Filipiny 8 - Ostrovy Apo a Cebu, aneb snorchlovani s zelvami a zraloky

V pondeli po druhe hodine odpoledne vystupujeme z Ceres busu v Malatapay, odkud by mela jezdit kazdy den ve tri lodicka na 8 km vzdaleny ostrov Apo (300 PHP). V budce v pristavu cekame jeste s jednou Izraelkou, kolem treti se pridava jeste svycarsky par. Po pul ctvrte konecne dorazi lodicka, ale jak se behem dlouhe diskuze ukaze, ma kapacitu uz pouze pro dva turisty, jelikoz veze krome nas jeste 3 lidi z ostrova. Nakonec se s nimi na lodicku vtestname my i Izraelka, pro Svycary pry snad prijede casem jina lodicka. Pred nastupem nas kapitan vyzve, abychom vsechny cenne veci dali do batohu, ktere po pas ve vode prenasi do podpalubi (maly prostor pod poklopem, na kterem nasledne sedime) male vratke kocabky. Pote se brodime i my a usedame. Kocabka se ve vlnach houpe, vlny se tristi o nasi prid a my jsme behem 30 minut plavby mokri nakost, jako bychom na ostrov plavali. Batohy v podpalubi nastesti prezily bez uhony.

Apo island je malickaty ostrov, ktery lze ze strany na stranu prejit za pul hodinky. Znamy je predevsim diky nadhernym koralum, ktere ho obklopuji, uzasnym lokacim pro potapeni a samozrejme diky velkym morskym zelvam, ktere je mozne pobliz kamenite plaze pri snorchlovani pozorovat. Cast koralu je poniceno velkymi tajfuny v poslednich 5ti letech a tretina podmorske rezervace je tak uzavrena. Porad ale Apo patri mezi to nejlepsi, co muzete na Filipinach k potapeni navstivit. Na ostrove se nejprve jdeme povinne zaregistrovat a platime 100 PHP poplatek za vstup. Pani z informaci nas nasledne natlaci do draze vypadajiciho Liberty Lodge hotelu s uzasnym vyhledem na more. Kdyz odmitneme predrazenou plnou penzi (2300 PHP na den pro dva), ubytujeme se ve zdejsim utulnem pokojicku za krasnych 500 PHP bez jidla. Z terasky naseho pokoje pak sledujeme nadherny zapad slunce nad morskou hladinou. Veceri si davame v nasem hotelu, ale pomer cena (275 PHP v podstate za cokoliv) - vykon je dost spatny. Po veceri jdeme brzy spat, abychom uz v sedm rano mohli snorchlovat v mori, protoze to priplouvaji zelvicky na snidani.

Rano tedy (diky kohoutum celkem bez problemu) vstaneme, nandame plavky, capneme snorchly a spechame na plaz, kde nas ceka nemile prekvapeni. Misto, kde roste nejvice zelvi pochoutky (jakasi morska trava), je ohrazeno bojkami a vstup dovnitr je mozny jen s pruvodcem za 300 PHP. Chvilku se s nimi hadame, ale nakonec nam nezbyva, nez si pruvodce najmout. Aspon jsme uhadali, ze nam zavolali jedineho, ktery umi aspon obstojne anglicky. Par minut po vstupu do more uz pozorujeme prvni zelvu a postupne objevujeme asi dalsich 6. Jsou to neuveritelne nadherna a ladna zviratka, ktera jako by vodou mezi koraly letala z jednoho trsu travy na druhy, ktery svou tlamickou vytrhavaji ze zeme. Kolem zelvicek casto asistuji mensi rybky, ktere pohotove basti odpadavajici zbytky potravy. Je to uzasna podivana, od ktere nedokazeme odtrhnout oci, dokud se kolem osme hodiny do naseho prostoru nenahrne dalsi skupina pozorovatelu, povetsinou Filipincu s plovacimy vestami a zachrannymi kruhy. Ti delaji hluk, viri vodu a my si rikame, ze dost bylo zelv a jdeme pozorovat podmorsky svet mimo vyhrazenou oblast. Jak se nasledne ukaze, vzdalenejsi oblast (kam jiz neni potreba pruvodce) je mnohem hezci. Jsou tu nadherne koraly (na Apo jich je pry 40 druhu z celkovyh 46ti, ktere lze na Filipinach videt), spousta ruznych rybicek, vidime morskeho hada a kdyz clovek chvilku pohleda, najde tady snidajici zelvy take, jen jsou jeste vetsi (nejvetsi jsme objevili asi metrove) klidnejsi a kolem nas jinak nikde nikdo. Celkem zbytecny pruvodce nam tak aspon ukazuje morskou rasu pripominajici vzhledem trsy hroznoveho vino. Pry je moc dobra a zdrava, tak ji trhame a take bastime.

Po trech hodinach snorchlovani to balime a jdeme si odpocinout na pevninu. Cestou si ve vesnicce kupujeme cerstve palacinky (á 5 PHP), ktere nasledne snidame s ananasem (50 PHP), jenz jsme zakoupili na trznici jeste v Dumagete. Zaroven si u mistni vesnicanky s malym home-made grilem objednavame k veceri grilovaneho tunaka, cimz se uplne vyhybame podporovani predrazene restaurace naseho hotelu. Zbytek dne travime valenim se na plazi a snorchlovanim, ktere je tak super, ze nestihneme ani vylezt na zapad slunce na mistni nejvyssi kopec s krizem. Stihame jen rychlou sprchu a uz pospichame za pani s grilovanym tunakem. Ta je z nas uplne nadsena, porad se smeje a moc si vazi toho, ze nas muze hostit. Grilovany tunak s omackou a ryzi je vyborny a s vychlazenym red horsem dokonalost sama. Za vecu pro dva vcetne tucneho zpropitneho jsme neutratili ani 200 PHP a jeste jsme udelali mistnakum radost. Zbytek vecera jsme stravili na pokojove terasce lustenim krizovek ve spolecnosti mistniho Tanduay rumu s colou a kousky zbyleho ananasu. Byla to lahoda, tak treba se to bude brzo prodavat treba jako Zelvi drijak. ;-)

