Ve středu večer jsme začali
plánovat, co podnikneme zbylé tři dny se zapůjčeným autem. Měli jsme představu,
že uděláme road trip po severním Thajsku, ale neměli jsme vymyšleno, která
místa navštívíme. Čím více jsme pročítali různé cestopisy, tím více nám bylo
jasné, že tři dny jsou na tak velkou a zajímavou oblast prostě málo. Nakonec
jsme to uchopili agilně s tím, že vždy naplánujeme plán na následující
den a pak se uvidí. Na čtvrtek jsme naplánovali přesun do Mae Sai – nejsevernějšího místa
v Thajsku na hranicích s Barmou. Cestou jsme měli vymyšlené ještě
další zajímavé zastávky, ale plán se nám začal hroutit hned ráno. Po proplánované (nikoliv proflámované) noci
jsme si přispali, pak jsme se museli pobalit, předat hotelové pokoje a abychom
se pohodlně naskládali do našeho Honzíka, půlku věcí jsme nechali
v úschovně na hotelu. Když jsme po snídani sedali do auta, bylo už skoro
poledne a ještě nás čekalo projet zacpané Chiang Mai. Itinerář naší cesty jsme
tedy museli lehce proškrtat a opět jsme se přesvědčili, že lepší je moc
neplánovat.
Před odjezdem se ještě na chvilku
pozastavím u pitné vody. V Thajsku - obdobně jako ve většině zemích světa
– neteče z kohoutku pitná voda. Tu je třeba kupovat v PET lahvích. My
částečně tuto nutnost odbourali koupí filtrační lahve, do které lijeme (zatím
jen) vodu z kohoutku a následně ji pijeme nebo používáme k čištění
zubů a druhak mě velmi potěšilo, že podobně jako v indickém Ladakhu, i
v Chiang Mai už lidem došlo, že vyprodukování zbytečných milionů PET lahví
denně nikomu moc neprospěje a nainstalovali po městě několik samoobslužných
tankovacích přístrojů s pitnou vodou. Jeden se nám podařilo objevit
nedaleko hotelu, tak si každý den chodíme doplnit prázdné PET lahve sem za 1
TBH za litr. (V obchodě stojí 1,5 litrová láhev cca 13-20 TBH).
Ale zpět k cestě. Obrácené
řízení se mi přes noc nějak zapsalo do mozkové kůry a až na drobná zaváhání to
už nebyl takový stres. Pro cestu na sever jsme zvolili nejrychlejší přesun po
silnici 118 přes město Chiang Rai vzdálené asi 3 hodiny cesty od Chiang Mai.
Asi na půli cesty jsme si udělali pauzičku na odpočívadle u městečka Ban Sop
Pong. To je zajímavé hned ze dvou důvodů. Nachází se tu řada horkých pramenů
včetně údajně nejvyššího thajského vřídla.
Oproti Karlovým Varům je vřídlo celkem nuda, ale zdarma smočit nohy
v horkých kanálcích potěší. My využili i možnost koupit si košíček se 3mi
vajíčky (za 20 TBH), které Terezka na klacíku „vařila“ v nejteplejším
prameni. Ona byla šťastná, že nám uvařila, my byli rádi za rychlou svačinku.
Druhou zajímavostí tady je kavárna Nine-One Coffee – vítěz několika thajských
baristických soutěží, kde můžete ochutnat nebo i nakoupit prvotřídní Thajskou
kávu pěstovanou v této oblasti. U šálku kávy si přímo v kavárně také
můžete máchat nohy v horkých pramenech. Já nejsem kafař, takž jsem
neocenil ty různé druhy pražení káv, o kterých jsem předtím ani neslyšel, ale
ostatní se tvářili spokojeně a dokonce nakoupili několik balíků kávy na domů.
Já už viděl, jak mi zase ztěžkne batoh, tak jsem aspoň máčel nohy, seč mi síly stačili.
Původně jsme zamýšleli navštívit i přímo kávovou plantáž s výkladem, ale
to jsme už časově nezvládali.
