sobota 27. listopadu 2021

Srí Lanka 5: Rekawa, Mirissa, Hikkaduwa, Unawatuna, Bentota (11. – 20. 11. 2021)

Posledních 10 dní na Srí Lance jsme strávili na jižním a jihozápadním pobřeží, po kterém jsme se postupně přibližovali k letišti. Začali jsme na pláži Rekawa necelých 10 km východně od města Tangalle. Rekawa je známá svou dlouhou pláží se zlatým pískem bez hotelů a restaurací, kam každý rok připlouvají želvy naklást svá vajíčka. Aby na to měly želvy klid, je přístup na pláž od 18:30 do rána povolen pouze s místním ochráncem přírody za poplatek (1000 LKR za dospělou osobu). My se vydali na pláž už odpoledne, kde holky sbíraly různé mušličky, pozorovali jsme krabíky poustevníčky, jak pobíhají na pláži s různými mušličkami na zádech a viděli jsme i skořápky z vylíhlých želvích vajíček. Na koupání to tu ale kvůli velkým (1-2 metrovým) vlnám nebylo, což je problém drtivé většiny srílanského pobřeží, obzvláště nyní v době častých monzunových větrů. Během večeře v našem ubytování nám naše paní domácí domluvila, že až připlují na pláž želvy klást vajíčka, ochránci nám zavolají a my se přijdeme podívat. Bohužel jsme měli smůlu a až do jedné hodiny ranní se žádná želva neukázala. Rozhodli jsme se tu tedy strávit ještě jeden den a noc navíc. Během dne jsme se vydali cca 600 metrů východně po pláži k tzv. přírodnímu bazénku. Ten je tvořen přírodními skálami, o které se rozbíjí vlny a tvoří tak asi 10 x 20 metrů klidné mořské vody na koupání. Byli jsme tu úplně sami, užívali si pláže, mušliček i čisťounké vody, kde holky šnorchlovaly a obdivovaly nejrůznější barevné rybičky. Líbilo se nám tu tak moc, až jsme tu zůstali skoro celý den a tak jsme se všichni hned první den u oceánu spálili. Před večeří si Martinka v restauraci v našem ubytování zdarma domluvila lekce vaření a pomáhala s přípravou kokosových rotti.

Večer se na nás usmálo štěstí a už kolem osmé hodiny nám volali, že připlouvají želvy. Tak jsme se oblékli a vydali se s čelovkami na pláž, kde na nás čekal želví ochránce. S ním jsme se vydali asi 1 km západně, kde jsme už viděli první želu – karetu obrovskou (green turtle). Měřila více než 1 metr a podle našeho průvodce byla asi 40 let stará. Želvy v dospělosti (zhruba od 30ti-35ti let života) připlouvají zpět na pláž, kde se narodily, vylezou z vody a vydají se asi 50 metrů od moře do bezpečí prvních keříků, kde vyhrabou necelý metr hlubokou díru v písku a do ní nakladou 80-170 vajec velikosti i tvaru pingpongového míčku. Poté díru opět důkladně zahrabou a vydají se zpět do oceánu. Celá akce trvá přibližně 2 hodiny a my měli možnost při ní pozorovat hned dvě želvy. Ty jsou ostražité do doby, než začnou klást vajíčka, do kdy se nesmějí rušit ani zblízka pozorovat. Jakmile začne želva klást, je možné se k ní přiblížit klidně na 1 metr, želvu pozorovat nebo si na ní posvítit červeným světlem. Na jiných místech Srí lanky vejce následně vyhrabou a nechají je vylíhnout v tzv. želvích farmách, odkud malé želvičky následně pouští do moře. Tady v Rekawe ochránci nechávají vajíčka normálně zahrabaná a nechají želvičky po 60-90 ti dnech vylíhnout přirozenou cestou. Ty se pak za soumraku vydají na cestu do oceánu, kde šťastnější z nich vyrostou a za nějakých 30 let se opět vrátí na tu samou pláž naklást vajíčka s novou generací želv. My i holčičky jsme si tuto podívanou užili a do hotýlku jsme se vraceli až před půlnocí. Jelikož se zrovna schylovalo k velkému slejváku, dokonce nám pan majitel přijel se svým stařičkým náklaďákem naproti po hliněné hrbolaté cestě nedaleko pláže. Cestou domů už začalo hustě pršet.

