První naší zastávkou na cestě do vnitrozemí se stala Pinnawala, kde se nachází velký sloní útulek pro osiřelá mláďata a zraněné slony. Podle dostupných informací se jedná spíše o takovou komerční ZOO a její původní ideály postupně za své. Někteří turisté si návštěvu pochvalují, někteří na ní nadávají, protože jsou tu sloni v ohradě a v řetězech. Vstupné je 3 000 LKR pro dospělé a 1 500 LKR pro děti. Mezi místní atrakce patří ranní krmení slonů (cca v 9:00), včetně mláďat z velkých lahví s mlékem a dudlíkem (aktuálně tu miminka nemají, takže mléčné láhve se nekonají), na které se turisti mohou dívat. Druhou atrakcí je koupání slonů v místní řece, které se děje na cca hodinu dvakrát denně v 10:30 a ve 14:00. My jsme nechtěli jít do „ZOO“ sirotčince, ale vidět právě to stádo cca 80ti koupajících se slonů v řece, které pokud dorazíte až po 15:00 (do kdy se při příjezdu do městečka vybírá vstupné) a přespíte v některém místním hotelu přes noc, můžete pozorovat zdarma. Nejhezčí hotel je podle nás Hotel Elephant Park, který je přímo u koupacího místa, na které je vidět i z hotelového bazénu nebo zvterasky od snídaně. Pravděpodobně vzhledem k velmi prázdnému hotelu jsme tu ubytování pro celou rodinu včetně bohaté snídaně sehnali za 23 USD na noc (rezervovali jsme přes booking až v den příjezdu). Návštěva nás tak vyšla levněji, než kdybychom jen zaplatili vstupné a jeli pryč.
Hotel to byl parádní, holky byly nadšené z bazénu, ale návštěvu nám trošku překazilo počasí, se kterým jsme se prali většinu pobytu. Každé odpoledne totiž začne intenzivní déšť a většinou s menšími přestávkami vydrží celou noc. Z toho důvodu byla dost rozvodněná i sloní řeka a tak na ranní sloní koupání nedošlo, ale místní říkali, že pokud hladina klesne, dojde na koupání aspoň odpoledne. Tak jsme se tu v bazénu zdrželi až do odpoledne namísto návštěvy historického městečka Dambulla, ale ani odpoledne sloni nedorazili, takže koupání jsme si užili jen my v bazénu.
Odpoledne jsme se tak s Jayou trošku posnutnělí opět za intenzivního deště přesunuli do historického městečka Sigiriya, kde jsme se ubytovali v nádherném baráčku uprostřed zeleně s úžasnou rodinou pana majitele v Sigiriya Sun Shine Villa za 19 USD na noc včetně vynikající snídaně. Paní domu nám také konečně uvařila pro holky skvělé a hlavně nepálivé kuřátko s rýží. Druhý den jsme se brzy ráno vydali na horu Pidurangala (cca 10 minut autem nebo tuk tukem). Po cestě jsme obdivovali několik varanů na silnici, a skotačící opičky ve stromech. Cestou nahoru se jde přes budhistický chrám (500 LKR za dospělého, děti do 6ti let zdarma), kolem sochy ležícího Budhy a přes závěrečné lezení po kamenech až na vrchol stolové hory. Odtud je krásný výhled do všech stran, včetně impozantního pohledu na nedalekou hlavní místní památku – Lví skálu Sigiriya. Výlet i výhledy rozhodně stojí za to a všem určitě doporučujeme. Kvůli velkému vedru přes den je lepší vyrazit brzy ráno nebo pak večer na západ slunce. Jelikož nám na tu (listopad) každé odpoledne a večer prší, je v tuto dobu ale výlet na západ slunce nesmysl.
