V pondělí 21.1.2019 cca v poledne nás lůžkový vlak dovezl na příjemné nádraží v Chiang Mai. Chiang Mai je se svými necelými 200 tisíc obyvatel nejvěším městem severního Thajsko.Za těch 6 let, co jsme tu byli naposled, je na první pohled vidět živější město a mnohem hustší dopravní provoz. Založeno bylo na konci 13. století a hned se stalo hlavním městem království Chiang Mai, které později bylo autonomní součástí Siamské říše. Dnes je hlavním centrem stejnojmené provincie a a slouží jako základna turistů pro objevování horských masivů, národních parků, jeskyní, sloních rezervací a dalších zajímavostí severního Thajska.
U východu z nádraží se na nás vrhlo několik tuk-tukářů nabízející odvoz do centra města. My to měli komplikovanější, protože jsme neměli zaištěné žádné ubytování. Jeden tuktukář nám sice slíbil dražší odvoz (200 TBH), ale nasliboval nám tuk-tuk jen pro nás a krásné a levné ubytování, tak jsme si s ním plácli. Když jsme posbírali naší skupinku a vzali batohy, ukázalo se, že týpek už má domluvené jiné zákanzíky a nás se snaží nasoukat do zpola obsazeného tuk-tuku svého údajného syna. Tak jsme je radši nechali jet a našli si svůj tuk-tuk, který nás za 150 TBH hodil k jihovýchodnímu rohu centra (Thapae Gate) nedaleko nočního trhu. Tam jsme posadili prarodiče s holkama do hotelové kavárny s bazénem a s Martinkou obešli cca deset hotýlků a gesthousů v okolí. Po necelé hodince jsme našli příjemné ubytování v InterInn hotelu, kde nás ubytovali do dvou sousedních pokojů vždy s dvoupostelí a "přistýlkou" dohromady za příjemných 1180 TBH za noc. Přistýlka tedy je ve skutečnosti masážní matrace na zemi, ale spí se na ní dobře. V hotelové restauraci na zahrádce jsme si dali výborný pozdní oběd a vyrazili do víru města.
Chiang Mai disponuje cca 300 historickými chrámy, několika tržišti, spoustou masážních "salónků" a bujarým nočním životem. Památek jsme se nabažili dost už v Ayutthaye, tak jsme vyrazili na nedaleké noční tržiště. Cestou jsme minuli několik masážních salónků, odkud na nás krásné masérky nadšeně pokřikovali "Masáž, masáž!" ve snaze nás přesvědčit zajít právě k nim. Cena masáží se pohybuje od 100 TBH za půlhodinovou masáž nohou, přes 200 TBH za hodinoovu thajskou masáž až k 250-300 TBH za různé olejové celotělové masáže. Zkrátka v přepočtu na koruny je to za hubičku a stojí to za to. My s sebou měli naše holčičky, které by nebavilo na nás hodinu někde čekat, tak jsme masáž pro dnešek oželeli. Na Loi Kroh road už otevírali první noční bary a chystali se tu tzv. bar girls na svou noční zábavu. O kousek dál nás zvali na zápasy v thajském boxu a na začátku nočního trhu nás zvala pětice výstředně oblečených babochlapů na travesti show nebo za pár báthů na společné foto. Terezka si vyprosila místní ovocnou zmrzlinu a nakoupili jsme také nějaké thajsé oblečky pro Terkodlaka i Brundibáru, které se nám vždy podařilo usmlouvat s cca 30% slevou, takže vyšly na cca 50 - 100 TBH za kus. Poté jsme už zavítali do jídelní části trhu, kde si můžete u desítek různých stánečků pochutnávat na dobrotách thajského street foodu. Ochutnat tu můžete různé nudle, palačinky, špízi, ryby, polévky, pokrmy pečené v ananasu, či speciality jako je smažený hmyz, pečený škorpion, maso z krokodýla, pštrosa a jiné dobroty. Nakoupili jsme si pestrou směsici různých dobrot a vychutnávali si je ve střední části trhu za doprovodu živé popmusic. Pan zpěvák z nás měl očividnou radost, protože Terezka byla jediná, kdo se odvážil jít tancovat na "parket". Celkově jsou naše holčičky neustále v centru dění. Thajci děti milují a ty bílé a nečernovlasé dvojnásob. Každou chvilku nás někdo prosí, jestli se s nimi nemůže vyfotit nebo je dokonce pochovat. Terezce už to leze krkem, tak rovnou na všechny křičí "Ne, ne, ne!" a Báru jim tahá z ruky a to i v případě, kdy se slečna servírka v restauraci nabídla, že nám ji pohlídá, abychom se mohli v klidu najíst.