Druhý den po snídani jsme si domluvili za 8 000 LKR odvoz autem do městečka Mirissa. Pan domácí přistavil ráno stařičké auto (vizáže starého amerického cadillacu) s bouranými dveřmi a zpětným zrcátkem přivázaným provázkem. Po čase se ukázalo, že sedačky jsou také zároveň domovem stovek malých mravenců a technický stav vozidla se nezdál ani policistům, kteří nás cestou zastavili a kontrolovali. Každopádně cesta byl zážitek a v pořádku jsme dojeli. Cestou jsme se stavili na krásné pláži v Tangalle (doporučujeme na koupání s dětmi) a dále u tzv. Blow hole v Kudawella. To je přírodní památka (vstup 500 LKR za dospělého), kde skalní útesy dělají úzký průsmyk, do kterého narážejí vlny a stříkají až 15m vysoko. My ale neměli moc štěstí, zrovna bylo bezvětří a malé vlny, takže jsme viděli jen 2 menší vodotrysky asi 2 metry vysoké. Vzhledem k velkému vedru jsme nakonec vynechali plánovanou zastávku v budhistickém skalním klášteře Mulkirigala. Další zastávkou byl maják na nejjižnějším cípu Srí Lanky u města Devinuwara. Aktuálně byl ale maják bohužel v rekonstrukci, takže jsme ho mohli obdivovat jen z dálky z krásné malé plážičky, kde jsme se krátce osvěžili v mořské vodě.

Kolem poledne jsme dorazili do města Mirissa, která by měla podle průvodce mít jednu z nejkrásnějších pláží na Srí Lance, což nám zas úplně nepřišlo. Pláže byly čisté, vlny velké a vstup do vody nebyl moc pozvolný a vhodný pro děti. Toto místo je hojně využívané pro výuku surfování. Také jsme tu poprvé potkali větší množství zahraničních turistů, většinou z Ruska. My si tu našli místečko, kde se vlny tříštily o nedaleké skály a my tak mohli s holkama do klidnější vody. Dalo se tu i šnorchlovat, ale voda byla více zakalená než v Rekawe. Výhodou více turistického místa bylo větší množství otevřených restaurací přímo na pláži, kam jsme chodili na výtečné čerstvé grilované ryby k večeři při západu slunce. Z pohledu gastronomie to bylo asi nejlepší místo a zůstali jsme tu 2 noci.

Z Mirissy jsme se tuk-tukem (2 500 LKR) přemístili do baťůžkářského centra - městečka Unawatuna. Jeden den jsme strávili na hlavní pláži přímo v Unawatuně, což byl takový průměr, obdoba pláže v Mirisse. Druhý den jsme se vydali tuk-tukem (300 LKR) pár kilometrů zpět na jih na pláž v Talpe (Talpe beach), kde bylo pěkné šnorchlování se spoustou krásných rybiček. Šnorchlovat se parádně dalo kousíček od břehu, takže si pozorování rybiček užily i naše holky a poprvé i Martinka. Poté jsme navštívili pláž Dalawella (Video beach), kde je při troše trpělivosti možné šnorchlovat s mořskými želvami. První půlhodinu jsme nebyli úspěšní, ale nakonec jsme 3 želvy (opět asi kareta obrovská) objevili a užívali si pozorování jejich přirozeného pohybu v moři, jak okusují řasy z kamenů a dna oceánu. Na této pláži jsme také viděli místní tradiční rybáře sedících na kůlech zapíchlých v moři. Ti se ale neradi fotí, potažmo fotí se rádi, ale chtějí za to platit. Skoro jsem měl podezření, že na tradičních kůlech nesedí kvůli rybolovu, ale právě proto, aby se nechali fotit a inkasovali za to peníze. V okolí je také několik želvích farem, kde nechávají vylíhnout želvičky v malých bazénech, což si mžete za 1000 LKR na osobu prohlédnout a když máte štěstí, tak želví miminka i vypustit vpodvečer zpět do přírody. Miminka aktuálně vylíhlá neměli, takže jsme tuto atrakci vynechali.

