Indicky Himalaj 8 - Vykoupeni z veznice Leh

Po dvou promrhanych dnech zpusobenych balenim a marnym cekanim v letistni hale na letadlo, ktere neprileti, jsme se rozhodli zacit tyto ztracene dny opet aspon trosku vyuzivat. Ve ctvrtek odpoledne jsme se zmovu vyskrabali nad mesto do kralovskeho palace a tentokrat zasli za 100 rupek i na prohlidku. Krome vnitrnich prostor palace (desitky polorozpadlych mistnosti v 9ti patrech polorozpadleho palace) jsme mohli obdivovat take unikatni sbirku fotografii "Ceske Hrady" zapujcenou z Narodniho muzea CR a vystavu obrazu udajne znameho ceskeho malire Holecka. Fotek jsme napocitali asi 30, na kterych byly zachyceny Prazsky Hrad, Spliberg, narodni muzeum, zamek Jemniste, a par dalsich hradu a zamku mensiho vyznamu. Vubec jsme na druhou stranu neobjevili Karlstejn, Krivoklat, C. Krumlov nebo Hlubokou. Tech je asi pro Narodni muzeum skoda. Jeste horsi dojem jsme pak meli tez asi z 30 abstraktnich obrazu "narodniho umelce" Holecka. Obrazy "Slunecni boure", "Barva jezera Tsomoriri", "Snehova boure", "Proud reky", ... vypadaly jeden jako druhy, jako by pres kopirak od petileteho Pepicka, jen se menily barvicky podle toho, jak Pepickovi dochazely. Nadseni novymi kulturnimi zazitky jsme se jeste chteli podivat na mistni muzikalove predstaveni, ktere se udajne skoro denne hraje nedaleko Palace. Zrovna dneska ale kvuli zime bylo nahrazeno vystavou 6ti obrazu znazornujici tradicni Ladackou svatebni hostinu. Po shlednuti jednoho vzoroveho jsme se ujistili v tom, ze jsme kulturni barbari, a vyrazili jsme radeji do Internetove kavarny bojovat proti zkostnatele statni oblude zvane Air India. Napsali jsme oficialni stiznost na HQ na adresu, kterou jsme obdrzeli od manazera pobocky. Z adresy se ale vratila zprava o nemoznosti doruceni. Oficialni formular na stiznosti na jejich webu take nefunguje, tak jsme jim zaspamovali aspon Facebook, Twitter, mailovou adresu z webu a podali stiznost pres stezovaci portal spolecnosti Ashoka. Vysledek bude asi veskery zadny, ale aspon se muzeme ve volnem case realizovat a treba se nam nejakou nahodou dostane i proplaceni nejakych nakladu za cekani na letadlo.

V patek opet vstavame brzy rano, balime a spechame do pristaveneho taxiku. Pred sestou jsme na letisti, kde uz tentokrat ale panuje chaos. Fronta zoufalych lidi se tahne az daleko pred vchod letiste a s kazdym zastavivsim taxikem jeste narusta. Lide postupne prochazi security checkem a jsou rozrazovani do nekolika front podle letecke spolecnosti. Po predchozich 10ti zrusenych letech jiz mista v letistni hale absolutne nestaci a tak lide ruzne posedavaji a polehavaji vsude mozne na zemi. Jinak je ale scenar vicemene obdobny. Nas let je dvakrat odsunut, pote jsou postupne ruseny jednotlive lety vsech spolecnosti. Pouze nas let drzi a manazer spolecnosti tvrdi, ze na 99% nasel nejakeho pilota, ktery je ochotny v teto mlze s letadlem pristat. Po dalsi pulhodine je ale i nas let zrusen a pred nami je zasadni rozhodnuti, zda nadale kazdy den na letisti cekat na zazrak nebo se zkusit z Ladakhu dostat po zemi. Ze jsme prisli i o nas pobyt u more v Goa je jasne. Ted ale zaciname hrat o nas pondelni zaplaceny let do Evropy.

Silnice pres Srinagar je kvuli snehu a zaplavam uzavrena, to vime. Jeste ale zbyva posledni pozemni spojeni s civilazaci - silnice pres Manali. Celkem je to pres 1000km dlouha cesta vedouci pres nezpevnene himalajske serpentyny a zasnezena sedla ve vysce pres 5000m.n.m, ale za tri dny by to stihnout melo jit. Na nic necekame a vyrazime pro radu za Tanzinem. Taxika z letiste sdilime s mladou Francouzskou a Nemcem. Behem rozhovoru zjistime, ze maji uplne stejny problem se stejnym casovanim a nadchneme je pro nas napad. Za Teanzinem tedy uz dorazime 4. Ten obvola nekolik znamych a potvrzuje, ze cesta do Manali je prujezdna. Za 18 tisic rupek nam muze sehnat terenni auto, ktere nas tam za cca 18 hodin odveze. Z Manali je to pak dalsich 14 hodin cesty autobusem do Dili. My se pak budeme muset jeste letecky prepravit do Bombaje, kde bychom meli mit spoj do Parize. Vzhledem k predpovedi pocasi a situaci na letisti se nam tato komplikovana varianta i tak jevi jako jistejsi zpusob, jak se dostat vcas domu. Ted uz "jen" zrusit puvodni letenky. Jenze jedina pobocka Air India je na letisti a ta zavira v poledne. Nasi novi partaci rusi po mensi byrokracii svou letenku u GoAir pomoci Tenzinova mobilu pres jejich call centrum s tim, ze jim vrati vetsinu penez. Zkousime tedy take call centrum Air India. Postupne si nas na lince predavaji jako horky brambor a behem prepojovani hovor 4x spadne. Vzdy pak zacina vysvetlovani odzacatku. Air India nam slechetne nabizi, ze za zruseni letu z Lehu si nebudou uctovat pokutu, ale za sve navavujici lety nam nauctuji pokutu pres 7 tisic, coz je tretina cele ceny letenky. Po vice nez hodine hadani se nam konecne podari se s nekym (Richard?) domluvit, ze nam letenku zrusi a vrati (za nejmene 20 dni) vsechny penize. Pro jistotu vse jeste sepisujeme do mailu s odkazem na domluvu po telefonu a uvidime. Jeste nakoupime zasoby jidla a piti a zajdeme na rychly obed, kam za ochotu pozveme i Tenzina.

V patek v 16:30 se konecne loucime s Lehem a vyrazime vstric novemu dobrodruzstvi. V aute se nam sedi pohodlne, povidame si s nasimi partaky, silnice je zatim obstojna a cesta nam ubiha rychle. To bych ale v aute nesmel sedet ja, aby vse probehlo bez problemu, ze? Kratce po sedme hodine behem stoupani do prvniho vysokeho sedla nam zachrochta motor a auto zastavi. Ridic zmizi do tmy a deste, otevre kapotu a za par minut se vrati se smutnym vyrazem a slovy "Big problem!". Tohle auto uz dneska nepojede. Jsme uprostred hor, kde neni signal, je tma, lije jako z konve, okolni teplota opet rychle klesa a ja pomalu zacinam verit tomu, ze se odtud do konce tydne proste nedostaneme. Ridic jeste chvilku pobiha kolem auta a po par minutach stopuje dve projizdejici nakladni cisterny Indian Oil. Po chvili se vraci s tim, ze jestli chceme, tak nas do Manali vezmou oni a jeste nam z puvodnich penez 6 tisic (tedy tretinu) vrati. V cesku bychom asi za tmy v horach bez signalu k cizim chlapum do kamionu nelezli, krizova situace ale vyzaduje krizove reseni. Opet se tedy rozdelujeme s nasimi partaky a kazda dvojice si naskakuje do jedne cisterny. Chudak nas puvodno ridic zustava pres noc ve svem aute a rano se uvidi.

Asi si nedovedete predstavit, co to znamena sedet 22 hodin v kabine himalajske cisterny. Ja to take netusil a velmi tezko se to popisuje. Je to jako by se z vas nekdo snazil vermomoci vytrast dusi a pokracoval v tom cely den. Pod koly se strida asfaltka ve velmi spatnem stavu s hlineno-kamenitym tankodromem a obcas to vsechno okoreni bahno, reka nebo snih. Nase rychlost se pohybuje od 5ti do 25ti km v hodine a nase zkroucena tela nadskakuji v pravidelnych nekolikavterinovych intervalech nekolik centrimetru vysoko. Kdyz se zadari, neni problem se prastit hlavou o strop nad nami. Hlavu si nejde oprit, protoze v tu chvili vam ji pro pouceni kineticka energie omlati o tvrdou desku za vami. S kazdym nadskocenim take vytyka ze zavreneho kanistru pod myma nohama voda, ktera nejakym zazrakem tece primo na sedacku, takze vetsinu cesty sedim v mokru. Venku je hrozna zima (misty doslova mrzne), presto ma ridic celou cestu otevrene okno, takze my navleceni ve vsem, co mame po ruce, sedime pod dekou a tise mrzneme. 