Na tržišti lze kromě jídla, různých hadříků, cetek a elektorniky nakoupit také nejrůznější druhy výborného ovoce za směšné částky. My máme nejraději mango, maracuyu (cca 1,5 kg pytel za 40 TBH), rambutany, různé citrusy a banány. U něktrého ovoce ani nevíme, co je to zač a nepomůže nám, ani když nám to prodejce v thajštině sdělí. Také mě zaujalo několik stánků alá zverimex. Je možné tu najít nejrůznější rybičky, hady nebo želvičky v igelitových pytlíčkách nebo lavorech a musím říct, že mi jich bylo opravdu líto. Vůbec jsem pak nepochopil nabídku uvězněných malých ptáčků v proutěných minikošíčkách. Za 50 TBH si můžet koupit košíček se 3mi ptáčky, které pak můžete pustit na svobodu a to vám má přinést štěstí nebo šťastný návrat z cesty. Nejdříve jsem měl nutkání ty ptáčky z toho vedra a stísněného prostoru vykoupit a osvobodit, ale pak jsem si uvědomil, že čím více lidí to bude kupovat, tím více jich budou chytat a že jim vlastně v globálu ještě uškodím. Tak se snad šťastně vrátíme i bez ptáčků.
Na úterý odpoledne jsme si zařídili exkurzi do nočního safari nedaleko Chiang Mai (vstup 800 TBH za dospělého, 400 TBH za děti nad 1 metr, děti menší než 1 metr jsou zdarma). To je údajně inspirováno bájným safari v Malajsii. Na místo nás během 30 minut zdarma dovezla dodávka pomalovaná v barvách zebry. Ještě před vchodem mají děti možnost krmit oslíky a hříbátka senem nebo pozorovat krásné barevné papoušky. To si nakonec Terezka užila nejvíc, protože většinu zbývajícího programu prospala. Po vstupu nás čekala projížďka hromadným vláčkem sekcí exotických zvířat, kde jsme měli možnost pozorovat relativně volně se pohybující zvířata jako různé antilopy, zebry, žirafy, jednorožce a jiné. Největším zážitkem bylo krmení žiraf, kdy obrovská žirafa strčí hlavu přímo doprostřed vláčku a z ruky baští banány a jiné dobroty, které si můžete zakoupit před nastoupením do vláčku. Poté následovalo safari v sekci šelem, kde můžete z vláčku pozorovat různé lvy, tygry, jaguáry a další. Ti jsou ale ovšem ještě v samostatné kleci, takže se to moc od standardní ZOO neliší, ale výběhy mají velké a přírodní. Kromě dvou safari vláčků v areálu můžete ještě shlédnout různá taneční vystoupení, "cirkusovou show" s divokými šelmami, kde tygři válí sudy a lvi skáčou z kmene na kmen a podobně. My do příslušného amfiteátru přišli, když už bylo úplně narváno, chvilku jsme se dívali z povzdálí a pak se radši odbrali do standardní ZOO, kde si můžete prohlížet šelmi za sklem v pavilonu šelem nebo procházet krásné výběhy dalších zvířat, jako jsou krokodýli, hroši a jiní. Celkově to byl zajímavý večer, ale jako nějaký extra zážitek to zas nehodnotím. Terezka ale ještě dva dny vyprávěla o tom, že před ní na sklo skákal obrovský tygr a maminka se hrozně lekla. Tak ta z toho má asi zážitky silné. :-) Po návratu jsme si stihli ještě zajít na masáž. My si dali na rozjezd olejovou masáž celého těla, která byla oproti mým vzpomínkám na poslední návštěvu Thajska dost milosrdná. Babča Olča se toho nebála a objednala si hodinovou tjahskou masáž nohou. Provedení jsem tedy neviděl, ale podle prapodivných zvuků odvedle si to náležitě užila, včetně pověstného píchání dřevěnou hůlkou. Oproti původním proklamacím to bez větší újmy zvládla celou hodinu až do konce, tak snad to mělo i příjemnější pasáže.
