Filipiny 11 - Bicol, Luzon - zaver dovolene uvnitr sopecneho krateru

Po celonočním cestování jsme ve středu brzy ráno konečně dorazili do vytouženého městečka Legazpi na jihovýchodním cípu Luzónu zvaném Bicol. Toto místo je známé především kvůli dvěma výjimečnostem. Jednak se kousíček od Legazpi tyčí nádherná činná sopka Mount Mayon. Její jméno v místní řeči znamená Kráska a ne náhodou. Vcelku pravidelný kuželovitý tvar sem tam kouřící sopky, která jakoby začínala hned na předměstí, tvoří opravdu nádherný výhled téměř odkudkoliv z města. Svou krásou ale Kráska může mást - ve skutečnosti se údajně jedná o jednu z nejbezpečnějších sopek světa. Jen od roku 1990 už dvakrát zabíjela a i proto je povolno turistům šplhat jen do výšky sopky 1800 m.nm. Do odletu nám ale zbývá už jen necelých 5 dní, takže tento výlet bohužel vzdáváme a obdivujeme výhledy na sopku jen z přístavu a nedalekého kopce zvaného podle svého tvaru ležící kočky Spící lev. Údajně velmi neschůdnou a náročnou cestičku na vrchol chvíli hledáme, ale nakonec ji v pohodě zvládáme v sandálích. V porovnání s trápením se na Mount Kanlaon je to procházka růžovou zahradou, která nás stojí jen pár komářích štípanců a řezných ran od nechutně ostré všudypřítomné trávy. Zdolaný vrchol nám ale bohužel nijak zázračný pohled na sopku nepřináší, atrakcí se nám tak stává pouze mladý zmatený filipínský páreček, jež jsme vyrušili během provozování lásky v místním nedostupném křovíčku. Druhým lákadlem Bicolu je údajně nejlepší kulinářské umění na celých Filipínách. Pouze na tomto poloostrově se z celých Filipín hojně využívají k přípravě jídel chilly papričky a kokosové mléko, čímž místní kuchyně trošku připomíná tu Thajskou. Zdejší specialitou je tzv. Bicol expres, kde je více chilly papriček než čehokoliv jiného a stejně jako další jídla, která jsme ochutnali, je to opravdu dobrota. Večer si ještě spestřujeme úžasnou hodinu a půl dlouhou masáží (300 PHP) celého těla včetně speciální půlhodinové masáže utlapkaných nohou. Před spaním si na terásce hotelu opět dopřáváme želví driják (Tanduay rum s colou a čerstvím ananasem). Jelikož odpoledne bývá sopka většinou schovaná v mracích a my nebyli výjimkou, vyrazili jsme ještě ráno na druhou obhlídku odměněnou ještě krásnějšími výhledy a snad i pořízenými fotkami. Po obědě jsme pak z autobusového nádraží vyrazili do hlavního města Bicolu Naga.

Přestože se jedná o vcelku velké město, působí Naga velmi přívětivě a klidně až nás skoro mrzí, že tu máme pouze 5 hodin času. Procházíme si téměř nepoužívanou kolejovou trať, jež místňáci využívají jako dětské hřiště nebo promenádu, a centrum města s příjemným rušným centrálním parkem plným relaxujících studentů, pouličních stánečků a jiných atrakcí. Nás zaujal týpek se skládacím stolečkem a šachovnicí provozující "logický" hazard za 100 PHP při hledání způsobu, jak dát nevyhnutelný mat za dva tahy. Na první pohled jednoduchá, leč vzhledem k všudypřítomným tahákům drahá zábava. Z 6ti pokusů jsme 5 prohráli a tak týpkovi vyplatili 400 PHP. A tímto definitivně skončila moje šachová kariéra. 

Tímto jsme ukončili návštěvu Nagy a nočním busem se přesunuli s přestupem v Turbině do Tagaytay - městečka ležící na hraně kráteru rozsáhlé sopky Taal. Ta je zajímavá tím, že její kráter je zatopený vodou a tvoří tak kráterové jezero. Uprostřed jezera pak vyrostla další menší sopka, tvořící malý hornatý ostrov s kráterem, ze kterého se po stranách neustále kouří. Aby toho nebylo málo, i hlavní kráter tohoto ostrova je zaplavený vodou a tvoří tak kráterové jezero uprostřed jiného kráterového jezera. Problém Tagaytay je v tom, že se jedná o velkou turistickou atrakci a nachází se jen 60 km od Manily a podle toho také vypadají ceny a bohužel i chování místních. Celkem obyčejné ubytování se tu cenově pohybuje 1500 - 2500 PHP za pokoj a noc. Lidi jsou tu nenažraní, záludní a prolhaní podobně jako v jiných turisticky zkažených lokalitách jihovýchodní Asie, což je škoda a trochu to kazí náš jinak skvělý dojem ze všech Filipínců, které jsme během našeho putování poznali. Po příjezdu nás neodbytně obtěžovali tricykláři, kteří nám lhali, tvrdili, že neznají v průvodci doporučená ubytování, odvezli nás jinam, než jsme chtěli, nedodrželi slíbené ceny atd. Po asi hodině hledání, dohadování a popojíždění jsme nakonec zakotvili v chatrčce in the middle of nowhere. Na první pohled vcelku normální kamenná chatrčka s nádherným umístěním přímo na útesu s výhledem na kráterové jezírko, uvnitř čisto s krásnou dlážděnou podlahou. Háček je v tom, že tu není elektřina ani tekoucí voda, nejde zamknout dveře a vlastně ani zavřít zašoupávačky na terásku. Největším překvápkem pak je neuvěřitelně větrné počasí. Meluzína tu kvílí celý den a hlavně celou noc, že se chvílemi bojíme, že nám chatrčka spadne na hlavu. Nakonec usínáme až se špunty v uších a ráno pozorujeme jak vychiřice protlačila dešťovou vodu přes netěsnící okno a nedovřené dveře dovnitř našeho pokojíčku. Vcelku to ale byl úžasný zážitek a vlastně docela romantika.

Z okolí jsme navštívili nedaleký Peoples park s výhledy na sopečný ostrov, který jsme se vydali druhý den zdolat. Nejdříve nás čekalo 7km klesání z našeho kráteru bahnitou cestičkou dovnitř kráteru k jezeru. Tam jsme usmlouvali za 1250 PHP zpáteční přepravu loďkou na ostrůvek, přičemž nám týpek opět lhal o lodi i vstupném a nakonec chtěl ještě zaplatit více. Na ostrově jsme zaplatili vstupné (50 PHP) za výstup ke kráteru a ze všech sil se ubránili vnucení průvodce, nosiče nebo koníka. Všude jsou korejští turisti, kteří se těch pár kilometrů a asi 100 výškových metrl nechají vyvézt na malém koníkovi. My tak jen sledujeme pěšinku s koňskými koblihami a asi za 40 minut jsme na vrcholu vnitřního kráteru. Tady se nám snaží vnutit různé předražené suvenýry, vodu nebo dokonce možnost odpálit si golfový míček do kráterového jezera. Na náš komentář, že to není moc ekologické, nám opáčí, že míčky každé ráno z jezera loví - to bych chtěl teda vidět. Vrchol všeho pak je, že pokud se chcete jít podívat na okraj kráteru (tzv. red lava place), musíte zaplatit další "vstupné". Ne že by bylo drahé (50 PHP), ale z principu a znechucení z jejich podvodné komerce jim ho odmítáme zaplatit. Chvilku se s výběrčím hádáme a následně bez placení prostě projdeme, přičemž za námi výběrčí ještě naštvaně pokřikuje a organizuje další lidi, aby nás zkásnul na cestě zpět. Z vyhlídky se naštěstí dá travnatým svahem sejít na severní cestu, odkud se žádné vstupné neplatí. Na navigaci tuto cestu sice nemáme, ale vydáváme se vyšlapanou cestičkou vstříc dobrodružství. Podle navigace se sice nejdříve vzdalujeme a lehce nervózníme, ale naknec dojdeme zpět k moři, odkud se už podél pobřeží dostáváme zpět k naší lodičce. Na pevnině řešíme další problém - jak se dostat zpět na vrchol velkého kráteru. Tricykláci chtějí za 7 km 300 PHP a tak máme radost, když po chvilce objevíme veřejné jeepney, které nás vezme nahoru jen za 50 PHP, jen musíme počkat než se naplní lidmi. Ti se scházeli přes půl hodiny a za chvilku nám dělalo společnost přes 20 lidí, asi 30 duhově barevných kuřátek, nábytek a spousta dalšího harampádí. Když už skoro vyjíždíme, vyleze z týpka, že máme místo 50 PHP zaplatit 100 PHP, přestože místňáci platili 30. Po chvilce dohadování se tedy s týpkem i s jeepney loučíme a vyrážíme protestně na cestu pěšky, přestože na odchodu nám už nabízejí cestu za původních 50 PHP. Slunce praží a stoupání stojí opravdu zato, takže z nás opět pořádně lije. Naštěstí se nám cestou podaří stopnout náklaďáček a poté ještě filipínský páreček, kteří nás nadvakrát vyvezou nahoru zadarmo a ještě jsme tam rychleji než náš jeepney. Po výletu si dopřejeme výbornou večeři, standardní colu s rumem a meluzínu u nás na "větrné hůrce".

V neděli v šest ráno ještě za tmy balíme a vyrážíme busem do Manily. Nejdříve máme v plánu navštívit zdejší největší nákupák Mall of Asia, jehož součástí je i ledová plocha. Ten však nečekaně otvírá až v deset dopoledne, takže se naše návštěva omezí jen na rychlý nákup pár suvenýrů. Poté jsme se nechali taxíkem odvézt do Merville village, kde jsme v navigaci našli nejbližší venkovní bazén od letiště. Sice se jedná o soukromou oplocenou čtvrť a do bazénu mají přístup jen rezidenti, ale díky našemu taxikáři se dostaneme skrz ochranku a v Merville clubhouse přemluvíme správce, aby nás za 120PHP pustil na závěrečný relax a opalovačku u bazénu. Tady se nakonec povalujeme ještě tři hodiny před odletem, takže náš odlet je opět trochu hektický. V okolí nemůžeme sehnat žádný taxík, takže spěcháme s veškerou bagáží na 1,5 km vzdálenou nejbližší rušnou silnici, kde konečně odchytneme volného taxíka a bez větších protestů přistoupíme i na jízdu bez taxametru za 200 PHP na letiště, kde dokonce stíháme i rychlý pozdní oběd, jelikož naše letadlo má nakonec skoro hodinu a půl zpoždění.

Zpáteční cesta  jinak probíhá vcelku v pohodě a s přestupama v čínském Kantonu a Paříži trvá asi 23 hodin. V pondělí v 9:15 tak přistáváme v Praze, kde nás ještě chvilku trápí celníci, jimž se moc nelíbí naše pašování pár nedovolených věcí, ale nakonec nás nechají jít a tak se dopoledne po procestované noci po měsíci zase zapojujeme do pracovního procesu...

Filipiny 10 - Samar - jeskyne a kajaky

Puvodne jsme se chteli z Boholu na Bicol presunout letadlem. Jelikoz ale letadla mezi temito destinacemi letaji pouze s prestupem v Manile a nejsou zrovna nejlevnejsi, rozhodli jsme se pro cestu po souši a po mori pres ostrovy Leyte a Samar. Ze severniho Boholu jsme tedy rano z Ubay prepluli trajektem (290 PHP) na ostrov Leyte do mestecka Bato. Odtud jsme pokracovali cely den dodavkou s prestupem v Bay-Bay az na uplny sever ostrova do mesta Tacloban. Sem jsme dorazili az za tmy, takze jsme se pouze ubytovali a dali rychlou veceri. U te nas trosku prekvapilo tzv. Root beer, coz vubec neni pivo ale jakasi tmava sladka limonada chutnajici jakobyste smichali kofolu se zazvorovou limonadou a pridali slusnou davku cukru a lekorice.

