V utery (19.11.) jsme opet vstavali pred sestou,zabaili si vsechny veci a vyrazili vstric Belize. Ranni Flores se teprve probouzel k zivotu. Po chvili se nam podarilo stopnout mistni tuk-tuk, ktery nas hodil na bus terminal. Jeste ze jsme se byli den predem podivat, odkud nam to jede, protoze uz nas chtel zavezt nekam jinam. Po Flores a prilehlem mestecku Santa Elena jezdi tuk-tuky za jednotnou sazbu 5Q na osobu bez ohledu na delku jizdy. Na miste jsme meli pro zmenu problem s penezi. Taxikar naivne predpokladal,ze vsichni budou mit presne na zaplaceni a na nasi padesatku nemel nazpatek. Rozmenit se mi nepodarilo ani na mistnim trzisti,kde jsem chtel koupit svacinu na cestu. K nasemu stesti zrovna kolem projizdel mikrobus smerujici do Melchoru - na hranice Belize. Stopli jsme ho, zaplatili cestu predem a tak ziskali i penize pro jiz znacne nervozniho tuktukare. Verejny mikrobus byl o poznani pohodlnejsi nez klasicky chicken bus, takze cesta nam utekla celkem rychle. V Melchoru se na nas hned vrhlo nekolik typku s nabidkou vymeny guatemalskych quetzalu za belizske dolary za vcelku nevyhodny kurz, protoze v Belize uz tato vymena mozna neni. Jelikoz se budeme do Guatemaly vracet, vymenili jsme si jen za americke dolary. Belizsky dolar ma fixovanou hodnotu vuci americkemu dolaru 2 ku 1,takze si dealeri ani nevydelali. Dali jsme si posledni guatemalskou snidani a vyrazili pres most pres hranicni reku Mopan. Na hranicich po nas chteli neexistujici vystupni po(u)platek 20Q, ale po dlouhem cekani ve fronte jsme nemeli silu se hadat a tak jsme zaplatili.
Do Belize jsme se dostali bez problemu a uplatku. Na hranicich jsme si spolecne s jednim Nemcem vzali taxik do nejblizsiho mestecka Benque, odkud uz jezdi busy do zbytku Belize. Puvodne jsme chteli zustat 3 noci ve strednim Belize v mestecku San Ignacio. Tady jsme chteli navstivit mistni mayske pamatky a prozkoumat nedaleke jeskyne a podzemni ricku na kanoy. Zjistili jsme ale, ze po dvou tydnech vytrvalych destu trapi San Ignacio povodne a vetsina pamatek a atrakci je tak zavrena. (Pozdeji jsme dokonce v radiu slyseli, ze tam maji problemy se zasobovanim a pitnou vodou) 19.11. je take statni svatek Garifuna a ve meste Dandriga jsou k teto prilezitosti velke slavnosti plne jidla,tance a bubnovani. Rozhodli jsme se tedy San Ignacio vynechat a presunout se rovnou ke Karibskemu mori do Dandrigy. Presun s jednim prestupem trval cca 5 hodin.
Zmena zeme s sebou prinesla take velkou zmenu kultury. Misto malych mexikancu s macetou jsou tu najednou kolem vas obrovsti svalnati cernosi ala Michael Jordan nebo barevni dredati pseudojamajcani ve stylu Boba Marleyho. Misto utlych mayskych dedecku tu potkate sedive kudrnate sympataky ala Morgan Freemen. Na drubou stranu sympaticke mayske zeny tu vystridaly doslova tezkotonazni velryby, ktere by guatemalskem chicken busu zabraly celou dvojsedacku i s ulickou. Se sebevedomim jim vlastnim pak nosi na sobe prevazne prilehave elastacky nebo barevne sitovane kratasky. Asi neni nahodou, ze v obchodech s oblecenim (videli jsme dva) maji figuriny velke pozadi a jsou natoceny prave jim do ulice. Deticky jsou tu stejne roztomile jako v Guatemale, mozna jeste o chlup vice. Nosi zarive barevne obleceni, holcicky maji krasne copanky a barevne modni doplnky. Autobusy tu maji prevazne take americkou skolni historii,ale kazdy cestujici tu ma svoji sedacku nebo zustane stat v ulicce. Byli jsme i svedky toho,jak holcicka bez jakehokoliv povsimnuti okoli zvraci na zem pod sedacku, ale to se muze stat kazdemu. Vsude hraje vesela bubinkova budba (pry "Punta punta") a na autobusech, zdech ci trickach jsou ruzna optimisticka zivotni moudra. Uredni reci je tu anglictina, ale za svuj matersky jazyk jej pouziva jen 4% obyvatel. Krome mensinovych jazyku garifuna, maystina a spanelstina tu vetsina lidi pouziva kreolstinu - jakysi paskvil vychazejici z anglictiny, kteremu ale neni skoro rozumet. Zmena zeme s sebou prinesla i zmenu cen. Nejlevnejsi kamrlik pro dva se pohybuje od 40 do 60 B$, priplatek za koupelnu v pokoji cca 60-80B$ a za klimatizaci dalsich 30B$. Za celodenni vylet se tu bezne plati cca 160B$,pivo (0,285l) je za 4B$,bezna vecere cca za 20B$.