Pro mě přišly nejsilnější zážitky ve středu ráno, na kdy jsem objednal zapůjčení auta na 4 dny. Půjčení jsem řešil přes server rentalcars.com ještě v Ayuttaye, tedy nějaké 4 dny předem. Vzhledem k velikosti skupiny, jsem si objednal Hondu BRV s třemi řadami sedaček pro 7 lidí, s klimatizací a automatem. Celkem nás to přišlo na pěkných 5000 TBH na 4 dny + benzín. Mnohem větší výběr za výrazně lepší ceny měli auta k zapůjčení na letišti v Chiang Mai než v centru města. Na vypůjčení jsme se tedy vydali na letiště. Vtipné je, že kncelář půjčovny sídlí uvnitř příletové haly letiště, takže když si jdete vypůjčit auto z venku (nikoliv po příletu), musíte projít bezpečnostní kontrolou. To proběhlo v pořádku, stejně tak jako vypůjčení auta. Jen jsme na letišti zjistili, že si Martinka - jako plánovaný druhý řidič zdarma - zapomněla na hotelu řidičák. Já ji podezřívám, že to udělala schválně a zpětně se jí moc nedivím. Předání auta proběhlo během 5ti minut bez nějaké větší instruktáže. Asi jsem působil zkušeně a úspěšně zakrýval svou nervozitu z toho, že jsem nikdy neřídil takto velké auto a už vůbec ne s volantem vpravo. Jen jsem pána upozornil, že je na jinak velmi pěkném a čistém autě menší šrám vpravo vzadu, což pán ochotně zanesl do předávacích dokumentů. Auto jsme pojmenovali Hondza a říkáme mu familiérně Honzík. Nasedli jsme a mohli jsme vyrazit. Nevím, jestli jste někdy zažili první setkání s řízením vpravo, ale pro mě to teda byl velký zážitek. I po třech dnech řízení jsem vždy automaticky nahmatával ve vzduchu bezpečnostní pás vlevo, hmatal po řadící páce kamsi do dveří napravo a místo blinkrů častou pouštěl stěrače. Zkrátka všechno je tam obráceně a jak to má člověk zautomatizované, špatně se přeučuje. Ale zpět k první jízdě. Nastartování proběhlo v pořádku, po menších zdrženích jsem se i připoutal, zařadil a rozjel. Přestože sám doma řídím automat, z nerovozity jsem nepochopitelně začal používat obě nohy a hezky jsem si před pánem z půjčovny poskákal. Tou dobou si asi myslel, že nás vidí živé naposled. Až při třetím prudkém zabrždění a odlepování obličejů z palubní desky jsem si uvědomil, že levou nohu si musím strčit někam a používat jen nohu pravou. To už jsme ale vyjeli do hustého provozu Chiang Mai. První instinkt mě samozřejmě zavedl do protisměru, na což mě naštěstí Martinka včas upozornila. Trošku mě překvapily na naše auto dost úzké jízdní pruhy. Jak jsme z Evropy zvyklí vnímat vzdálenost od auta vlevo a v pravo opačně než tady při posedu vpravo, dělalo mi zpočátku celkem problém se ve svém pruhu udržet. Ale oni ani místňáci moc pruhy neřešili, takže jsem asi docela zapadnul. Ještě více mě pak překvapila čtyřproudová silnice úplně bez pruhů, kde si prostě auta, tuktuky, motorky a kola přejížděly, jak se jim zlíbilo. K tomu nějaký ten kruháč a typické thajské otáčení do protisměu a byl jsem zpocený až na zadku. Dalším zážitkem pak bylo parkování u hotelu. V okolí hotelu se nedalo zaparkovat nikde, tak jsme se nakonec domluvili na použití hotelové garáže vyskládané motorkami na všech stranách. Couvání s tímto autem bez pípacích senzorů do kopce do garáže, kde na každé straně přečuhovalo max. 15 cm od zrcátek mě fakt nadchlo. Zážitek ještě umocnil pán z recepce který cosi vehemntně gestikuloval a pokřikoval a přestal s tím až ve chvíli, kdy jsem auto opřel jednu motoku. Naštěstí to bylo ve velmi malé rychlosti, takže motorka ani nespadla a jestli na autě vzniknul nějaký šrám, tak právě vpravo vzadu, kde už šrámy byly v době půjčení.
Když jsem úspěšně vylezl z auta, úplně se mi ulevilo, i když jsem věděl, že po snídani mě čeká repete. Pohodlně jsme se naskládali dovnitř a vyrazili do národního parku Doi Inthanon, kde se tyčí také stejnojmenná nejvyšší hora Thajska o výšce 2 565 m n.m. Cestou jsme se stavili také na příjemné zástávce u vodopádu Siribhume, který je možní si prohlédnout zespodu, ze strany i shora. Kolem vede také pěšina, kudy se dá pěšky vyškrabat až na nejvyšší vrchol Doi Inthanon. Cesta to ale není nijak záživná ani pestrá na výhledy. Jelikož se na hoře nachází observatoř a vojenská základna, skoro pod vrchol vede i asfaltka, takže se tam dá pohodlně dojet autem nebo na motorce. Při vstupu do národního parku se platí vstupné (300 TBH za dospělou osobu + 30 TBH za auto). Zaparkovat se dá cca 20 výškových metrů pod vrcholem u vojenské základny, kde se nesmí fotit. Poté je to pár minut chůze na vrchol. Ten je uprostřed stromů, kde kromě cedule, že se nacházíte na nejvyšším bodě Thajska 2565 m n.m., není nic k vidění. O kousek dál se nachází ještě tploměr, který ukazoval teplotu 5 stupňů Celsia, což nás docela překvapilo, jelikož v Chiang Mai ani v noci neklesá teplota pod 20 stupňů. Asi 400 výškových metrů pod vrcholem se nachází 2 krásné pagody zasvěcené současnému králi a královně. Tam se platí extra vstupné (tuším 50 TBH), které vybírá vojenská jednotka a oficiálně je otevřeno do 18:00. My tam počkali až do západu slunce, který je tam opravdu kouzelný. Překvapilo nás, že kromě nás tam už byly jen dvě skupinky lidí. Organizované výlety už byly touto dobou dávno pryč. Cestou zpět nás trošku překvapila zavřená brána přes silnici, ale naštěstí nebyla zamčená, takže jsme si ji mohli otevřít.
Ve čtvrtek 24.1.2019 jsme si sbalili věci a vydali se na třídenní roadtrip po severním Thajsku. O tom zase ale příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat