Thajsko 5 - Angkhang aneb i cesta může být cíl

Sobotní program se nám moc nepovedl. Všechno začalo tím, že jsem se probudil s dost hroznou bolestí v krku, přes kterou jsem téměř nemohl jíst ani pít. Nasoukal jsem do sebe nějaké ibalginy a kuřecí vývar, ostatní si užívali bohatou snídani v podobě švédsko-asijských stolů. Jako první bod programu jsme si z různých cestopisů nechali doporučit turisticky vcelku neznámé místo Angkhang nacházející se vcelku nedaleko v pohraničních horách s Barmou ve výšce přibližně 1750 m n. m. Přišlo mi celkem podezřelé, že jak se k místu blížíme, víc klesáme, než že bychom stoupali, ale projížděli jsme krásnou krajinkou s rýžovými políčky, tak jsme se kochali a jeli dál.

Když nám chybělo asi 12 km do cíle (a asi 1300 výškových metrů) začalo „pozvolné stoupáníčko“. Tou dobou jsme měli v půl nádrže benzínu a Honzík se zdál být ve formě. Po chvíli se asfaltka změnila v štěrkovou cestu a stoupání výrazně vzrostlo. Na štěrku začaly kola podkluzovat a my uvízli. Když jsem zkusil kousek couvnout a zabrzdit, auto šlo okamžitě do smyku sunulo se k okraji cesty. V autě propukla panika (Co bych čekal, když vezu 5 ženských a jen jednoho chlapa, že?), naše holčičky vycítily stres a začaly dvojhlasně brečet. Zkusil jsem ještě pár podobných manévrů s podobným úspěchem a bylo jasno. Všichni vyskákat z auta a jde se tlačit. Po úporné snaze a za vůně pálících se pneumatik (nebo spíš něčeho toru) se nám podařilo Honzíka dostat na vrchol tohoto stoupáníčka. Mně spadl kámen ze srdce a v mužstvu – teda ženstvu - se začala rozpadat morálka a Martinka přišla s návrhem, že bychom to měli otočit. Cože?!? Teď když jsme to vyškrábali nahoru a dosáhli malého vítězství? Ani náhodou! Zavelel jsem k nástupu a posádku ujišťoval, že toto bylo jistě jediné komplikované místo, jinak by o tom v tom cestopisu jistě také něco psali. (Pravdou ale je, že jsem si zpětně uvědomil, že autoři toho cestopisu jeli tu trasu opačným směrem.) V průběhu nalévání optimismu do žil nás zastavila závora s vojenskou hlídkou. Nevěřícně na nás koukali tři mladí vojáci a třikrát se ujišťovali, zda máme opravdu v plánu vyjet na Angkhang a já je třikrát ujistil, že ano. Poté voják říkal něco o tom, že v příštích 10 km se musíme dostat až támhle nahoru a rukou zamířil někam, kam já jsem pře sklo kvůli začínající střeše auta ani neviděl. Naivně jsem se zeptal, jestli je to špatný nápad a všechny tři vojáky jsem tím dostal smíchy do kolen. V této patové situaci náš rozhovor pokračoval ještě asi pět minut, než to vojáci vzdali, naposled se zvědavě koukli do auta na naší posádku a se smíchem na rtech řekli, ať to tedy jedeme zkusit. A já věděl, že teď už to nemůžeme vzdát, jinak bude ostuda a oni se nám vysmějí dvojnásob.

