy na kazdem trzisti, znamky tady asi proste neexistuji. Uz jsme je shaneli ve ctyrech ruznych mestech, na spouste mist, vcetne turistickych informaci, zasilkove sluzby, hotelu a trech post, ale bud o nich vubec neslyseli nebo je nemaji nebo je budou mit az Manana. Timto jsme zlomili nad guatemalskymi postami hul a zkusime pohldy poslat z Belize, kam se presouvame zitra.
Žádné komentáře:
Okomentovat