Ve stredu pred sedmou rano jsme uz se sbalenymi batuzky spechali na plaz na domluvenou lodicku zpet do Malatapay.  Naseho kapitana jsme tu ale nezahledli, zato o kousek dal jiz odplouvala od btehu jina lod. Mavli jsme na ni, oni mavli na nas, jeste se pro nas ke brehu vratili a pribrali na palubu. Tato lod vypadala vetsi a modernejsi a take na ni bylo vice lidi. My pouceni z prijezdu byli pouze v plavkach, takze jsme mezi vymodenymi domorodci vypadali jak idioti. Plavba byla totiz uplne poklidna a na nas za celou dobu nesplouchla ani kapicka. V Malatapay se kazdou stredu rano konaji velke trhy, kam se sjizdeji lide z celeho okoli. Je tu mozne nakoupit ovoce, zeleninu, ryzi, kavu, orisky, nejruznejsi ryby, obleceni, nabytek, ale take kohouty, prasata nebo kravy. My nakupujeme pouze par bananu a mizime k hlavni silnici na autobus do Dumagete. Cestou nas porad otravuje neodbytny tricyklak, ze nas tam vezme, coz my stejne neodbytne odmitame. Z puvodnich 400 PHP se ale nakonec dostavame na pouhych 100 PHP a tak s nim nakonec jedeme. Asi tam tak jako tak potreboval jet a nami si aspon zaplatil benzin. Cestou jeste postupne nabira jeste dalsi 3 mistnaky, od kterych ovsem kasiruje jen 20 PHP. V Dumagete bereme Ceresaka (25 PHP) a nechame se vyhodit na krizovatce pred San Jose. Odtud je to jeste 14 km k prirodni rezervaci Twin lakes.

Velke batohy nechame ve stanku s jidlem a s malym batohem frcime s motorkari (po smlouvani 300 PHP za osobu tam i zpet) ke vstupni brane. Tady platime kazdy 100 PHP vstup + 25 PHP parkovne za motorky. U pokladny si aspon nakupujeme vyborne maracujy á 3 PHP. K prvnimu jezeru je to pak jeste asi 1km do strmeho kopce pesky, k druhemu jezeru jeste asi 1 km kamenitou kluzkou pesinkou. Ve srovnani s Mt. Kanlaon je to ale pouha prochazka ruzovou zahradou. Chvilkama nam prsi, chvilku je zatazeno a chvilku sviti slunicko. Mozna je to pocasim, mozna tim, ze mi neni moc dobre, ale tento vylet za to asi nestal. Certovo a Cerne jezero na Sumave jsou mnohem hezci a okolni priroda taktez. Za zminku snad stoji jen krasni barevni motyli a volne rostouci stromy s durianem a plazivky s maracuyou. Hlavnim zazitkem se tak pro nas stal predevsim nasledny prevoz z krizovatky do cca 15 km vzdaleneho pristavu. Jeden mistnak nas nechtel nechat cekat na Ceresaka a nalozil si nas oba i se 4ma batohama na motorku a uz jsme frceli (50 PHP), samozrejme bez helem. Pul hodinky nato uz jsme vyplouvali trajektem (70 PHP) na protejsi ostrov Cebu do mestecka Bato, kde jsme opet nasedli na Ceres bus a za cca 30 PHP se nechali odvezt do nedalekoho mestecka Oslob. Tam jsme se ubytovali hned vedle centra pro sledovani zraloku obrovskych (Whale shark) a domluvili si expedici na zitra v sedm rano.

Rano celi nedockavi bereme plavky a snorchli a spechame do centra. Trosku nas vydesi, ze na mori uz se pohupuje asi 10 lodi, na brehu postavaji dalsi skupinky turistu a k centru prijizdeji dalsi a dalsi auta a dodavky. V centru se zapisrme do formulare, zaplatime 1000 PHP na osobu (Filipinci to maji za polovic) a jdeme na petiminutovou prednasku. Zralok obrovsky je pry nejvetsi rybou (ve skutecnosti asi spis parybou) na svete, bezne se dorusta velikosti cca 7-10 metru, ale muze se dorust pry az 18ti. Je to bilozravec zivici se planktonem a malinkymi rybami, takze cloveka  nastesti nelovi. My ho budeme pozorovat se snorchlem jen z nekolika malo metru. Nesmime delat prudke pohyby, priblizit se blize nez na 4 metry nebo pouzivat blesk ci jina svetla a samozrejme se zraloku dotykat. Za chvilku uz nasedame do malinkate bangky spolu s dvema Filipinci a vyrazime. Nas pruvodce padluje do chumlu lodek asi 100 metru od brehu a jeste nam opakuje zakladni pravidla. Uz z lodky jsou pod hladinou videt obrovska monstra, obcas se nad hladinou objevi metrova tlama, kdyz zralok nasava kvanta vody s plovouci potravou jez z kyblu sypou lide z centra do vody ze specialnich lodek.