Kousek za závorou se začaly objevovat výstražné cedule, že v kopci nemáme zastavovat a před zatáčkami máme troubit, pro případ protijedoucího auta. Řídil jsem se tedy pokyny, rozjel Honzíka na krásných 40 km v hodině a už začaly první serpentýny. Před zatáčkami jsem troubil jak o život, pedál zatlačený do podlahy, že pod ním nejspíš zůstal ještě důlek a frčeli jsme jedna báseň. Takhle jsme projeli asi 10 zatáček a pak začalo to pravé stoupání. Honzík řval jako tur, já tlačil na plyn, až jsem málem křeče dostával, spotřeba byla asi 5 litrů na kilometr, ale nebylo to nic platné a postupně jsme zpomalovali a zpomalovali. V posledním záchvěvu jsem si vzpomněl, že když jsem v Alpách nemohl ušlapat kopec na kole, kličkoval jsem slalom a snižoval tak sklon silnice. Zkusil jsem to i s autem a získal tak krásných dalších asi 30 metrů než se auto nadobro zastavilo. Otočit se není kde a couvat ty serpentýny dolu se mi opravdu nechce. Nedá se nic dělat, musíme pokračovat. Podle vrstevnic na mapě bylo kritických už jen asi 5 zatáček a pak by to snad zas mohlo jet. Nechal jsem Honzíka trochu vychladnout, posádku vystoupit, roztlačit auto a tradá, frčeli jsme dál (tedy rozuměj já a Honzík, zbytek si to v tom 30ti stupňovém vedru šlapal po svých). S pedálem na podlaze jsme se vysoukali zmíněných 5 zatáček a dostali se do místa, kde by se snad dalo normálně rozjet. Zdálo se mi ale, že motor už nějak netáhne. Teplotu motoru jsem na palubní desce nenašel, sáhnul jsem rukou na kapotu a ta byla v jednom ohni. Opatrně jsem ji otevřel pro lepší chlazení a vydal se naproti zbytku posádky. Ti si to celí zpocení funěli do kopce s podobnými obtížemi i rychlostí jako Honzík.

Po menším odpočinku jsme naskákali do auta a bez větších obtíží vyjeli až na vrchol, kde nám ovšem začala svítit kontrolka s docházejícícm benzínem. Více než třetinu nádrže jsem teda až doposud na nějakých 15ti kilometrech neprojel. Smutným příběhem bylo, že na vrcholu toho nebylo zas tak moc k vidění. I tato lokalita přímo na hranici s Barmou posetá malými vesničkami různých horksých kmenů byla dříve závislá na pěstování a výrobě opia. Po potlačení výroby drog bylo nutné dát lidem nějakou práci. Proto tu král založil královské zemědělské centrum, které je místní hlavní atrakcí. Jedná se v podstatě o takovou rozsáhlou botanickou zahradu zasazenou přímo do horského terénu. K vidění jsou tu rostliny všech možných typů, například, bonsaje, sakury, růže, muškáty, nejrůznější květiny, které znám jen z květinářství a nevím, jak se jmenují, saláty, zelí, obilí, jahody, ovocné sady atd. Jako zajímavé, ale za ty útrapy to asi nestálo. Ale i cesta mlže být někdy cíl a tahle cesta rozhodně intenzivní zážitek byl. Opravdu spokojená snad byla jen babča Olča, která jako velká zahrádkářka obdivovala kdejakou kytičku a skalku. Mně pak na zpáteční cestě zaujal stanový kemp rozložený přímo na kraji útesu s nádherným výhledem do okolí. Ten jsme už ale neměli prostor vyzkoušet.

Cesta z Angkhangu do Chiang Mai už byla rozumnějším terénem a vesměs z kopce, takže jsme i se svítící kontrolkou v pohodě dojeli k první pumpě.  Jelikož už byla tma, do Chiang Mai daleko a ještě dnes jsme museli v půjčovně vrátit auto, museli jsme vynechat druhou plánovanou zastávku – rozsáhlý jeskynní komplex bez průvodce s vlastními čelovkami v Chiang Dao. Ten by byl asi zajímavější variantou, ale vzhledem k našim útrapám, je možná dobře, že jsme se tam nedostali – bůhví jak by to s námi ještě dopadlo.

Cestou do Chiang Mai se můj zdravotní stav nadále zhoršoval, takže jsem dojel jen silou vůle, abychom stihli vrátit Honzíka půl hodiny před zavíračkou. Nakonec jsem nasadil antibiotika a další dva dny proležel v posteli. Zbytek naší tlupy v mezidobí navštívil nedělní noční trh v Chiang Mai – největší v Thajsku, zaskočil na nějaké ty masáže a navštívil manufakturu na výrobu okrasných malovaných deštníků, odkud si dovezl i suvenýry a manufakturu na výrobu hedvábí.

V pondělí se stalo také pár veselých událostí. Krom toho, že jsem po dvou dnech vstal z postele a byl schopen jakš takš fungoat, Matince vyrostl v horizontálním průřezu další letokruh. Předem jsme si říkali, že si hlavně nebudeme dávat zbytečně velké dárky, obzvláště kdy se dnes přesouváme ze severu thajska na jih k moři. Kdo se s tím má tahat, že? Ale dárek má být překvapení a tak během toho, co si zbtek tlupy nechával malovat obrázky na oblečení a vymalovával si nový opravdu praktický a nezbytně nutný papírovo-dřevěný slunečník, já obstarával krásný sedmikilový koš plný exotického ovoce. V podvečer jsme se pak i s košem přesunuli na vlakové nádraží, odkud nás právě noční lůžkový vlak odváží zpět 700 km na jih do Bangkoku a my si tu užíváme ovocnou narozeninovou party. Mimochodem, na sobě mám dvoje kalhoty, dvě trička a mikinu a pořád je tu hrozná zima. Já bych jim tu klimatizaci fakt zakázal!