Rano jsme sedli na dodavku (30 PHP) a nechali se prevezt pres krasny cerveny most (maly braska toho ze San Francisca) do mestecka Basey na sousednim ostrove Samar. Tady jsme si na mestskem urade domluvili celodenni vylet do jeskyne a na kajaking. Celkova cena vyletu se sklada z mnoha malych, postupne placenych, ale presto povinnych polozek. Zvlast si tedy povinne zaplatite dvoji vstupne, dvoji transport, pruvodce do jeskyne, pujceni svetla, pujceni kajaku, pruvodce na kajak, dan mestu atd a vlastne ani nevite, kolik vylet celkem stoji. Asi se tu s cenotvorbou inspirovali u ceskych telco operatoru. :) Po dlouhem dohadovani a uspesnem vyskrtnuti nekterych naprosto zbytecnych polozek (jako je kytarista na privitanou u jeskyne) se nam podarilo srazit cenu z puvodnich cca 2600 PHP na akceptovatelnych cca 2000 PHP pro dva. Vylet zacal ctvrthodinovou cestou "halibukem" (dlouha motorka se striskou), nasledne stejne dlouhou plavbou autentickou (rozumej polorozpadlou) drevenou motorovou lodkou k jeskyni. Nasledovala asi hodinova prohlidka moc pekne jeskyne plne krapniku, ruznych krapnikovych utvaru a par netopyru. Pote jsme nastoupili na dvojkajak a padlovali proti proudu reky s obcasnym tahanim lodi na provaze na perejnatych usecich. Kolem reky jsme cestou obdivovali zajimave krasove utvary ve skalach, az jsme dopluli k mohutnemu prirodnimu kamennemu mostu. Na zpatecni ceste jsme si uzivali plavbu po proudu obohacenou splutim nekolika perejek, jez by sly s prihmourenim oci oznacit obtiznosti WW II. Odpoledne jsme se na otocku vratili zpet do Taclobanu, odkud jsme se busem (100 PHP) premistili zpet na ostrov Samar do mesta Catbalogan. Cestou jsme z autobusu kolem silnice pozorovali hned nekolik vojenskych hlidek se samopaly, ktere kontrolovaly pohyb na ostrove. Do cile jsme opet dorazili az za tmy, takze jsme se rychle ubytovali a spechali do kancelare Trexplore poskytujici dobrodruzne vypravy do jeskynnich komplexu. Sice uz meli zavreno, ale po zabouchani nas privital pratelsky majitel Joni, ktery nam predstavil mozne vylety na pristi den, vcetne akcnich fotografii nasich predchudcu. Vylety to jsou celkem drahe (3 - 8 tisic), ale vypadaji uzasne a profesionalne. Z nabizenych moznosti jsme zvolili dvoudenni Extreme Caving v Langun-Gobingob jeskynnim komplexu s prenocovanim primo v jeskyni (7000 PHP na osobu). Kvuli ozbrojenym nepokojum a vojenskemu zasahu musi byt z vyletu vypustena zaverecna navsteva nedalekych vodopadu. Aspon stihneme vecerni bus na Bicol a dostavame jeste slevu 1000 PHP.

V sedm rano jsme pripraveni se zabalenymi batuzky zpet v Trexplore. Joniho zena nam serviruje vydatnou snidani a pak s lehkymi obavami a velkym napetim vyrazime. Nejdrive travime skoro hodinu v dodavce do vnitrozemi ostrova. Tam presedneme na motorky a kousek za vesnici zastavujeme v tabore vojenske posadky pro povoleni. Joni vasnive diskutuje s ruznymi vojaky ruznych hodnosti, navstevuje ruzne budovy a nakonec se po pul hodine vraci se spatnou zpravou. Ozbrojeni rebelove jsou aktivni, armada proti nim provadi operace a my povoleni pro vstup na uzemi nedostaneme. Vracime se tedy autobusem do Catbaloganu a cestou planujeme alternativni vylet - jednodenni expedici v tretim nejrozsahlejsim jeskynnim komplexu na svete - Calbiga Cave (3000 PHP). Pred polednem tedy opet vyrazime i s pruvodcem busem, tentokrat na jih do mestecka Calbiga. Odtud jeste 15 minut na motorce do posledni vesnicky, kde se k nasi vyprave pridava jeste domorody nosic. Nasleduje 40 minut pesiho pochodu dzungli ke vchodu do jeskyne, kde se prevlekneme do jeskynarskych kombinez, rukavic a vyfasujeme helmu se svitilnou. 

V jeskyni se protahujeme uzkymi otvory, prelezame kameny, mijime asi metr a pul dlouheho hada. Ve vetsich sinich obdivujeme nadherne krapnikove utvary a pozorujeme visici netopyry. Ti nas vitaji svym mysim pistenim a obcas proletnou tesne kolem nas. Po chvili putovani se zastavujeme u uzounke prohlubne mizici ve tme pod nami. Nasi pruvodci privazuji lano, my navlekame sedak a uz slezame do jeskyne pod nami. V uzkem prostoru neni moc manevrovaciho prostoru a vlhke zdi celkem klouzou. Chvili vaham, jestli moje trekove sandale byla uplne vhodne zvolena obuv - pruvodce i Martinka jdou v pevnych botach - ale kdyz pak vidim, jak to mistnak s lehkosti a bez jisteni dava v zabkach, jsem opet v klidu. Nasleduje skalni traverz nad temnou propasti. Na rozdil od jinych jeskyni, tady nejen ze neni zakazano se krapniku dotykat, tady se po nich dokonce horolezi a mensi krapniky slouzi jako perfektni madla. V dolni jeskyni brzy narazime na podzemni ricku, kterou se obcas brodime, obcas musime i plavat. Po case dorazime k podzemnimu vodopadu, na ktery se vysplhame a davame si pozdni obed. Po obede se dobrodime ke konci jeskyne. Ta tedy sice pry pokracuje pod hladinou reky, jelikoz ale nemame potapeci vybavu, otacime se a vracime se stejnou cestou zpatky. S jistenim opet prolezame "hadi dirou" nahoru a pokracujeme prozkoumavanim horni jeskyne. Prolezame neskutecne vapencove sine plne neuveritelnych krapnikovych utvaru a bazenku az dorazime do velkeho lehce zapachajiciho prostoru. Pri posviceni na strop na nas sviti stovky paru oci, ozyva se piskot a najednou kolem nas vsude letaji netopyri. Dalsi jezirko, kterym se po pas brodime, tak pripomina spise netopyri mocuvku. Skrze nej se ale dostavame do dalsich casti jeskyne s nadhernou rickou a krasnymi bilymi krapniky trpiticimi se jako by byly posety diamanty.

Kdyz vylezame z jeskyne zpet na svetlo, zjistujeme, ze uz je po zapadu slunce, a tak tapkame dzungli zpet do civilizace za svitu svitilen. Strma blatena cesta klasicky klouze ostosest, takze se neni moc cemu divit, kdyz se pri neopatrnem doslapnuti klouzu ze svahu pod cestou. Vypadam jako Jozin z bazin, ale nastesti mame na sobe stale jeskynarske kombinezi. Jelikoz touto dobou uz nejezdi zadna verejna doprava, vola pro nas pruvodce z prvni vesniccky tricykl. Pulhodinove cekani nam krati hejno deticek z cele vesnice, ktere se predvadeji, delaji stojky, zpivaji nebo hraji ruzne hry. Tricyklem je to zpet do Catbaloganu asi pul hodiny. Tam se u Joniho umyjeme, prevlekneme a spolecne prohledneme fotky z pruvodcova fotaku. Oba jsme dost zniceni, ale shodujeme se, ze tento zazitek za to rozhodne stal. 

Joni nam take zjistuje, ze by tudy v deset vecer mel projizdet bus smerujici pres Bicol do Manily. Jdeme tedy na rychlou veceri do luxusni restaurace s zivou kapelou a v pul desate uz postavame u silnice a stopujeme autobusy. Prvni bus nas odmita s tim, ze bere pouze cestujuci s rezervaci, druhy ani nezastavi. Neponechavame tedy nic nahode a radsi nasedame do mistniho rozkodrcaneho busu do pristavniho mesta Alen (115 PHP). V pul druhe rano nas vyhodi u silnice a my si to stradujeme noci do pristavu, kde kupujeme listek na trajekt na Bicol (110 PHP). Zaroven v pristavu najdeme bus do Manily cekajici na stejny trajekt. S ridicem se tedy domlouvame, ze k nemu na druhe strane nastoupime a on nas vezme skoro az do Legaspi (196 PHP). Na trajektu nas prekvapi snad vsudypritomne karaoke (tady tomu rikaji videoke) a to, ze ma nekdo vubec chut ve tri rano vyrvavat na trajekt plny spicich lidi falesne songy. Nase unava je ale silnejsi a tak stejne konecne aspon na chvili usiname.

Filipiny 9 - Bohol - Cokoladove kopce, kohouti zapasy, pidiprimati i svetlusky

Na ostrov Bohol jsme se dostali z mestecka Argao trajektem, ktery nas vysadil v hlavnim meste ostrova Tagbilaran. Cestu jsme si zprijemnili pojidanim smazenych krevetek na cesneku, kterych jsme si v pristavu koupili do igelitoveho pytliku hned pul kila. Tagbilaran je vcelku rusne a prasne mestecko, v ramci ktereho se ale da celkem bez problemu tapkat i pesky. Na doporuceni jakehosi mistnaka jsme se ubytovali v klidnejsi casti mestecka (Douglas guesthouse - 800 PHP) a vyrazili do viru mesta. Na turistickych informacich jsme naplanovali program naseho pobytu, vybrali penize z ATM, prozkoumali mistni trznici a nakonec v pekarne velkeho nakupaku objevili poklad - krupave francouzske bagety - prvni pecivo na celych Filipinach, ktere neni sladke a uvnitr na vas nevybafne jeste med, skorice nebo na prvni pohled chemicky barevne cosi vzdalene pripominajici marmeladu. Tady totiz i syrove housky jsou sladsi nez nase loupacky. Timto bylo o dnesni veceri rozhodnuto. Kouplili jsme 4 bagety (á 8 PHP) a naproti v okynku mistni specialitu - cele kure ve sladko-kysele sojovkove marinade cerstve grilovane na drevenem uhli (170 PHP), ktere vam pred vlozenim do pytliku jeste nepochopitelne i s kostma nasekaji sekackem na mensi kousky. Oboji bylo vyborne, az jsme se oblizovali az za usima. Timto jsme take po krevetkach zavrsili dnesni kulinarsky igelitakovy den.

Nasledujici rano jsme si zabalili veci na dva dny a vypujcili si motorku (500 PHP na den). Z tohoto okamziku jsem mel nervy uz od vcerejeska, protoze moje aktualni bilance je, ze 4x jsem mel pujcenou motorku a stihnul jsem s ni 3 karamboly. Vybrali jsme tedy z nabizenych motorek tu nejvice omlacenou, at pripadne nezpusobime prilis mnoho skody. Ma nejistota ze me nejspis dost cisela, jelikoz se me po chvili typek neduverive optaval, zda umim ridit motorku a ma uzkostlive ticha odpoved "I hope so..." ho zrovna moc neuklidnila. Kdyz pak videl muj zavodnicky pokus o prvni rozjezd do kopce s Martinkou za zady, myslim, ze mu bylo jasne, ze nas vidi naposled. Misto rozlouceni nam jeste do posledni chvile radil, at jezdime opatrne a velmi pomalu. Koneckoncu, jak jinak, kdyz vam tachometr standardne porad ukazuje 0 km/hod.