Je to opravdu zvlastni pocit dobrovolne lezt z lode za temito giganty do vody. Ale na cele snorchlovani mame jen pul hodiny, takze neni cas ztracet cas. Pod vodou s potapecskymi brylemi se zraloci zdaji byt jeste mnohem vetsi. Ladne si plavou a dokoran oteviraji svou obrovskou tlamu. Chvilkama, kdy se zralok necekane vyda smerem k nam, se k nemu dostavame doslova na dosah ruky. Parkrat o me dokonce omylem zavadi ploutvi. Prekvapive to neni zadna rana, ale spise takove mekke pohlazeni. Prestoze je cela akce neuveritelna masovka a 1000 PHP za pul hodiny ve vode je docela dost, zanechalo to v nas opravdu uzasny a nezapomenutelny zazitek, ktery za to rozhodne stal. Radsi si ale ani nechci predstavit, jak to tu vypada v hlavni sezone nebo o vikendu.

Na doporuceni zde zijiciho Patricka, ktereho jsme potkali vcera u vecere, jsme jeste na Cebu zvazovali navstevu krasneho vodopadu Kawasan, kde lze podniknout nekolikahodinovy kanyoning a nasledne jeste snorchlovani v obrovskych hejnech sardinek o poctu statisicu kusu u mesta Moalboal. Jelikoz nam ale opet temer dosla PHP hotovost, v okoli nebyla smenarna ani bankomat a take zbyvajici cas nasi dovolene se vyrazne krati, nakonec jsme sedli na Ceresaka a nechali se podle puvodniho planu odvezt do pristavu Argao (79 PHP), odkud jezdi pravidelny trajekt na ostrov Bohol (200 PHP).

Posledni odstavec tohoto blogu je tzv. o ho*ne, takze pokud jste slabsi povahy, dal uz nectete. Jak se rika: "Bez poradne sra*cky to neni poradna navsteva Asie." Mne se postestilo si tohoto zazitku nalezite uzit ve stredu a ve ctvrtek. Asijsky cestovatelsky prujem funguje asi tak, ze jakmile neco snite nebo se napijete, bezite do deseti minut na zachod. A kdyz nic nejite, bezite stejne. Ja jsem si zvolil idealni dobu plnou presunu a dlouhych hodin v autobuse, na motorkach ci trajektech, takze jsem mel tu cest poznat velke mnozstvi ruznych zachodu. Na Filipinach jsou na tom se zachody obdobne jako jinde v Asii, mozna trochu lepe. Obcas narazie na klasicke turecke slapky s dirou, vetsinou na malou porcelanovou minimisu bez prkenka. Toaletak typicky neni a pokud si ho prinesete nesmite jej do zachodu vhodit nebo se ucpe, takze se hazi do maleho odpadkoveho kose vedle misy, coz napomaha typickemu zachodovemu oderu. Mistnaci utirani resi pomoci vsudypritomneho kybliku s vodou, kterym se nasledne take zachod splachuje. Jelikoz obcas neni cas ptat se kdo byl kdo nebo hledat nekde toaletak, byl jsem nucen si to po mistnacku opet po delsi dobe take vyzkouset. Tim bych tuto kapitolu tak nejak uzavrel. Snad jeste doplnim jen, ze Endiaron ani Hylak nezabraly vubec, Smecta prubeh uspesne lehce zpomalila, Ercefuryl zabral vyborne.

Filipiny 7 - Ostrov Negros - aneb souboj se sopkou Mount Kanlaon

Z mestecka Iloilo  se v sobotu presouvame "Rychlou kockou" (Fastcat - tak se jmenuje mistni moderni rychlolod) na ostrov Negros do mesta Bacolod (200 PHP + 20 PHP taxa pristavu, cca 1,5 hodiny). Cestou nas zastihla mensi destova prehanka, ktera mozna mela take vliv na jemne receno silne kolibani lode behem plavby. Uzavreni v podpalubi jsme nepocitovali strach z preklopeni, ale pri pohledu na bledou Martinku vedle me mi bylo jasne, ze v ni kolrbani nevzbuzuje uplne blazene pocity. Nekteri mistnaci meli po ruce pytlik a na zachodkach bylo celkem rusno, tak mozna, ze take nebyli uplni milovnici kolibek. Cestu jsme prezili a z pristavu se nechali odvezt pomoci jeepney za par kacek na mistni autobusak. Tady jsme se poprve zblizka potkali se zlutymi autobusy spolecnosti Ceres, ktere neohrozone brazdi "silnice" okolnich ostrovu. Nasim hlavnim cilem byly zelvy na ostruvku Apo, ale nechteli jsme opakovat chybu z El Nida a dorazit tam o vikendu. Proto jsme se rozhodli akceptovat radu od bikera Tommyho a vydali se do horskeho mestecka Canlaon City ve stredu ostrova. Na autobusaku nas nasmerovali kolem zlutych nabliskanych modernich Ceresaku s klimatizaci a wi-fi az do rozvrklane herky (110 PHP) pamatujici si snad jeste osvobozeni Filipin McArthurovou armadou. Holt do Canlaonu se asi jeste modernizace vozoveho parku nedostala. Chytre jsme zabrali sedacky uplne vzadu, coz se hned par minut po vyjeti ukazalo jako nejlepsi zpusob, jak si uzit petihodinove natrasani vsech kosti bez zahmoureni oka. Tedy az na Martinku, ktera by usnula snad i ve zdimacce na pradlo. Ostrovu Negros se jiz dlouha leta prezdiva Sugarlandia, jelikoz od padesatych let 19. stoleti byla drtiva vetsina zdejsi orne pudy vyuzita jako obrovske plantaze cukrove trtiny. Negros se tak stal jednim z nejvetsich vyvozcu teto plodiny, coz ostrovu prinaselo predevsim v minulem stoleti velke bohatsvi. Z okenka autobusu tak pozorujeme dlouhe lany stribritych trtinovych kvetu vlnicich se ve vetru jako more a na silnici mijime jeden nakladak plne nalozeny trtinou za druhym. Nad plantazemi se pak majestatne tyci Mount Kanlaon - 2465 m vysoka aktivni sopka s krasnym kuzelovitym tvarem. Prestoze (nebo prave proto?) je trek na jeji vrchol udajne neobtiznejsim trekem na Visayas, zrodi se behem poskakovani na silnici v nasich hlavach plan jej zdolat. Do Canlaon city jsme dorazili spolu se zapadem slunce. Jedna se udajne o nejmensi krajske mesto na Filipinach a tomu odpovidaji i vsehovsudy pouze 3 ubytovaci zarizeni, ktere jsou temer vybookovane kvuli vikendovemu detskemu kongresu. Nakonec se ubytujeme ve skromnem pokojiku se tremi palandami a sesti svaby za krasnych 240 PHP za noc. Vsude mozne (vcetne neexistujiciho turistickeho centra) zjistujeme moznosti vystupu na sopku, ktety je velmi komplikovany uz co se administrace tyce. Pro vyslap je nutne zakoupit povoleni, ktere nam o vikendu nikdo neda, sehnat pruvodce, coz se nam na zitrejsi rano nedari a navic nam pani po telefonatu kamsi sdeluje, ze se ze sopky kouri a tak neni doporuceno na ni chodit. Jak asi tusite, tyto malicherne neprijemnosti nas nemohly odradit a na zitrejsi vyslap nacerno jdeme nacerpat sily a odvahu do protejsi F&C restaurace. Ta nas velmi mile prekvapi cenami vyborneho jidla a predevsim pak pivka a poctivych alkoholickych koktejlu. Davame si tedy kazdy mistni speciality pro 2 osoby a zalivame to pivkem red horse a peti koktejly. Po celovecerni kozumaci tam nechavame necele 400 kc a jeste po zaviracce dostavame 2 drinky na cestu. Kdyz jdeme pred pulnoci spat, nas "hotel" uz je take zavreny, takze se do pokojicku prodirame zadnim vchodem skrz jakousi potemnelou pradelnu.