Druhý den ráno jsme se nechali tuk-tukem odvézt k nedaleké Jungle beach. K té je třeba dojít ještě asi 500 metrů džunglí z prudkého kopce. Samotná pláž je pěkná malá písečná plážička uprostřed divoké přírody. Vstup do vody je pozvolný a vlny jsou malé. K útesům pro šnorchlování bylo třeba doplavat asi 100 metrů a voda byla trochu kalná a špinavá, ale i tak to stálo za to. Jen je třeba si dát pozor, občas se tu vyskytují žahavé medůzy. Tato pláž je docela oblíbená hlavně místními obyvateli, protože během dopoledne se tu objevilo asi 20-30 místních lidí, kteří se tu fotili, učili plavat i hráli plážový fotbal. Zpestřením nám byli opět opičí návštěvníci. Jeden z nich se nám opět vloupal do batohu pověšeném na stromě, naštěstí nám tentokrát ukradnul jen prázdný obal od sušenek. Zato místňákům ukradnul celou tašku s jídlem a hrdě se na stromě cpal curry s rýží. Ostatní opičky ale byli přátelské a poklidně kolem nás jen chodily.

Odpoledne jsme se nechali tuk-tukem (500 LKR) odvézt do sousedního města Galle (čte se Gol), což je historická přístavní pevnost zapsaná v UNESCO odrážející portugalskou architekturu. Městečko je to moc krásné a při procházce po hradbách s historickými děly je možné pozorovat pěkný západ slunce. My si tu dali i výbornou kopečkovou zmrzlinu a večer zakončili u pouličního stánku s vajíčkovým rotti.

Další den jsme se opět tuk-tukem (1500 LKR) přesunuli do dalšího přímořského „letoviska“ Hikkaduwa, kde jsme bydleli v hotýlku přímo na pláži. Ten zvenku vypadal dost příšerně, protože celé místní pobřeží bylo v roce 2004 zdevastováno tsunami a dodnes je to tu vidět. Vevnitř byl ale hotýlek moc pěkný a útulný. Také jsme se tu spřátelili s rodinou majitelů, kteří měli 3 děti a přes den s námi na terásce plnili domácí úkoly a samostudium, jelikož školy byly stále kvůli COVIDu už rok a půl zavřené. Hikkaduwa má relativně podprůměrnou pláž s relativně špinavou vodu. U místních lze zaplatit katamarán (cca 7 000 LKR na 2-3 hodiny), který vás odveze asi 200 metrů od břehu k poničeným a napůl vymřelým korálům na šnorchlování, což jsme my nevyužili. Zajímavé je to tu tím, že na jižní cíp pláže pravidelně připlovají mořské želvy, které můžete ze břehu pozorovat nebo si dokonce od místních koupit mořské řasy a želvy s nimi u břehu krmit. My tu potkali také ayurvédského léčitele/maséra, který nám za 1500 LKR udělal asi 50minutovou masáž přímo na pláži.

