Jak jsem jiz psal, behem pondelka jsme si zajistili vylet na nejvyssi bod Stredni Ameriky u predem z CR vyhlidnute spolecnosti Quetzaltrekkers. Tato spolecnost zdruzuje dobrovolniky, prevazne mlade lidi z USA, kteri delaji turistum pruvodce na ruzne zajimave vylety a aktivity a z vydelanych penez (po odecteni nakladu) financuji zdejsi skoly a zarizeni pro chude a opustene deti. Ocividne to delaji velmi dobre, protoze turiste se k nim jenom hrnou, mistni lide je maji velmi radi a kdyz jsme se zde stavili na informacni schuzku, pribehla k nam malinkata holcicka a kazdeho nas vrele objimala kolem nohy...
Ale zpet k vyletu. Rano jsme vyplnili prihlasku, ktera nas trosku vydesila, kdyz jsme v ni vyplnovali, jake mame veskere choroby, alergie ci bolistky, jak nejvyse jsme v zivote byli, jak dlouho se v Xele aklimatizujeme, zda mame uzavrene dostatecne pojisteni ci koho maji kontaktovat v pripade, ze se neco stane. Odpoledne pak nasledovala rozprava, kde jsme zaplatili za vyslap (400Q za osobu), vsichni jsme se predstavili, dostali jsme potrebne informace a hlavne pridel veci, ktere musime nahoru svepomoci vynest. Nasi skupinu tvorilo 10 lidi (2x Cesko, 2xAnglie, 1x Izrael, 1*Spaneslko, 3*Svedsko a 1*USA) plus dva pruvodci z USA Tommy a Jane. V cene vyletu jsme dostali zapujcene i teple (ale take obrovske a tezke) spacaky, kdo chtel i teple obleceni. Do sveho batohu jsem krome svych a zapujcenych veci a 5 litru vody vyfasoval take jeden stan a fazole a nejake omacky do spolecneho jidla. Martinka nesla navic tycky od dalsiho stanu a arasidove maslo. Jini pak nesli hrnec, testoviny, sladkosti, zeleninu a dalsi jidlo. Ze zasadnich informaci si pamatuju jen to, ze je to nahoru pekna fuska, ceka nas prevyseni pres 1300 metru s cilem na vrcholu Tajumulca 4220 m.n.m a ze je nahore v noci pod nulou.
Nas vylet zacal v pet rano, kam se postupne s mensim zpozdenim dostavili vsichni. Kazdy mel na zadech obrovskou krosnu, my s Martinkou jeste navic dalsi batohy a igelitku s ostatnimi vecmi, protoze jsme meli v planu rovnou z Tajumulca pokracovat v nasem putovani dal k jezeru Atitlan. V 5:30 pro nas dorazil "taxik" v podobe stareho pickupu. Vsichni jsme si nalezli i s batohy na korbu auta a drzice se promrzlyma rukama zelezne konstrukce vyrazili jsme smer autobusove nadrazi. Po peti minutach jizdy jsme si nastesti vsimli utikajici silulety s krosnou pokrikujici a mavajici na nase auto. Z neho se nakonec vyklubal udychany a upoceny posledni clen nasi vypravy, ktereho jsme omylem zapomneli u naseho hostelu. Kdyz jsme ho k nam nalozili, uz jsme bez problemu dorazili k autobusaku, kde jsme se naskladali do jednoho chicken-busu a vyrazili na severozapad. Po dvou hodinach cesty jsme dorazili do mestecka San Marcos, kde jsme si dali snidani a ja s Martinkou uschovali prebytecne veci (ktere jsme nechteli tahat na sopku) do skladu s obuvi. Po snidani jsme nasedli na dalsi chicken bus ktery, nas po cca hodine jizdy vyhodil v zatacce pod sopkou.
Pocatecni bod nasi tury byl cca 2900 metru nad morem a dnes nas cekal vyslap do 4000. Venku byla zima, sopka se skryvala v mracich. Ne nadarmo jeji nazev Tajumulco znamena v mayskem nareci Matka oblaku. Nasadili jsme krosny na zada a vydali se vstric mlze a nekonecnemu stoupani. Nikdy bych neveril, jak obtizny je kazdy krok do kopce s cca 15ti kily na zadech v teto nadmorske vysce. Pri kazdem nadechu jsem myslel, ze se mi plice roztrhnou, ale i tak to telu s kyslikem nestacilo. Sourali jsme se jen co noha nohu mine a kazdych 500 metru delali prestavky na vydychani. Radost mi delalo, ze jsme s Martinkou nebyli nejpomalejsi clenove vypravy, ale jeste se za nami sourali 2-3 dalsi lide. Na kazde prestavce nam pruvodci vypraveli neco zajimaveho, rozdavali nam ruzne sladkosti a hlavne opakovali, at hodne pijeme, abychom nedostali vyskovou nemoc. Nakonec cesta ubehla prekvapive rychle a jeste pred setmenim jsme byli v "kempu" cca 250 metru pod vrcholem sopky. Postavili jsme stany, improvizovanou kuchyni a hned na sebe navlekli veskere obleceni, ktere jsme meli k dispozici. Asi dve hodinky po nas do kempu dorazila i dalsi vyprva, ktere veskere vybaveni vynesli 4 konici.