 

Thajsko 4 - Pohraničí s Barmou - Chiang Rai, Mae Sai, Zlatý trojúhelník

Ve středu večer jsme začali plánovat, co podnikneme zbylé tři dny se zapůjčeným autem. Měli jsme představu, že uděláme road trip po severním Thajsku, ale neměli jsme vymyšleno, která místa navštívíme. Čím více jsme pročítali různé cestopisy, tím více nám bylo jasné, že tři dny jsou na tak velkou a zajímavou oblast prostě málo. Nakonec jsme to uchopili agilně s tím, že vždy naplánujeme plán na následující den a pak se uvidí. Na čtvrtek jsme naplánovali přesun do Mae Sai – nejsevernějšího místa v Thajsku na hranicích s Barmou. Cestou jsme měli vymyšlené ještě další zajímavé zastávky, ale plán se nám začal hroutit hned ráno.  Po proplánované (nikoliv proflámované) noci jsme si přispali, pak jsme se museli pobalit, předat hotelové pokoje a abychom se pohodlně naskládali do našeho Honzíka, půlku věcí jsme nechali v úschovně na hotelu. Když jsme po snídani sedali do auta, bylo už skoro poledne a ještě nás čekalo projet zacpané Chiang Mai. Itinerář naší cesty jsme tedy museli lehce proškrtat a opět jsme se přesvědčili, že lepší je moc neplánovat.

Před odjezdem se ještě na chvilku pozastavím u pitné vody. V Thajsku - obdobně jako ve většině zemích světa – neteče z kohoutku pitná voda. Tu je třeba kupovat v PET lahvích. My částečně tuto nutnost odbourali koupí filtrační lahve, do které lijeme (zatím jen) vodu z kohoutku a následně ji pijeme nebo používáme k čištění zubů a druhak mě velmi potěšilo, že podobně jako v indickém Ladakhu, i v Chiang Mai už lidem došlo, že vyprodukování zbytečných milionů PET lahví denně nikomu moc neprospěje a nainstalovali po městě několik samoobslužných tankovacích přístrojů s pitnou vodou. Jeden se nám podařilo objevit nedaleko hotelu, tak si každý den chodíme doplnit prázdné PET lahve sem za 1 TBH za litr. (V obchodě stojí 1,5 litrová láhev cca 13-20 TBH).

Ale zpět k cestě. Obrácené řízení se mi přes noc nějak zapsalo do mozkové kůry a až na drobná zaváhání to už nebyl takový stres. Pro cestu na sever jsme zvolili nejrychlejší přesun po silnici 118 přes město Chiang Rai vzdálené asi 3 hodiny cesty od Chiang Mai. Asi na půli cesty jsme si udělali pauzičku na odpočívadle u městečka Ban Sop Pong. To je zajímavé hned ze dvou důvodů. Nachází se tu řada horkých pramenů včetně údajně nejvyššího thajského vřídla.  Oproti Karlovým Varům je vřídlo celkem nuda, ale zdarma smočit nohy v horkých kanálcích potěší. My využili i možnost koupit si košíček se 3mi vajíčky (za 20 TBH), které Terezka na klacíku „vařila“ v nejteplejším prameni. Ona byla šťastná, že nám uvařila, my byli rádi za rychlou svačinku. Druhou zajímavostí tady je kavárna Nine-One Coffee – vítěz několika thajských baristických soutěží, kde můžete ochutnat nebo i nakoupit prvotřídní Thajskou kávu pěstovanou v této oblasti. U šálku kávy si přímo v kavárně také můžete máchat nohy v horkých pramenech. Já nejsem kafař, takž jsem neocenil ty různé druhy pražení káv, o kterých jsem předtím ani neslyšel, ale ostatní se tvářili spokojeně a dokonce nakoupili několik balíků kávy na domů. Já už viděl, jak mi zase ztěžkne batoh, tak jsem aspoň máčel nohy, seč mi síly stačili. Původně jsme zamýšleli navštívit i přímo kávovou plantáž s výkladem, ale to jsme už časově nezvládali.