Poslední zastávkou před odletem pro nás byl hotel přímo na pláži mezi městečky Bentota a Indurawa. Cestou jsme se původně chtěli stavit v Ambalangodě, která je známá výrobou tradišních zvířecích masek a několika školami tradičních tanců právě s těmito maskami. Po několika telefonátech do místních škol jsme ale zjistili, že kvůli COVIDu jsou všechny školy aktuálně uzavřené. Co se týče pláží v Bentotě/Indurawě, byli jsme docela zklamaní. Jak pláže, tak voda tu byly špinavé, vlny velké a nakonec jsme tu do moře ani nevlezli. Celkově nám přišlo, že čím více na sever (blíže Colombu), tím horší pláže jsme viděli. Naštěstí jsme si na závěr dovolené našli hotel s krásným bazénem, takže jsme se cachtali tam. V místním hotelu (obdobně jako ve většině hotelech, kde jsme byli ubytovaní) měli problém s wifi připojením k internetu. S kvalitou připojení a IT vzděláním je to tu většinou dost špatné. Nejen tady jsem se tedy musel připojit k hotelovému wifi routeru (klasicky používají přihlašovací údaje admin/admin), překonfigurovat ho a internet si zprovoznit nebo je upozornit, že jim došel kredit na 4G připojení a že ho musí po covidové pauze doplatit. Poslední den před odletem jsme se vydali do Bentoty na nákup suvenýrů. Nakoupili jsme spoustu oblečků, hlavně pro holky, které jsme i v kamenném obchodě museli usmlouvat cca z 1500 LKR za kus na cca 650 LKR za kus. Dále se tu kupuje kvalitní ceylonský čaj a různé koření. Navštívili jsme i ayurvédskou prodejnu, kde mě místní šaman vyšetřil – podobně jako čínští léčitelé v ČR měřil tep, prohlížel tvar jazyka a pak plácal něco o překyselení organismu, aby se mi nakonec snažil prodat pytlík bylinkového čaje za 2 500 LKR. Když jsem ho nakonec dostal až na 1 000 LKR, nakonec jsem si tyto předražené bylinky přecijen koupil a teď budu určitě zdravý až do konce života. ;-)

Abych dovolenou na Srí Lance nějak shrnul – celkově nás dovolená mile potěšila a byli jsme spokojení. Srí Lanka pro nás byla zajímavou a pestrou destinací, kde si každý může najít to, co ho baví. Od pěkných pláží, přes přírodu, kulturu, architekturu až po treky v horách. Řekl bych, že nic z toho není top zážitek (pláže, moře a podmořský svět je hezčí v Thajsku nebo na Filipínách, hory v himalájích, džungle v jižní Americe atd.), ale zas to všechno tady můžete najít na jednom ostrově. Nemožnost navštívit některé místní atrakce kvůli Covidu a počasí nám kompenzovalo to, že jsme měli klid a na spoustě místech jsme byli skoro sami bez dalších turistů. Z praktických věcí stručně na závěr: Na rozdíl od většiny JV Asie tu mají všude normální záchodové mísy s toaletním papírem, který se normálně vyhazuje do mísy. Elektrické zásuvky jsou z 90ti procent kompatibilní s evropskými, je pro jejich zastrčení potřebujete do zásuvky nejdříve zastrčit propisku. Redukci jsme za celou dobu použili jen dvakrát. Místní pijou vodu z kohoutku, my si zásadně kupovali balenou – 1,5 litru stojí všude 70 LKR.

Co jsme nezvládli vidět a asi by to stálo za to:

  1. jízda vlakem mezi Nuwara Eliya a Ella
  2. historická královská města ve středu Srí Lanky (Polonnaruwa, Anuradhapura)
  3. trek na 3. nejvyšší horu Srí Lanky v Horton Plains
  4. šnorchlování u korálových útesů na východním pobřeží u Nilaveli a Pigeon Island
  5. tranzitní centrum pro slony u Udawalawe


sobota 20. listopadu 2021

Srí Lanka 4 - Haputhale + Ella (6. – 10. 11 2021)