Rano uz nadsenim nemuzeme dospat (rozumej vsudypritomni kohouti nas standardne nenechaji) a tak v pul osme s lehkym bolehlavem vylezame z pelechu. Na probuzeni si davame souboj se svaby na zivot a na smrt a posilneni vitezstvim K.O. ve tretim kole vyrazime po snidani na trek. Navigace ukazuje, ze vyslap zacina asi 8 km za mestem, takze shanime odvoz pro priblizeni. Najimame si motorkare za 100 PHP na osobu a frcime. Po celou dobu cesta prudce stoupa a my jsme radi, ze ji nemusime absolvovat pesky. Z mestecka se dostavame opet mezi trtinova pole a nasledne mezi krasne zahradky a policka v horach, kde mimojine mijime deticky prohanejici se na ricnim buvolovi. V deset rano startujeme trek ve vysce necelych 1000 m n.m., ceka nas tak prevyseni skoro 1500 metru. Cesta je od zacatku prikra, slunce zacina palit, avizovana zima se nekona a my se po par set metrech celi propoceni svlekame do tilek. Cestou obdivujeme nadherne vyhledy do udoli, na vychodni cast ostrova a na okolni kopce, ktere se najednou zdaji byt malickate. Za hodku a pul mame nastoupano prvnich 500 vyskovych metru a vse vypada dobre. Hlinena cesticka se ale pozvolna zmenila v neprijemny pruchod dzungli. Chvilemi se prodirame vysokou travou, chvilemi se po ctyrech plazime strmym bahnem, ktere neuveritelne klouze. Misto bot mame blatene bambule, nekde lezeme po korenech, jinde preskakujeme propasti. Cestu nam zneprijemnuji vselijake trnite rostliny, od kterych mam do krve rozdrapane ruce, ktere aspon skrze bahno zastrikavame jodisolem. Kolem nas se objevuje tajuplna flora. Mijime vysoke ostnate kere pripominajici ostruzini, ale rostou na nich plody, ktere jako by z oka vypadly nasim jahodam. Jinde ze stromu roste cosi, co vypada jako nezrala oloupana kukurice. Ani fauna se ale nenecha zahambit. Dvakrat zahledneme hada, obcas se kolem nas mihne cosi cerneho velikosti zajice a my vzpominame z pruvodce na vzacne visayske prase bradavicnate a jaguara, kteri by se ve zdejsim prostredi meli take vyskytovat. Proslapana cesticka se nam ve zdejsim porostu nekolikrat ztraci a my zaciname lehce bloudit. Aby toho nebylo malo, zacina se nase cesticka vzdalovat od te zakreslene v navigaci a nase tempo se brzy dostava pod kilometr za hodinu. Vrchol sopky je nam skryt za hustym porostem a my tak nevidime ani to povestne svetylko na konci dzungle. Neda se nic delat, z obavy ze nas na tomto nehostinnem miste na zpatecni ceste zastihne tma, v jednu hodinu odpoledne svuj pokus o zdolani Mount Kanlaon vzdavame a vydavame se na cestu zpet. Klesani je v bahnitych usecich obcas narocnejsi nez stoupani, ale cesta nam celkove utika rychleji a pred ctvrtou odpoledni uz jsme - sice jak Jozin z Bazin, ale jinak v poradku - zpet v Canlaon city. Po odpocinku a ociste mirime opet do nasi oblibene restaurace a v deset uz unavou upadame do komatu.