V Dandrize jsme se ubytovali do nejlevnejsiho kamrliku a celi nedockavi pospichali k mori. Nase nadseni z koupani nas preslo, kdyz jsme spatrili uplne hnedou vodu. Vydali jsme se tedy obdivovat krasy mesta a festivalu. Dnes byl narodni svatek dne zalozeni prvnich Garifuna osad. Garifuna je narodnostni mensina zijici na jiznim pobrezi. Jedna se o potomky africkych otroku a navrativsich se cernochu z Hondurasu,kam je kdysi deportovali britove. Festival se mel dle pruvodce vyznacovat spoustou bubnovacich vystoupeni, tancem a pestrou nabidkou garifuna tradicniho jidla. Ukazalo se ale, ze vsichni slavili v predvecer narodniho svatku,takze na nas jiz zbylo jen par stanku s tacos a stovky podnapilych cernochu v ulicich vcelku spinaveho mesta. Posledni nadsenci postavali a popijeli u posledni stage v jedne ulici s velkymi repraky s elektronickou hudbou. Kdyz uz jsme ztratili posledni nadeji a sli zklamani do naseho kutlochu, poslala nas postarsi recepcni pres pul mesta do jakehosi baru. Po 15ti minutach putovani zastrcenymi ulickami potme jsme opravdu dorazili do malinkateho baru pod rakosovou strechou, kde na pisecnem "podiu" bubnovali tri dredati typci,jeden zpival a postupne se pridavali z prihlizejiciho davu ruzni lide k tradicnimu garifuna tanci znazornujiciho (pouze na zaklade mebo pozorovani) namluvy a nasledne pareni divokych krocanu. K teto pozoruhodne podivane jsme si dali dve pivka a pak se nadseni alespon z tohoto maleho vitezstvi vydali cernocernou tmou do naseho kutlochu. Dluzno dodat, ze jeden garifunak dokonce vyzval Martinku ke krocanimu tanci, ale ta zbabele odmitla a uprchla.
Ve stredu (20.11.) rano jsme se vydali na na zdejsi vyhlasene trhy,abychom zjistili,ze nesahaji tem guatemalakym ani po kotniky. Dalsim pokusem o belizske poznani se stala navsteva Marie Sharp's pepper factory. Pani Sharpova nekdy v 80tych letech vyrobila svou prvni chilly omacku,vsem moc chutnala, zacala ji prodavat a dnes ma tovarnu zasobujici cele Belize a jeste vyvazi sve omacky do celeho sveta, vcetne jihovychodni Asie. Na cestu jsme se ptali mistnaku, v turisticke agenture i ve znackove prodejne Marie Sharp a vsichni nam durazne doporucili jet taxikem, protoze busem a nasledne 1 mili pesky je to prilis nebezpecne. Objednali jsme si tedy (IMO zcela zbytecne) za 60B$ taxika a za par minut dorazili do tovarny,kde se nas zdarma ujal mladicky pruvodce. Nejdrive nam dal ochutnat celou nabidku svych cca 10 druhu chilly omacek a nekolika marmelad. Omacky meli od "jemne" palivych az po extremni, ktera me i rozkuckala, az jsem se opotil a dojetim rozslzel. Nasledna ochutnavka marmelad pro me uz nemela smysl. Pruvodce nas vzal do mistnosti s linkou na lahvovani a nalepkovani omacek,10 minut nam vykladal,jak linka funguje a pak nam rekl,ze dal nas bez dlouhych rukavu a nohavic vzit z hygienickych duvodu nemuze,ze si mame pripadne zajet pro lepsi obleceni. Nechapu,ze tam nemaji nic ma pujceni, protoze jsme urcite v tech 40ti stupnovych vedrech nebyli ani prvni ani posledni turiste s timto problemem, a uz vubec nechapu, proc nam tuto informaci nemohli sdelit jiz na znackove prodejne v centru. Dalsich 60 dolacu se nam platit rozhodne nechtelo, takze jame se jste zeptali na par vsetecnych otazek,kdy jsme zjistili,ze nas pruvodce tu dela jen 2 tydny,nakoupili plny batoh chilly omacek a vyrazli zpet. Ze nas chteli okrast u placeni nas uz ani neprekvapilo. Prijemnym prekvapenim pro nas naopak bylo, kdyz jsme hned na prvni pokus sehnali postovni znamky do Evropy (jen za 0,4B$) na nase jiz skoro archivni pohledy.