Nejlepsi zpusob, jak se szit s motorkou, kterou poradne neumite ani rozjet, je rovnou se vydat na nejrusnejsi silnici ve meste plnou motorkaru, tricyklaru a klickujicich lidi a zacit hledat nejakou pumpu, jelikoz jste zjistili, ze mate uplne prazdnou nadrz. K pumpe jsme se prekvapive dostali bez problemu a natankovat jsme zvladli take (plna nadrz = asi 2,5 litru = 100 PHP), jen pri odjezdu na nas troubili a kriceli, ze jsme zapomneli sklopit stojanek. Nicmene jsme se s Jancou (jak jsme nas nadupany stroj pojmenovali) brzy szili a klopili zatacky skoro jak zavodnici. Podle navigace jsme dosahli i rychlosti 79 km/hod, coz na zdejsi silnice nebyl zas tak spatny vykon.

Nejdrive jsme se vydali obdivovat do 60 km vzdaleneho mestecka Carmen tzv. Chockolate hills. Jedna se o desitky pobliz sebe umistenych hezky zaoblenych kopecku o vysce 30 - 110 metru, ktere jsou pokryte travou. V obdobi sucha trava zhnedne a barvou tak pripomina cokoladu. Podle povesti se jedna o slzy laskou zhrzeneho obra - tedy jako vzdy - za vsim hledej zenu. Nejdrive jsme se jeli podivat na oficialni vyhlidku (100 PHP) vytvorenou z jednoho z kopcu. Do pulky vyjedete na motorce, zbytek spolu s davem turistu vyslapete po schodech se zabradlim. Vyhled tam neni spatny, ale romantiku tam jaksi kazi turisti rychlosti cca 10 selfie za vterinu. Takze jsme se rouhledli do kraje, kde je nejvetsi koncentrace kopecku, nasedli na Jancu a vydali se na mensi offroad vylet. Zaparkovali jsme stroj pobliz jednoho z tech vyssich kopecku a vydali se dobit jeho vrchol. Prestoze z dalky to vypada, ze jsou slzy pokryte jemne secenym greenem z golfoveho hriste, zblizka se ukazalo, ze se jedna o travnatou houst pres metr vysokou a uhel stoupani take nabral desivych rozmeru. Cesky batuzkar se ale nikdy nevzdava a tak se drapeme v sandalich a krataskach travou vzhuru. Pod nohama nam podjizdi sterkove podlozi a tak misty lezeme po ctyrech, misty splhame po trave, ktera "prekvapive reze". Po dvacetiminutovem boji ale dosahujeme vytouzeneho vrcholu 60m vysokeho kopce a pred nami se za odmenu otevira nadherny vyhled do okoli, ktery za to rozhodne stoji. Cesta dolu je klasicky jeste horsi nez ta nahoru. My se pomalu plazime, klouzeme a slanujeme po travnatych trsech. Po chvilce se objevuji prvni kapky krve a my si vsimame jak nas uz z dalky nevericne pozoruje pulka nedaleke vesnicky.

Dalsim nasim cilem je asi 40 km vzdalena prirodni rezervace nartounu pobliz mestecka Corella. Cestou pozorujeme zajimave plovouci restaurace na rece Loboc a pote nahodne objevujeme ve velke ohrade jedne vesnice prave probihajici kohouti zapasy. Vstupne je jen 30 PHP, tak se jdeme podivat. V ohrade je asi 150 lidi - vetsinou divaku a sazejicich v jednom. Uprostred je mala ohradka, kde je rozhodci a dva majitele kohoutu se svymi gladiatory. Ti se snazi asi 5 minut sve kohouty poradne nazhavit, az jsou celi rozcepireni. Nasleduje asi minuta divokeho pokrikovani divaku, kdo kolik na ktereho sazi, coz jsem porad nepobral, jak nekdo muze vedet kdo kolik na koho vlastne vsadil. To uz ale majitele sundavaji kohoutum krytku z privazane kovove extremne ostre ostruhy a vhazuji je do stredu ringu. Nasleduje asi 15 vterin zapasu, nez jeden nebo nekdy oba kohouti zustanou v krvi lezet na zemi. Bookmakeri vyplaceji penize vyhercum a vybiraji penize od prohranych sazkaru. Majitel vitezneho kohouta ziskava porazeneho kohouta (krome useknuteho paratku s ocelovou ostruhou), ze ktereho si muze treba uvarit polevku. Vitezny kohout se nasledne drazi za velke penize. Na jednotlivych ostrovech existuji vice ci mene vyhlasene skoly bojovych kohoutu. Cena jednoho vycviceneho kohoutiho zabijaka se udajne pohybuje od 10 000 - 20 000 PHP. My sledujeme asi 5 zapasu, koupime si mistni specialitu peceny banan s karamelem a pokracujeme v ceste.

Do rezervace nartounu jsme tak dorazili az v pul ctvrte - jen pul hodinky pred zavirackou, coz se ukazalo jako plne dostatecne, jelikoz cela prohlidka (50 PHP) trva jen 15 minut. Behem teto doby s nami pruvodce projde malinkaty oploceny kus lesa, kde nam na ruznych stromech docela zblizka ukazuje celkem 4 malinkate nartouny (tarsier). To jsou jedni z nejmensich primatu na svete dorustajici se pouhych par centimetru. Vuci svemu telu maji obrovska kukadla, dlouhatansky ocas, umi otacet hlavu na obe strany o 180 stupnu, pres den spi a v noci lovi hmyz a hlavne jsou neuveritelne roztomili. Ziji pouze na Filipinach a kvuli lidem se jedna o velmi ohrozeny druh. Zajimavi jsou i tim, ze udajne podle nartouna vznikla podoba Mr. Yoda ze Star Wars.

Po nartounech svistime do mestecka Cortez, kde pronajimame dvojkajak a pruvodce (900 PHP). Nejdrive padlujeme po proudu reky k jejimu usti do more. Zapad slunce bohuzel o fous nestihame, ale i nasledne postupne stmivani je primo dechberouci. S nacnutym piveckem v ruce jej sledujeme z houpajiciho se kajaku pres pul hodiny. Po uplnem setmeni pak plujeme zpet kolem mangrovnikoveho porostu. Z neznameho duvodu je pak vzdy jeden v sirem okoli necim specialni a jeho vetve a vetvicky jsou pak obklopeny tisicovkami poletujicich svetlusek. Samicky sviti mene a sedi na vetyvce, samecci se predhaneji ve svitivosti a poletuji kolem samicek. Svetelnou kompozici pak dotvari zarici hvezdicky na obloze a odrazy svetlusek na hladine reky. My na tu nadheru tise zirame a nemuzeme od ni odtrhnout oci.

Po dokonceni vyletu jsme meli v planu dat si veceri a ubytovat se pres noc primo v Cortezu. Restaurace uz jsou ale zavrene a ubytovani tu nikdo neposkytuje. K veceri si tedy v pekarne kupujeme cerstve housky (loupackovky) a plechovku sardinek. Prespani si pak domlouvame na zemi ve slamnenem altanku primo v pujcovne kajaku. Natahneme si tam moskytku, na zem hodime deku z letadla a mame nadherny vzdusny apartman s vyhledem na reku. Pro nasi bezpecnost s nami pres noc zustava v arealu krome hlidace take nas pruvodce. Pred spanim si s nimi tedy davame jeste pivko a oni brandy s tangem. K nasemu prekvapeni ale neredi allohol s dzusem rozmichanym ve vode, ale pouze sypou instantni prasek primo do flasky brandy...

Rano jsme se probrali plavanim v rece, nasedli na Jancu a smerovali na sever do Antequery na vodopady a jeskyne. U vodopadu jsme dneska prvni turisti. Je to prijemny zazitek spojeny s cachtanim ve vode, ale jinak nic, co by clovek musel za kazdou cenu videt. Cestou pryc nas potkala prvni destova prehanka, kterou jsme preckali pod striskou se svacinkou. Nasledne hledani jeskyne se ukazalo byt marne a tak jsme se vydali hledat vetsi jeskyni do vesnicky San Isidro. Cesta tam se ukazala dost zazivna jelikoz jsme museli prekonavat mimojine dost nesjizdny bahnnitokamenity teren, kdy Martinka chvilemi sla radsi pesky. Janicka se ale ukazala jako velka bojovnice a veskere prekazky jsme zvladli. Ve vesnici sice lide ocividne jeskyni znali, ale nedokazali nas k ni odnavigovat. Mezitim ovsem prisel poradny lijak, jak se na konec obdobi destu patri. Jelikoz jsme nechteli riskovat, ze se bahnity teren jeste vice rozbahni, radsi jsme se vydali na cestu zpet. Do Tagbilaranu jsme prijeli promoceni na kost, ale stastni, ze jsme dvoudenni vylet uspesne zvladli bez nehody. Pan z pujcovny z nas byl asi take dost prekvapeny, protoze se nezmohl skoro ani na slovo. Pri pohledu na zabahnenou motorku a nas dva, ze kterych se rinou potucky vody se asi neni ani moc cemu divit. K veceri jsme si pro velky uspech znovu koupili grilovane kure s bagetkou. Kure bylo opet vyborne, bagetka dost tvrda - asi je dovazi nebo pecou jen jednou tydne nebo co.

V nedeli rano jsme opet nasedli na bus a premistili se na sever Boholu do pristavniho mestecka Ubay. Behem cekani na trajekt (290 PHP) na ostrov Samar jsem se po nekolika dnech konecne odhodlal a navstivil na trznici mistniho holice. Nejdrive jsem si mohl vybrat styl ucesu podle vylepenych plakatu kolem jeho dilnicky, coz v praxi znamenalo zvolit si jeden z historickych ucesu jednoho z clenu skupiny One Direction. Rekl jsem mu tedy jen suse sve klasicke zkratit a po stranach a vzadu masinkou. Pan se zatvaril, ze rozumi, capnul masinku, pustil se do me a kdyby ho Martinka nezastavila, asi bych byl podholeny cely. Nasledovalo 20 minut ruzneho ladeni bocniho zastrizeni a kotletek pomoci masinky a ziletky. Kdyz uz se pan tvaril, ze skoncil a ani se pritom nedotkl mych dlouhych vlasu, pochopil jsem, ze tady holt frci uplne jina moda a prority. Kazdopadne jsme se nejak nakonec pochopili a mistr holic snad mel po nekolika predelavkach i radost z dobre odvedene prace. Pred finisem mi jeste hlavu z nepochopitelneho duvodu napudroval a cely proces zavrsil ktatkou masazi ramen. No za 40 PHP rozhodne zajimavy zazitek. Ted bych jeste potreboval doopalit vyholena bila mista na hlave...

Filipiny 8 - Ostrovy Apo a Cebu, aneb snorchlovani s zelvami a zraloky

V pondeli po druhe hodine odpoledne vystupujeme z Ceres busu v Malatapay, odkud by mela jezdit kazdy den ve tri lodicka na 8 km vzdaleny ostrov Apo (300 PHP). V budce v pristavu cekame jeste s jednou Izraelkou, kolem treti se pridava jeste svycarsky par. Po pul ctvrte konecne dorazi lodicka, ale jak se behem dlouhe diskuze ukaze, ma kapacitu uz pouze pro dva turisty, jelikoz veze krome nas jeste 3 lidi z ostrova. Nakonec se s nimi na lodicku vtestname my i Izraelka, pro Svycary pry snad prijede casem jina lodicka. Pred nastupem nas kapitan vyzve, abychom vsechny cenne veci dali do batohu, ktere po pas ve vode prenasi do podpalubi (maly prostor pod poklopem, na kterem nasledne sedime) male vratke kocabky. Pote se brodime i my a usedame. Kocabka se ve vlnach houpe, vlny se tristi o nasi prid a my jsme behem 30 minut plavby mokri nakost, jako bychom na ostrov plavali. Batohy v podpalubi nastesti prezily bez uhony.