V pet rano vstavame, balime a slapeme si to opet na autobusak, kde v 5:40 usedame do Ceres busu (206 PHP) smer Dumagete - hlavni mesto vychodniho Negrosu. Z prvni cesty jsme se nepoucili a tak opet (snad uz naposled) usedame na posledni sedacky vzadu, kde si uzivame natrasani jak se patri, ale to nam za ten neuspesny vyslap asi opravdu patri... V Dumagete zamirime do centra, kde si prohledneme vez postavenou z korálu, mistni katedralu, trznici a v neposledni rade vybereme penize z bankomatu. Na obed se zastavujeme ve vyhlasene resto-kavarne Maima. Prostredi je nadherne, kava pry vyborna, ale jidlo je dost drahe a hlavne nedobre. Jak moje "kare-kare", tak veprove maso v kokosove omacce nakonec ani nedojime. Po obede se vracime na autobusak a presouvame se Ceresem (25 PHP) cca 30 km na jih do vesnicky Malatapay, odkud jezdi lodky na uelvi ostrov Apo. Ale o tom az priste.

Filipiny 6 - Guimaras: Raj vykoupeny krvi, potem a slzami

Ve ctvrtek odpoledne jsme po dvou dnech vystoupili z naseho trajektu v nakladnim pristavu ve meste Iloilo. Jelikoz se jedna o dost velke mesto, vzali jsme si tricykl, aby nas dopravil do maleho pristavu s bangkami smerujicich na ostruvek Guimaras. Tady panuje velmi ciry ruch, takze lodky odplouvaji kazdych 15 minut a stoji jen 14 PHP na osobu. Za 15 minutek uz jsme na ostrove v malickatem, ale modernim pristavu Jordan. V turistickem centru nam potvrzuji informace z pruvodce - pokud chcete jezdit na kole, urcite jdete k Tommymu. Bereme tedy trikolku (30 PHP) a za deset minut uz vystupujeme u Tommy's place, kde se nas ujme Tommyho zena, protoze Tommy lita nekde na kole. Cely biker hub vypada utulne, vsude jsou zavesena krasna horska kola ve vybornem stavu, takze vime, ze jsme na spravnem miste. Ubytujeme se ve skromnem pokojicku (400 PHP za noc) a vyrazime na rychlou obhlidku mestecka pri zapadu slunce. Pro mistni deti jsme velkou atrakci, takze jich kolem nas za chvili pobiha pres dvacet, smeji se a porad neco pokrikuji. Zaujali nas chlapecci, kteri maji v ruce klacik a na nem na provazku privazane auticko, ktere za sebou tahaji. Po prochazce se vracime do biker hubu a davame si veceri, behem ktere dorazi i Tommy. Je to super vesely, nadseny a usmevavy typek, ktery je biker telem i dusi, co navic na ostrove porada bikerske zavody. Domlouvame s nim pujceni kol (500 PHP za kolo a den) na pristi dva dny s tim, ze prespime nekde na ostrove a prvni den nam bude delat pruvodce (500 PHP). Trosku nas desi, ze se k nam prvni den ma pridat jeste nejaky biker z Manily, ale trasa je naplanovana jen na 60 km, tak snad to nejak zvladneme a nebudeme je moc brzdit.

Rano vstavame v pul osme a Tommy uz nam serviruje vybornou snidani, behem niz jede do pristavu pro bikera z Manily, z nejz se vyklube Daniel - mlady ajtik pracujici pro spanekskou IT firmu Indra. Na sobe ma dres z maratonu a my tusime, ze dneska dostaneme poradne do tela. Po osme hodine porizujeme predstartovni spolecne foto a vyrazime. Jen co vyjedeme z mesta, Tommy zahyba ze silnice do jungle a nam prilis pozde dochazi jeho poznamky, ze horske kolo nepatri na silnici, ale do kopcu a jeho obleceni s dlouhymi rukavy a podkolenkami. Tommy nas s usmevem od ucha k uchu zene terenem do kopce, z kopce, cestou, necestou. Tu se prodirame krovim, tu frcime ve vysoke trave, tu se vyhybame ricnimu buvolovi, jedeme vodou i piskem, sjizdime svahy mezi kameny. Pot ze me lije jak z celeho stada volu a Tommy se me neustale starostlive pta, jestli jsem v poradku. Behem prvni hodiny pada z kola Tommy a s usmevem strika jodisol na sedrene koleno. Za pul hodinky se z podkola sbira i Daniel. My se zatim drzime, ale chapeme, ze v sandalich, tilku a kratasech jsme zvolili dost spatny outfit. Nohy i ruce mame dodrane od vetvi a vseljakych krovisek, obzvlaste Martinciny holene zdoby krasne krvave sramy. Dobrou zpravou tak zustava jen to, ze z Daniela se vyklubal biker zacatecnik, takze nakonec je to on, kdo celou skupinu brzdi a na koho se ceka a to i presto, ze mu Tommy vzal batoh a do nekterych kopcu mu i tlacenim za jizdy pomaha. Zkratka a dobre vylet boli jako svina, ale je to dobrodruzo a uzivame si to. Cestou jsme navstivili vyhlidkova mista s nadhernymi vyhledy na ostrov, mnissky klaster Trappisty nebo mangove plantaze. Ostrov Guimares je totiz velikym vyvozcem manga. Pokud jste nekdy meli mango z Filipin, temer jiste pochazi prave odtud. Aktualne ale neni sezona, takze pouze pricichavame k vonicim kvetum mangovniku. Tommy nam cestou take trha ze stromu ruzne ovoce, ktere radi ochutnavame a doplnujeme tak energii. Misto obeda zastavujeme v baracku u jedne mistni babicky, ktera nam dava cerstve utrzeny kokos plny sladkeho kokosoveho mleka a pomelo. Sotva dozvejkame ovoce, uz zase sedime na kole a slapeme. Cestou nas potkali jeste dve neprijemnosti. Daniel pichnul kolo, takze Tommy pohotove lepi zaplatu. Martince spadlo cosi do oka a ani krokodyli slzy, ani vymyvani mineralkou moc nepomaha, takze Martinka dokoncuje vylet jen s pruzorem pres jedno oko.