Odpoledne jsme měli naplánované safari v jeepu v jednom z místních národních parků s největšími stády slonů na Srí Lance. Za pronájem jeepu s řidičem na půl dne jsme dali 30 USD (dá se sehnat i za 20 USD), za vstup do parku se platí v Miineriya parku 15 USD za dospělého, do sousedního menšího Kaudulla parku 10 USD za dospělého. Řidiči vždy ví, ve kterém parku je zrovna více slonů a tam vám doporučí jet. Při našem "štěstí" nám hodinu před odjezdem začal zatím největší slejvák, který jsme na Srí Lance zažili. Po telefonu přímo do parků jsme zjistili, že v Kaudulla parku zatím neprší a tak jsme se tam v dešti vydali. Při příjezdu k parku začínalo pršet i tam a navíc jsme zjistili, že celý park je zamáčený a bahnitý, což je jednak problém pro jeep, který jeho část nedokáže vůbec projet a druhak pro slony, kteří v bahně prý chodí neradi a tak jsou vesměs schovaní někde v lese. Podobně na tom je údajně i Minneriya park, poslední šancí pro nás tak byl výrazně menší (ale také levnější – 1500 LKR na dospělou osobu) Hurulu Eco park v Habarana, kousíček od Sigiriye. Z počátku jsme k tomu neměli moc důvěru, ale déšť dočasně ustal a nakonec jsme byli moc spokojení. Sice jsme tu neviděli velká stáda o 40 – 100 slonech, jak ve velkých národních parcích, ale mohli jsme pozorovat skupinky 3 – 6 šťastných rodinek divokých slonů, jak se volně prochází v přírodě, baští trávu a mávají nám ušima. Kromě slonů jsme viděli i mnoho zajímavých ptáků, jakou jsou orli, supi nebo divocí pávi.
Po celou dobu návštěvy parku musíte být v jeepu, protože divocí sloni mohou být ro člověka i celkem nebezpeční. To bychom ale nebyli my, aby se nám ještě něco nepokazilo, a tak se nám uprostřed divočiny podařilo píchnout kolo jeepu, které po chvilce bylo úplně prázdné. Po čase k nám ale dorazily další dva jeepy, které utvořily vozovou hradbu a ostatní řidiči pomohli tomu našemu s výměnou kola a za začínající další vlny intenzivního deště jsme se spokojeně vydali zpět domů. Pokud nepotřebujete vidět zrovna velká stáda slonů, je Eco park Hurulu velmi dobrá a levná alternativa, jak si užít odpoledne s divokými slony.
Další den jsme vyrazili na největší dominantu této oblasti – památku UNESCO, Lví skálu (vstupné 30 USD pro dospělého, děti do 8 let zdarma). Památka je to kapku předražená, ale my si ji zvolili jako jedinou, kterou chceme navštívit z celého tzv. kulturního trojúhelníku, protože kombinuje dohromady historické památky s výletem v přírodě. Z dálky lví skála vypadá jako stolová hora, ale jedná se o 363 m vysokou vyhaslou sopku s lávovou zátkou trčící z okolní roviny. K této hoře se váže historický příběh z 5. století, kdy král Kasyapa zabil svého otce, aby se dostal na trůn. Jelikož se bál pomsty (hlavně svého bratra), nechal si vybudovat královský palác na této nedostupné hoře, kam vede cca 1250 příkrých schodů, často vytesaných do skály. Vstup ke schodům strážila obrovská sfinga, ze které dodnes zůstaly jen velké lví tlapy. Na vrcholu jsou pak jen zbylé základy paláce a velká vodní nádrž. Naše holky si tento příběh lehce transformovali a vykládají ho jako pohádku od Disneyho Lví král. Vzhledem k místnímu vedru a tomu, že se jedná o jednu z turisticky nejnavštěvovanějších památek, doporučuje se návštěva hned po otvíračce v 7:00. My tu byli mezi prvními a za relativně přívětivého počasí se nám podařilo vyškrábat za cca hodinku nahoru, kde kromě nás byl jen jeden pár turistů a jeden opičák. Cesta po příkrých schodech s pohledem na stometrovou propast pod námi není úplně pro lidi se závratí a i Terezka se v závěrečné exponovanější pasáži radši nechala nést na zádech.
Opičku jsme si nahoře nadšeně fotili a měli radost, že je tady s námi. Když jsme si ale začali vytahovat svačinu, opice skočila z cca 6 metrů vzdáleného stromu přímo na batoh na mých zádech, (což byla docela nečekaná rána) vytrhla Martince pytlík s rohlíky z ruky, trošku jí u toho poškrábala a už byla zas na dalším stromě. Nikomu se naštěstí nic moc nestalo, tak jsme si opičku aspoň ještě vyfotili a prošli pozůstatky královského paláce, včetně trůnu s krásným výhledem do okolí. To už se sem ale pomalu začali trousit další turisti a my se tak chystali zpět dolů.
Předtím jsme holkám dali na posilněnou aspoň sladkou sušenku a hned se tu zase objevil náš starý známý opičák, který na nás začal chrčet, cenit zuby a dožadoval se také svého přídělu. Holky byly vystrašené a Martinka ještě víc. Vzal jsem si tedy batoh k sobě a oddělil se od rodiny. Opičák se ale sápal dál po batohu a výhružně vrčel. Tak jsme si sbalili saky paky a seběhli dolů ze schodů pravděpodobně ve světovém rekordu. Cestou nás neustále sledoval a strašil hrozivě vyhlížející opičák, který byl drzí jak opice. Zbavili jsme se ho až za půlkou sestupu, kde je oplocená jeskyně s na zdech namalovanými polonahými děvami, údajně manželkami nebo milenkami krále Kasyapa. Jedna z nich má speciálně namalované oči jako Mona Lisa, že to působí, jako by vás pořád sledovala, ať se na ní díváte z libovolné strany jeskyně.