Haputhale je pro změnu nejvýše položená vesnice na Srí Lance uprostřed krásné hornaté přírody a malebných čajových plantáží. Zde jsme se ubytovali ve skromném ale pěkném hotýlku Grand View Guest House (12 USD se snídaní) s pěknou teráskou a krásným výhledem do okolí. Jedinou nevýhodou byla přilehlá mešita, odkud několikrát denně dost hlasitě zval místní muezzin muslimy k modlitbě, což moc nepotěší hlavně když si chcete ráno přispat. V noci nás tu také poprvé navštívil Martinky "nejoblíbenější" tvoreček - šváb, ale za to tento hotýlek nemůže. Sem tmnjsem zahlédl nějakého i v dalších ubytováních, i vcelku luxusních hotelech. Šváby sem prostě patří a je třeba se s tím smířit. Jen doufám, že si nějaké nepřivezeme v batohu domů jako suvenýr.

Podle aktuálních informací od místních obyvatel to vypadalo, že od pondělí (pozítří) by už mohl jezdit vláček z Kandy do Elly přes Haputhale. Trasa mezi Nuwara Eliya a Ellou je údajně nejkrásnější železnice na Srí Lance a rozhodně stojí za to vidět. Tak jsme se rozhodli si pobyt v Haputhale prodloužit až do pondělka a počkat na vláček aspoň na ten poslední cca hodinový úsek. Jelikož jsme předchozí den vstávali už v šest ráno, udělali jsme si první den v Haputhale odpočinkový a servisní den. Ráno jsme si přispali, pak přeprali prádlo, které nám následujících několik dní neuschlo a po obědě už se střídali silné deště s krátkými pauzami a najednou byl večer.

Následující den jsme si ale naopak přivstali a v pět ráno jsme už seděli v tuk-tuku a frčeli potmě kopcovitým terénem směr Liptonova vyhlídka. Tuk tuk nás dovezl cca 2 km od cíle, odkud jsme prudkým stoupáním cestičkami mezi čajovými plantážemi dorazili před východem slunce až na vrchol přes 1900 m n.m. Místní plantáže a továrnu na zpracování čaje založil v druhé polovině 19. století Sir Thomas Lipton, který se proslavil (a zbohatnul) především tím, že vymyslel čajový pytlík. To mu umožnilo využít i tzv. čajový prach, což do té doby byl odpad ze zpracování čaje, který se využíval ke hnojení čajových stromků. Pan Lipton ho ale začal sypat do čajových pytlíků, exportovat do Anglie a levně prodávat, což umožnilo pít relativně dobrý ceylonksý čaj i chudším vrstvám obyvatel. Pan Lipton rád chodil sedávat právě na vrchol nad svými plantážemi, pozorovat okolí (na jihu je odtud například vidět jezero a národní park Udavalawe) a hostil tu i své obchodní návštěvy. Právě na této vyhlídce (Lipton’s seat) má Sir Lipton postavenou sochu. Samotný východ slunce nebyl kvůli mrakům zas tak nádherný, ale výhledy a okolní krajina rozhodně stály za to. Cestou zpět jsme se vydali cca 5 km dlouhou stezkou mezi čajovými plantážemi až k místní nemocnici, kde na nás čekal náš tuk-tuk. Samotná Liptonova továrna byla bohužel kvůli Covidu zavřená, ale i tak můžeme tento výlet jen a jen doporučit. (Tuk tuk na celé ráno nás vyšel na 1 500 LKR.) Cestou z výletu jsme se stavili pro jistotu na nadráží ujistit se, že v pondělí vlak opravdu jede a koupit si jízdenky. Bohužel jsme se tu dozvěděli, že vlak i minimálně další týden kvůli Covid opatřením nepojede a tak jsme tuto tolik očekávanou atrakci bohužel vzdali. Sbalili jsme si věci, stavili se na výborném obědě v restauraci „Olive Restaurant“ s nádherným výhledem, objednali si odvoz a opustili Haputhale.