Cil nasi cesty je malinkata rybarska vesnicka na brehu nadherne morske zatoky na autem ci motorkou nedostupnem miste. Elektrinu ani tekouci vodu tu samozrejme nenajdete. Je tady jen sest baracku a je to opravdova nadhera. Nas ubytuji do malinkate slameno-bambusove chysky na kulech s neuveritelnym vyhledem na more (300 PHP za noc). Do cile jsme namisto v planovane tri hodiny dorazili az tesne pred zapadem slunce. Misto zamysleneho snorchlovani se tak jen rychle v mori osvezime, coz je i tak az az, jelikoz nas sul pali v nasich sramech jako cert. Na otazku, zda ze sebe nekde muzeme smyt slanou vodu nas dovedou k lehce zapachajici studni, kde pomoci kybliku na provazku tahame vodu a dopravame si tak studene "sprchy". Po ociste se loucime s Tommym a Danielem, kteri to maji jeste 17 km potme domu, a jsme radi, ze uz dnes na kolo sedat nemusime. K veceri nam rybari ulovili udajne nejchutnejsi rybu Lapu Lapu, ze ktere nam udelali moc dobrou polevku a vyborne grilovane steaky s ryzi. Trosku jsme se s mistnaky nepohodli kvuli cene a celkovemu pristupu, kdy nam nechteli prodat jen veceri nebo cast ryby, ale donutili nas koupit celou 1,5 kg rybu (usmlouvano na 450 PHP), ze ktere nam pak ale nenaservirovali ani polovinu a jeste si nauctovali dalsi penize (180 PHP) za ryzi a vareni. Celkovy dojem z tohoto nadherneho mista nam to ale zkazit nemohlo. Po veceri jsme se jeste chvili pred chyskou divali na hvezdicky a v devet uz jsme se celi unaveni vydali do pelisku. Ten je treba si predstavit jako natazenou deku na bambusove podlaze nasi chysky + dva nejspise nikdy neprane polstare. Jelikoz okna nebyla zasitovana a celkove chyska byla jakasi derava, nainstalovali jsme si nad pelisek nasi moskytieru. Komary jsme tim nejspis vyresili, presto se mi v noci zdalo, ze mi neco leze po obliceji. Kdyz se tento silny a neprijemny pocit opakoval, rozsvitil jsem celovku a s prekvapenim v nasem pelisku objevil dva peticentimetrove svaby (ale pssst - Martinka si porad mysli, ze to byli filipinsky strevlici). Jeste vice byla asi prekvapena Martinka, ktera vyjekla a behem jedne vteriny byla presne v opacnem rohu pelechu bez ohledu na casti meho tela, ktere staly v ceste. Po vyexpedovani nezvanych navstevniku pryc uz zbytek noci probehnul poklidne az do brzkeho ranniho probuzeni hlukem rybaru naskakujicich do svych lodek.

My se rano se snorchly (ktere nam Tommy lepidlem jaks taks opravil) vydali prozkoumat koralovou zatoku a nedaleky ostruvek s kouzelnou malou plazickou. Mensim problemem se ukazalo, ze pres noc nastal odliv a tak je v zatoce sotva metr vody a misty i vyrazne mene, cimz jsem si na svem tele poridil dalsi sramy o neuveritelne ostre koraly. Vetsim problemem se ale ukazaly byt mistni meduzy, kterych se tu najednou vyrojily desitky a tak nebylo mozne se jim ani vyhybat. Tu me zahla jedna do nohy, tu jedna do ruky, tu jina do rtu. Nejlepsim zazitkem pak byla prima srazka s jednou echt nazhavenou, ktera mi pozahala cele predlokti a rameno. Z vody jsem se dostal rychlosti motoroveho clunu a na zaklade babskych rad si postizena mista drel piskem jak o zivot a nasledne zalil jodisolem. Paleni nastesti polevilo, tak nemuselo ani dojit na posledni lecebnou metodu zvanou zlaty dest. :) Behem dne velke cervene fleky zmizely a tak mi na pamatku zbyly jen cervene pupinky, se kterymi se snad brzy take rozloucim.