Kolem nas je tma jako v pytli, silny dest se pravidelne strida s hustou mlhou a snezenim. Obcas neni videt na par metru, my brazdime snad popameti hlinene serpentyny, ktere bez jakehokoliv oploceni mizi ve srazu stovky metru pod nami. Nas ridic neustale ziva, neumi anglicky, ale za jizdy nam ve svem mobilu ukazuje fotky sve zeny nebo pousti oblibenou pisnicku. Ke konci nasi jizdy mi dokonce dava na ucho mobil, abych si povidal s jeho maminkou. Na palubni desce nam k tomu blikaji varovne symboly jako svetylka na vanocnim stromecku. Prvni pul hodiny je to cele silny zazitek, dalsi hodinu se to da vydrzet, ale pak uz zacina pouze ciste a nekoncici utrpeni. Zkratka takto nejak si predstavuju ocistec a s kazdou dalsi hodinou se jen sam sebe ptam, kolik hrichu jsem proboha na tomto svete jeste spachal.

Asi kazde tri az ctyri hodiny zastavujeme u nejakeho "motelu" (rozumej stan nebo mala kamenna budka) na desetiminutovou pauzu a caj, obcas i neco maleho k snedku. Po jedne takove se vratime do kabiny, ktera je upravena v luzkovem provedeni. Jeste vice se tedy zkroutime a vsichni tri tesnajici se telo na telo "ulehame" ke spanku. Po peti minutach jiz ridic zarezava jako drevorubec a ja v absolutne neusnutelne poloze zacinam odpocitavat dlouhe minuty az do doby, kdy zase pojedeme. Nastesti pauza netrva ani 3 hodiny a uz zase hopsame dal. Spolu s rozednenim se pred nami otevrou nadherne vyhledy do okoli. Vidime zasnezene horske stity, krasne vodopady, stada ovci, jaky i kone. 

Krome toho jsme ale svedky nekolika zricenych aut ze srazu serpentyn, dve z toho jsou i stejne cisterny od Indian Oil. Dalsim silnym zazitkem je kamenny zaval silnice. Jednotlivi ridici se snazi odvalit alespon velke kameny, aby bylo mozne projet. Mezitim se na ne shora cas od casu vali dalsi balvany, kterym obratne uskakuji. Pri prujezdu jednoho auta se spusti dalsi zaval a nektere balvany trefuji zboku toto nakladni auto. To to nastesti ustoji a neprevrhne se dolu ze srazu. Jeste ani nestihneme vydychat tento sok a uz mistem projizdime take. Jen o par kilometru dale pak vidime odstavenou sesrotovanou dodavku, ktere spadl balvan primo na strechu. 

Po vice nez 22 hodinach teto vzrusujici jizdy dorazime v sobotu vecer po seste hodine do Manali. Pro nase sadisticke ctenare (ze Mirko? ;-P) jeste doplnuji, ze jsme unaveni, nevyspali, celi rozlamani, me boli zada, krk, na hlave mam bouli a mirne rozseknuty nos, ale jinak jsme cestu prezili ve zdravi a jsme v poradku v cili! Rozloucime se tedy s nasimi ridici a spechame sehnat nejaky autobus. Cisterny pak pokracuji jeste par hodin dal, kde naberou naftu a vraceji se opet dva dny zpatky do Lehu. To vse aby v jedne cisterne dovezli 11 tisic litru pohonnych hmot a dalsi tyden vyrazeji znovu. Po svem zazitku musim rict, ze u me si vyslouzili velky obdiv.

V Manali zjistujeme nejblizsi rozumny spoj do Dili. Busy soukrome spolecnosti odjely nejpozdeji v pet, takze nas posilaji na verejny autobusak. Tady na posledni chvili sice stihame luzkovy autobus Volvo, ktery je ale beznadejne vyprodany. Zbyva nam tedy pockat do zitra, zaplatit si taxi nebo se svezt klasickym indickym low-cost busem, ktery vyjizdi v 18:50. Nakonec volime posledni variantu. Zajdeme si na rychle jidlo, koupime vodu do autobusu a pred sedmou vyrazime. Jedna se o stary autobus s uzkymi sedackami bez moznosti sklopeni. Zabereme si pro nas dva jednu trojsedacku a doufame, ze nikdo nepristoupi a nesedne si k nam. Hned na prvni mozne zastavce pristoupi mohutny Ind a prestoze je v autobuse spousta dalsich volnych mist, sedne si primo k nam. Z ne prilis pohodlneho 1,5 sedadla pro kazdeho se razem stalo prilis nepohodlne 0,9 sedadla. A to az tak, ze jsme hned pri nasledujici zastavce preorganizovali zasedaci poradek v autobusu pred nami a tohoto Inda se zbavili. Zbytek cesty jsme prerusovane proklimbali, az jsme po 14ti hodinach kolem desate hodiny ranni konecne dorazili do Dili. Hned pred autobusem jsme si vzali motorizovanou riksu a nechali se odvezt do turisticke oblasti u Main Bazaru. Tady jsme hned na druhy pokus sehnali slusny hotel s peknym pokojem za 1000 rupek na noc. S ulevou jsme si dali horkou sprchu a chvilecku polezeli v mekke posteli nez na zitra zaridime letenky do Bombaje a uzijeme si alespon jeden a pul pohodoveho dne. To bychom to ale nesmeli byt my a jeste k tomu v Indii.

Z telefonatu na call centrum Jet Airways se ukazalo, ze neni mozne nastoupit na nas evropsky let v Bombaji nebo Dili. Pokud jej nezapocneme v puvodne planovane Goe, automaticky nam celou letenku zrusi. Nasledovaly 2 hodiny ruznych telefonatu a zjistovani, ale nic se nam s tim udelat neoodarilo. Jediny, kdo muze zmenit pocatek naseho letu, je manazer pobocky, ale ten samozrejme neni v nedeli pritomen. Mame to zkusit na pobocce, ktera je v nedeli take zavrena, pripadne zitra, kdy uz ale v pripade neuspechu neni mozne dostat se do Goy. Takze misto relaxu vyrazime shanet letenky do Goy. Utratili jsme zbytecnych 14 tisic rupek a zitra opet brzy rano vstavame a jedeme na letiste, abychom mohli priletet na otocku do Goy a letet zpet do Bombaje a pokracovat do Evropy. A pak, ze se uz letos do Goy nepodivame... Teda doufejme. :-) Zbytek dne pak travime prochazkou po Dili, vybornou veceri a den si zprijemnime i indickou masazi hlavy u poulicniho kadernika. Tak snad se vse zacina nakonec k dobremu obracet...

Indicky Himalaj 7 - uvezneni v Indii

Po nasem predcasnem navratu z dobyti Stok Kangri nam do odletu zbyvaji dva volne dny, ktere chceme venovat relaxaci, nakupovani a louceni s mistnimi fajn lidickami. V pondeli jsme si trochu prispali a pak se vydali do mesta. Prolezli jsme spoustu obchudku se suvenyry, utratili penez, ze jsme museli vymenit nove, a objevili i skryta zakouti Lehu mimo hlavni turisticke centrum. Na veceri jsme si za odmenu zasli do trochu drazsi, ale velmi utulne restaurace Chopsticks, kterou doporucuje i Lonely planet. Pote jsme az do zaviracky sedeli v internetove kavarne a sepisovali pro vas blog ze Stok Kangri.

Lokalni restauracni zarizeni

V utery rano jsme se stavili v nasi oblibene cestovce Umasila za Tanzinem a predali mu jako darek bombonieru importovanou az z daleke Malajsie. Take jsme s nim natocili nejaka videjka, ktera jsme mu slibili sestrihat pro nove webovky jeho cestovky. Na oplatku nam zaridil na stredu v 5 rano taxika na letiste. Dale jsme koupili a predali darkovy kos plny ovoce, orisku a sladkosti nasi babicce z Haldupa guesthousu. Hezky jsme si popovidali (aspon tolik, co dovoli 50 anglickych slovicek, ktera zna), nechali jsme ji nejake nase prebytecne veci a na oplatku jsme darem dostali jakesi budhisticke rucne malovane obrazky a cajove pohosteni viz nize. Abychom se prilis nenudili, take jsme si posledni den pred odletem zahrali ruskou ruletu s nasim zaludkem. Jiz na obed jsme se stavili ve vcera objevene stylove "restauraci" v mistnackem stylu pro bezne domorodce v okrajove casti Lehu. Jedna se o malinkatou kamennou polopodzemni mistnusku s rozviklanymi lavicemi a stoly, kde vari 1-2 jidla za par supu. Pri nasem prichodu vzduchem zavirily desitky much a par mistnich domorodcu nevericne pokyvovovalo hlavou, co tu jako delame, a hned pobavene volalo majitele. S nim jsme se nejak ladacko-anglicko-rukama domluvili, ze bychom chteli dohromady jednu porci jidla, kterou nam smicha z obou jidel na jeho menicku, tedy zeleninove ryze a tibetskeho momo (neco jako zeleninove zavitky) s jakymsi vyvarem. Jidlo to bylo prekvapive docela dobre, majitel se o nas staral jako o VIP hosty a nakonec jsme zaplatili jen 80 rupek (tedy asi 30kc).