Apo island je malickaty ostrov, ktery lze ze strany na stranu prejit za pul hodinky. Znamy je predevsim diky nadhernym koralum, ktere ho obklopuji, uzasnym lokacim pro potapeni a samozrejme diky velkym morskym zelvam, ktere je mozne pobliz kamenite plaze pri snorchlovani pozorovat. Cast koralu je poniceno velkymi tajfuny v poslednich 5ti letech a tretina podmorske rezervace je tak uzavrena. Porad ale Apo patri mezi to nejlepsi, co muzete na Filipinach k potapeni navstivit. Na ostrove se nejprve jdeme povinne zaregistrovat a platime 100 PHP poplatek za vstup. Pani z informaci nas nasledne natlaci do draze vypadajiciho Liberty Lodge hotelu s uzasnym vyhledem na more. Kdyz odmitneme predrazenou plnou penzi (2300 PHP na den pro dva), ubytujeme se ve zdejsim utulnem pokojicku za krasnych 500 PHP bez jidla. Z terasky naseho pokoje pak sledujeme nadherny zapad slunce nad morskou hladinou. Veceri si davame v nasem hotelu, ale pomer cena (275 PHP v podstate za cokoliv) - vykon je dost spatny. Po veceri jdeme brzy spat, abychom uz v sedm rano mohli snorchlovat v mori, protoze to priplouvaji zelvicky na snidani.

Rano tedy (diky kohoutum celkem bez problemu) vstaneme, nandame plavky, capneme snorchly a spechame na plaz, kde nas ceka nemile prekvapeni. Misto, kde roste nejvice zelvi pochoutky (jakasi morska trava), je ohrazeno bojkami a vstup dovnitr je mozny jen s pruvodcem za 300 PHP. Chvilku se s nimi hadame, ale nakonec nam nezbyva, nez si pruvodce najmout. Aspon jsme uhadali, ze nam zavolali jedineho, ktery umi aspon obstojne anglicky. Par minut po vstupu do more uz pozorujeme prvni zelvu a postupne objevujeme asi dalsich 6. Jsou to neuveritelne nadherna a ladna zviratka, ktera jako by vodou mezi koraly letala z jednoho trsu travy na druhy, ktery svou tlamickou vytrhavaji ze zeme. Kolem zelvicek casto asistuji mensi rybky, ktere pohotove basti odpadavajici zbytky potravy. Je to uzasna podivana, od ktere nedokazeme odtrhnout oci, dokud se kolem osme hodiny do naseho prostoru nenahrne dalsi skupina pozorovatelu, povetsinou Filipincu s plovacimy vestami a zachrannymi kruhy. Ti delaji hluk, viri vodu a my si rikame, ze dost bylo zelv a jdeme pozorovat podmorsky svet mimo vyhrazenou oblast. Jak se nasledne ukaze, vzdalenejsi oblast (kam jiz neni potreba pruvodce) je mnohem hezci. Jsou tu nadherne koraly (na Apo jich je pry 40 druhu z celkovyh 46ti, ktere lze na Filipinach videt), spousta ruznych rybicek, vidime morskeho hada a kdyz clovek chvilku pohleda, najde tady snidajici zelvy take, jen jsou jeste vetsi (nejvetsi jsme objevili asi metrove) klidnejsi a kolem nas jinak nikde nikdo. Celkem zbytecny pruvodce nam tak aspon ukazuje morskou rasu pripominajici vzhledem trsy hroznoveho vino. Pry je moc dobra a zdrava, tak ji trhame a take bastime.

Po trech hodinach snorchlovani to balime a jdeme si odpocinout na pevninu. Cestou si ve vesnicce kupujeme cerstve palacinky (á 5 PHP), ktere nasledne snidame s ananasem (50 PHP), jenz jsme zakoupili na trznici jeste v Dumagete. Zaroven si u mistni vesnicanky s malym home-made grilem objednavame k veceri grilovaneho tunaka, cimz se uplne vyhybame podporovani predrazene restaurace naseho hotelu. Zbytek dne travime valenim se na plazi a snorchlovanim, ktere je tak super, ze nestihneme ani vylezt na zapad slunce na mistni nejvyssi kopec s krizem. Stihame jen rychlou sprchu a uz pospichame za pani s grilovanym tunakem. Ta je z nas uplne nadsena, porad se smeje a moc si vazi toho, ze nas muze hostit. Grilovany tunak s omackou a ryzi je vyborny a s vychlazenym red horsem dokonalost sama. Za vecu pro dva vcetne tucneho zpropitneho jsme neutratili ani 200 PHP a jeste jsme udelali mistnakum radost. Zbytek vecera jsme stravili na pokojove terasce lustenim krizovek ve spolecnosti mistniho Tanduay rumu s colou a kousky zbyleho ananasu. Byla to lahoda, tak treba se to bude brzo prodavat treba jako Zelvi drijak. ;-)

Ve stredu pred sedmou rano jsme uz se sbalenymi batuzky spechali na plaz na domluvenou lodicku zpet do Malatapay.  Naseho kapitana jsme tu ale nezahledli, zato o kousek dal jiz odplouvala od btehu jina lod. Mavli jsme na ni, oni mavli na nas, jeste se pro nas ke brehu vratili a pribrali na palubu. Tato lod vypadala vetsi a modernejsi a take na ni bylo vice lidi. My pouceni z prijezdu byli pouze v plavkach, takze jsme mezi vymodenymi domorodci vypadali jak idioti. Plavba byla totiz uplne poklidna a na nas za celou dobu nesplouchla ani kapicka. V Malatapay se kazdou stredu rano konaji velke trhy, kam se sjizdeji lide z celeho okoli. Je tu mozne nakoupit ovoce, zeleninu, ryzi, kavu, orisky, nejruznejsi ryby, obleceni, nabytek, ale take kohouty, prasata nebo kravy. My nakupujeme pouze par bananu a mizime k hlavni silnici na autobus do Dumagete. Cestou nas porad otravuje neodbytny tricyklak, ze nas tam vezme, coz my stejne neodbytne odmitame. Z puvodnich 400 PHP se ale nakonec dostavame na pouhych 100 PHP a tak s nim nakonec jedeme. Asi tam tak jako tak potreboval jet a nami si aspon zaplatil benzin. Cestou jeste postupne nabira jeste dalsi 3 mistnaky, od kterych ovsem kasiruje jen 20 PHP. V Dumagete bereme Ceresaka (25 PHP) a nechame se vyhodit na krizovatce pred San Jose. Odtud je to jeste 14 km k prirodni rezervaci Twin lakes.

Velke batohy nechame ve stanku s jidlem a s malym batohem frcime s motorkari (po smlouvani 300 PHP za osobu tam i zpet) ke vstupni brane. Tady platime kazdy 100 PHP vstup + 25 PHP parkovne za motorky. U pokladny si aspon nakupujeme vyborne maracujy á 3 PHP. K prvnimu jezeru je to pak jeste asi 1km do strmeho kopce pesky, k druhemu jezeru jeste asi 1 km kamenitou kluzkou pesinkou. Ve srovnani s Mt. Kanlaon je to ale pouha prochazka ruzovou zahradou. Chvilkama nam prsi, chvilku je zatazeno a chvilku sviti slunicko. Mozna je to pocasim, mozna tim, ze mi neni moc dobre, ale tento vylet za to asi nestal. Certovo a Cerne jezero na Sumave jsou mnohem hezci a okolni priroda taktez. Za zminku snad stoji jen krasni barevni motyli a volne rostouci stromy s durianem a plazivky s maracuyou. Hlavnim zazitkem se tak pro nas stal predevsim nasledny prevoz z krizovatky do cca 15 km vzdaleneho pristavu. Jeden mistnak nas nechtel nechat cekat na Ceresaka a nalozil si nas oba i se 4ma batohama na motorku a uz jsme frceli (50 PHP), samozrejme bez helem. Pul hodinky nato uz jsme vyplouvali trajektem (70 PHP) na protejsi ostrov Cebu do mestecka Bato, kde jsme opet nasedli na Ceres bus a za cca 30 PHP se nechali odvezt do nedalekoho mestecka Oslob. Tam jsme se ubytovali hned vedle centra pro sledovani zraloku obrovskych (Whale shark) a domluvili si expedici na zitra v sedm rano.

Rano celi nedockavi bereme plavky a snorchli a spechame do centra. Trosku nas vydesi, ze na mori uz se pohupuje asi 10 lodi, na brehu postavaji dalsi skupinky turistu a k centru prijizdeji dalsi a dalsi auta a dodavky. V centru se zapisrme do formulare, zaplatime 1000 PHP na osobu (Filipinci to maji za polovic) a jdeme na petiminutovou prednasku. Zralok obrovsky je pry nejvetsi rybou (ve skutecnosti asi spis parybou) na svete, bezne se dorusta velikosti cca 7-10 metru, ale muze se dorust pry az 18ti. Je to bilozravec zivici se planktonem a malinkymi rybami, takze cloveka  nastesti nelovi. My ho budeme pozorovat se snorchlem jen z nekolika malo metru. Nesmime delat prudke pohyby, priblizit se blize nez na 4 metry nebo pouzivat blesk ci jina svetla a samozrejme se zraloku dotykat. Za chvilku uz nasedame do malinkate bangky spolu s dvema Filipinci a vyrazime. Nas pruvodce padluje do chumlu lodek asi 100 metru od brehu a jeste nam opakuje zakladni pravidla. Uz z lodky jsou pod hladinou videt obrovska monstra, obcas se nad hladinou objevi metrova tlama, kdyz zralok nasava kvanta vody s plovouci potravou jez z kyblu sypou lide z centra do vody ze specialnich lodek.

Je to opravdu zvlastni pocit dobrovolne lezt z lode za temito giganty do vody. Ale na cele snorchlovani mame jen pul hodiny, takze neni cas ztracet cas. Pod vodou s potapecskymi brylemi se zraloci zdaji byt jeste mnohem vetsi. Ladne si plavou a dokoran oteviraji svou obrovskou tlamu. Chvilkama, kdy se zralok necekane vyda smerem k nam, se k nemu dostavame doslova na dosah ruky. Parkrat o me dokonce omylem zavadi ploutvi. Prekvapive to neni zadna rana, ale spise takove mekke pohlazeni. Prestoze je cela akce neuveritelna masovka a 1000 PHP za pul hodiny ve vode je docela dost, zanechalo to v nas opravdu uzasny a nezapomenutelny zazitek, ktery za to rozhodne stal. Radsi si ale ani nechci predstavit, jak to tu vypada v hlavni sezone nebo o vikendu.

Na doporuceni zde zijiciho Patricka, ktereho jsme potkali vcera u vecere, jsme jeste na Cebu zvazovali navstevu krasneho vodopadu Kawasan, kde lze podniknout nekolikahodinovy kanyoning a nasledne jeste snorchlovani v obrovskych hejnech sardinek o poctu statisicu kusu u mesta Moalboal. Jelikoz nam ale opet temer dosla PHP hotovost, v okoli nebyla smenarna ani bankomat a take zbyvajici cas nasi dovolene se vyrazne krati, nakonec jsme sedli na Ceresaka a nechali se podle puvodniho planu odvezt do pristavu Argao (79 PHP), odkud jezdi pravidelny trajekt na ostrov Bohol (200 PHP).

Posledni odstavec tohoto blogu je tzv. o ho*ne, takze pokud jste slabsi povahy, dal uz nectete. Jak se rika: "Bez poradne sra*cky to neni poradna navsteva Asie." Mne se postestilo si tohoto zazitku nalezite uzit ve stredu a ve ctvrtek. Asijsky cestovatelsky prujem funguje asi tak, ze jakmile neco snite nebo se napijete, bezite do deseti minut na zachod. A kdyz nic nejite, bezite stejne. Ja jsem si zvolil idealni dobu plnou presunu a dlouhych hodin v autobuse, na motorkach ci trajektech, takze jsem mel tu cest poznat velke mnozstvi ruznych zachodu. Na Filipinach jsou na tom se zachody obdobne jako jinde v Asii, mozna trochu lepe. Obcas narazie na klasicke turecke slapky s dirou, vetsinou na malou porcelanovou minimisu bez prkenka. Toaletak typicky neni a pokud si ho prinesete nesmite jej do zachodu vhodit nebo se ucpe, takze se hazi do maleho odpadkoveho kose vedle misy, coz napomaha typickemu zachodovemu oderu. Mistnaci utirani resi pomoci vsudypritomneho kybliku s vodou, kterym se nasledne take zachod splachuje. Jelikoz obcas neni cas ptat se kdo byl kdo nebo hledat nekde toaletak, byl jsem nucen si to po mistnacku opet po delsi dobe take vyzkouset. Tim bych tuto kapitolu tak nejak uzavrel. Snad jeste doplnim jen, ze Endiaron ani Hylak nezabraly vubec, Smecta prubeh uspesne lehce zpomalila, Ercefuryl zabral vyborne.