Po snidani jsme opet sbalili saky paky a vyrazili prozkoumavat jih ostrova. Podle navigace jsme si nasli krasnou trasu mimo velke silnice. Krasna tedy byla na te mape bez vrstevnic, v realu uz zas tak krasna nebyla. Slunce prazilo jako o zavod a po vcerejsku nas bolely ruce, nohy i zadky, takze prikre stoupani v kamenitem terenu bylo pro nas takrka vrazedne a nebyt chlazene coly v potkavsim Mountain retortu, mozna by bylo vrazedne uplne. A to nemluvim o tom, ze jsme znacnou cast stoupani kola potupne tahly vedle sebe. Po dosazeni snad nejvyssiho bodu na ostrove se cesta zacala opet svazovat a my si to s vedomim, ze to odpoledne budeme muset znovu vyslapnout, frceli jizne po "Narodni dalnici" (rozumej panelova cesta) zpet k morskemu pobrezi. Vzhledem k pekelnemu vedru a nasi unave jsme nakonec nedojeli az k starobylemu majaku na jihu ostrova, ale stocili jsme to pod Novou Valencii k prvnimu primorskemu rezortu. Tady jsme si za vstupne 50 PHP prohledli motyli zahradu bez motylu, mangrovnikovou zatoku z vyvyseneho bambusoveho chodnicku a zasnorchlovali jsme kolem nadhernych koralu bez meduz. Pri presunu po kamenite ceste mezi plazemi jsem si po nedopatrenim zmacknute predni brzde jen tak v plavkach bez helmy nacvicil parakotoul pres riditka, ale kupodivu se mne ani kolu vubec nic nestalo. Jelikoz jsme to ale my, musi nas s dopravnimi prostredky vzdy potkat nejake trable. Kdyz se ve ctyri odpoledne chceme vydat po koupacce na cestu zpet, abychom to stihli do tmy, zjistuju, ze mam prazdne predni kolo, coz 25 km od domova zrovna nepotesi. Ukecam tedy tricyklaka, aby me i s kolem vzal ke 3 kilometry vzdalene pumpe. Naskocim do trikolky, predni kolo drzim u sebe a zadni kolo poskakuje za trikolkou po hrbolate ceste. Zatimco se psychycky pripravuju na variantu, ze pri pristim hupu nedobrovolne opustim trikolku i s kolem, hlavou narazim do stropu trikolky a do rukou uzkostlive svirajici poskakujici kolo dostavam krece. Za 10 minut jsme ale nastesti na miste. Typek od pumpy obratne sundava kolo, nachazi dirku i trn, ktery ji zpusobil. Dusi zalepi zaplatou a vlozi do sveraku, ktery polije petrolejem a zapali. Trosku mam o dusi strach, ale typek vypada, ze uz to nekdy delal, tak mu mlcky duveruju. Za pul hodinky ma hotovo, nauctuje si jen neuveritelnych 20 PHP a kolo je jako nove. Mezitim dorazila i Martinka, takze muzeme hned vyrazit. Nase nohy do kopce trpi, ale jak se pomalu stmiva, slapeme do pedalu ostosest. Deset kilometru od cile je uz tma jako v pytli a my se na rusne neosvetlene dalnici necitime uplne bezpecne, protoze kola samozrejme nemaji ani jednu odrazku. Martinka jede prvni, sviti celovkou pred sebe, ja svou blikam dozadu. Nakonec vse ale zvladneme a dorazime k Tommymu, kteremu se asi take pekne ulevilo. Davame rychlou sprchu, zatimco Tommy dokoncuje veceri. Dostavame kukuricnovajickovou polevku a plnou misu vybornych grilovanych krevet. Jako dezert pak mistni specialitu Halo-Halo, coz jsou kousky ruzneho ovoce s ledem ve sladkem mlece. Nabasteni k prasknuti si s Tommym vymenujeme zazitky a ukazujeme fotky. Tommy ma narozeniny (54), tak si s nim pripijime ceskou slivovici i jeho specialni zensenovou brandy. Na nedeli Tommy planuje na zahradce velkolepou narozeninovou oslavu, kde bude na bambusovem grilu grilovat cele tele. Dostavame pozvani se pridat, ale my musime v sobotu rano pokracovat dal na ostrov Negros. Rano uz ma Tommy pred hubem particku bikerskych kamaradu, se kterymi vyrazi pred oslavami na dalsi vylet. Jeste nas seznami s kamaradem, jehoz jako kapitana lodi unesli somalsti pirati a 7 mesicu veznili. Pak uz se rozloucime a odplouvame z kouzelneho ostrova Guimaras, kde jsme se ocitli neplanovane, ale o to krasnejsi zazitek to byl. Pokud se nekdy pobliz objevite, urcite ho take navstivte a kontaktujte uzasneho Tommyho - urcite neprohloupite.

Filipiny 5 - Cesta z Palawanu, aneb clovek mini, Pan Buh meni...

Cesta z El Nida do Puerto Princesa probehla bez problemu, lehce po jedenacte jsme na miste a letadlo leti az v 15:20. Misto na letisti se tedy nechavame vysadit v centru mesta. Na doporuceni z pruvodce tu vyhledame krasnou restauraci, kde nam za prislib pozdejsiho obeda uschovaji batohy a jdeme se cournout do mesta. Konecne se nam tu podari vybrat penize z bankomatu a navstivime take mistni megaobchodni dum. Ve tretim patre objevime sporto-hrackarstvi, kde mimojine take prodavaji snorchly. Neni to tu uplne nejlevnejsi zalezitost, ale nakonec kupujeme 2 snorchlovaci sety po cca tisicovce PHP. Nez se nadejeme, je poledne pryc a tak spechame na obed. Uz pred restauraci na nas kouka plakat, ze mistni specialita je krokodyli maso, ktere je nejen nejlepsi, ale take leci vsechny mozne nemoci a jeste funguje jako afrodiziakum. Objednavame si tedy dohromady krokodyli sissig s dvojitou ryzi za 350 PHP a jelikoz tu maji wi-fi, rozhodneme si udelat check-in do letadla z mobilu. A tady zacina zasadni zvrat dnesniho pribehu.