Před Sigiriyí na nás čekal Jaya, který nás zavezl zpátky do hotýlku, kde jsme se nasnídali, zabalili a vyrazili zpět do Pinnawaly na druhý pokus koupání slonů. Jaya byl už trošku kyselý, protože jsme mu oznámili, že tam s ním končíme a budeme se nadále pohybovat na vlastní pěst, protože platit si svého stálého řidiče ekonomicky nedává smysl, obzvlášť, pokud chcete na nějakém místě strávit více než jednu noc. (Cestu z Pinnawaly do Sigiriya si lze jednorázovým taxíkem pořídit za 35 USD.)
Kousek před Pinnawalou jsme se ještě stavili ve sloním campu Millenium. Toto místo je pro nás trošku kontroverzní, protože tam chovají 3 slony v zajetí, které komerčně využívají pro turisty. Na druhou stranu to vlastní pan zvěrolékař, 2 sloni údajně byli původně zranění a bez pomoci by nepřežili a třetí se jim narodil v zajetí. Zároveň tu mají sloní muzeum a údajně o slony dobře pečují. Když jsme lehce po poledni přijeli (akorát zase začínalo pršet), sloni se volně koupali v řece. My zaplatili dohromady 6 000 LKR, za což jsme mohli slony v řece koupat, škrabkat jim srst kartáčem z kokosového ořechu, nakrmit je vlastními banány a krátce se na nich povozit (kolečko po jejich kempu cca na 5 minutek), samozřejmě přímo na slonovi za krkem bez lavičky, která slonům údajně ničí páteř. Barunka dodnes vypráví o zom, jak jí naše slonice plácala ušima do kolínek. Na konci nás ještě provedli muzeem, kde nám ukázali sloní kostru, lebku i sloní zub (slon má kromě klů ještě dva žvýkací zuby), který holky sotva unesly. Naše holčičky z návštěvy byly opravdu nadšené. Na druhou stranu, pořád jsou tu sloni v zajetí a my našimi penězi podpořili jejich komercializaci. Z našeho pohledu se tu ale určitě mají výrazně lépe, než sloni, které jsme potkali v řetězech u silnice, sloni pracovní, které jsme viděli v řetězech tahat stavební materiál nebo sloni převážení v náklaďácích k turistickým památkám v Thajsku, kde v prachu a vedru za peníze předvádí cvičené „opičky“ pro turisty. Pokud si tedy chcete na slona sáhnout, vykoupat, nakrmit nebo se svézt, tohle je asi jedna z nejméně špatných variant. Hodně se mi líbí nápad z Nepálu, který publikoval cestovatel Láďa Zibura, že nějaká organizace doporučuje tzv. „Elephant happy hour“, kde si slona na hodinu z podobných kampů pronajmete a necháte je prostě hodinu dělat to, co sami chtějí a jen je pozorujete. Tím jejich majitelé ekonomicky nestrádají, sloni jsou šťastní a zároveň západní turisti mohou ukázat místním podnikatelům i lepší a k přírodě šetrnější způsob podnikání. Kéž by podobné organizace měli i v dalších státech jihovýchodní Asie.
V Pinnawele jsme se ubytovali ve stejném hotelu a vyzvedli mnou zapomenuté plavky u bazénu. Zároveň jsme se rozloučili s Jayou, který stropil úplně zbytečnou desetiminutovou scénu na téma, že jsme ho okradli a v záloze mu dali méně peněz, než jsme mu dali, a že chce ještě minimálně 20 USD navíc. Škoda, až na řešení peněz jsme s ním byli hodně spokojení, měli jsme ho rádi a holky mu dokonce na památku namalovali obrázek. Ale prachy jsou holt prachy a podobně jako v jiných místech světa se ani tu řidiči nestydí podvádět a lhát. Druhý den opět sloní koupačka nebyla kvůli vysoké hladině vody, my si užili ráno u bazénu a následně jsme se nechali převézt taxíkem (5 000 LKR) zajištěným budoucím ubytováním do bývalého královského města Kandy.
Takhle to mělo v Pinnawale vypadat. Na dalších fotkách už je naše realita.
Žádné komentáře:
Okomentovat