Filipiny 7 - Ostrov Negros - aneb souboj se sopkou Mount Kanlaon

Z mestecka Iloilo  se v sobotu presouvame "Rychlou kockou" (Fastcat - tak se jmenuje mistni moderni rychlolod) na ostrov Negros do mesta Bacolod (200 PHP + 20 PHP taxa pristavu, cca 1,5 hodiny). Cestou nas zastihla mensi destova prehanka, ktera mozna mela take vliv na jemne receno silne kolibani lode behem plavby. Uzavreni v podpalubi jsme nepocitovali strach z preklopeni, ale pri pohledu na bledou Martinku vedle me mi bylo jasne, ze v ni kolrbani nevzbuzuje uplne blazene pocity. Nekteri mistnaci meli po ruce pytlik a na zachodkach bylo celkem rusno, tak mozna, ze take nebyli uplni milovnici kolibek. Cestu jsme prezili a z pristavu se nechali odvezt pomoci jeepney za par kacek na mistni autobusak. Tady jsme se poprve zblizka potkali se zlutymi autobusy spolecnosti Ceres, ktere neohrozone brazdi "silnice" okolnich ostrovu. Nasim hlavnim cilem byly zelvy na ostruvku Apo, ale nechteli jsme opakovat chybu z El Nida a dorazit tam o vikendu. Proto jsme se rozhodli akceptovat radu od bikera Tommyho a vydali se do horskeho mestecka Canlaon City ve stredu ostrova. Na autobusaku nas nasmerovali kolem zlutych nabliskanych modernich Ceresaku s klimatizaci a wi-fi az do rozvrklane herky (110 PHP) pamatujici si snad jeste osvobozeni Filipin McArthurovou armadou. Holt do Canlaonu se asi jeste modernizace vozoveho parku nedostala. Chytre jsme zabrali sedacky uplne vzadu, coz se hned par minut po vyjeti ukazalo jako nejlepsi zpusob, jak si uzit petihodinove natrasani vsech kosti bez zahmoureni oka. Tedy az na Martinku, ktera by usnula snad i ve zdimacce na pradlo. Ostrovu Negros se jiz dlouha leta prezdiva Sugarlandia, jelikoz od padesatych let 19. stoleti byla drtiva vetsina zdejsi orne pudy vyuzita jako obrovske plantaze cukrove trtiny. Negros se tak stal jednim z nejvetsich vyvozcu teto plodiny, coz ostrovu prinaselo predevsim v minulem stoleti velke bohatsvi. Z okenka autobusu tak pozorujeme dlouhe lany stribritych trtinovych kvetu vlnicich se ve vetru jako more a na silnici mijime jeden nakladak plne nalozeny trtinou za druhym. Nad plantazemi se pak majestatne tyci Mount Kanlaon - 2465 m vysoka aktivni sopka s krasnym kuzelovitym tvarem. Prestoze (nebo prave proto?) je trek na jeji vrchol udajne neobtiznejsim trekem na Visayas, zrodi se behem poskakovani na silnici v nasich hlavach plan jej zdolat. Do Canlaon city jsme dorazili spolu se zapadem slunce. Jedna se udajne o nejmensi krajske mesto na Filipinach a tomu odpovidaji i vsehovsudy pouze 3 ubytovaci zarizeni, ktere jsou temer vybookovane kvuli vikendovemu detskemu kongresu. Nakonec se ubytujeme ve skromnem pokojiku se tremi palandami a sesti svaby za krasnych 240 PHP za noc. Vsude mozne (vcetne neexistujiciho turistickeho centra) zjistujeme moznosti vystupu na sopku, ktety je velmi komplikovany uz co se administrace tyce. Pro vyslap je nutne zakoupit povoleni, ktere nam o vikendu nikdo neda, sehnat pruvodce, coz se nam na zitrejsi rano nedari a navic nam pani po telefonatu kamsi sdeluje, ze se ze sopky kouri a tak neni doporuceno na ni chodit. Jak asi tusite, tyto malicherne neprijemnosti nas nemohly odradit a na zitrejsi vyslap nacerno jdeme nacerpat sily a odvahu do protejsi F&C restaurace. Ta nas velmi mile prekvapi cenami vyborneho jidla a predevsim pak pivka a poctivych alkoholickych koktejlu. Davame si tedy kazdy mistni speciality pro 2 osoby a zalivame to pivkem red horse a peti koktejly. Po celovecerni kozumaci tam nechavame necele 400 kc a jeste po zaviracce dostavame 2 drinky na cestu. Kdyz jdeme pred pulnoci spat, nas "hotel" uz je take zavreny, takze se do pokojicku prodirame zadnim vchodem skrz jakousi potemnelou pradelnu.

Rano uz nadsenim nemuzeme dospat (rozumej vsudypritomni kohouti nas standardne nenechaji) a tak v pul osme s lehkym bolehlavem vylezame z pelechu. Na probuzeni si davame souboj se svaby na zivot a na smrt a posilneni vitezstvim K.O. ve tretim kole vyrazime po snidani na trek. Navigace ukazuje, ze vyslap zacina asi 8 km za mestem, takze shanime odvoz pro priblizeni. Najimame si motorkare za 100 PHP na osobu a frcime. Po celou dobu cesta prudce stoupa a my jsme radi, ze ji nemusime absolvovat pesky. Z mestecka se dostavame opet mezi trtinova pole a nasledne mezi krasne zahradky a policka v horach, kde mimojine mijime deticky prohanejici se na ricnim buvolovi. V deset rano startujeme trek ve vysce necelych 1000 m n.m., ceka nas tak prevyseni skoro 1500 metru. Cesta je od zacatku prikra, slunce zacina palit, avizovana zima se nekona a my se po par set metrech celi propoceni svlekame do tilek. Cestou obdivujeme nadherne vyhledy do udoli, na vychodni cast ostrova a na okolni kopce, ktere se najednou zdaji byt malickate. Za hodku a pul mame nastoupano prvnich 500 vyskovych metru a vse vypada dobre. Hlinena cesticka se ale pozvolna zmenila v neprijemny pruchod dzungli. Chvilemi se prodirame vysokou travou, chvilemi se po ctyrech plazime strmym bahnem, ktere neuveritelne klouze. Misto bot mame blatene bambule, nekde lezeme po korenech, jinde preskakujeme propasti. Cestu nam zneprijemnuji vselijake trnite rostliny, od kterych mam do krve rozdrapane ruce, ktere aspon skrze bahno zastrikavame jodisolem. Kolem nas se objevuje tajuplna flora. Mijime vysoke ostnate kere pripominajici ostruzini, ale rostou na nich plody, ktere jako by z oka vypadly nasim jahodam. Jinde ze stromu roste cosi, co vypada jako nezrala oloupana kukurice. Ani fauna se ale nenecha zahambit. Dvakrat zahledneme hada, obcas se kolem nas mihne cosi cerneho velikosti zajice a my vzpominame z pruvodce na vzacne visayske prase bradavicnate a jaguara, kteri by se ve zdejsim prostredi meli take vyskytovat. Proslapana cesticka se nam ve zdejsim porostu nekolikrat ztraci a my zaciname lehce bloudit. Aby toho nebylo malo, zacina se nase cesticka vzdalovat od te zakreslene v navigaci a nase tempo se brzy dostava pod kilometr za hodinu. Vrchol sopky je nam skryt za hustym porostem a my tak nevidime ani to povestne svetylko na konci dzungle. Neda se nic delat, z obavy ze nas na tomto nehostinnem miste na zpatecni ceste zastihne tma, v jednu hodinu odpoledne svuj pokus o zdolani Mount Kanlaon vzdavame a vydavame se na cestu zpet. Klesani je v bahnitych usecich obcas narocnejsi nez stoupani, ale cesta nam celkove utika rychleji a pred ctvrtou odpoledni uz jsme - sice jak Jozin z Bazin, ale jinak v poradku - zpet v Canlaon city. Po odpocinku a ociste mirime opet do nasi oblibene restaurace a v deset uz unavou upadame do komatu.

V pet rano vstavame, balime a slapeme si to opet na autobusak, kde v 5:40 usedame do Ceres busu (206 PHP) smer Dumagete - hlavni mesto vychodniho Negrosu. Z prvni cesty jsme se nepoucili a tak opet (snad uz naposled) usedame na posledni sedacky vzadu, kde si uzivame natrasani jak se patri, ale to nam za ten neuspesny vyslap asi opravdu patri... V Dumagete zamirime do centra, kde si prohledneme vez postavenou z korálu, mistni katedralu, trznici a v neposledni rade vybereme penize z bankomatu. Na obed se zastavujeme ve vyhlasene resto-kavarne Maima. Prostredi je nadherne, kava pry vyborna, ale jidlo je dost drahe a hlavne nedobre. Jak moje "kare-kare", tak veprove maso v kokosove omacce nakonec ani nedojime. Po obede se vracime na autobusak a presouvame se Ceresem (25 PHP) cca 30 km na jih do vesnicky Malatapay, odkud jezdi lodky na uelvi ostrov Apo. Ale o tom az priste.

Filipiny 6 - Guimaras: Raj vykoupeny krvi, potem a slzami

Ve ctvrtek odpoledne jsme po dvou dnech vystoupili z naseho trajektu v nakladnim pristavu ve meste Iloilo. Jelikoz se jedna o dost velke mesto, vzali jsme si tricykl, aby nas dopravil do maleho pristavu s bangkami smerujicich na ostruvek Guimaras. Tady panuje velmi ciry ruch, takze lodky odplouvaji kazdych 15 minut a stoji jen 14 PHP na osobu. Za 15 minutek uz jsme na ostrove v malickatem, ale modernim pristavu Jordan. V turistickem centru nam potvrzuji informace z pruvodce - pokud chcete jezdit na kole, urcite jdete k Tommymu. Bereme tedy trikolku (30 PHP) a za deset minut uz vystupujeme u Tommy's place, kde se nas ujme Tommyho zena, protoze Tommy lita nekde na kole. Cely biker hub vypada utulne, vsude jsou zavesena krasna horska kola ve vybornem stavu, takze vime, ze jsme na spravnem miste. Ubytujeme se ve skromnem pokojicku (400 PHP za noc) a vyrazime na rychlou obhlidku mestecka pri zapadu slunce. Pro mistni deti jsme velkou atrakci, takze jich kolem nas za chvili pobiha pres dvacet, smeji se a porad neco pokrikuji. Zaujali nas chlapecci, kteri maji v ruce klacik a na nem na provazku privazane auticko, ktere za sebou tahaji. Po prochazce se vracime do biker hubu a davame si veceri, behem ktere dorazi i Tommy. Je to super vesely, nadseny a usmevavy typek, ktery je biker telem i dusi, co navic na ostrove porada bikerske zavody. Domlouvame s nim pujceni kol (500 PHP za kolo a den) na pristi dva dny s tim, ze prespime nekde na ostrove a prvni den nam bude delat pruvodce (500 PHP). Trosku nas desi, ze se k nam prvni den ma pridat jeste nejaky biker z Manily, ale trasa je naplanovana jen na 60 km, tak snad to nejak zvladneme a nebudeme je moc brzdit.