Další naší zastávkou bylo již zmíněné Chiang Rai, které bylo hlavním městem severního Thajska ještě před Chiang Mai, tedy do konce 13. století. Mezi místní dominanty patří tzv. Bílý chrám (Wat Rong Khun) 12 kilometrů na jih od města. Stavba tohoto paláce byla překvapivě započata až v tomto století lokálním nejvýznamnějším umělcem (Jméno už si nepamatuju, ale není to Jirka Khun 😉) a doposud nebyla dokončena. Přesto je jednou z nejnavštěvovanějších staveb v severním Thajsku. Celá stavba je pokryta je malými kousky bílých sklíček, takže se krásně třpytí ve svitu slunce. Dalším lákadlem Chiang Rai je night bazar s obrovským „food courtem“, kde se můžete za rytmů živé hudby velmi levně najíst výborného pouličního jídla všeho druhu. My si dali thajské jarní závitky (je to něco hodně jiného než ty vietnamské, které známe z pražské tržnice SAPA), „Hot pot“ – tedy polévku, kterou si sami vaříte přímo na stole a dáváte si do ní ingredience, které chcete a jako zákusek nějaké ty džusíky, shakey a zmrzlinu. Na poslední dominantu – orloj se světelnou show každý den v 19, 20 a 21 hodin nám už bohužel nezbyl čas.

Z Chiang Rai jsme se na závěr už za tmy přesunuli do Mae Sai, kde jsme si ráno u snídaně zamluvili stylové ubytování ve vyvýšených stanech s „postelema“. Toto ubytování jsme za boha ve tmě nemohli najít, přestože jsme stáli u cedule, která říkala, že jsme 200 metrů od něj. Když na 200 metrech nejste schopni najít kemp, působí to podezřele, nicméně my už neměli moc jiných možností. Zavolali jsme pánovi, který pro nás ochotně přijel na kole a doprovodil nás do zapadlého rezortu s vizáží, že vjíždíte do zdí nějaké fabriky. O to větší pro nás bylo překvapení, když jsme uvnitř spatřili, jak nádherné a romantické tohle místo je. K dispozici jsme měli 2 třílůžkové stany na dřevěných podstavcích s matracemi, peřinami a elektřinou, venkovní posezení na nábytku ze stohů slámy, krásnou vyvýšenou terásku na pozorování východu a západu slunce (které jsme nestihli), neomezenou konzumací kávy a čaje a na místní poměry docela luxusní toaletou a sprchou s teplou vodou. To vše dohromady za pouhých 600 TBH. I Terezka z toho byla nadšená a dlouho nechtěla jít spát. Co nás trošku překvapilo, byla zima. Oproti Chiang Mai, kde teplota v noci neklesne pod 20 stupňů Celsia a běžně večer posedáváme v kraťasech a tričku, tady jsme klepali kosu i v dlouhých kalhotech a dlouhých tričkách s mikinou zabalení do teplé deky.

V pátek jsme si přivstali, zbaštili nachystanou snídani a vyrazili prozkoumat Mae Sai. Jedná se o malé příhraniční městečko s Barmou. Hranici tvoří stejnojmenná řeka Mae Sai, která se později vlévá v pověstném tzv. zlatém trojúhelníku do Mekongu, kde vytváří trojhranici mezi Thajskem, Laosem a Barmou. V Mae Sai vede přes řeku tzv. most přátelství, přes který můžete pěšmo přejít do Barmy i bez víza. Je třeba se jen zaregistrovat na imigračním úřadě, zaplatit 10 USD a nechat tam do zástavy svůj pas. Pokud se do max. týdne vrátíte, dostanete svůj pas zpět a můžete pokračovat v cestoání po Thajsku. My vyhodnotili, že nám ta byrokracie za pár hodin na barmské straně nestojí a jeli se podívat na 2 dominanty na thajské straně. Těmi jsou na jednom vršku obří socha bývalého panovníka, který několikrát odvrátil barmské útoky na severní Thajsko a zahnal Barmce zpět hluboko na jejich území. Aby byl ten vzkaz pro Barmu dostatečně důrazný, na druhém kopci je před místním chrámem obří socha škorpióna s namířeným ostnem přímo proti Barmě. Z obou míst jsou pak pěkné výhledy jak na Mae Sai, tak na Barmskou stranu a místní městečko Tachileik. Zajímavá byla i cesta na Škorpióní vrch, kam autem jedete přímo centrálním tržištěm, takže v uzoučkých uličkách kličkujete mezi barevnými stánky s různým thajským i barmským zbožím a spoustou nakupujících lidí.

