Haputhale je pro změnu nejvýše položená vesnice na Srí Lance uprostřed krásné hornaté přírody a malebných čajových plantáží. Zde jsme se ubytovali ve skromném ale pěkném hotýlku Grand View Guest House (12 USD se snídaní) s pěknou teráskou a krásným výhledem do okolí. Jedinou nevýhodou byla přilehlá mešita, odkud několikrát denně dost hlasitě zval místní muezzin muslimy k modlitbě, což moc nepotěší hlavně když si chcete ráno přispat. V noci nás tu také poprvé navštívil Martinky "nejoblíbenější" tvoreček - šváb, ale za to tento hotýlek nemůže. Sem tmnjsem zahlédl nějakého i v dalších ubytováních, i vcelku luxusních hotelech. Šváby sem prostě patří a je třeba se s tím smířit. Jen doufám, že si nějaké nepřivezeme v batohu domů jako suvenýr.
Podle aktuálních informací od místních obyvatel to vypadalo, že od pondělí (pozítří) by už mohl jezdit vláček z Kandy do Elly přes Haputhale. Trasa mezi Nuwara Eliya a Ellou je údajně nejkrásnější železnice na Srí Lance a rozhodně stojí za to vidět. Tak jsme se rozhodli si pobyt v Haputhale prodloužit až do pondělka a počkat na vláček aspoň na ten poslední cca hodinový úsek. Jelikož jsme předchozí den vstávali už v šest ráno, udělali jsme si první den v Haputhale odpočinkový a servisní den. Ráno jsme si přispali, pak přeprali prádlo, které nám následujících několik dní neuschlo a po obědě už se střídali silné deště s krátkými pauzami a najednou byl večer.
Následující den jsme si ale naopak přivstali a v pět ráno jsme už seděli v tuk-tuku a frčeli potmě kopcovitým terénem směr Liptonova vyhlídka. Tuk tuk nás dovezl cca 2 km od cíle, odkud jsme prudkým stoupáním cestičkami mezi čajovými plantážemi dorazili před východem slunce až na vrchol přes 1900 m n.m. Místní plantáže a továrnu na zpracování čaje založil v druhé polovině 19. století Sir Thomas Lipton, který se proslavil (a zbohatnul) především tím, že vymyslel čajový pytlík. To mu umožnilo využít i tzv. čajový prach, což do té doby byl odpad ze zpracování čaje, který se využíval ke hnojení čajových stromků. Pan Lipton ho ale začal sypat do čajových pytlíků, exportovat do Anglie a levně prodávat, což umožnilo pít relativně dobrý ceylonksý čaj i chudším vrstvám obyvatel. Pan Lipton rád chodil sedávat právě na vrchol nad svými plantážemi, pozorovat okolí (na jihu je odtud například vidět jezero a národní park Udavalawe) a hostil tu i své obchodní návštěvy. Právě na této vyhlídce (Lipton’s seat) má Sir Lipton postavenou sochu. Samotný východ slunce nebyl kvůli mrakům zas tak nádherný, ale výhledy a okolní krajina rozhodně stály za to. Cestou zpět jsme se vydali cca 5 km dlouhou stezkou mezi čajovými plantážemi až k místní nemocnici, kde na nás čekal náš tuk-tuk. Samotná Liptonova továrna byla bohužel kvůli Covidu zavřená, ale i tak můžeme tento výlet jen a jen doporučit. (Tuk tuk na celé ráno nás vyšel na 1 500 LKR.) Cestou z výletu jsme se stavili pro jistotu na nadráží ujistit se, že v pondělí vlak opravdu jede a koupit si jízdenky. Bohužel jsme se tu dozvěděli, že vlak i minimálně další týden kvůli Covid opatřením nepojede a tak jsme tuto tolik očekávanou atrakci bohužel vzdali. Sbalili jsme si věci, stavili se na výborném obědě v restauraci „Olive Restaurant“ s nádherným výhledem, objednali si odvoz a opustili Haputhale.
Naší poslední vnitrozemskou zastávkou bylo horské město Ella (cesta 4 000 LKR). Tady jsme se podruhé spálili s objednáním ubytování přes booking. Podle popisu, hodnocení i fotek se zdálo místo moc pěkné, ale nakonec to byl rozestavěný barák v hrozném kopci uprostřed ničeho. Představa, že tu 3 dny bydlíme a trmácíme se sem každý den s holkama, nás dost děsila a když jsme se dozvěděli, že jim tam ani nefunguje Internet, rozhodli jsme se najít si jiné ubytování. Paní domácí to celkem pochopila, ovšem storno podmínky na bookingu říkaly, že i tak budeme muset za ubytování zaplatit. Nakonec jsme se ale doklikali k žádosti o odpuštění storna, nasdíleli přes wifi hotspot paní náš mobilní internet a sami si z jejího mobilu platbu odpustili. Pak jsme našli krásné ubytování v hotýlku Udayanda (18 USD bez snídaně) přímo v centru Elly. Součástí hotýlku byla i super restaurace a bazén (který jsme kvůli zimě navštívili jen jednou asi na 3 minuty). Hotýlek to byl nový, ještě né úplně dostavený a střechou do něj při dešti trochu zatékalo, takže se nám na pokoji tvořily loužičky. Měl ale i balkón, nádhernou velkou terasu, kde si holky bezpečně vyhrály, my jsme byli jeho úplně prvními hosty a moc se nám tu ve finále líbilo. Ella bylo naše první městečko, které na nás opravdu zapúsobilo svou poklidnou, civilizovanou, ale baťůžkářsky příjemnou atmosférou. Na hlavní ulici je spoustu hotýlků, obchůdků, útulných restaurací a kaváren. Zkrátka tady se nám moc líbilo a zůstali jsme tu 3 noci.