Další naší zastávkou bylo již
zmíněné Chiang Rai, které bylo hlavním městem severního Thajska ještě před
Chiang Mai, tedy do konce 13. století. Mezi místní dominanty patří tzv. Bílý chrám
(Wat Rong Khun) 12 kilometrů na jih od města. Stavba tohoto paláce byla
překvapivě započata až v tomto století lokálním nejvýznamnějším umělcem
(Jméno už si nepamatuju, ale není to Jirka Khun 😉) a doposud nebyla dokončena. Přesto je
jednou z nejnavštěvovanějších staveb v severním Thajsku. Celá stavba
je pokryta je malými kousky bílých sklíček, takže se krásně třpytí ve svitu
slunce. Dalším lákadlem Chiang Rai je night bazar s obrovským „food courtem“,
kde se můžete za rytmů živé hudby velmi levně najíst výborného pouličního jídla
všeho druhu. My si dali thajské jarní závitky (je to něco hodně jiného než ty
vietnamské, které známe z pražské tržnice SAPA), „Hot pot“ – tedy polévku,
kterou si sami vaříte přímo na stole a dáváte si do ní ingredience, které
chcete a jako zákusek nějaké ty džusíky, shakey a zmrzlinu. Na poslední
dominantu – orloj se světelnou show každý den v 19, 20 a 21 hodin nám už
bohužel nezbyl čas.
Z Chiang Rai jsme se na
závěr už za tmy přesunuli do Mae Sai, kde jsme si ráno u snídaně zamluvili
stylové ubytování ve vyvýšených stanech s „postelema“. Toto ubytování jsme za
boha ve tmě nemohli najít, přestože jsme stáli u cedule, která říkala, že jsme
200 metrů od něj. Když na 200 metrech nejste schopni najít kemp, působí to
podezřele, nicméně my už neměli moc jiných možností. Zavolali jsme pánovi,
který pro nás ochotně přijel na kole a doprovodil nás do zapadlého rezortu
s vizáží, že vjíždíte do zdí nějaké fabriky. O to větší pro nás bylo překvapení,
když jsme uvnitř spatřili, jak nádherné a romantické tohle místo je.
K dispozici jsme měli 2 třílůžkové stany na dřevěných podstavcích s matracemi,
peřinami a elektřinou, venkovní posezení na nábytku ze stohů slámy, krásnou
vyvýšenou terásku na pozorování východu a západu slunce (které jsme nestihli),
neomezenou konzumací kávy a čaje a na místní poměry docela luxusní toaletou a
sprchou s teplou vodou. To vše dohromady za pouhých 600 TBH. I Terezka
z toho byla nadšená a dlouho nechtěla jít spát. Co nás trošku překvapilo,
byla zima. Oproti Chiang Mai, kde teplota v noci neklesne pod 20 stupňů
Celsia a běžně večer posedáváme v kraťasech a tričku, tady jsme klepali
kosu i v dlouhých kalhotech a dlouhých tričkách s mikinou zabalení do
teplé deky.
V pátek jsme si přivstali,
zbaštili nachystanou snídani a vyrazili prozkoumat Mae Sai. Jedná se o malé
příhraniční městečko s Barmou. Hranici tvoří stejnojmenná řeka Mae Sai,
která se později vlévá v pověstném tzv. zlatém trojúhelníku do Mekongu,
kde vytváří trojhranici mezi Thajskem, Laosem a Barmou. V Mae Sai vede přes
řeku tzv. most přátelství, přes který můžete pěšmo přejít do Barmy i bez víza.
Je třeba se jen zaregistrovat na imigračním úřadě, zaplatit 10 USD a nechat tam
do zástavy svůj pas. Pokud se do max. týdne vrátíte, dostanete svůj pas zpět a
můžete pokračovat v cestoání po Thajsku. My vyhodnotili, že nám ta
byrokracie za pár hodin na barmské straně nestojí a jeli se podívat na 2
dominanty na thajské straně. Těmi jsou na jednom vršku obří socha bývalého
panovníka, který několikrát odvrátil barmské útoky na severní Thajsko a zahnal
Barmce zpět hluboko na jejich území. Aby byl ten vzkaz pro Barmu dostatečně
důrazný, na druhém kopci je před místním chrámem obří socha škorpióna
s namířeným ostnem přímo proti Barmě. Z obou míst jsou pak pěkné
výhledy jak na Mae Sai, tak na Barmskou stranu a místní městečko Tachileik.
Zajímavá byla i cesta na Škorpióní vrch, kam autem jedete přímo centrálním
tržištěm, takže v uzoučkých uličkách kličkujete mezi barevnými stánky
s různým thajským i barmským zbožím a spoustou nakupujících lidí.