Rano vstavame v pul osme a Tommy uz nam serviruje vybornou snidani, behem niz jede do pristavu pro bikera z Manily, z nejz se vyklube Daniel - mlady ajtik pracujici pro spanekskou IT firmu Indra. Na sobe ma dres z maratonu a my tusime, ze dneska dostaneme poradne do tela. Po osme hodine porizujeme predstartovni spolecne foto a vyrazime. Jen co vyjedeme z mesta, Tommy zahyba ze silnice do jungle a nam prilis pozde dochazi jeho poznamky, ze horske kolo nepatri na silnici, ale do kopcu a jeho obleceni s dlouhymi rukavy a podkolenkami. Tommy nas s usmevem od ucha k uchu zene terenem do kopce, z kopce, cestou, necestou. Tu se prodirame krovim, tu frcime ve vysoke trave, tu se vyhybame ricnimu buvolovi, jedeme vodou i piskem, sjizdime svahy mezi kameny. Pot ze me lije jak z celeho stada volu a Tommy se me neustale starostlive pta, jestli jsem v poradku. Behem prvni hodiny pada z kola Tommy a s usmevem strika jodisol na sedrene koleno. Za pul hodinky se z podkola sbira i Daniel. My se zatim drzime, ale chapeme, ze v sandalich, tilku a kratasech jsme zvolili dost spatny outfit. Nohy i ruce mame dodrane od vetvi a vseljakych krovisek, obzvlaste Martinciny holene zdoby krasne krvave sramy. Dobrou zpravou tak zustava jen to, ze z Daniela se vyklubal biker zacatecnik, takze nakonec je to on, kdo celou skupinu brzdi a na koho se ceka a to i presto, ze mu Tommy vzal batoh a do nekterych kopcu mu i tlacenim za jizdy pomaha. Zkratka a dobre vylet boli jako svina, ale je to dobrodruzo a uzivame si to. Cestou jsme navstivili vyhlidkova mista s nadhernymi vyhledy na ostrov, mnissky klaster Trappisty nebo mangove plantaze. Ostrov Guimares je totiz velikym vyvozcem manga. Pokud jste nekdy meli mango z Filipin, temer jiste pochazi prave odtud. Aktualne ale neni sezona, takze pouze pricichavame k vonicim kvetum mangovniku. Tommy nam cestou take trha ze stromu ruzne ovoce, ktere radi ochutnavame a doplnujeme tak energii. Misto obeda zastavujeme v baracku u jedne mistni babicky, ktera nam dava cerstve utrzeny kokos plny sladkeho kokosoveho mleka a pomelo. Sotva dozvejkame ovoce, uz zase sedime na kole a slapeme. Cestou nas potkali jeste dve neprijemnosti. Daniel pichnul kolo, takze Tommy pohotove lepi zaplatu. Martince spadlo cosi do oka a ani krokodyli slzy, ani vymyvani mineralkou moc nepomaha, takze Martinka dokoncuje vylet jen s pruzorem pres jedno oko.

Cil nasi cesty je malinkata rybarska vesnicka na brehu nadherne morske zatoky na autem ci motorkou nedostupnem miste. Elektrinu ani tekouci vodu tu samozrejme nenajdete. Je tady jen sest baracku a je to opravdova nadhera. Nas ubytuji do malinkate slameno-bambusove chysky na kulech s neuveritelnym vyhledem na more (300 PHP za noc). Do cile jsme namisto v planovane tri hodiny dorazili az tesne pred zapadem slunce. Misto zamysleneho snorchlovani se tak jen rychle v mori osvezime, coz je i tak az az, jelikoz nas sul pali v nasich sramech jako cert. Na otazku, zda ze sebe nekde muzeme smyt slanou vodu nas dovedou k lehce zapachajici studni, kde pomoci kybliku na provazku tahame vodu a dopravame si tak studene "sprchy". Po ociste se loucime s Tommym a Danielem, kteri to maji jeste 17 km potme domu, a jsme radi, ze uz dnes na kolo sedat nemusime. K veceri nam rybari ulovili udajne nejchutnejsi rybu Lapu Lapu, ze ktere nam udelali moc dobrou polevku a vyborne grilovane steaky s ryzi. Trosku jsme se s mistnaky nepohodli kvuli cene a celkovemu pristupu, kdy nam nechteli prodat jen veceri nebo cast ryby, ale donutili nas koupit celou 1,5 kg rybu (usmlouvano na 450 PHP), ze ktere nam pak ale nenaservirovali ani polovinu a jeste si nauctovali dalsi penize (180 PHP) za ryzi a vareni. Celkovy dojem z tohoto nadherneho mista nam to ale zkazit nemohlo. Po veceri jsme se jeste chvili pred chyskou divali na hvezdicky a v devet uz jsme se celi unaveni vydali do pelisku. Ten je treba si predstavit jako natazenou deku na bambusove podlaze nasi chysky + dva nejspise nikdy neprane polstare. Jelikoz okna nebyla zasitovana a celkove chyska byla jakasi derava, nainstalovali jsme si nad pelisek nasi moskytieru. Komary jsme tim nejspis vyresili, presto se mi v noci zdalo, ze mi neco leze po obliceji. Kdyz se tento silny a neprijemny pocit opakoval, rozsvitil jsem celovku a s prekvapenim v nasem pelisku objevil dva peticentimetrove svaby (ale pssst - Martinka si porad mysli, ze to byli filipinsky strevlici). Jeste vice byla asi prekvapena Martinka, ktera vyjekla a behem jedne vteriny byla presne v opacnem rohu pelechu bez ohledu na casti meho tela, ktere staly v ceste. Po vyexpedovani nezvanych navstevniku pryc uz zbytek noci probehnul poklidne az do brzkeho ranniho probuzeni hlukem rybaru naskakujicich do svych lodek.

My se rano se snorchly (ktere nam Tommy lepidlem jaks taks opravil) vydali prozkoumat koralovou zatoku a nedaleky ostruvek s kouzelnou malou plazickou. Mensim problemem se ukazalo, ze pres noc nastal odliv a tak je v zatoce sotva metr vody a misty i vyrazne mene, cimz jsem si na svem tele poridil dalsi sramy o neuveritelne ostre koraly. Vetsim problemem se ale ukazaly byt mistni meduzy, kterych se tu najednou vyrojily desitky a tak nebylo mozne se jim ani vyhybat. Tu me zahla jedna do nohy, tu jedna do ruky, tu jina do rtu. Nejlepsim zazitkem pak byla prima srazka s jednou echt nazhavenou, ktera mi pozahala cele predlokti a rameno. Z vody jsem se dostal rychlosti motoroveho clunu a na zaklade babskych rad si postizena mista drel piskem jak o zivot a nasledne zalil jodisolem. Paleni nastesti polevilo, tak nemuselo ani dojit na posledni lecebnou metodu zvanou zlaty dest. :) Behem dne velke cervene fleky zmizely a tak mi na pamatku zbyly jen cervene pupinky, se kterymi se snad brzy take rozloucim.

Po snidani jsme opet sbalili saky paky a vyrazili prozkoumavat jih ostrova. Podle navigace jsme si nasli krasnou trasu mimo velke silnice. Krasna tedy byla na te mape bez vrstevnic, v realu uz zas tak krasna nebyla. Slunce prazilo jako o zavod a po vcerejsku nas bolely ruce, nohy i zadky, takze prikre stoupani v kamenitem terenu bylo pro nas takrka vrazedne a nebyt chlazene coly v potkavsim Mountain retortu, mozna by bylo vrazedne uplne. A to nemluvim o tom, ze jsme znacnou cast stoupani kola potupne tahly vedle sebe. Po dosazeni snad nejvyssiho bodu na ostrove se cesta zacala opet svazovat a my si to s vedomim, ze to odpoledne budeme muset znovu vyslapnout, frceli jizne po "Narodni dalnici" (rozumej panelova cesta) zpet k morskemu pobrezi. Vzhledem k pekelnemu vedru a nasi unave jsme nakonec nedojeli az k starobylemu majaku na jihu ostrova, ale stocili jsme to pod Novou Valencii k prvnimu primorskemu rezortu. Tady jsme si za vstupne 50 PHP prohledli motyli zahradu bez motylu, mangrovnikovou zatoku z vyvyseneho bambusoveho chodnicku a zasnorchlovali jsme kolem nadhernych koralu bez meduz. Pri presunu po kamenite ceste mezi plazemi jsem si po nedopatrenim zmacknute predni brzde jen tak v plavkach bez helmy nacvicil parakotoul pres riditka, ale kupodivu se mne ani kolu vubec nic nestalo. Jelikoz jsme to ale my, musi nas s dopravnimi prostredky vzdy potkat nejake trable. Kdyz se ve ctyri odpoledne chceme vydat po koupacce na cestu zpet, abychom to stihli do tmy, zjistuju, ze mam prazdne predni kolo, coz 25 km od domova zrovna nepotesi. Ukecam tedy tricyklaka, aby me i s kolem vzal ke 3 kilometry vzdalene pumpe. Naskocim do trikolky, predni kolo drzim u sebe a zadni kolo poskakuje za trikolkou po hrbolate ceste. Zatimco se psychycky pripravuju na variantu, ze pri pristim hupu nedobrovolne opustim trikolku i s kolem, hlavou narazim do stropu trikolky a do rukou uzkostlive svirajici poskakujici kolo dostavam krece. Za 10 minut jsme ale nastesti na miste. Typek od pumpy obratne sundava kolo, nachazi dirku i trn, ktery ji zpusobil. Dusi zalepi zaplatou a vlozi do sveraku, ktery polije petrolejem a zapali. Trosku mam o dusi strach, ale typek vypada, ze uz to nekdy delal, tak mu mlcky duveruju. Za pul hodinky ma hotovo, nauctuje si jen neuveritelnych 20 PHP a kolo je jako nove. Mezitim dorazila i Martinka, takze muzeme hned vyrazit. Nase nohy do kopce trpi, ale jak se pomalu stmiva, slapeme do pedalu ostosest. Deset kilometru od cile je uz tma jako v pytli a my se na rusne neosvetlene dalnici necitime uplne bezpecne, protoze kola samozrejme nemaji ani jednu odrazku. Martinka jede prvni, sviti celovkou pred sebe, ja svou blikam dozadu. Nakonec vse ale zvladneme a dorazime k Tommymu, kteremu se asi take pekne ulevilo. Davame rychlou sprchu, zatimco Tommy dokoncuje veceri. Dostavame kukuricnovajickovou polevku a plnou misu vybornych grilovanych krevet. Jako dezert pak mistni specialitu Halo-Halo, coz jsou kousky ruzneho ovoce s ledem ve sladkem mlece. Nabasteni k prasknuti si s Tommym vymenujeme zazitky a ukazujeme fotky. Tommy ma narozeniny (54), tak si s nim pripijime ceskou slivovici i jeho specialni zensenovou brandy. Na nedeli Tommy planuje na zahradce velkolepou narozeninovou oslavu, kde bude na bambusovem grilu grilovat cele tele. Dostavame pozvani se pridat, ale my musime v sobotu rano pokracovat dal na ostrov Negros. Rano uz ma Tommy pred hubem particku bikerskych kamaradu, se kterymi vyrazi pred oslavami na dalsi vylet. Jeste nas seznami s kamaradem, jehoz jako kapitana lodi unesli somalsti pirati a 7 mesicu veznili. Pak uz se rozloucime a odplouvame z kouzelneho ostrova Guimaras, kde jsme se ocitli neplanovane, ale o to krasnejsi zazitek to byl. Pokud se nekdy pobliz objevite, urcite ho take navstivte a kontaktujte uzasneho Tommyho - urcite neprohloupite.

Filipiny 5 - Cesta z Palawanu, aneb clovek mini, Pan Buh meni...

