Kandy je bývalé královské město Srí Lanky zapsané v UNESCO a je známé především díky svému velkému budhistickému chrámu, kde se údajně ukrývá relikvie původního zubu samotného Budhy. Četl jsem, že ten zub je ve skutečnosti příliš velký na to, aby byl lidský, ale takovými detaily se nebudeme zabývat, hlavně že tomu budhisté věří. Ostatně různé ostatky svatých v evropských kostelech jsou také pravděpodobně nejrůznější podvrhy. My se ubytovali (14USD se snídaní) kousek od velkého jezera, které tvoří centrum města a asi 10 minut pěšky od Chrámu Budhova zubu. Naším cílem ale bylo kulturní představení, které se koná každý den od 17:30 a jsou zde k vidění různé tance, masky, plivání ohňů atd. Bohužel jsme zjistili, že kvůli Covidu a nedostatku turistů je představení do odvolání zrušeno.
Tak jsme se vydali alespoň do chrámu na "budhoslužbu" začínající v 18:00. Tou dobou už opět bubnoval obrovský slejvák, takže lehce promočení jsme docupitali k chrámu. Kvůli teroristickému útoku před několika lety tu u vstupu hlídkují ozbrojení vojáci, mají tu bezpečnostní rámy i skennery zavazadel. Prošli jsme tedy bezpečnostní prohlídkou jako na letišti, jen kromě zbraní se zabavují také cigarety a alkohol, což se nás netýkalo. Náš švýcarský nožík v kabelce ale překvapivě prošel. Martinku nám zabalili do zapůjčeného prostěradla, protože ono nestačí mít v chrámu jen zakrytá ramena a kolena (jak jsme si mysleli), ale pod oblečením nesmí být vůbec vidět pobuřující křivky ženských nohou a pozadí, což její legíny zrovna nesplňovaly. Zaplatili jsme vstupné 1500 LKR za dospělé, odevzdali boty do úschovny a hurá bosky skrz slejvák a louže dovnitř kláštera. Tam bubnovali 4 maníci na buben, jeden foukal na jakousi trumpetu a u toho se procházelo v řadě kolem jakéhosi oltáře, kde jeden mnich dával přes plexisklo jakési požehnání. Speciální místo a proceduru měli rodiče s malinkými dětmi, kde pravděpodobně probíhalo něco mezi naším křtem a vítáním občánků. Poté jsme si mohli ještě prohlédnou zbytek kláštera, včetně dalších oltářků, soch a zvenku i pěkně zdobenou svatyni, kde se schovává onen jelení, alias Budhův zub. Za nás jako architektonické neznabohy ta návštěva za to moc nestojí a holky nadšením také zrovna neoplývaly.
Druhý den ráno jsme původně chtěli odjet z Kandy vlakem do nejvýše položeného městečka Nuwara Elliya. Bohužel jsme zjistili, že tento vlak nadále (i přes formální zrušení zákazu veřejné dopravy mezi regiony) kvůli Covidu nejezdí a blíže nespecifikovanou dobu ještě jezdit nebude. A tak jsme se na cestu vydali se stejným řidičem (6 000 LKR), který nás včera do Kandy přivezl. Cestou jsem se ještě ráno v Kandy stavil u místního holiče, což už je taková moje cestovatelská tradice. Do jeho kumbálku se šlo přes panelový mostek přes špinavou řeku sloužící zároveň jako obchod malých bicích souprav z říše divů. Pan kadeřník mě usadil na židli u vchodu a nejdříve připravil drobné dary na budhistický oltářík, pak vonnou tyčinkou pokouřil do všech rohů místnosti a do šuplíku s nůžkami, načež odpadky vyhodil ze dveří rovnou do říčky. Po této desetiminutové proceduře se mě ujal. Posadil si mě na židli před zrcadlo, ostříhal nůžkama, mašinkou i břitvou, na závěr masáž hlavy a bylo hotovo. Celá akce stála 500 LKR a byl to super zážitek.
Další zastávkou na naší cestě byl jakýsi hinduistický klášter, jelikož dnes se slavil nový hinduistický rok. Za poplatek 1000 LKR za dospělého jsme vstoupili dovnitř, dostali požehnání do nového roku a bílý puntík doprostřed čela. Jelikož na Srí Lance (jako jinde v JV Asii) nenosí štěstí kominík, ale bílý turista, obzvláště pokud se jedná o kudrnatou blonďatou holčičku, chtěli s námi všichni před klášterem novoroční foto.
Poté už jsme začali stoupat různými serpentýnami do hor. Nejdříve jsme se zastavili ještě u malé říčky, podél které jsme cca 2 km do kopce (ověšení plavkmi, botami do vody, rukávlami a kruhy) šli k vodopádu (Ramboda falls - 100 LKR za dospělého) s příslibem, že si u něj můžeme zaplavat, ale voda je tu hodně studená. To jsem jako nadšený otužilec prostě nemohl vynechat. U vodopádu se ale ukázalo, že kvůli silným dešťům je voda příliš rozvodněná a koupat se tu nedá. Takže kromě krásných výhledů byl nejsilnější zážitek pijavice, která se cestou zpátky přisála Terezce na nohu. Naštěstí narozdíl od velkých rumunských pijavic, místní pijavičky jsou výrazně menší, vůbec nebolí a lze je snadno sundat, jen místo vkusu poté ještě nějakou dobu lehce krvácí. Terezka to tak ani neobrečela a jen příšti dny hrdě všem ukazovala tečku na noze s tím, že chytla pijavici.