Cajovy dychanek v kuchyni o pani domaci

Dalsim nabojem do ruske rulety se stal cajovy dychanek u babicky z guesthousu. Nejdrive jsme dostali nam jiz nedobre znamy ladacky caj s cukrem, mlekem a skraloupy. Po nasi vydarene konverzaci se mi dostalo i praveho slaneho ladackeho caje - tedy bylinkoveho caje se soli, maslem z jaka,  zasypany campou (ovesnou moukou). Ani na jednom jsem si tedy nepochutnal, ale abych neurazil, hrdinsky jsem oboji dopil a nastesti se ubranil pridavku. Mezitim zacalo venku prset, ale jelikoz jsme museli ve meste vyzvednout objednana rucne vysivana tricka, vydali jsme se hustym destem na veceri. Kdyz uz jsme byli u toho zkouseni, vyzkouseli jsme take novou bufiko-restauraci Lamayuru (kupodivu taktez zminenou v Lonley planet). Mistni cisnik byl hooodne divny (blekotal cosi o tom, ze kdybychom mu jinde rekli Julley (ladacky dekuju), dostaneme facku, nacez mi do ucha poseptal "Are you ready to fuck?") a kvuli nejakemu udajnemu svatku dnes nepodavaji alkohol a maso. Z jidelniho listku jsme si tedy vybrali jakasi vegetarianska jidla, ktera se stala hrebem naseho kulinarskeho dne ala ruska ruleta. Ja jsem mel thajske curry s vajickem natvrdo, Martinka jakousi degustacni smes se tremi druhy omacek. Uz cestou z restaurace nam to v brise vrelo, pak zacalo i bolet a rano uz se mam krome prujmu chtelo i znacne zvracet. Zkratka idealni stav pro letecky presun do zapadni Indie.

Diky zachodovym radovankam jsem nedospal ani budicka v pul pate rano. Sbalili jsme batohy a batuzky a v pet rano vyrazime z naseho pokojicku. Celou noc vytrvale prselo a prsi nadale, nas objednany taxik uz ale nastesti ceka pred hostelem a pred pul sestou nas uz vysazuje na letisti, kde nas vojaci nepousti dovnitr, protoze letistni personal jeste nedorazil. V sest prichazi prvni zamestnanci letiste a i my jsme vpusteni do letistni haly. Strechou letistni haly proteka voda a personal pod vznikajici vodopady pristavuje odpadkove kose. Behem cekani na security check, check-in a nasledne letadlo vyzkousime vsechny letistni zachody, ktere jsou mimochodem dost otresne. Po rozedneni vidime nad pristavaci drahou, ze nic nevidime, potazmo vidime pouze mlhu a zacinaji zaznivat prvni pesimisticke hlasy, ze v tomto pocasi letadlo nepoleti. Nas let je odsunut o hodinu a pak o dve. V pul desate se pocasi umoudri, mlha se rozplyne a vysvitne i slunicko. Konkurencni spolecnost GoAir sve letadlo vypravuje, nase Air India ale let rusi. Nasledne na tomto malinkatem pseudoletisti zavladne neskutecny chaos. Desitky rozcilenych Indu se domahaji vypraveni noveho letadla, jini se dozaduji zaplaceni ubytovani do zitra, spousta nestatsnych cizincu resi, co udelat s navazujicimi lety do Evropy a jinych destinaci, ktere ted nestihaji. My se snazime ziskat nahradni letenky na zitra, informace, kdy mame kde byt a ziskat pripadne nejakou kompenzaci za zruseni letu. Prestoze se podobna situace v techto podminkach jiste stava pomerne casto, personal nema pripraveny zadny proces, nema odpovedi na zadne otazky a pozdeji se pred cestujicimi dokonce skryva za vojaky. Na letisti nefunguje internet ani bankomat a po poledni zacnou letiste vyklizet vojaci s tim, ze se letiste zavira. Zkratka jak tu vsichni vystizne shrnuji: "Welcome to India!" Po trech hodinach hadek a vyjednavani se nam podari dosahnout nasledujiciho:

1. na nasi letenku manazer spolecnosti napise propiskou, ze letenka plati i nasledujici den
2. na nasi letenku propiskou napise, ze mame narok na nahradu 1500 rupek na osobu, ktere nam vyplati zitra behem check-inu
3. dostaneme cislo na infolinku, kam mame v pet zavolat pro vice informaci o nasem zitrejsim letu

Pote se z letiste odebereme zpet na hostel, kde zobneme par tabletek na zaludek a jdeme dospat probdelou noc. V podvecer se stavime do cestovky, kde nam Tanzin pujci telefon pro telefonat na infolinku. Po 30 minutach pokusu se neni mozne dovolat a tak to vzdavame a objednavame si opet taxik na pet rano s tim, ze vse doresime rano na letisti. V podvecer zacina znovu prset, Martinka si dava lehkou veceri, ja drzim dietu. V osm ulehame do postele a doufame v lepsi zitrek.

Ve ctvrtek ve 4:30 zvoni budik, my balime batohy a batuzky a opoustime hostel. Taxik na nas jiz ceka a pred sestou jsme na letisti. Stojime ve fronte jako prvni, v pul sedme jsme odbaveni. O financni nahrade samozrejme pani na check-inu nic nevi. Venku je opet mlha. V sedm se odlet posouva o hodinu, pozdeji o dve a v pul jedenacte je opet zrusen. Tentokrat sve lety rusi vsechny spolecnosti. Na letisti jsou tentokrat pasazeri z dneska i vcerejska a zacina dalsi kolo chaosu. My timto prichazime o dva dny v Kasmirskem Srinagaru prezdivanem Benatky Asie a ztracime take nadeji na chytnuti dalsiho letu smerujiciho na jih Indie k mori do Goy. Tentokrat se nenechame odbit infolinkou a po dvou hodinach vyjednavani donutime hlavniho manazera, aby nam prebookoval na zitra letenku do Dili a nasledne do Goy. Nakonec se nam podari domoci se i odskodneho za vcerejsek, nicmene nic vic uz pry v zadnem pripade nedostaneme, i kdyby jsme v Lehu zustali treba dalsi tyden. V pul jedne se tedy opet jedeme z letiste ubytovat na hostel a doufame, ze zitra nam bude stesti a pocasi prat vice. Podle predpovedi pocasi to tu ma byt zle az do nedele. Kdo vi, mozna tu nakonec budeme muset i prezimovat :-(

Indicky Himalaj 6 - Vystup na Stok Kangri (6135 m.n.m)

Nas pobyt v Ladakhu se blizi ke konci, aklimatizovani jsme snad vice nez dost a tak prichazi ta prava chvile uskutecnit nas posledni vylet – vystup na 6135 m (nektere zdroje udavaji vysku 6150 m) vysokou horu Stok Kangri. Jelikoz se jiz jedna o vysku uctyhodnou, rozhodneme se tento vystup podniknout se zkusenym pruvodcem. Obchazime nekolik cestovek a nakonec nejlepsi podminky usmlouvame v nasi oblibene Umasile. Z puvodnich 15 000 rupek na osobu se dostavame na konecnych 11 500 rupek pro oba s tim, ze si poneseme na zadech vlastni stan i jidlo. V patek vecer po navratu z jezera Pangong mame prvni schuzku s nasim pruvodcem. Jmenuje se Samon, studuje v Bangalore a pres prazdniny dela jako brigadu pruvodce ve svem rodnem Ladakhu. Umi dobre anglicky, je usmevavy, pratelsky a celkove vzbuzuje duveru. Standardne se vystup na Stok Kangri porada na 4-6 dni, my se domlouvame na zrychleny vystup behem 3 dnu. Vzhledem k predpovedi velmi chladnych dnu (behem vystupu ma byt cca -10 stupnu Celsia) se jeste vydavame narychlo dokoupit nejake teple obleceni. Ja si dokupuju lehkou mikinu, Martinka druhe rukavice, termotricko a teplou mikinku.

V sobotu rano mame sraz v 7 hodin pred cestovkou. Nakoupime si jeste do ruky snidani a vyrazime taxikem do vychoziho mestecka Stok lezici ve vysce cca 3600 m.n.m. Tady se rozloucime s ridicem i majitelem cestovky, ktery s nami ochotne jel az na start treku. V 7:54 se vydavame s batohy na zadech vstric nasemu nejvyssimu dobrodruzstvi v zivote. Od prvnich metru nas doprovazi jeste mistni pejsek a jedna skupinka – mlady par z Rakouska se svym pruvodcem, kteri chteji zdolat vrchol dokonce behem dvou dnu. Zpocatku nam cesta ubiha rychle bez sebemensich problemu, vykladame si s pruvodcem i rakouskym parem. Tesne po jedenacte hodine dopoledni se dostavame do druheho vyskoveho kempu (cca 4400m.n.m), kde jsme puvodne meli v planu prenocovat. Vzhledem k dobre kondici a brzke hodine se rozhodneme vystoupat jeste tento den az do zakladniho tabora. Asi na hodinu nas sice pribrzdi prudka destova prehanka, kterou preckame v cajovem stanu, ale uz v pul treti se po 13 km a prevyseni 1500m dostavame do zakladniho tabora ve vysce 5003 m.n.m., kde stavime nas stan. Posledni kilometr nam opet dochazi dech, sotva se plazime a radsi ani nemyslim na to, jak to bude vypadat jeste o 1150 metru vyse. Krome nas je v kempu pritomno jeste dalsich 10 vyprav, ktere se budou dnesni noc pokouset zdolat Stok Kangri. Vzhledem k dobremu casu, velke zime a nadmorske vysce se tu nechceme zbytecne dlouho zdrzovat a tak zaciname zvazovat, ze bychom se pokusili vrchol zdolat take jeste tuto noc. Pruvodce nas od toho sice zpocatku odrazuje, nicmene pripousti ze zkuseni horolezci a vycviceni vojaci horu behem dvou dnu obcas zdolaji a on to jiz take jednou zvladnul. Nakonec se tedy domluvame, ze pokud pocasi dovoli, o vystup se pokusime.