Cesta z El Nida do Puerto Princesa probehla bez problemu, lehce po jedenacte jsme na miste a letadlo leti az v 15:20. Misto na letisti se tedy nechavame vysadit v centru mesta. Na doporuceni z pruvodce tu vyhledame krasnou restauraci, kde nam za prislib pozdejsiho obeda uschovaji batohy a jdeme se cournout do mesta. Konecne se nam tu podari vybrat penize z bankomatu a navstivime take mistni megaobchodni dum. Ve tretim patre objevime sporto-hrackarstvi, kde mimojine take prodavaji snorchly. Neni to tu uplne nejlevnejsi zalezitost, ale nakonec kupujeme 2 snorchlovaci sety po cca tisicovce PHP. Nez se nadejeme, je poledne pryc a tak spechame na obed. Uz pred restauraci na nas kouka plakat, ze mistni specialita je krokodyli maso, ktere je nejen nejlepsi, ale take leci vsechny mozne nemoci a jeste funguje jako afrodiziakum. Objednavame si tedy dohromady krokodyli sissig s dvojitou ryzi za 350 PHP a jelikoz tu maji wi-fi, rozhodneme si udelat check-in do letadla z mobilu. A tady zacina zasadni zvrat dnesniho pribehu.

Par minut marne patrame, proc nejde udelat check-in a hle! Letenky mame sice koupene na 16ho, ale prosince, nikoliv listopadu. Mezitim nam prinesli krokodyla, ktereho si vubec nevychutnavame a afrodiziakalni ucinky take zrovna nepocitujeme. Misto toho zaplatime a spechame na letiste. Cestou v tricyklu si jeste v hlave prehravam, jak bylo pri objednavani letenek narocne zbavit se toho pojisteni pro pripad zruseni cesty a jak me stvalo, ze mi do objednavky automaticky cpou pojisteni za 150 PHP. Pani v kancelari Cebu Pacific soucitne prikyvuje, ale pomoct nam nedokaze. Veskere dnesni i zitrejsi lety z Palawanu jsou plne. Vubec nam nepomaha skutecnost, ze v Manile ode dneska probiha jakesi forum, jehoz se ucastni i Obama, Putin a cinsky prezident. Letiste v Manile je uzavreno, vsichni tak pouzivaji jine spoje, jak se z Palawanu dostat a ceny letenek splhaji na dvojnasobek bezne ceny. Dostat se odtud tedy muzeme az koncem tydne a jeste si priplatime pres 10 tisic PHP. Druhou alternativou je pockat na letisti u prepazky, jestli nekdo z cestujicich nedorazi na dnesni let do Cebu a pak si za poplatek 10 tisic PHP prebookovat let na tento. Jdeme se tedy zaregistrovat na listinu cekatelu a paralelne hledame dalsi alternativy. V pruvodci nalezame zminku o jakemsi nakladnim trajektu, ktery vyplouva kazde pondeli vecer z Puerta a 30 hodin pluje do mesta Iloilo na ostrov Panay, kam jsme tedy puvodne vubec nechteli, ale zas je to o kousek blize nasim zamyslenym destinacim. Na Internetu vyhledame telefonni cislo a telefonujeme si pro vice informaci. Trajekt odplouva v 18:00, ekonomicka trida je vyprodana a muzeme si tedy koupit pouze business tridu s klimatazaci za 1600 PHP. Problem je, ze listky je treba koupit v pristavu do 15:00 a my se az v 15:40 na letisti dozvime, jestli nas vezmou do letadla. Po chvilce vahani se rozhodneme neriskovat, balime saky paky a spechame na tricykl do pristavu. Cestou v rychlosti nakupujeme vody, neco k jidlu a litrovku chlazeneho pivka. Presne ve tri kupujeme listky a jsme zvedavi, co nas vlastne ceka a jak bude vypadat nase business class kajuta.

V pristavu cekame jeste asi hodinu v open air cekarne, kde se kolem nas hromadi desitky lidi - nejspis nasich spolucestujicich. Vetsinou se jedna o nejake delniky s prilbou na hlave. Po ctvrte hodine nas vyzvou k zaplaceni poplatku 20 PHP za pouziti terminalu a vydavame se k odbavovaci hale. Tam to probiha podobne jako na letisti - skladame zavazadla na pas do scanneru a prochazime bezpecnostnim ramem - jen je vsem dost jedno, ze s sebou mame 8 litru tekutin a kapesni nuz. Pote uz smerujeme k nasi lodi. V podpalubi probiha v plnem proudu nakladani kontejneru a baliku zbozi. My se mezi nimi propletame a stoupame po schodech do prvniho patra. Tady jsou na otevrene palube vyskladany vedle sebe kovove palandy jedna vedle druhe a totez se opakuje i v druhem a tretim patre. Toto je ta vyprodana ekonomicka trida. V druhem patre pak z paluby vedou dvere do klimatizovane mistnosti velike asi jako mensi skolni telocvicna, kde jsou vyskladany stejne zelezne palandy pro 200 lidi. Tak to je nase business class kajuta. Aspon konecne vyuzijeme spacaky, se kterymi se celou dobu az doposud zbytecne tahame. Najdeme si nase postylky M-11A a M-12A, slozime bagly a rikame si, ze to bude asi hodne dlouhych 30 hodin.

Zatimco lod vyplouva z pristavu, zabrali jsme si cast jednoho ze dvou stolecku na venkovni palube, kde popijime pivecko a bastine syrove mufinky. Behem plavby se kamaradime s malymi skauty, kteri se vraceji trajektem z vyletu. Z cizincu jsou nadseni, porad se s nami chteji fotit a posilaji zadosti o pratelstvi na facebook. Plavba i noc probehla poklidne a v utery v 11 dopoledne uz na mezipristani kotvime na ostrove Cuyo. Tady se po sade zavadejicich informaci nakonec dozvidame, ze lod bude vyplouvat az dalsi den ve ctyri rano, az bude priliv a dost vody.

Batohy tedy nechavame na lodi a jdeme prozkoumat tento ostruvek, o kterem neni v pruvodci ani zminka. Jako prvni zamirime po moc pekne promenade na pisecnou plaz a vykoupeme se v mori. Krome nas tu pobihaji jen mali krabici a dvakrat kolem nas projde mistni rybar, ktery lovi na melcine rybky jakymsi napichovadlem. Plaz je tu hodne vetrna a tak se tu odpoledne objevuji i kitesurferi. My si prochazime mistni trziste, skolu a centrum mestecka. Hrncarny jsou uz znacne vyjedene, tak si k obedu davame hamburger v mistnim multifunkcnim stanku. Po obede se nechavame zavezt tricyklem na snorchlovaci plaz Coco Verde. Koraly jsou tu dost ponicene, ale je to uplny raj hvezdic. Horsi zjisteni je, ze zakoupene snorchly stoji zaprd. Bryle moc netesni a do snorchlu zespodu zateka voda, takze po minute ve vode je uplne na nic. :( Vecer se na mistnim superpomalem a nestabilnim pripojeni snazime pres hodinu nahrat v internetove kavarne blog z Palawanu. Cekani nam ale zas tak moc nevadi, protoze si ho kratime popijenim coly s rumem. Flaska rumu tu stoji jen 45 PHP, tak pry odted prejdeme z piva uz jen na rum. Zbytek drinku jdeme dopit na osvetlenou promenadu s vyhledem na more, kde se nas vrele ujimaji 3 mistni muzatky. Popijime tedy s nimi, klabosime a pojidame orisky. Po pulnoci se vracime na palubu a jeste pred vyplutim usiname. Stredecni den na lodi travime s pruvodcem v ruce planovanim dalsi cesty. Definitivne vzdavame navstevu ostruvku Sebuyan a misto toho se chystame navstivit zapomenuty ostrov Guimares, kteremu se pro velka pole s cukrovou trtinou take prezdiva cukrlandia. Ve dve odpoledne uz na obzoru vidime jak ostrov Panay, tak na pravoboku prave Guimares.

Filipiny 4 - Palawan - podmorsky svet

Pred polednem jsme pristali na letisti v Palawanskem hlavnim meste Puerta Princesa. Jelikoz se nejedna o zadnou velkou nadheru, chteli jsme se co nejdrive presunout pryc. V letadle jsme rychle procetli pruvodce a rozhodli se pro navstevu vice zajimaveho, ale take turistickeho severu ostrova. Nedaleko lezici Sebang a jeho znamou podzemni reku jsme z obavy turisticke masovky zamitli a dobre jsme udelali. Jak jsme se pozdeji dozvedeli od skupiny americanu (stejnych, kteri nas pred par dny vzali stopem z ryzovych teras v Batadu), bylo na miste asi tri tisice turistu, kteri hodiny cekali na volnou lod do podzemni reky. Ta byla sice nadherna, ale za tech 40 minut v ni to cekani a ztraceny den pry asi nestalo.

My zvolili vesnicku Port Barton jeste o par desitek kilometru vice na sever Palawanu. Z letiste jsme se nechali tricyklem (50 PHP) odvezt na nekolik kilometru vzdaleny Autobusak San Jose, kde jsme si nasli dodavku do Port Bartonu (250 PHP na osobu, jezdi ve 12 a 14 hodin). Do odjezdu nam zbyvalo pres hodinu a pul casu, tak jsme nalozili batohy a vydali se na obhlidku okoli. Na nedalekem trzisti jsme nakoupili cerstve ovoce na cestu a v bufetu u silnice jsme se stavili na obed. Dali jsme si nudle s hovezim special a nudle s hovezim kare special (kazda za 60 PHP). Oboji byla v principu nudlova polevka s hovezim masem a bylinkami celkem pripominajici vietnamske Pho Bo, ktere zname z prazske Sapy. "Special" spociva v tom, ze vam do polevky pridaji jeste jedno ztracene vejce. Polevky nam ale moc chutnali. Posilneni jsme se vratili k dodavce a vyrazili na cestu. Dodavka disponivala klasickymi asijskymi rozmery, kam se prumerny Evropan proste nema sanci vejit a po trech hodinach kodrcani by si nejradeji uriznul obe nohy deset cisel nad kolenem. Silnice opet pripominalal misty panelovou polnacku a misty blateny tankodrom, takze zadne prekvapko. Nutno dodat, ze na nejhorsim useku uz pilne pracovali stavebnici na vystavbe silnice, takze je mozne, ze za par let uz do Bartnu povede krasna nova polnacka.

Po prijezdu jsme zaplatili turisticky poplatek (20 PHP na osobu) a vydali se smer plaz hledat ubytovani doprovazeni snazivym mladikem. Po chvilce hledani a neuspechu v obsazenych "resortech" jsme zakotvili v Elsa's resortu patrici postarsi dame Else a jeji rodine. Bydleli jsme v utulne drevene chaticce s teraskou (800 PHP za noc). Nad posteli byla pripravena moskytiera, ktera byla derava jak cednik, ale po mensi oprave a pouziti nasi vlastni moskytiery se stala funkcni. V "koupelne", kterou nam hlida velka ziva jesterka na strope, tece jen studena voda (jako skoro vsude), coz v techto vysokych teplotach skoro nevadi ani Martince. Elektrina funguje v celem Bartnu jen od 18:00 do pulnoci, ale i to dela z Bartnu tu krasnou romantickou vesnicku s uzasnou atmosferou pripominajici raj. Bila pisecna plaz je siroka sotva 10 metru. Z jedne strany ji lemuji desitky zakotvenych lodicek bangka (typicka filipinska stihla lod s dvema plovaky po stranach) a z druhe strany palmy, chaticky a restaurace jednotlivych resortu, ktere ale pusobi vkusne a poklidnou romantickou atmosku vubec nenarusuji, spise naopak.