Naší poslední vnitrozemskou zastávkou bylo horské město Ella (cesta 4 000 LKR). Tady jsme se podruhé spálili s objednáním ubytování přes booking. Podle popisu, hodnocení i fotek se zdálo místo moc pěkné, ale nakonec to byl rozestavěný barák v hrozném kopci uprostřed ničeho. Představa, že tu 3 dny bydlíme a trmácíme se sem každý den s holkama, nás dost děsila a když jsme se dozvěděli, že jim tam ani nefunguje Internet, rozhodli jsme se najít si jiné ubytování. Paní domácí to celkem pochopila, ovšem storno podmínky na bookingu říkaly, že i tak budeme muset za ubytování zaplatit. Nakonec jsme se ale doklikali k žádosti o odpuštění storna, nasdíleli přes wifi hotspot paní náš mobilní internet a sami si z jejího mobilu platbu odpustili. Pak jsme našli krásné ubytování v  hotýlku Udayanda (18 USD bez snídaně) přímo v centru Elly. Součástí hotýlku byla i super restaurace a bazén (který jsme kvůli zimě navštívili jen jednou asi na 3 minuty). Hotýlek to byl nový, ještě né úplně dostavený a střechou do něj při dešti trochu zatékalo, takže se nám na pokoji tvořily loužičky. Měl ale i balkón, nádhernou velkou terasu, kde si holky bezpečně vyhrály, my jsme byli jeho úplně prvními hosty a moc se nám tu ve finále líbilo. Ella bylo naše první městečko, které na nás opravdu zapúsobilo svou poklidnou, civilizovanou, ale baťůžkářsky příjemnou atmosférou. Na hlavní ulici je spoustu hotýlků, obchůdků, útulných restaurací a kaváren. Zkrátka tady se nám moc líbilo a zůstali jsme tu 3 noci.

První den jsme se nechali zavézt cca 5 km za město ke známému devítiobloukovému železničnímu mostu, po kterém normálně jezdí aktuálně nejezdící historická mašinka ještě z doby britské kolonizace. Měli jsme spoustu času na jeho focení a obdivování, protože uprostřed nad ním létal roj místních dronem vyprovokovaných nebezpečných vos, která mají hnízda právě pod oblouky mostu. Po 20ti minutách vosy odlétly a my mohli bezpečně po mostu přejít na druhou stranu údolí a pokračovat skrz železniční tunel po kolejích až na nádraží v Ella (cca 4-5 km). Sice jsme nezažili jízdu vláčkem, ale aspoň jsme si část železnice prošli pěšky a cestou pozorovali výhledy do okolí, opice v korunách stromů a pijavice v bahně kolem kolejí. Když se cca v půlce cesty za námi ozvalo jakési troubení a hlas z amplionu, trošku jsme se báli, jestli přecijen nejede nějaký vlak a kontrolovali, kam bychom tak před ním uskočili. Naštěstí žádný vlak nejel, ale i tak to nebyl zrovna příjemný pocit a docela jsme si oddechli, když jsme už v dálce zahlédli nádraží. Nedaleko nádraží jsme ještě navštívili příjemnou baťůžkářskou kavárnu s houpacími lehátky a výhledem na městečko. K obědu jsme si tu dali tzv. Lamprice (1 000 LKR), což je rýže s masem, cibulí, chilli a vajíčkem natvrdo připravovaná a servírovaná v banánovém listu. Cestou na hotel jsme také potkali taxikáře, který se nám vnutil, že nás odveze z Elly na jih k oceánu. Odpoledne se klasicky zatáhlo a spustil se vytrvalý déšť.