První den jsme se nechali zavézt cca 5 km za město ke známému devítiobloukovému železničnímu mostu, po kterém normálně jezdí aktuálně nejezdící historická mašinka ještě z doby britské kolonizace. Měli jsme spoustu času na jeho focení a obdivování, protože uprostřed nad ním létal roj místních dronem vyprovokovaných nebezpečných vos, která mají hnízda právě pod oblouky mostu. Po 20ti minutách vosy odlétly a my mohli bezpečně po mostu přejít na druhou stranu údolí a pokračovat skrz železniční tunel po kolejích až na nádraží v Ella (cca 4-5 km). Sice jsme nezažili jízdu vláčkem, ale aspoň jsme si část železnice prošli pěšky a cestou pozorovali výhledy do okolí, opice v korunách stromů a pijavice v bahně kolem kolejí. Když se cca v půlce cesty za námi ozvalo jakési troubení a hlas z amplionu, trošku jsme se báli, jestli přecijen nejede nějaký vlak a kontrolovali, kam bychom tak před ním uskočili. Naštěstí žádný vlak nejel, ale i tak to nebyl zrovna příjemný pocit a docela jsme si oddechli, když jsme už v dálce zahlédli nádraží. Nedaleko nádraží jsme ještě navštívili příjemnou baťůžkářskou kavárnu s houpacími lehátky a výhledem na městečko. K obědu jsme si tu dali tzv. Lamprice (1 000 LKR), což je rýže s masem, cibulí, chilli a vajíčkem natvrdo připravovaná a servírovaná v banánovém listu. Cestou na hotel jsme také potkali taxikáře, který se nám vnutil, že nás odveze z Elly na jih k oceánu. Odpoledne se klasicky zatáhlo a spustil se vytrvalý déšť.
Druhý den jsme se brzy ráno vydali na výlet na nejvyšší horu v okolí – Ella Rock (1350 m n.m.). Tuk-tukem jsme se nechali dovézt na nádraží Kithalella, odkud jsme šli chvilku po kolejích a pak odbočili na stezku značenou v mapy.cz a cca 3 km stoupali různými pěšinkami, zarostlou džunglí, potokem i po kamenech až na vrchol. Jelikož jsem si neprozřetelně vzal jen kotníčkové ponožky a nemohl si je tak přetáhnout přes nohavice kalhot, pořídil jsem si cestou i pěknou pijavici pod kotníkem. Cestou se nás chytil jeden místňák, který si vymýšlel různé důvody (bahno, umírající lidi na Covid a jiné) proč zrovna tudy nelze jít, abychom šli jinou stezkou za ním a pak za své rady chtěl zaplatit. Naštěstí jsem ho hned prokouknul a podařilo se mi ho docela brzo zbavit a vysvětlit mu, že žádné rady nechceme a peníze mu nedáme. Z vrcholu jsou krásné výhledy do okolí, včetně toho na protilehlý hřeben Little Adam’s Peak. Dali jsme si tu svačinku a vyrazili zpět dolů, kde nás čekal náš tuk-tukář (celkem 800 LKR). Cestou dolů jsme konečně potkali i sběrače čaje v akci. Do hotelu jsme dorazili akorát, když se spustil další odpolední liják.
Poslední den v Elle jsme vyrazili na vyhlídku na Little Adam’s Peak. Tuk-tuk nás dovezl necelé 2 km pod hřeben, odkud jsme stoupali pěšinkou, umělými i přírodními schody nahoru. Na vrcholu je malá socha sedícího Budhy a krásné výhledy do okolí, včetně toho na Ella rock, kde jsme byli včera. Cestu dolů je možné si spestřit 500m dlouhou zip line, na kterou jsem se vydal z rodiny pouze já. Dostal jsem půjčený sedák a helmu, vylezl na starz, kde mě přikurtovali k naplému půlkilometrovému lanu z pořádného kopce, chytil jsem se malých madel a už jsem svištěl dolú. Byl to vcelku zajímavý adrenalinový zážitek, který netrval moc dlouho. Nejnepříjemnější částí bylo brždění v cíli dvěma nárazy do posuvných brzd, ale nebylo to nic hrozného.
Žádné komentáře:
Okomentovat