Hned jak jsme se ubytovali, oblekame se do plavek a bezime do more splachnout pot a prach z narocneho cestovani. Jedinou nevyhodou Port Bartnu je, ze krome turistu mistni plaz navstevuji take nebezpecne zahave meduzy, takze treba se cachtat hned u brehu a davat dobry pozor co kolem plave. Behem vyborne vecere u Elsy si take s nasim znamym mladikem (z rezortu Bistro) domlouvame na zitra celodenni vylet na lodicce se snorchlovanim, navstevou pustych ostruvku a obedem (700 PHP na osobu + 100PHP za snorchlovaci vybaveni). Rano v pul devate nas uz cekaji s pristavenou lodkou a pripravenymi snorchly. Na lodicce jsme jen my dva, kapitan a jeho mladsi braska jako pomocnik. Nejdrive zamirime k malemu utesu, kde objevujeme ruzne druhy koralu a rybicek. Na druhe zastavce zas pozorujeme majestatni zelvy, se kterymi si zaplaveme. Nasleduje ostrov Paradise, kde u pobrezi snorchlujeme a zbytek posadky zatim pripravuje obed. Dostali jsme skveleho grilovaneho tunaka (ne steak, ale celou mensi rybu) s ryzi, zeleninou a vybornou zalivkou. Postupne sem jeste prijizdi i dalsi 4 lode s turisty a my jsme moc radi, ze jsme rano vyrazili o pul hodiny drive nez ostatni a tak jsme se o nase zazitky nemuseli delit s dalsimi. Po obede nas ceka jeste zastavka na dalsim romantickem ostrove a snorchlovani u velkeho koraloveho utesu, ktery je jeste barevnejsi nez ten prvni. Ve ctyri odpoledne jsme plni zazitku a dobre nalady opet u nasi chaticky. V podvecer si prochazime celou vesnicku a koncime na veceri opet v nasi osvedcene restauraci u Elsy. Tady se opet dve hodiny trapime s hledanim a nakupem letenek pres mobil, coz se nam nakonec povede a tak na pondeli 16ho mame zajisteny let z Puerta Princesa na Cebu.

V patek v osm rano nasedame opet na dodavku (800 PHP za osobu) a mirime na uplny sever ostrova do mestecka El Nido, jez je branou k Bascuitskym ostruvkum - udajne jednoho z nejkrasnejsich mist Filipin. Dodavka nas vylozi na autobusaku na predmesti zvanem Coron Coron, kde si rovnou objednavame dodavku na pondeli 5:00 rano zpet do Puerto Princesa (500 PHP na osobu) s tim, ze nas vyzvedne primo u hotelu v El Nido. Pote bereme tricykl, ktery nas za 50 PHP vezme do centra El Nida. Problem je v tom, ze u sebe uz nemame vubec zadnou hotovost v mistni mene. Nechame si tedy zastavit u bankomatu (od minuleho roku se v El Nido nachazi dva bankomaty, na coz spolehame), oba jsou ale mimo provoz a pozdeji vecer jsou sice v provozu, ale vybrat lze maximalne dva tisice PHP, poplatek za kazdy vyber je 200 PHP (to plati nejspis o vsech bankomatech na Filipinach, jen ve vetsich mestech je limit na transakci 10 tisic PHP) a predevsim docasne smi vybirat pouze drzitele karty mistni banky, tedy my nikoliv. Stavujeme se tedy ve smenarne, kde maji dost spatny kurz (45,4 PHP za 1 USD oproti 46,6 PHP, za ktery jsme menili v Manile nebo Puertu.) Vtipne take je, ze za euro davaji mene nez za dolar. Dale nas prekvapilo, ze tento kurz plati pouze pro vicedolarove bankovky. Pro jednodolarove bankovky plati po celych Filipinach jednotny kurz pouze 40 PHP. :( Nasich cca 40 jednodolarovek si tedy povezeme asi zpet do CR. Nicmene penize jsme smenili a tak jsme byli zachraneni. V ramci uspor prochazime nekolik ubytovani, az skoncime bydlet v jakemsi pokojiku v ptistresku motorkarske opravny za krasnych 500 PHP za noc, samozrejme bez klimosky a se studenou vodou. Klimoska tedy na pokoji je, ale za tuto cenu ji nesmime pouzivat a tak nam pani donese aspon klasicky vetrak. V koupelne smrdi trosicku zumpa, ale prijeli jsme preci za krasnymi ostrovy a ne luxusni koupelnou, ze? Majitele se ale snazi, v garazi maji zaroven masazni salon a uz maji rozestaveny i dalsi pristresek pro pokoj.

El Nido je hodne turisticke mestecko, kde vice nez polovinu obyvatel tvori turiste. Podel ulicek je to tedy jedno ubytovani, restaurace, bar, cestovni agentura, masazni salonek nebo obchudek vedle druheho. Oproti informacim v pruvodci a cestopisech uz tu maji od letoska i nonstop elektrinu (pokud tedy zrovna neni vypadek). Celkove je ale mestecko takove nijake, plaz oskliva a spinava a atmosfera se s Port Bartonem neda vubec srovnat. Pro vykoupani v mori je treba se nechat odvezt lodkou na nektery blizky ostrov, motorkou asi 15 km od mestecka nebo jako my - udelat si 30minutovou prochazku za mestem, nechat veci na pisecnem pidiostruvku vzniklem odlivem, prebrodit 100 metru melciny a konecne si uzivat cisteho more. Vetsinu vecera jsme pak stravili zajistovanim programu na dalsi 2 dny. Drtiva vetsina turistu sem miri primarne za objevovanim prilehlych Bascuitskych ostruvku, kde snorchluji a objevuji skryte laguny a plaze. Za timto ucelem nabizeji na kazdem rohu cestovni agentury (je treba si predstavit budku velikosti bezne kadibudky) celodenni plavby tzv Tour A, B,C,D. Nejzajimavejsi a nejnavstevovanejsi jsou udajne A a C, pro ktere jsme se rozhodli i my. Ceny plaveb se standardne pohybuji za 1000 - 1400 PHP za plavbu a osobu, plus je treba si jednorazove zakoupit 10tidenni permit pro pristup na ostrovy za 200 PHP. Pote, co jsme permit ziskali, uz ho po nas nikdy nikdo nechtel videt, ale asi je lepsi ho mit. Ceny za jednotlive toury lze u ruznych agentur ruzne smlouvat, obzvlaste pokud toho nakoupite vice. My nakonec po dlouhem hledani a smlouvani skoncili ve stanku u jakesi muzatky. Ta (nebo spis ten?) sice o plavbach skoro nic nevedela, ale nakonec jsme se dostali na krasnou cenu 2900 PHP za obe tury pro oba vcetne jidla a snorchlu, navic jsme mohli zaplatit az po plavbe.

Prvni den jsme vyrazili na touru C, ktera mela obsahovat nejkrasnejsi plaze a nejkrasnejsi snorchlovani. Nejdrive nas trosku vydesilo, ze se nas na jedne lodce seslo 16, ale uz u prvni zastavky jsme zjistili, ze to je uplne jedno, protoze krome nasi lode bylo na miste zaparkovano cca 15 dalsich lodi, tedy celkem cca 200 turistu. Hidden beach je krasna mala plazicka, ktera by asi byla i romanticka, kdyby nas tam nebylo 200. Secret beach je hrebem teto cesty. Lodicka vas vysadi v mori kousek od uzke jeskyne, kterou sotva proplavete a za prilivu pry musite i pod vodu. Po proplavani se objevite na uzasnem miste obklopeni skalami porostlymi zeleni a uzasnou malinkatou plazickou s bilym piskem. Realita je bohuzel takova, ze vase lod zastavi az ve treti rade, protoze je tu opet cca 15 lodi pred vami a dalsi teprve priplouvaji. Nasledne se tedy plavmo propletate mezi lodemi a jejich kotvicimi lanami, doplujete k jeskyni, kde 10 minut cekate frontu, nez se muzete pustit dovnitr. Cestou obeplouvate panicky pistici obtloustlou Filipinku v zachranne veste, kterou se snazi pruvodce protlacit skrz jeskyni ven. Nakonec jste v krasne lagunce s plazickou spolu s dalsimi 100 vyjevenymi navstevniky, takze je naprosto nemozne udelat jedinou hezkou fotku. Aby toho nebylo dost, cestou zpatky pri obeplouvani dalsiho neplavce narazite do skaly a odrete si nohu, abysze na tento dechberouci zazitek dlouho nezapomneli. Dojem z plavby vylepsily dve snorhlovaci zastavky, kdy pri pohledu pod hladinu nevidite davy turistu kolem sebe, navic neplavci se az do snorchlovaci oblasti ani nedostanou. A pravda je, ze podmorsky zivot na Filipinach je opravdu nadherny. Super byla i obedova pauza, kde nam posadka naservirovala mix cerstve grilovanych ryb, krevet, musli, ruzneho masa, ovoce a zeleniny a my si rekli, ze to za ty penize a cas precijenom stalo. Posledni zastavka na ostruvku s jakousi skalou a svatyni pak byla zavrsenim absurdniho zazitku. Na skalu vedl uzky chodnicek, kudy proudil had davu turistu nahoru, kde na nas apelovali, at si udelame dve rychle fotky a jdeme zpatky, aby se dostalo i na ostatni.

Trasa A je neco podobneho v blede modrem. Mala laguna, kde se tisni davy turistu by byla asi krasna bez tech turistu - takhle jsme se propletali zakalenou mastnou vodou (od tun opalovaciho kremu, ktery se tu z turistu kazdy den smyva) mezi turisty a morskymi kajaky, ktere tady pujcuji. Na kajaku jezdi lide, kteri na nem sedi poprve v zivote, takze neni cemu se divit, kdyz Martinku nabere pri plavani hned druhy kajak primo pridi do hlavy. Nejzajimavejsim zazitkem tak pro nas bylo, ze z mistnich turistu jsou stejne znechuceni i rybicky, ktere tady ziji. Kdyz ke mne poprve priplula krasne barevna cca 20cm velka rybka a kousla me, myslel jsem, ze je to omyl. Kdyz ale kolem nas podrazdene pluly dalsi a dalsi rybky, ktere odjinud zname jako klidna a mirumilovna stvoreni, a kousali nas do nohou, az mi tekla krev, pochopili jsme, ze tu nejsme vubec vitani a vratili se na lod. Secret lagoon byl v podstate stejny zazitek jako Secret beach a naladu nam opet vylepsil uzasny obed a snorchlovani kolem obedoveho ostruvku. Kdyz jsme po obede zamirili do Velke laguny, ani se mi nechtelo vystupovat z lodi. Velka laguna ale velmi prijemne prekvapila. Byla totiz dostatecne velka na to, aby davy turistu zustali v prvni tretine a my mohli plavat do vzdalenejsich neprobadanych zakouti. Tam jsme krome rybicek pozorovali i rejnoka. Po prelonani prekazkove drahy mezi obrovskmi morskymi jezky jsme se dostali k ostruvku, kde v klidu z dosahu turistu zije spoustu opicek, ktere se nechaliz vody pozorovat. Zaverecna 7 commandos beach uz byla jen ve znameni odpocinku na velke plazi s cerstvym kokosem v ruce. Celkove obe plavby staly za to, ale uplna bomba to teda nebyla. Zkratka a dobre, teprve v El Nidu jsme poradne docenili uzasne kouzlo Port Bartonu a tamni snorchlovaci plavby. Idealni by asi bylo si najmout do skupiny lidi soikromou lod a vyrazit na ty nejexponovanejsi mista uz pred sedmou rano, nez v devet vypluji turisticke lode.

Co se El Nidu neda vytknout, je vecerni zivot a restaurace. Od sesti frci v resrauracich happy hour 2 koktejly za cenu jednoho a vecere jsou zkratka bajecne. Ukazete si na rybu, kraba nebo chobotnici a za par minut uz ji mate na taliri. Ochutnali jsme  ryby, chobotnici i musle a vetsinou to opravdu stalo za to. Typicka cena za jednu veceri je tu 200 PHP. Abychom potesili nasi hostitelku, stavili jsme se i na celotelovou masaz u nas v garazi za 300 PHP. V dobe nasi navstevy take v El Nidu probihal velky basketbalovy turnaj. Videli jsme tak slavnostni zahajovaci pruvod  mestem s mazoretkami a take jedno utkani mistnich deti proti konkurencnimu tymu. Atmoska byla super, fandila pulka mestecka, ale mistnaci nakonec prohrali. V pondeli rano v pul pate uz stepujeme pred motoopravnou, nasedame do dodavky a loucime se s El Nidem...