Druhou zastávkou byla tzv. Rybí jeskyně (Fish cave) v Ban Tham Pla asi 15 km jižně od Mae Sai, která se ukázala být nejzábavnější částí našeho road tripu. Jedná se o malý klášterní komplex, v rámci kterého je malé jezírko, kde můžete pozorovat desítky druhů menších i opravdu velikánských ryb. Ještě zajímavější jsou ale všudypřítomné opičky, které lezou po zdech, stromech a vůbec všem možném a loudí nebo dokonce kradou jídlo, kde se dá. Když sundáte ze zad batoh a otevřete ho, už na vás „útočí“ opičák a snaží se vám dostat do batohu. Proto jsou hned u vstupu k zapůjčení i bambusové klacíky, kterými případné útoky drzých opic můžete odhánět. Turisté by opičky neměli ničím krmit, maximálně si mohou u specializovaného stánku koupit za pár TBH banány nebo krmivo pro rybičky v jezírku. Terezka byla z tohoto místa úplně unešená a už tři dny o tom pořád vypráví. Poslední atrakcí tohoto místa je jeskyně ve tvaru ryby, kam se můžete vydrápat po asi 100 příkrých schodech. Když vlezete do jeskyně, po pár desítkách metrů dorazíte do menší svatyně vytesané ve skále se sedícím Budhou, kterému za 20 BTH můžete zapálit svíčky a vonné tyčinky.

Naší třetí zastávkou byl již výše zmíněný zlatý trojúhelník neblaze proslulý pěstováním máku a výrobou opia, válkami drogových kartelů a čilým přeshraničním obchodem s drogami. Cca před třiceti lety ale vlády jednotlivých států proti tomuto nešvaru rázně zakročili a z oblasti se stalo bezpečné, turisty hojně vyhledávané místo, kde je také na lodi možné na max. 24 hodin překročit hranice mezi jednotlivými zeměmi i bez víz. V místě se nachází velké muzeum opia, my si vystačili s procházkou po nábřeží Mekongu, pozorováním barmského a laoského břehu a velkým obědem ve zdejším steak-housu.

Pak už jsme se pomalu začali přesouvat zpět na jihozápad. Poslední naší páteční zastávkou byly horské terasovité čajové plantáže poblíž vesničky Mae Salong. Tady si můžete jednotlivé plantáže projít skrz naskrz a prohlédnout si tak pěstování čaje pěkně zblízka. Zážitek pak ještě na vyšší úroveň povýší ochutnávka různých druhů čajů s odborným výkladem u jedné ze zdejších výroben. Tady nám dali ochutnat a vysvětlili, jak se vyrábí zdejší specialita Oolong, co je to v Thajsku velmi oblíbený jasmínový čaj nebo že kromě zeleného a černého čaje existuje také čaj červený. Překvapilo mě také, že na zdejších plantážích stíhají až 6 sklizní do roka, ale dvě z těchto sklizní (zimní) nejsou vhodné pro výrobu prvotřídního čaje. Zajímavé také je, že kromě čaje se tu pěstují také jahody.

Během naší degustace pomalu zapadlo nad terasovitými plantážemi slunce a my se přesunuli k přenocování do městečka Thaton. Cestou na plantáže a z plantáží nás překvapila velmi prudká stoupání a klesání v místních uzoučkých serpentýnách bez jakýchkoliv svodidel, ale to jsme po zážitcích z dalšího dne nějak vytěsnili do ústraní vzpomínek. Městečko Thaton je zajímavé tím, že se tu kdysi usadili uprchlíci z Číny a dodnes je většina populace čínského původu. V obchůdkách si tak můžete nakoupit i čínské zboží a v restauracích ochutnat čínskou kuchyni. To jsme zkusili k večeři, restaurace to byla asi dobrá, jídlo také, ale na celou restauraci tu byla jen jedna jediná pomalá čínská babička, která dělala úplně všechno – objednávky, placení, úklid, vaření, mytí nádobí atd. Od objednání jsme tak čekali více než hodinu a půl než nám donesla vcelku vlažné jídlo a my v mezičase také lehce promrzli. Ubytovaní jsme byli v krásné chaloupce v místním resortu u řeky. Za zmínku stojí především opravdu zajímavá koupelna v nádherném kamenném designu, který moc nešel vyfotit.