Okoli bylo porad v mlze a mracich a obcas dokonce poprchavalo, takze jsme ani nevyrazili podivat se na zapad slunce. Pred veceri jsme dostali na zahrati horkou cokoladu a pak uz jsme se vrhli na uvarene testoviny. Nasi celovecerni zabavou se pak stal pokus o rozdelani ohne. Snazili jsme se asi tri hodiny, ale ohen horel jen kdyz se poctive rozfoukaval. Jakmile jsme prestali s rozfoukavanim, do deseti vterin zmizel posledni plaminek a doutnaly pouze zhave uhliky. Holt nedostatek kysliku netrapil jen nas. Ve 4 rano jsme meli v planu vstavat na zaverecny vyslap na vrchol, abychom stihli vychod slunce, takze jsme se uz v osm odebrali do teplych spacaku. S Martinkou jsme spali ve stanu pro 5 lidi s dalsimi tremi spolunoclezniky. Vzhledem ke zdejsi teplote pod bodem mrazu jsme si do spacaku zalezli ve
veskerem obleceni, na nohy nasadili zalozni rukavice a jeste nohy
zabalili do obalu od spacaku. Celou noc me trestila hlava, vubec se mi nedarilo usnout a kdyz se konecne zadarilo, hned me probudilo rechatni koni odvedle, takze jsem nakonec v souctu naspal odhadem necele dve hodiny.
Kolem ctvrte rano nas prisla vzbudit Jane s tim, ze se pocasi trochu umoudrilo a vyrazime na vrchol sopky. Venku byla tma, hrozna zima, poprchavalo, hlava nas trestila, ale i tak jsme plni ocekavani vyrazili ve svitu celovek zdolavat posledni vyskove metry po severni strane sopky. Necelych 250 vyskovych metru jsme zdolavali cca hodinu, ale nakonec jsme to vsichni zvladli a dobili nejvyssi bod Stredni Ameriky tesne pred vychodem slunce. Pocasi se jako zazrakem umoudriloa my pozorovali nadherny zhavy vychazejici kotouc poskytujici tolik kyzene paprsky svetla a hlavne tepla. Na jedne strane pod nami jsme videli na mexickych hranicich druhou nejvyssi sopku Tacana, na druhe Tichy ocean a primo pod vychazejicim sluncem se tycila cinna sopka Santa Maria a za ni jeji mensi jeste cinnejsi bratricek.
Abychom byli za nasi namahu dostatecne odmeneni, dokonce jsme na vlastni oci videli erupci a nasledne i dvojitou duhu. Veskera unava a promrzlost zmizela jakop mavnutim kouzelneho proutku a vsichni fotili a nataceli jako divi. Kdyz jsme se dostatecne nabazili veskere te nadhery, vidali jsme se jizni stranou sopky zpet do kempu. Tam jsme si dali snidani, sbalili stany a vyrazili jsme zpet. Snad kazdy krok bylo citit, jak se dycha lepe a lepe a nohy zase slapou jako driv. Jen ta hlava porad ne a ne prestat bolet. Od pulky cesty dokonce zacalo prazit slunicko, takze jsme postupne sundavali svrsky a dolu jsme prisli opet jen v kratkem tricku a dokonce s pripalenymi obliceji.
Pod sopkou nas cekala zaslouzena odmena v podobe obeda a uz jsme opet sedeli v chicken busu zpet do San Marcos. Autobus jeste ani nezastavil a uz nam prehazovali batohy ze strechy na strechu druheho autobusu smerujiciho zpet do Quetzaltenanga. Vybehli jsme s Martinkou a Jane do skladu s obuvi pro zbyla nase zavazedla, ktera jsme sice v poradku dostali, ale mezitim zmizel nas autobus. Rozbehli jsme se se tedy za nim, cestou potkali Tommyho rozhazujiciho rukama a za dalsi zatackou uz dobehli i nas autobus. Upoceni jsme do nej naskocili a stastni smerovali do Xely. Tam jsme se rozloucili se zbytkem vypravy, predali jim zapujcene veci a hned presedli na bus do Panajachel - kouzelneho mestecka na brehu nejkrasnejsiho jezera Lago de Atitlan.
Žádné komentáře:
Okomentovat