Po chvíli jízdy se už kolem nás začaly v kopcích objevovat krásně zelené čajové keříky místních rozlehlých plantáží. Cestou jsme uprostřed čajovníkových kopců zastavili u Blue Field Tea Factory. Tam nám zdarma dali ochutnat místní černý i zelený čaj a zdarma nás cca během 30 minut provedli dosud funkční dvoupatrovou továrnou na zpracování čaje. Místní stroje jsou pořád původní z dob britské kolonizace, jeden z nich vyráběla i firma Siroco – Davidson & Co, která dodávala i kompletní vzduchotechniku na Titanic. Podle pana průvodce budou stroje fungovat, dokud nenarazí na ledovec a nepotopí se do oceánu. Tak uvidíme. Holky tu ocenily hlavně dětské hřiště s houpačkami a prolízkami s výhledem na čajové kopce, my nakoupili místní kvalitní čaj za dobré ceny, do jejichž koupě nás překvapivě nikdo netlačil. Z zohoto místa jsme odjížděli s velmi dobrým pocitem. Zpestřením pro nás bylo, když za mnou přišel muslimslý týpek s prosbou, jestli by se jeho manželky a syn nemohli vyfotit s mými détmi. Úplně jsem mu nerozumněl, jestli je součásti našeho dealu i nějaká svatba, ale po chvilce váhání ksem souhlasil. Nejkásnější výhledy do okolí s kopci posetými čajovníky jsou z nedaleké Labookelle Tea factory. Zajímavostí na čajových plantážích je, že na nich nepracuje nikdo z původních (vesměs budhistických) obyvatel. O čaj od pěstování přes sběr až po finální zpracování se starají pouze tzv. Tamilové – importovaní hinduisté z Indie, které sem navozili Angličané v 19. století právě za účelem práce na čajových plantážích. Tím také nevědomky zaseli podhoubí pro 26 let nepokojů a občanských válek o dvě století později.
Nuwara Eliya je vcelku normální ne příliš krásné městečko, ale s nádherným okolím a údajně nejlepším čajem z celé Srí Lanky. My se ubytovali v místním Homestay (20 USD se snídaní) s výhledem na vcelku pěkné jezero Gregory’s lake. Tady v horách se do nás poprvé pustila i zima a my tak vytáhli několik vrstev merino triček a mikiny a vydali se za mírného deštíku na obhlídku jezera. V dálce za jezerem na nás při soumraku zablikaly místní kolotoče a cíl naší cesty byl tak jasně daný. Za 300 LKR za osobu a jízdu jsme nechali holky povozit na zvířátkovém kolotoči a létajících lodích (obdoba našich klasických labutí) a jelikož začalo opět pršet, vydali jsme se zpět na hotýlek.
Druhý den brzy ráno jsme opět taxíkem cestou do další destinace Haputhale vyrazili do nedalekého národního parku Horton Plains (vstup 15 USD za dospělého), kterému se přezdívá Skotsko Srí Lanky. A to jak kvůli rozlehlým kopcovitým pláním připomínajícím Skotko, tak kvůli typickému skotskému počasí s častým deštěm a mlhou. Zajímavostí parku je cca 5 km výlet na 3. nejvyšší horu Srí Lanky Thotupola Kanda (2359 m n.m.), cca 9 km dlouhý okruh přes několik vyhlídek a sledování různých zvířat, jako je Srí Lanksý jelen, divocí ptáci nebo vzácně i leopard. My se vydali na 9 km okruh přes známou vyhlídku Words end (Konec světa) a Bakerův vodopád, který tu objevil cestovatel a dobrodruh Sam Baker, který se později toulal Afrikou a mimojiné jako první objevil pramen Nilu. Procházka to byla velmi příjemná a okolní příroda moc pěkná. Jen na obou vyhlídkách jsme měli smůlu na počasí (jako asi 85% všech návštěvníků), protože namísto 1 000 m hlubokého srázu dolů a výhledu z 2 000 m n.m. na celé jižní pobřeží Srí Lanky jsme viděli pouze hustou mlhu. Aby to tu dostálo i své skotské pověsti, cestou jsme i pořádně zmokli, ale poté naštěstí zase na sluníčku pěkně uschli. Zpestřením nám bylo pozorování majestátních jelenů pěkně zblízka. Zajímavostí také je, že tento národní park velmi dbá na čistotu přírody, proto vás dovnitř nepustí s plastovými obaly. Z pet lahví vám odřežou plastové pásky, prohledají batohy a veškeré sušenky a bonbóny přesypou do papírových pytlíků. Ovocné kapsičky pro holky jsme si dovnitř nemohli vzít vůbec a musely zůstat v autě. Lepší by asi bylo naučit lidi, aby odpadky v parku nevyhazovali, ale když to jinak nejde (a že jsme viděli, že opravdu nejde a místní veškeré odpadky odhazují, jak jim odpadnou od ruky), je i toto chvályhodný počin. Za celodenní dopravu s cílem v Haputhale jsme dali 8 000 LKR.
Žádné komentáře:
Okomentovat