Druhý den jsme se brzy ráno vydali na výlet na nejvyšší horu v okolí – Ella Rock (1350 m n.m.). Tuk-tukem jsme se nechali dovézt na nádraží Kithalella, odkud jsme šli chvilku po kolejích a pak odbočili na stezku značenou v mapy.cz a cca 3 km stoupali různými pěšinkami, zarostlou džunglí, potokem i po kamenech až na vrchol. Jelikož jsem si neprozřetelně vzal jen kotníčkové ponožky a nemohl si je tak přetáhnout přes nohavice kalhot, pořídil jsem si cestou i pěknou pijavici pod kotníkem. Cestou se nás chytil jeden místňák, který si vymýšlel různé důvody (bahno, umírající lidi na Covid a jiné) proč zrovna tudy nelze jít, abychom šli jinou stezkou za ním a pak za své rady chtěl zaplatit. Naštěstí jsem ho hned prokouknul a podařilo se mi ho docela brzo zbavit a vysvětlit mu, že žádné rady nechceme a peníze mu nedáme. Z vrcholu jsou krásné výhledy do okolí, včetně toho na protilehlý hřeben Little Adam’s Peak. Dali jsme si tu svačinku a vyrazili zpět dolů, kde nás čekal náš tuk-tukář (celkem 800 LKR). Cestou dolů jsme konečně potkali i sběrače čaje v akci. Do hotelu jsme dorazili akorát, když se spustil další odpolední liják.

Poslední den v Elle jsme vyrazili na vyhlídku na Little Adam’s Peak. Tuk-tuk nás dovezl necelé 2 km pod hřeben, odkud jsme stoupali pěšinkou, umělými i přírodními schody nahoru. Na vrcholu je malá socha sedícího Budhy a krásné výhledy do okolí, včetně toho na Ella rock, kde jsme byli včera. Cestu dolů je možné si spestřit 500m dlouhou zip line, na kterou jsem se vydal z rodiny pouze já. Dostal jsem půjčený sedák a helmu, vylezl na starz, kde mě přikurtovali k naplému půlkilometrovému lanu z pořádného kopce, chytil jsem se malých madel a už jsem svištěl dolú. Byl to vcelku zajímavý adrenalinový zážitek, který netrval moc dlouho. Nejnepříjemnější částí bylo brždění v cíli dvěma nárazy do posuvných brzd, ale nebylo to nic hrozného.  
V 11 hodin už byl před hotelem připravený náš taxikář se starším autem/dodávkou pro 7 lidí. Původně nám cestu na jih do Rekawa nabídnul za 8 000 LKR, poté za 5 000 LKR, pokud nám do auta nacpe další 2 lidi, na čemž jsme se nedomluvili i kvůli různým požadavkům na čas odjezdu. Při nastupování mi ale rozmlouval sednout si dozadu a tlačil mě na sedadlo spolujezdce, což jsem nechápavě odmítnul a klasicky jsem si sedli já s Terezkou na jednu řadu sedadel a Martinka s Barunkou na druhou řadu, aby se holky cestou mohly pohodlně na klíně vyspat. Když jsme se usadili, vylezlo z něj, jestli by s sebou mohl vzít i manželku, že by se cestou zpátky spolu stavili kdesi na slony. Jelikož zůstalo volné místo spolujezdce, v pohodě jsme souhlasili a tak jsme jeli k němu domů. Překvapením pro nás bylo, že se po zastavení do auta začali tlačit 2 jeho synové a poté si chtěla manželka přisednout k nám dozadu, což jsme jí rozmluvili a tak se překvapivě všichni tři vmáčkli na místo spolujezdce a vyrazili jsme na naší skoro čtyřhodinovou pouť. Jak jsme začali klesat z hor do nížiny, bylo stále větší vedro, klimatizace v autě očividně nefungovala, tak jsme frčeli s otevřenými okýnky a užívali si výfukové zplodiny různých náklaďáků, autobusů a traktůrků. Nakonec jsme ale s menším blouděním v pořádku dorazili do cíle na pobřeží Indického oceánu na pláž Rekawa. Ke konci jsem ale musel pána navigovat podle map.cz.