Po zkusenostech s pevninskym Belize jsme se rozhodli vyuzit volnych dni ze San Ignacia na koralovem ostrove Tobacco Cayes. Lod (40B$ na osobu) nas za cca pul hodinky dovezla do uplneho raje. Malinkaty ostruvek cca 50x200 metru byl pokryt jemnym piskem, na nem kokosove palmy, jeden bar, nekolik chaloupek a vsude kolem pruzracne ciste more a koralove utesy. Nasli jsme si utulne a levne (30B$na osobu) ubytovani v chaloupce s nazvem Fairwearher hostel. Soucasti byla i kuchynka,kde jsme si mohli varit. Skoda jen,ze jsme nemeli z ceho a na ostruvku nebyl obchod. Byli jsme tak odkazani jen na jednu mistni "restauraci", ktera vzdy nabizela jen jedno jidlo (podle toho,co se ten den povedlo ulovit) za pausalni cenu 10B$ za lehky obed a 20B$ za veceri. Bohuzel jsme si predem nejak nepropocitali naklady a nasi hotovost a na ostruvku kupodivu nebyl zadny bankomat, takze jsme nemeli moc dobre vyhlidky.
Chvilkama jsme dokonce zvazovali loveni rybicek do moskitiery a nasledne grilovani na skorapkach od kokosu. Nakonec ale vsechno v poradku vyslo, hlady jsme neumreli, ochutnali jsme grilovaneho kraba, obri musle s ryzi nebo jakohosi langose plneneho mletym hovezim a zbylo i na mistni specialni drink - kokosovy rum s ananasovym dzusem. Krome opalovani a prochazek kolem ostrova jsme take snorchlovali nad koralovym utesem, kde jsme videli krasne koraly, barevne rybicky a dalsi ruznou morskou havet,vcetne jednoho delfina. Nejvetsim zazitkem pak bylo plavani s rejnoky,kteri se s nami pripluli rozloucit i pri nasem odjezdu.
Chvilkama jsme dokonce zvazovali loveni rybicek do moskitiery a nasledne grilovani na skorapkach od kokosu. Nakonec ale vsechno v poradku vyslo, hlady jsme neumreli, ochutnali jsme grilovaneho kraba, obri musle s ryzi nebo jakohosi langose plneneho mletym hovezim a zbylo i na mistni specialni drink - kokosovy rum s ananasovym dzusem. Krome opalovani a prochazek kolem ostrova jsme take snorchlovali nad koralovym utesem, kde jsme videli krasne koraly, barevne rybicky a dalsi ruznou morskou havet,vcetne jednoho delfina. Nejvetsim zazitkem pak bylo plavani s rejnoky,kteri se s nami pripluli rozloucit i pri nasem odjezdu.
Po navratu na pevninu (21.11.) jsme se presunuli o nekolik kilometru na jih do poklidneho primorskeho mestecka Hopkins. Ubytovali jsme se v doporucenem hostelu Funky Dodo a vyrazili do hlinenych ulicek mestecka. Na severnim okraji mel byt podle pruvodce vyhlaseny bar a bubnovaci centrum Laboha. To jsme po mensim usili nasli, ale bylo vsude zhasnuto a mrtvo. Po nejake dobe se odkudsi vypotacel copankaty typek s tim, ze je jeste unaveny z Garifuna oslav a dnes zadne bubnovani nebude. Urcite mame ale prijit zitra, kdy bude velke patecni bubnovani.
Patek (22.11.) jsme se tedy rozhodli stravit v Hopkinsu. Rano jsme zacali vlastnorucne uvarenymi fazolkami s volskym okem a opecenym chlebikem. Po snidani jsme se vydali k mori. Cely den bylo zatazeno s obcasnymi destovymi prehankami, vykoupat jsme se v mori ale zvladli. Po koupani jsme vyhandlovali se skupinkou kluciku cerstvy kokos za 3 baleni Lipo a posilneni svacinkou ae vydali hledat doporucenou restauraci Love on rocks vlastnenou holandskym sefkucharem, ktera jako jedina v Belize nabizi morske speciality podavane na rozpalenych kamenech. Po pulhodine marneho hledani jsme se dozvedeli, ze se restaurace prestehovala 2 km za mesto. Za dalsi pulhodinku jsme ji konecne nasli, abychom zjistili, ze otvira az v pet, tedy za dve hodiny. Vratili jsme se tedy do Hopkinsu a zasli do nahodne restaurace, ktera nas mile prekvapila garifuna specialitami "Hudutu" a "rybi caj". Oboji byla cela korenena ryba ponorena v polevce. Jedna ve vyvaru s kokosovym mlekem a bananovymi plackami, druha v zeleninovem vyvaru s ryzi. Vecer jsme celi nateseni opet vyrazili do Labohy na bubnovani, tentokrat v doprovodu 4 cernousku, z nichz jeden dokonce bubnuje v mistni skupine. Zbytek ale probihal obdobne jako vcera. Nikde nikdo, vsude tma a rozhodne dnes zadne bubnovani. No holt to asi musela byt na slavnostech poradna party! Dali jsme si tedy jen u hostelu karibsky rum s brusinkovym dzusem, piskvorkovy turnaj (9:1) a sli spat. Celou noc nas budilo bubnovani tropickeho slejvaku na plechovou strechu, ale do rana se pocasi opet trochu umoudrilo.
V sobotu (23.11.) rano jsme vyklidili nas hostel a spechali na bus v sedm rano, ktery nas hodil na krizovatku s hlavni silnici spojujici Belize city s jihem zeme. Po hodine cekani jsme si stopli express autobus z hlavniho mesta do pristavniho mesta Punta Gorda. V sobotu nase lod do Guatemaly necekane nejede v 11, ale az v jednu. Snad. Pry mame doufat. Listky se kazdopadne daji koupit, az kdyz prijede lod. K vystupni byrokracii zas pro zmenu potrebujete listek na lod. Volny cas jsme se tedy rozhodli venovat vymene prebytecnych belizskych dolaru za dolary americke. Prestoze opacnou smenu nabizeji na kazdem rohu, tato je snad nemozna. Nakonec jsme se dostali az do banky, kde nam rekli, ze pro vymenu na dolary potrebuji ukazat listek na lod, aby vedeli, ze opravdu odplouvame. Tim se kruh uzavrel a my vzdali myslenku na americke dolary. Zkusili jsme tedy jeste v bance vymenu na guatemalske quetzaly. Ty nam pry dat muzou i bez listku, ale jen ve vsedni den, ne v sobotu. Nakonec jsme tedy pochodili u nejakeho poulicniho dealera, ktery nam za lehce nevyhodny kurz quetzaly vymenil. Cestou zpet jsme jeste utratili posledni drobne a koupili 4 pomerance dohromady v prepoctu za 7 korun. Mezitim se ale opet poradne rozprselo, takze jsme se do pristavu vratili promoceni na kost. Pak uz to slo raz na raz. Prijela lod, my zaplatili 65B$ misto 50ti, protoze je sobota. Na imigracnim uradu po nas chteli jeste 37,5 B$ za kazdeho za opusteni zeme, takze nam nakonec penize ani nestacily a my museli platit jeste dolarama.
Nasim plavidlem byl ultrarychly dvoumotorovy clun, ktery mel standardni pulhodinove zpozdeni. Kdyz se v pristavu objevilo podobne plavidlo plne blondynek zabalenych do igelitovych pytlu, prislo nam to divne. Jen co se nas clun ale rozjel, razem jsme pochopili. Clun pelasil takovou rychlosti, ze mi vitr sebral slunecni bryle, ktere letely pres palubu. Studeny vitr nas mrazil az v kostech, ale nejhorsi byly kapky deste, ktere se zmenily v jehlicky bodajici do nasich odhalenych casti tela vcetne obliceju. Behem par minutek uz byli vsichni cestujici schouleni do klubicek zakryvajici se igelity nebou ruznymi kusy obleceni.
Po necele hodine plavby jsme dorazili do Livingstonu. Prosli jsme vstupni guatemalskou byrokracii, zajistili si na zitra plavbu po Rio Dulce k jezeru Lago de Izabal a ubytovali se nedaleko pristavu. V blizke internetove kavarne jsme se ujistili, ze zaviraji v devet a vyrazili na obhlidku mesta. Livingston je jakysi mix guatemalske, belizke garifuna a zapadne turisticke kultury. Prosli jsme stanky se suvenyry, navstivili hrbitov a zasli na uvitanou na guatemalskou veceri v podobe morske rybi speciality. Hned po veceri jsme spechali na internet napsat blog, ale k nasemu prekvapeni bylo uz pred osmou zavreno. Tak sem davam aspon text pres mobil, fotky doplnim pozdeji...
Cece koukam ze jeste ze jsme to san ignacio zrušili, bychom asi moc nepochodili..
OdpovědětVymazat