Dame si rychly caj, vydatny obed a pred ctvrtou hodinou odpoledni ulehame ke spanku. Martinka zda se spi jako zabita. Ja se kazdou chvilku probouzim lapajic po dechu kvuli nedostatku kysliku, pripadne me budi silne snezeni nebo ostatni obyvatele basecampu. V jednu rano nas budi Samon s tim, ze pocasi zda se byt dobre a za pul hodinky vyrazime. Ve spechu si balime batuzek, navlikame na sebe nekolik vrstev obleceni (ja dvoje teple ponozky, dvoje termo podvlikacky a trekove kalhoty a na horni cast tela 4 vrstvy termotricek, mikinu a bundu) a spechame na rychlou snidani. K te si davame specialni carbohydratovou tycinku s cajem, colu a energeticky napoj. Behem snidane vyfasujeme macky a cepiny a rychlou instruktaz, jak se s timto vybavenim zachazi. Trosku nas prekvapi, ze nas pruvodce si oproti puvodnim proklamacim po prosnezene noci misto svych nizkych bot pujcuje kotnikove pohorky, ale uz neni cesty zpet, musime to zvladnout ve svych trekovych botkach.

Zasnezeny stan v zakladnim tabore pred zapocetim vystupu

Ve dve hodiny rano pak za svitu tisice hvezd vyrazime s celovkou na hlave kamsi do tmy. Hned par metru za basecampem zacina prvni prudke stoupani a tak se do nas ani nestihne pustit poradna zima. Na prvnim hrebeni predbihame dalsi dve vypravy, v dalce pred a nad nami pak vidime dalsi svetylka vyprav, ktere vychazely o hodinu drive. Kamenitou cestu pokryva tenka vrstva cerstveho snehu, ale jde se nam vcelku dobre. Asi po dvou hodinach cesty dorazime na zacatek ledovce ve vysce 5350 m.n.m. a teren se meni v silnou vrstvu snehu. Diky teplote hluboko pod nulou se nastesti do snehu temer neborime, i presto ale zacinam pocitovat, jak mi mrznou prsty u nohou. Myslenky na pripadne omrzliny pak prerusuji chvilky, kdy prekonavame hluboke prolakliny v ledovci, obzvlaste pote, co se behem testovani sily ledu  pod pruvodcovym cepinem kus odlomi a zmizi kdesi hluboko pod nami. 

Neuprosny kopec vzhuru

Po prekonani ledovce se profil nasi cesty vyrazne zmeni a pred nami je pouze nemilosrdne strme stoupani po kamenech. Nas pruvodce rika, ze tady zacina to prave dobyvani Stok Kangri. GPS na to rika, ze nas cekaji jeste necele 3 km cesty, na kterych je potreba nastoupat asi 800 vyskovych metru. Nase tempo opet zpomaluje pod 1 km v hodine a kazdych 15 kroku se zastavujeme na vydychani a nabrani novych sil. Spolu s pomalejsim tempem se do nas pousti jeste vetsi zima. Prsty na nohou me mrazive brni a jeste hur jsou na tom prsty na rukou pouze ve fleecovych rukavicich. Snazim se je zahrivat v pestich mimo prsty rukavic a tak nemuzu poradne drzet trekove hole, ktere tak taham spis za sebou, nez by mi pomahaly ve stoupani do prikreho kopce. Zimu se snazim zahanet tim, ze zrychluju tempo a dokonce predbiham naseho pruvodce. Po 30ti metrech ale opakovane zjistuju, ze to nejsem schopny udychat a tak se opet kacim na nejblizsi kamen a veskere sve nadeje upinam k vychodu slunce, ktery ne a ne prijit. 

Zaverecny hreben pred vystupem na vrchol

Behem doplnovani energie z energetickeho gelu proti nam sestupuje prvni vyprava, ktera svuj vystup vzdala. Nakonec napocitame 5 neuspesnych vyprav z celkovych 12ti a me aspon hreje myslenka, ze nebudeme prvni, kdo to vzda. V pul seste rano zacina na obzoru vychazet slunce a na nas dopadaji prvni hrejive paprsky, ktere nas naplni dalsi motivaci. Ranni usvit pred nami ale zaroven odkryva dalsi nekonecne stoupani, na jehoz konci ani neni videt nas vysneny vrchol. Behem nekolika minut po vychodu slunce ale nahle prichazi huste mraky, ktere slunce nekompromisne zakryji, my vstupujeme do mrazive mlhy a nase utrpeni tak nadale pokracuje. V duchu se proklinam za okamzik, kdy jsem jeste v Praze pri baleni v ramci snizovani hmotnosti batohu odlozil sve zimni rukavice a zabalil pouze tyto fleecky. Premitam nad 8mi amputovanymi omrzlymi prsty naseho nejznamejsiho horolezce Radka Jarose a pokracuju v souboji predevsim se svou vlastni psychikou. Nejvetsi 6krize na me prichazi ve vysce 5800 metru, kdy se k mrznoucim koncetinam a obrovskemu vycerpani pridava jeste lehka bolest hlavy a silny pocit na zvraceni. V lahvich s vodou se nam navic tvori kostky ledu a celi promrzli se nam vubec nechce tento ledovy koktejl pit. Martinka za mnou ale vypada celkem fit a tak se snazim vydrzet a ze setrvacnosti se na vrchol nejak doplazit.

Asi pul kilometru pred nasim vytouzenym cilem dosahujeme hrebene ve vysce necelych 6000 m.n.m. Uzky hreben je pokryty vysokou vrstvou snehu a z nej na obou stranach mizi zasnezene prikre svahy hluboko pod nami, takze prichazi cas na macky. Behem jejich nasazovani potkavame prvni uspesnou vypravu Francouzu vracejici se z vrcholu. Jejich prohlaseni o tom, ze je veskera snaha zbytecna, protoze nahore je zatazeno, mlha a neni videt na 6 metru nas zrovna optimismem nenaplnuje, ale uz jsme prilis vysoko na to, abychom to vzdali. Moje premiera s mackami kupodivu probiha vytecne. Jde se s nimi celkem dobre a citim se bezpecne. Plouzime se krok za krokem, presto predchazime dalsi vypravu, jejiz clen z vyskove nemoci bezmocne zvraci, ale presto se nechce vzdat. 

Tesne pred vystupem na vrchol se jako zazrakem rozestupuji mraky a tak za slunecnich paprsku a nadhernych vyhledu do vsech svetovych stran 31.8.2014 v 8:27 po 6,5 hodinach trapeni vystupuji na vrchol 6 135 m vysoke Stok Kangri. Misto bujarych oslav se kacim do snehu, lapu kazdy paprsek hrejiveho slunce a snazim se rozhybat promrzle prsty. Misto pocitu euforie se dostavuje zaruceny pocit, ze v tomto ohledu uz rozhodne sve hranice posouvat nechci a nebudu. 9 minut po mne dorazi na vrchol take Martinka. Udelame nekolik vrcholovych fotek, natocime par zaberu a povesime na vrcholu (v Lehu zakoupene) modlitebni vlajecky. Potkavame se tu take symbolicky s rakouskym parem, ktery s nami pred 25ti hodinami nas vystup zapocal. Vzhledem k memu stale se zhorsujicimu stavu se po 24 minutach od meho vystupu s vrcholem loucime a zahajujeme sestup zpet do nadmorskych vysek urcenych pro bezne savce.

Hromadne vrcholove foto s nasim pruvodcem

Prekonavani prolaklin v ledovci

Cesta dolu ubiha vyrazne lepe nez ta nahoru a slunecni paprsky dopravaji alespon nejaky tepelny komfort. Cestou zpet potkavame jeste 3 vypravy, ktere se teprve snazi o dosazeni vrcholu a my vsichni viditelne vycerpani jsme radi, ze to jiz mame za sebou. S kazdym vyskovym metrem dolu se nam dycha lepe a lepe, prsto se pri klesani muj pocit na zvraceni nelepsi, spise naopak. Proto se oddelim od sve skupiny a snazim se dostat co nejrychleji zpet dolu. Na zbytek vypravy cekam az ve vysce 5400m.n.m. na zacatku ledovce. Slunce uz na nem vykonalo sve, snih na povrchu je castecne roztaty a nase puvodni cesta pres ledovcove prolakliny jiz neni bezpecna. Proto volime cestu jinou a po opatrnem naslapovani a testovani sily cepinem se bezpecne dostavame zpet na pevnou kamenitou pudu. Po trech hodinach klesani se tesne po poledni opet dostavame do zakladniho tabora. Dame si rychly horky caj, pozreme trochu jablecneho strudlu a upadame na dve hodiny do komatu ve stanu v teplem perovem spacaku. V pul treti nas ze spanku vytrhne budik, a my zahrati a nabiti novou energii opet balime stan i batohy a ve tri odpoledne vyrazime na cestu zpet, opet symbolicky i s rakouskym parem. 