Druhou zastávkou byla tzv. Rybí
jeskyně (Fish cave) v Ban Tham Pla asi 15 km jižně od Mae Sai, která se
ukázala být nejzábavnější částí našeho road tripu. Jedná se o malý klášterní
komplex, v rámci kterého je malé jezírko, kde můžete pozorovat desítky
druhů menších i opravdu velikánských ryb. Ještě zajímavější jsou ale
všudypřítomné opičky, které lezou po zdech, stromech a vůbec všem možném a
loudí nebo dokonce kradou jídlo, kde se dá. Když sundáte ze zad batoh a
otevřete ho, už na vás „útočí“ opičák a snaží se vám dostat do batohu. Proto
jsou hned u vstupu k zapůjčení i bambusové klacíky, kterými případné útoky
drzých opic můžete odhánět. Turisté by opičky neměli ničím krmit, maximálně si
mohou u specializovaného stánku koupit za pár TBH banány nebo krmivo pro
rybičky v jezírku. Terezka byla z tohoto místa úplně unešená a už tři
dny o tom pořád vypráví. Poslední atrakcí tohoto místa je jeskyně ve tvaru
ryby, kam se můžete vydrápat po asi 100 příkrých schodech. Když vlezete do
jeskyně, po pár desítkách metrů dorazíte do menší svatyně vytesané ve skále se
sedícím Budhou, kterému za 20 BTH můžete zapálit svíčky a vonné tyčinky.
Naší třetí zastávkou byl již výše
zmíněný zlatý trojúhelník neblaze proslulý pěstováním máku a výrobou opia,
válkami drogových kartelů a čilým přeshraničním obchodem s drogami. Cca
před třiceti lety ale vlády jednotlivých států proti tomuto nešvaru rázně
zakročili a z oblasti se stalo bezpečné, turisty hojně vyhledávané místo, kde
je také na lodi možné na max. 24 hodin překročit hranice mezi jednotlivými
zeměmi i bez víz. V místě se nachází velké muzeum opia, my si vystačili s procházkou
po nábřeží Mekongu, pozorováním barmského a laoského břehu a velkým obědem ve
zdejším steak-housu.
Pak už jsme se pomalu začali
přesouvat zpět na jihozápad. Poslední naší páteční zastávkou byly horské terasovité
čajové plantáže poblíž vesničky Mae Salong. Tady si můžete jednotlivé plantáže
projít skrz naskrz a prohlédnout si tak pěstování čaje pěkně zblízka. Zážitek
pak ještě na vyšší úroveň povýší ochutnávka různých druhů čajů s odborným
výkladem u jedné ze zdejších výroben. Tady nám dali ochutnat a vysvětlili, jak
se vyrábí zdejší specialita Oolong, co je to v Thajsku velmi oblíbený
jasmínový čaj nebo že kromě zeleného a černého čaje existuje také čaj červený.
Překvapilo mě také, že na zdejších plantážích stíhají až 6 sklizní do roka, ale
dvě z těchto sklizní (zimní) nejsou vhodné pro výrobu prvotřídního čaje.
Zajímavé také je, že kromě čaje se tu pěstují také jahody.
Během naší degustace pomalu
zapadlo nad terasovitými plantážemi slunce a my se přesunuli k přenocování
do městečka Thaton. Cestou na plantáže a z plantáží nás překvapila velmi
prudká stoupání a klesání v místních uzoučkých serpentýnách bez
jakýchkoliv svodidel, ale to jsme po zážitcích z dalšího dne nějak
vytěsnili do ústraní vzpomínek. Městečko Thaton je zajímavé tím, že se tu kdysi
usadili uprchlíci z Číny a dodnes je většina populace čínského původu.
V obchůdkách si tak můžete nakoupit i čínské zboží a v restauracích
ochutnat čínskou kuchyni. To jsme zkusili k večeři, restaurace to byla asi
dobrá, jídlo také, ale na celou restauraci tu byla jen jedna jediná pomalá
čínská babička, která dělala úplně všechno – objednávky, placení, úklid,
vaření, mytí nádobí atd. Od objednání jsme tak čekali více než hodinu a půl než
nám donesla vcelku vlažné jídlo a my v mezičase také lehce promrzli.
Ubytovaní jsme byli v krásné chaloupce v místním resortu u řeky. Za
zmínku stojí především opravdu zajímavá koupelna v nádherném kamenném
designu, který moc nešel vyfotit.
Žádné komentáře:
Okomentovat