Vycerpani ale stastni zpet v zakladnim tabore

Cestou predbihame zachrannou vypravu koni, kterou si zaplatila indicka pani, ktera nejen ze kvuli vyskove nemoci nezvladla vystup na Stok Kangri, ale nedokazala se ani po svych vratit zpet do Stoku. Po chvilce potkavame take naseho znameho pejska, ktery s nami vcera vyrazel, doprovazel nas az do pulky cesty k vrcholu a ted nas radostne vita a doprovazi zpet temer do startovniho bodu. Oddeli se od nas az ve chvili, kdy mijime mrtvho kone, na kterem si rozhodne si pochutnavat. Cesta dolu neni fyzicky moc narocna, jdeme vcelku svizne, ale po probdele noci a velkem vycerpani nam vubec neutika. Cestou jeste obdivujeme starou valecnou pevnost ladackeho krale, jeho straznou vez i zasobovaci tunel. Po sedme hodine konecne dorazime do cile, kde uz nas ocekava nas taxik. Do nej pribereme jeste 4 izraelske turisty, kteri prave do Stoku dorazili z jineho treku z Rumbaku a nemaji se jak dostat do Lehu. Po osme hodine vecerni uz pak vystupujeme v Lehu, kde nas vita majitel cestovky Tanzin, rozloucime se s nasim pruvodcem a spechame na hostel. Ac jsme zpatky o den drive, nas pokoj je nastesti volny a tak davame rychlou sprchu, neco k jidlu a sup do postele regenerovat ztracene sily.

Timto snad konci fyzicky narocna cast nasi dovolene. Ted uz nas cekaji jen zaverecne dva dny v Lehu, relaxace, nakupovani a pak presun do dalsich casti Indie. O tom uz ale snad zase priste.

Indicky Himalaj 5 - Jezero Pangong

Ve ctvrtek rano nam zvoni budicek uz v sedm rano. Rychle vsechno pobalime, opet opoustime nas guesthouse a mirime k nasi oblibene "cestovni kancelari" Umasila Trek, pred kterou uz nas vyhlizi sympaticky majitel Tenzin. Cestovku si otevrel teprve nedavno a nase faktura ma teprve poradove cislo tri. Tenzin je vsak mily, snazivy, da se s nim perfektne domluvit a dobre smlouvat. Proto jsme se rozhodli s nim podniknout vylet na jezero Pangog i nasledny vystup na Stok Kangri a tak mu pomoci s rozjezdem cestovky. Snad se nam podari mu vyfotit i nejake pekne fotky a sestrihat video na vznikajici web. Ale zpet k vyletu. Ve vedlejsi pekarne jeste kupujeme snidani a nejake pecivo na cestu a pred osmou uz sedime dle domluvy v nasem taxiku. Spolu s nami jede jakasi nemluvna Japonka a nezvestny Indicky typek, ktereho se tedy vydame hledat k jeho hostelu. Po 40ti minutach cekani z nej vybehne roztrzity, mensi, postarsi (46 let) Ind s ruzovou kabelkou, obrovskym cervenym kufrem na koleckach a kovbojskym kloboukem. Nasledujicich 10 minut vyplnuje potrebne formulare pro vstup do prihranicni oblasti a pred devatou konecne vyrazime. Pozdeji zjistujeme, ze je to doktor z Kalkaty zabyvajici se homeopatii, ktery tu travi svou dovolenou. Takze s nami celou cestu (4,5 hodiny) vzadu sedi srandovni saman s sislavym hlaskem a nazorem na vsechno.

Jezero Pangong lezici ve vysce 4260 m.n.m. na hranicich Indie a Ciny je nejvyse polozenym slanym jezerem na svete. Dlouhe je pres 65km a siroke mezi 5 a 10km. V jeho okoli se vyskytuji velmi vzacni snezni leopardi (predem prozradim, ze jsme zadneho nepotkali), krasne hory a minova pole chranici indickou hranici. Jak jsme znali podle obrazku z Internetu toto slunecne jezero s romantickymi plazickami, tak jsme se prichystali. Obleceni v tricku, kratasech, sandalich a slunecnich brylich, v batuzku plavky, deku a krem na opalovani. Japonka v zimni bunde ani snezni leopardi nas nerozhodili, nas omyl nam dosel, az kdyz jsme vystoupili ve trictvrte cesty na obcerstveni do snehu a na nase slunecni bryle dopadaly snehove vlocky. Pohled na me v kratasech a sandalich stavejic snehulaka byl asi tak okouzlujici, ze se kolem me shromazdil dav fotografu a ja se tak probojoval do desitek indickych rodinnych alb. Po zahrati se cernym cajem pokracujeme dal v ceste. Nase stridave asfaltova a tankodromova silnicka se klikati v nekonecnych uzouckych serpentynach ve vysce pres 5 tisic m.n.m. Auto nadskakuje na kamenech div nenarazime hlavou do stropu a saman se rozciluje na ridice, ze mu znici kufr nadskakujici kdesi za nami. 

Po hodine nadskakovani konecne dorazime k jezeru Pangong, kde se nejdrive stavime v udajne nejlepsi restauraci v okoli s velkym bildboardem s upoutavkou na splachovaci zachod, ktery jdu hned vyzkouset. Je sice venku mimo restauraci, jedna se o klasicke turecke slapky ohrazene vlnitym plechem, zato ma ale krasne splachovadlo, ktere ale stejne nefunguje. V restauraci si z mistni nabidky po tezke Sofiine volbe davam alespon cinske nudle s vajickem a vyrazime se ubytovat. Nas saman se na posledni kousek cesty vyzbrojil uzasnou pletenou kuklo-cepici. Nastupuji do auta s poznamkou, zda ted jedeme vyloupit banku a od te doby mame s Martinkou zachvaty smichu, dokud saman nevystoupi. Nasi spolucestujici se ubytuji ve skromnem a predrazenem "homestay" (600 rupek na osobu + jidlo), ja s Martinkou pokracujeme az na plaz, kde si zdarma postavime stan s nadhernym vyhledem na jezero a hory v pozadi. Pri staveni stanu nam asistuje nas ridic se svym kamaradem a nevericne krouti hlavou, ze chceme opravdu spat venku v "divocine". Nechavaji nas na miste, az kdyz mame postaveny stan a ukazeme jim nase karimatky, perove spacaky, varic, plyn a zasoby jidla i vody. I presto nas ale strasi, ze nam bourka muze odnest stan nebo ze se muze zvednout hladina vody a vyplavit nas. Kdyby neco, mame za nima hned dobehnout do kilometr vzdalene vesnicky. Kdyz nas konecne opusti, dostojim svemu predsevzeti, obleknu plavky a vyrazim se vykoupat do vln naseho slaneho jezera. Neni to sice tak teple, jako byva more, ale vydrzet se to da. Po "prijemnem" osvezeni se jdeme projit po brehu jezera smerem k cinske hranici. Po trech kilometrech nas ale opet zastavi dest a cerna obloha, takze se vracime zpatky do stanu a zbytek vecera jiz travime jen ve stanu s vyhledem na jezero v osklivem pocasi. 

Celou noc opet prsi a snezi, ale tesne pred nasim budickem v 5:30 se pocasi nastesti umoudri. Vylezame tedy do zimy, ale prijemne prekvapeni, ze se mraky nad nama rozestupuji a umoznuji nam zazit a nafotit krasny vychod slunce. Po hodince kochani se nadherami prirody se jdeme zahrat zpet do spacaku a dospat noc. Rano si na brehu jezera jeste vychutname vybornou snidani a uz mame opet za zady naseho ridice. Sbalime tedy veci, nabereme samana a Japonku a uz opet brazdime horske serpentyny zpet do Lehu. Uz se zdalo, ze zazijeme prvni vylet bez nehody nebo nejakeho zraneni, ale to bychom nebyli my. Cestou z tretiho nejvyssiho silnicniho pasu sveta opet auto nadskoci, ale po dopadu se ozve divny zvuk a nas ridic zvazni. Porouchalo se nam leve predni kolo. Nejsem automechanik, takze nevim, co presne se stalo, ale kdyz ridic toci volantem, leve kolo se neotaci. Vsechny nas tedy vyzene ven na mraz, hraje si s heverem a pul hodiny se plazi pod autem. Nakonec zespodu do cehosi asi pet minut mlati velkym sutrem, pak vytahne provazek, cosi tam privaze, vynda hever a vitezoslavne vola, at nasedame. Vzhledem k jeho nove setrnemu stylu jizdy provazku asi sam moc neveri, ale kupodivu se po dalsi hodine v poradku dostavame zpet do Lehu. Vylet na Pangomg mel byt puvodne relax pred vyslapem na Stok Kangri, ale vratili jsme se celi vyhopsani, promrzly a rozlamany. Presto bylo jezero nadherne a urcite to stalo za to.

PS: Opet je tu problem se cteckou SD karet, takze zatim davam aspon par fotek z mobilu.

Indicky Himalaj 4 - Kardung La na kole, trek do Nimmu

V nedeli jsme se puvodne chteli vydat na jedno z prekrasnych Ladackych jezer Pangong Tso nebo Tso Moriri. Na oboji je ale potreba specialni povoleni od armady, protoze se nachazeji v prihranicnich oblastech s Cinou, a v nedeli se neuraduje. Tento vylet jsme tedy odlozili na pozdeji a vydali se navstivit udajne nejvyse polozenou silnici v Kardung La - 5603 m.n.m. Aby to bylo zajimavejsi, zapujcili jsme si horska kola s tim, ze zpatky si to dame na kole. Nasi vypravy se krome nas zucastnil jeste Jochen z Nemecka a Liu z Australie, oba dobrovolnici, kteri na pul roku vyucuji na zakladni skole v Lehu. Naskladali jsme se do nakladacku i s kolama a vyrazili za nasim dobrodruzstvim.

Cesta z Lehu na Kardung La je dlouha 38 km, prekonava prevyseni skoro 2km a cela se klikati v uzkych serpentynkach. Teren je promenlivy od docela pekne asfaltky az po teren podobajici se tankodromu. S pribyvajicimi metry nadmorske vysky se zacinaji objevovat snehove vlocky. To nas ale nemuze rozhodit, na snezeni na kole jsme zvykli uz z kvetnovych Top-kol na Sumave. Cca po hodine jizdy zastavime v nasem sedle a tak stanovujeme nas novy rekord v dosazene nadmorske vysce na 5603 m.n.m. Nahodime dalsi dve vrstvy obleceni a jdeme se seznamit s nasemi dopravnimi prostredky pro zpatecni cestu. Trosku me prekvapilo, ze krome toho, ze se tu jezdi vlevo, ma moje kolo take vlevo zadni brzdu a vpravo predni. No snad z toho nebude poradny drzkopad. Jeste pridelat na helmu GoPro, poridit predstartovni foto a uz se ritime dolu z kopce. Kolo ma odpruzena riditka a celkove dobre drzi, takze si uzivam krasnou jizdu plnou adrenalinu. Podle gps jsem dosahnul maximalni rychlosti 51,6 km v hodine. Po 15ti minutach od startu v pisecnem terenu ze sveho kola pada nas nemecky kolega. Je mi ho trosku lito, ale mam radost, ze se mi jeho pad podarilo zaznamenat na video. Ma sedrene koleno, ale jinak zda se byt v poradku a s usmevem pokracuje dal. Aby mu to nebylo lito, za dalsich 20 minut uz lezim na zemi take. Skody nejsou zas tak velike - derave kalhoty a rukavice, sedrene koleno a mirne odrena ruka a bok. Holt kazda sranda neco stoji a "Kdo nepada, jezdi pod sve moznosi", ze? V puli cesty se jiz hlinenokamenite podlozi meni v asfalt a my si muzeme o to vice uzivat krasne vyhledy do okoli. Kolem nas se oteviraji nadherne scenerie hrebenu hor, pod nimi v dalce mestecko Leh a za nim zasnezene vrcholky sestitisicovek. Pul hodinky pred koncem nam jeste Lin ukazala, ze rozhodne nejezdi pod sve moznosti a tak nakonec jedinym bez padu a krvaveho kolena zustala Martinka.

Za ucelem vymeny fotek a videi jsme se s nasimi partaky domluvili jeste na spolecne veceri. O pul sedme jsme se dostavili na misto cinu do restaurace Bon Appetit. Uz u vchodu nas prekvapil jeden postarsi Ind, ktery si pote, co zjistil, ze jsme Cesi, chtel s nami vykladat o Kafkovi. Druhym prekvapenim bylo, ze do restaurace sice nedorazila Lin, ale misto ni tam s Jochenem bylo asi deset jinych zenskych (a jeden chlapek) ruznych narodnosti. Pozvali nas ke stolu, nalili pivko, nabidli predkrm, jidlo a nakonec to za nas i zaplatili. Jednalo se take o dobrovolniky ubytovane ve stejnem hostelu jako Jochen, jen to nebyli ucitele, ale dentisti. Zpocatku jsme se citili trosku nesvi, ale nakonec to nebylo tak hrozne. Jen teda jidlo bylo vegetarianske, martince spenatove gnocchi moc nejely, ale nakonec jsme to vsechno zdarne zdlabli. Po veceri jsme jeste zaridili vylet na jezero Pangong na ctvrtek a patek a sli na kute.

V pondeli rano jsme opet sbalili bagly, vyklidili pokoj a vyrazili na dalsi trek. Tentokrat jsme z casovych duvodu zvolili pouze 2,5 denni vylet primo z Lehu pres prilehle sedlo Sanitse La vedouci do udoli Nubra. My ale meli v planu to stocit do vesnicky Phyang a mozna dale az do Nimmu, odkud se nejak stopem vratime do Lehu. Zacatek treku probihal poklidne, pozorovali jsme jesterky, dobytek a policka rozeseta za Lehem. Kdyz jsme prochazeli kolem posledniho, vystartovali na nas dva stekajici psi a pri pokusu je obejit pro zmenu z kopce na nas postekavalo psu hned pet. Snazili jsme se (nejspis neuspesne) nedat najevo strach a velmi rychlym krokem jsme pokracovali do kopcu. Po chvili psy prestalo bavit nas pronasledovat a my zas meli chvilku klidu. Ne vsak nadlouho. Nad horami se behem nekolika okamziku zatahlo, vrcholky se skryly v sedocernych oblacich a zacaly se ozyvat hromy. Zvazovali jsme co dal, ale pri vzpomince na psi smecku jsme se radsi rozhodli bojovat s pocasim a vydali se kupredu. Nastesti bourka behem hodinky presla a postupne se zacalo i trochu vyjasnovat, takze chvilkama vysvitlo i slunicko. 

Povzbuzovani kolem nas pasoucimi se osliky, jaky, horskymi zajici ci jakymisi lasickami jsme za stale vetsiho funeni postupovali vzhuru az jsme po 1200 metrech stoupani kolem pate hodiny dosahli naseho dnesniho vrcholu - sedla Sanitse La - ve vysce 4820 m.n.m. Po mensim odpocinku a navleceni dalsi vrstvy obleceni jsme na vrcholku zalozili nove modlitebni praporky, ktere jsme rano zakoupili jeste v Lehu. Tibetsti budhiste maji vubec zvlastni zpusoby, jak se "modlit". Bud v mesteckach otaci modlitebnimi mlynky, aby modlily za ne, nebo rozvesuji na vetrna mista modlitebni praporky, aby jejich modlitby roznasel vitr do dalekeho okoli, pripadne vyrivaji modlitebni mantry do kamenu v horach, aby je za ne predcitali slunecni paprsky. My se tedy spokojili s modlitebnimi praporky a uz jsme supajdili zase z kopce dolu, protoze se spolu se silnym vetrem zacinalo znacne ochlazovat.

Po deseti minutach klesani jsme se zahledeli nejakych 500 metru pred nas (a asi 300 metru pod nas), kde se pobliz nasi cesty smerem k nam pomalu pohybuje zvlastni velke hnedocerne zvire. Po chvilce v nem identifikujeme medveda. Po odezneni prvni vlny paniky (alespon u nekterych z nas) usuzuji, ze jsme dostatecne daleko, vitr fouka proti nam, medved si pochoduje celkem poklidne, takze o nas urcite nevi. A i kdyby vedel, snad by mel z nas vetsi strach, nez my z neho. Navic jsem nekde slysel, ze medvedi neumi ve svahu behat po vrstevnici, coz by nam v tomto terenu snad davalo jistou vyhodu. Instruoval jsem Martinku a zapocali jsme velkym obloukem uhybny manevr. Medved si nerusene vykracuje plus minus stejnym smerem a v nas roste nadeje, ze tento zazitek prezijeme. 

Postupne z ruznych uhlu se snazime medveda fotit na co nejvetsi zoom a nasledne priblizovat na displeji fotaku. K nasemu velkemu udivu se z medveda najednou stava obrovske divoke prase a pozdeji zase hroch. Dochazime tedy k jednoznacnemu zaveru, ze jsme prave potkali unikatni stvoreni - Menavce Himalajskeho, ktery v prubehu casu dokaze menit svuj zevnejsek. To uz nam ale menavec mizi z dohledu a my pres dalsi sedlo zaciname opet klesat ke 2 km vzdalenemu mistu, kde by podle navigace melo byt mozne na rovince postavit stan. Kolem pul sedme dorazime na odpovidajici plosinku, kde radi zakempime, protoze nad nami uz se opet stahuji cerna mracna a vitr nabyva na sile. Zatimco na stan stridave bubnuje dest, snih a kroupy, my zazivame prekvapive ve vysce "pouhych" 4433 m.n.m. jednoznacne nejchladnejsi noc naseho putovani. Navleceme se tedy do vseho mozneho, pustime si na uklidneni do mp3 Cimrmana a s myslenkou, jak se ma asi v tomto necase nas menavec, usiname.

V utery rano snezoprsi az do desiti, takze si po delsi dobe uzivame dlouhy spanek, ktery prerusi jen znovupostaveni predsinky stanu, ktera nevydrzela napor snehu a vetru. V pul jedenacte mizi mlha i mraky a nad nami uz opet sviti hrejive slunicko. Snih pomalu taje a my se u zazvoroveho caje budime ze zimniho spanku. Vzhledem ke zpozdeni je nam jasne ze dnes puvodne planovana dve udoli a dve sedla do dalsi vesnicky neprekoname a tak se potulujeme jen po okolnich kopcich a uzivame si vyhledy na vesnicku pod nama s vysokym zasnezenym horskym masivem za ni. Uz pred patou hodinou pak stavime stan na kopci primo nad vesnickou Phyang, odkud pozorujeme jeji zivot. Jedna rodina sklizi oves na svem policku, kousek vedle pan uklidnuje bojujici jaky a zahani je do ohrady. Za nami mezitim zapada slunce a my tak zalizame do stanu a pomalu se chystame ke spanku.

Pres noc nam opet trochu prselo, ale pred pul devatou uz jsme ze stanu vykrocili suchou nohou. V dalce jsme ale trochu nervozne pozorovali velky cerny mrak zahalujici horu Stok Kangri, kam se chystame jiz za par dni. Nez jsme uvarili caj a sporadali nasi vysokohorskou snidani (kazdy jednu oriskovou susenku), stan nam usnul a mohli jsme vyrazit zpet do civilizace. Pri pruchodu vesnickou Murabak jsme okukovali sklizena i nesklizena policka, domaci dobytek i vsudypritomne "susarny" hoven, ktere pote slouzi jako topivo. K hlavni silnici, kde jsme chteli stopovat auto zpet do Lehu, jsme to meli pres 10km, takze jsme nepohrdli malym stopem, ktery nas vzal do pulky cesty ke klasteru Phyang. Kdyz uz nas u nej vykopnul, prohledli jsme si ho zvenku, i jsme nakoukli na budhistickou modlitbu uvnitr. Cestou jsme pozdravili a kratce poklabosili s nekolika mnichy a uz jsme opet pokracovali k 5km vzdalene hlavni silnici. Po chvilce se nam ale podarilo stopnout dalsi auto, ktere nas vzalo az na krizovatku. Ani ne po deseti minutach jsme tu stopli dalsi auto az do Lehu a verte nebo ne, byli to prave ti mnisi z klastera Phyang. Za zneni budhisticke modlitebni hudby (v nekterych zatackach a pri mnisskych predjizdecich manevrech byla opravdu treba) jsme se tak za necelou pulhodinku dokodrcali az do Lehu. Tady nas prekvapilo uplne mrtve mestecko. Na trzisti nikdo, vsechny obchudky i restaurace zavrene. Uz jsme se bali, ze v dobe nasi nepritomnosti tu obyvatelstvo vymrelo, ale nakonec jsme se dozvedeli, ze prave dnes je jakesi vyroci boje za ladackou nezavislost, pri ktere umrelo nekolik bojovniku z Lehu. Od te doby na jejich pocest kazdy rok zavrou prave v tento den na cca 2 hodiny veskere obchody a kancelare. Opet jsme se tedy ubutovali v nasem guesthouse, zasli na vyborny obidek, odeslali pohledy a hura do internetove kavarny nahrat blog a fotky, dokud tu funguje elektrina.

Zitra nas ceka dvoudenni vylet na nejvysepolozene slane jezero na svete a pote uz nas ceka nemilosrdny vystup na horu Stok Kangri merici 6130 m.n.m. Jak to vsechno dopadlo se doctete jiz v pristim blogu.

Indicky Himalaj 3 - Trek v Markha valley

Vzhledem k necekane dobre aklimatizaci jsme se rozhodli vynechat puvodne planovany uvodni Baby trek a vydali jsme se rovnou na klasicky 5-7 denni trek udolim reky Markhy. Standardne se chodi z vesnicky Chiling do vesnicky Shang Sumdo, my jsme se ho kvuli autobusovym spojum rozhodli jit obracene. Do nasich cca 11kg tezkych batohu jsme nasoukali jeste 9 litru vody, zasli do restaurace na posledni velke jidlo a v pul treti jsme jiz stali na autobusovem nadrazi, kde dle pruvodce a jednoho pana ze vcerejska mel jiz stat nas minibus. Kupodivu nestal! Opet jsme se vyptavali asi 5ti lidi, ale nikdo o nasem buse ani netusil. Az sesty clovek prohlasil, ze bus snad teprve prijede a mozna pojede kolem ctvrte. Moc duvery v nas nevzbudil, navic bychom se dostali na start az hodinu pred zapadem slunce, tak jsme se jali vyjednavat odvoz s taxikari. Puvodni cenu 1700 rupek jsme nakonec usmlouvali na 1500 a uz jsme frceli.

Cestou se nam naskytlo nekolik zazitku. Nejdrive jsme se zastavili u nejvetsiho budhistickeho klastera v Ladakhu Thikse,  videli jsme letni sidlo Dalajlamy, pote jsme nabrali dve stopujici mistni babicky a nakonec jsme pichli kolo. Po uspesne vymene a mensim omylu s cilovou stanici (taxikar nas chtel vyhodit o 5km drive) jsme v 16:30 stanuli na startu naseho treku v 3663m vysoko polozenem Shang Sumdo. Ovazali jsme kotnik, udelali jsme startovni foto a uz jsme supajdili do kopce vstric vysokym vrcholum. V sedm zapadlo slunce a v pul osme jsme po 8mi km za uplne tmy dorazili k planovanemu kempu ve vysce 4160m.n.m. Po pulhodine pobihani s celovkou a tezkym baglem po prudkem a kamenitem svahu se nam konecne podarilo najit nadherny placek na stan. Uvarili jsme caj, pojedli susene maso a v devet uz jsme pozorovali neuveritelnou hvezdnou oblohu. Nekecam, kdyz rikam, ze tady je videt vice  nez v kdejakem planetariu. Dokonce i ty "padajici hvezdy" jsou tu videt nadherne s ocaskem jako kometa nad Betlemem. :-)

V utery rano se dostavil prvni bolehlav z nadmorske vysky. Martinka resi paralenem, ja si hraju na hrdinu. Po snidani (pytlikova ovesna kase) jsme vyrazili opet vzhuru. Dnes nas ceka na 7,5km prevyseni pres 1000m. Od rana jsme meli problemy s dechem, nad 4500 m.n.m uz to bylo ciste utrpeni, kazdou chvilku zastavujeme a nase rychlost klesa pod 2km v hodine. Behem naseho funeni potkavame protijdouci turisty nechapave kroutici hlavou, proc proboha lezeme na ten kopec z opacne strany a jeste si bagly neseme sami a ne oslici jako jim. Nicmene nas povzbuji a slibuji, ze je to jiz jen kousek. Cestou doplnujeme vodu z potucku naladu nam zprijemnuje stado himalajskych kamziku a svistu. Poslednich 300 vyskovych metru se meni temer v boj o holy zivot. Nase rychlost klesla pod 0,5km za hodinu, plice nam asi nekdo ukradl, v kapesniku se chvilkama vyskytuje krev u nekterych doslo i na plac a nas casovy skluz oproti planu nemilosrdne narusta. Pul km pred vrcholem zaleza slunce za hreben, fouka vitr, my oblekame mikiny, bundy, rukavice a cepice, ale zima je vlezla. Cil je na dosah, ale porad tak neskutecne daleko.

Po seste hodine dorazim na cca 5200m.n.m vysoke sedlo, kde se v zavetri jen svalim na zem, minutku se zahrivam slunecnimi paprsky dopadajicimi z druhe strany hrebenu a vyrazim nalehko zpet dolu naproti Martince, abych ji pomohl s batohem. Po pul sedme uz oba stojime na vrcholu, sledujeme nadherne vyhledy na mrnave ctyrtisicovky za nami i zasnezene sestitisicovky pred nami. Promrzli si davame vrcholoveho panacka, tvorime vrcholove foto a sledujeme zacinajici zapad slunce za horizontem. (Kdo tusi, tak nakonec na tomto miste neplanovane Frodo dokoncil svou misi).

Po chvilce odpocinku se vydavame po druhe strane kopce dolu do 3,5 km vzdaleneho kempu Nimaling ve vysce 4850m.n.m. Cesta dolu ubiha vyrazne rychleji, ale jak uz je nasim zvykem, posledni kilometr dochazime pouze za svitu celovek. Pred cilem se propletame desive vyhlizejicim stadem jaku, podle gps najdeme mustek pres reku a po osme hodine uz jsme v restauracnim stanu. Davame si caj a objednavame dohromady jednu porci ryze se zeleninou za 350 rupek. Vycerpanim ji ale nejsme schopni dojist, sypeme ji tedy na zitra do pytliku a jdeme stavet stan. Po chvilce uz upadame do spanku, ktery v pravidelnych intervalech narusuje vyrecny osel opodal svym hlasitym hykanim.

Ve stredu rano si prispime az do deseti, kdy nas vzbudi okolo prochazejici cca 500 kusu citajici stado ovci. Sbalime stan, dame si caj a colu na posilnenou a vydame se venovat hygiene do nalezite studene ledovcove ricky. V pul dvanacte vyrazime smer cca 13km vzdalena vesnicka Hankar ve vysce cca 4000 m.n.m. Z kopce se nam jde prijemne, pomalu odezniva bolest hlavy a my si uzivame nadhernych vyhledu po okoli. Muzu rict, ze Tatry jsou nadherne, Alpy jeste krasnejsi, ale nic tak skvostneho a velkolepeho, jako Himalaje jsem jeste nevidel a nejspis neuvidim. Cestu nam zprijemnuji jacisi mistni hlodavci (rikame jim duverne chundelaci), kteri nas zvedave pozoruji a pak se zase schovavaji ve svych vsudypritomnych norach. V jednom idilickem travnatem svahu s nadhernym klikatym potuckem narazime opet na stado kamziku, ktere snad pul hodiny pozorujeme. Starsi kusy v klidecku pojidaji travu, mladsi se provokuji, pobihaji a zaklesavaji se paruzky do sebe. K obedu si u malebneho jezirka na upati 6170m vysoke hory Kang-Yaze varime Mountain house chilly con carne doplnene o zbylou ryzi ze vcerejska a nechavame relaxovat unavene svaly.

Silnym zazitkem je pak brodeni rozvodneneho opravdu divokeho pritoku. Postupne se ho snazime zdolat na peti mistech, ale ricka je prilis hluboka a proud prilis silny. Nakonec objevime misto, kde voda saha jen kus nad kolena a cca po hodine se nam tak podari onech 10 metru vodni prekazky prekonat. Nastesti me vcas napadlo schovat telefon z kapsy u kalhot do brasnicky na rameni a uchranit ho tak pred vecnymi lovistmi, protoze jsem byl nakonec mokry az po pas. I pres toto zdrzeni se neuveritelne stalo skutecnosti a my poprve do cile dorazili jiz v pul sedme, tedy pred zapadem slunce. Stan stavime za 150 rupek na zahradce moc prijemne pani s dvema holcickama. Zajimave je, ze v skoro kazdem staveni, ktere potkame, jsou pouze zeny, ktere se staraji o domecek, zahradku, policko, deti nebo take vyrobu hlinenych cihel. Muzi nejspis delaji cele leto "horsemany", kteri putuji se svymi konmi a osliky spolu s turisty a nosi jim zavazadla, stany a jidlo. Pravdou je, ze vzhledem k jejich cenam (tisic rupek za jeden den) je to asi nejlepsi zpusob obzivy.

Ctvrtecni rano zacinam navstevou typicke ladacke toalety.  Jedna se o malou kamennou budku, do ktere vede zebrik se 4mi schudky. Za zavesem je pak malinkata mistnustka s malou dirou uprostred, hromadou uschlych oslych bobku a lopatkou. Do diry se vykona potreba, kterou vase dilo pada o patro nize. Nakonec se dilo zasype susenym oslym trusem, aby nesmrdelo. Spodni patro obcas bocnimi dvirky majitel vybere a pouziva jako hnojivo na policko. Na zachodku je vtipne, ze nema strechu a zed je vysoka jen asi 1m, takze pri truneni koukate do okynka pani domaci a pri pohledu vlevo na deticky za oknnem mistni skolicky. Nez jsme vyrazili na turu, stavili jsme se jeste v mistni skole. Pan ucitel nas pozval do tridy a asi 15 minut si s nami povidal. Deti tu chodi do skoly od 4 let. Pondeli-patek na cely den a v sobotu na pul dne. V lete maji prazdniny jen dva tydny, zato v zime 2,5 mesice od pulky prosince do zacatku brezna, protoze je vsude snih a zima -30 stupnu. Ve tride jsou deti ruzneho veku az do pate tridy. Pokud chteji pokracovat, musi se prestehovat do hlavniho mesta - Lehu. Stat detem plati uniformy a ucebnice. Ucitele stridaji jednotlive skoly (vesnice) vzdy po jednom pololeti a vyucuji vzdy to, co umi. Tento ucitel ma v Hankaru 9 deti a uci je cist, psat, anglictinu a prirodovedu. Prekvapilo nas, kdyz nam sedmileta holcicka ukazovala, jak umi anglkcky psat. Po navsteve skoly jsme se vydali do cca 13km vzdalene vesnicky Markha. Cestou jsme videli spoustu policek a dumyslny ladacky zavlazovaci system. Obed jsme si tentokrat doprali na brehu ricky s vyhledem na polorozpadly klaster vysoko na protejsi skale. Reka poslouzila i pro vychlazeni plechovky pivecka, kterou jsme zakoupili k obidku rano v Hankaru. Jako hlavni chod jsme si uvarili myslyveckou smes na houbach od Travel Lunch. (Pokud nekdo zvazujete nakup vymrazene expedicni stravy misto klasickeho Dobreho hostince, doporucuju prave Travel Lunch - je chutove vyraznejsi nez konkurencni Mountain House.) Po vybornem obidku jsme pokracovali dal smer Markha. V Marce jsme si prohledli polorozpadly budhisticky klaster, kde nam dokonce nabidli prespani. My ale pokracovali jeste 2km za Markhu, kde jsme si postavili stan na silene prasnem brehu reky. Pozitivni zpravou tohoto dne bylo, ze se konecne umoudril muj kotnik. Asi mu doslo, ze protesty nepomuzou, bambule temer zmizela a uz ho umim svepomoci i bez obvazu ohybat.

Aby mi po bambuli nebylo smutno, poridil jsem si v ten samy okamzik novou kamaradku na pristi dny - pravou indickou behavku. (Slabsi povahy, dal tento odstavec nectete.) Jelikoz jsme inteligentne nechali smectu i endiaron v guesthousu, stal se ze me prutokovy ohrivac vody. Nebudu zachazet do detailu, ale vyzkousel jsem spoustu prirodnich latrin, paleni pouziteho toaletaku v zajmu zachovani cistych hor, i indickou sobestacnost bez pouziti toaletniho papiru. Dost ale fekalnich historek. Snad jen jeste zminim, ze vzdy, kdyz jsem si myl ruce ve studene "spinave" horske ricce a vzpomnel jsem si na "Manual myti rukou" na zachodech v Nessu, trochu jsem se cervenal.

Vzhledem k nastale situaci jsem si vyzkousel tvrdou meditacni kuru. Za cely den jsem pozrel pouze 2 salky caje, litr coly a pul litru dva roky prosleho rehydratacniho iontoveho roztoku. Myslenky na jidlo jsem pak zahanel meditovanim nad tim, zda dojdu jeste za pristi zatacku, a opakovanim dokola mantry "O sveraci muj". (Budhisticky original zni "O lotosovy kvete.")  Jinak si toho ze dne moc nepamatuju, ani jsem nic moc nenatacel. Nakonec me obmekcil az soulozici parecek jesterek na ceste, ale nez jsem zapnul kamerku, bylo po vsem. Moje indispozice nas ale nakonec namotivovala k velkym sportovnim vykonum. Pri vidine brzkeho pocitu z tekouci vody a splachovaciho zachodu jsme pridali do kroku, usli pres 30km a opet za tmy po osme hodine dorazili do cilove vesnicky Chiling, kde jsme si postavili stan na pisecne plazi, odkud jsme pred 5ti dny vyrazeli na raftacky zazitek. Nas trek tedy konci po 4,5 dne, celkove jsme naslapali pres 76km a nastoupali 2921 metru.

V sobotu (23.8.) jsme si nastavili budicka na osmou hodinu ranni, abychom stihli stopnout do Lehu vracejici se taxiky, ktere sem udajne kazde rano vozi na devatou turisty na zacatek treku. Sbalili jsme stan, uzili si prohratou pisecnou plaz a pred davatou uz jsme na kraji silnice ocekavali privaly taxiku. Kdyz za hodinu jel jen jediny a jeste plny, pridruzili jsme se k vojenskemu nakladaku, odkud vojacci prave sundavali raft. Brzy jsme se spratelili a oni nam slibili, ze nas vezmou minimalne na konec splouvani na soutok, kde budou cekat na raft. Vojaci si tu plni dva roky povinne vojny u vzdusnych sil a aktualne si uzivaji volny vikend. Krome vikendu tu maji vojaci jeste 3 mesice dovolene rocne, ktere si mohou libovolne vybirat. Cestu k soutoku nam zkomplikoval odstrel skaly, ktery zasypal nasi silnici kamenim. Dva bagry ale cestu behem 20ti minut opet zprovoznily. Na soutoku jsme se s vojackama rozloucili a vydali se pesky k hlavni silnici do Lehu, kde pokracujeme ve stopovani.

Hned prvni auto nam zastavilo a my zjistili, ze je to taxik jen s jednim zakaznikem smerujici do Lehu a ze nas nabere. Zakaznik byl sympatak z Bombaje zivici se jako vyjednavac (asi neco jako nas lobista) pro armadni zakazky. V Lehu byl pracovne a ted chce posledni volny den projet zajimave pamatky. Projedeme s nim tedy posvatny chram Shiku, jeden z nejvyznamnejsich budhistickych klasteru Spituk a nakonec i vojenske muzeum, kde jsme se dozvedeli informace o Indicko-Pakistanske valce, prohledli si vojenskou vybavu i zbrane ale take se dozvedeli neco o mistni kulture, flore a faune. Za odvoz nas hostitel nechtel ani rupku a jeste nam zaplatil vstupenky do muzea. Asi se tu maji lobisti take moc dobre.

Po prijezdu do Lehu (15:30) jsme rovnou zamirili rovnou na nas hostel. Dostali jsme vedlejsi pokoj nez minule, ale snad za stejnou cenu. Po ubytovani mirime rovnou do sprchy a pak uz do mesta na jidlo (pro me prvni po dvou dnech) a na Internet podelit se s vami o nase zazitky.

PS: V celem Lehu nefunguje celou sobotu a nedelni rano elektrina, takze se publikace tohoto blogu odsouva na neurcito.

PS2: V nedeli odpoledne konecne zacala jit elektrina, pro zmenu je zavrena jedina internetova kavarna s cteckou SD karet, takze fotky bohuzel doplnim az zpetne...