Par minut marne patrame, proc nejde udelat check-in a hle! Letenky mame sice koupene na 16ho, ale prosince, nikoliv listopadu. Mezitim nam prinesli krokodyla, ktereho si vubec nevychutnavame a afrodiziakalni ucinky take zrovna nepocitujeme. Misto toho zaplatime a spechame na letiste. Cestou v tricyklu si jeste v hlave prehravam, jak bylo pri objednavani letenek narocne zbavit se toho pojisteni pro pripad zruseni cesty a jak me stvalo, ze mi do objednavky automaticky cpou pojisteni za 150 PHP. Pani v kancelari Cebu Pacific soucitne prikyvuje, ale pomoct nam nedokaze. Veskere dnesni i zitrejsi lety z Palawanu jsou plne. Vubec nam nepomaha skutecnost, ze v Manile ode dneska probiha jakesi forum, jehoz se ucastni i Obama, Putin a cinsky prezident. Letiste v Manile je uzavreno, vsichni tak pouzivaji jine spoje, jak se z Palawanu dostat a ceny letenek splhaji na dvojnasobek bezne ceny. Dostat se odtud tedy muzeme az koncem tydne a jeste si priplatime pres 10 tisic PHP. Druhou alternativou je pockat na letisti u prepazky, jestli nekdo z cestujicich nedorazi na dnesni let do Cebu a pak si za poplatek 10 tisic PHP prebookovat let na tento. Jdeme se tedy zaregistrovat na listinu cekatelu a paralelne hledame dalsi alternativy. V pruvodci nalezame zminku o jakemsi nakladnim trajektu, ktery vyplouva kazde pondeli vecer z Puerta a 30 hodin pluje do mesta Iloilo na ostrov Panay, kam jsme tedy puvodne vubec nechteli, ale zas je to o kousek blize nasim zamyslenym destinacim. Na Internetu vyhledame telefonni cislo a telefonujeme si pro vice informaci. Trajekt odplouva v 18:00, ekonomicka trida je vyprodana a muzeme si tedy koupit pouze business tridu s klimatazaci za 1600 PHP. Problem je, ze listky je treba koupit v pristavu do 15:00 a my se az v 15:40 na letisti dozvime, jestli nas vezmou do letadla. Po chvilce vahani se rozhodneme neriskovat, balime saky paky a spechame na tricykl do pristavu. Cestou v rychlosti nakupujeme vody, neco k jidlu a litrovku chlazeneho pivka. Presne ve tri kupujeme listky a jsme zvedavi, co nas vlastne ceka a jak bude vypadat nase business class kajuta.

V pristavu cekame jeste asi hodinu v open air cekarne, kde se kolem nas hromadi desitky lidi - nejspis nasich spolucestujicich. Vetsinou se jedna o nejake delniky s prilbou na hlave. Po ctvrte hodine nas vyzvou k zaplaceni poplatku 20 PHP za pouziti terminalu a vydavame se k odbavovaci hale. Tam to probiha podobne jako na letisti - skladame zavazadla na pas do scanneru a prochazime bezpecnostnim ramem - jen je vsem dost jedno, ze s sebou mame 8 litru tekutin a kapesni nuz. Pote uz smerujeme k nasi lodi. V podpalubi probiha v plnem proudu nakladani kontejneru a baliku zbozi. My se mezi nimi propletame a stoupame po schodech do prvniho patra. Tady jsou na otevrene palube vyskladany vedle sebe kovove palandy jedna vedle druhe a totez se opakuje i v druhem a tretim patre. Toto je ta vyprodana ekonomicka trida. V druhem patre pak z paluby vedou dvere do klimatizovane mistnosti velike asi jako mensi skolni telocvicna, kde jsou vyskladany stejne zelezne palandy pro 200 lidi. Tak to je nase business class kajuta. Aspon konecne vyuzijeme spacaky, se kterymi se celou dobu az doposud zbytecne tahame. Najdeme si nase postylky M-11A a M-12A, slozime bagly a rikame si, ze to bude asi hodne dlouhych 30 hodin.

Zatimco lod vyplouva z pristavu, zabrali jsme si cast jednoho ze dvou stolecku na venkovni palube, kde popijime pivecko a bastine syrove mufinky. Behem plavby se kamaradime s malymi skauty, kteri se vraceji trajektem z vyletu. Z cizincu jsou nadseni, porad se s nami chteji fotit a posilaji zadosti o pratelstvi na facebook. Plavba i noc probehla poklidne a v utery v 11 dopoledne uz na mezipristani kotvime na ostrove Cuyo. Tady se po sade zavadejicich informaci nakonec dozvidame, ze lod bude vyplouvat az dalsi den ve ctyri rano, az bude priliv a dost vody.

Batohy tedy nechavame na lodi a jdeme prozkoumat tento ostruvek, o kterem neni v pruvodci ani zminka. Jako prvni zamirime po moc pekne promenade na pisecnou plaz a vykoupeme se v mori. Krome nas tu pobihaji jen mali krabici a dvakrat kolem nas projde mistni rybar, ktery lovi na melcine rybky jakymsi napichovadlem. Plaz je tu hodne vetrna a tak se tu odpoledne objevuji i kitesurferi. My si prochazime mistni trziste, skolu a centrum mestecka. Hrncarny jsou uz znacne vyjedene, tak si k obedu davame hamburger v mistnim multifunkcnim stanku. Po obede se nechavame zavezt tricyklem na snorchlovaci plaz Coco Verde. Koraly jsou tu dost ponicene, ale je to uplny raj hvezdic. Horsi zjisteni je, ze zakoupene snorchly stoji zaprd. Bryle moc netesni a do snorchlu zespodu zateka voda, takze po minute ve vode je uplne na nic. :( Vecer se na mistnim superpomalem a nestabilnim pripojeni snazime pres hodinu nahrat v internetove kavarne blog z Palawanu. Cekani nam ale zas tak moc nevadi, protoze si ho kratime popijenim coly s rumem. Flaska rumu tu stoji jen 45 PHP, tak pry odted prejdeme z piva uz jen na rum. Zbytek drinku jdeme dopit na osvetlenou promenadu s vyhledem na more, kde se nas vrele ujimaji 3 mistni muzatky. Popijime tedy s nimi, klabosime a pojidame orisky. Po pulnoci se vracime na palubu a jeste pred vyplutim usiname. Stredecni den na lodi travime s pruvodcem v ruce planovanim dalsi cesty. Definitivne vzdavame navstevu ostruvku Sebuyan a misto toho se chystame navstivit zapomenuty ostrov Guimares, kteremu se pro velka pole s cukrovou trtinou take prezdiva cukrlandia. Ve dve odpoledne uz na obzoru vidime jak ostrov Panay, tak na pravoboku prave Guimares.

Filipiny 4 - Palawan - podmorsky svet

Pred polednem jsme pristali na letisti v Palawanskem hlavnim meste Puerta Princesa. Jelikoz se nejedna o zadnou velkou nadheru, chteli jsme se co nejdrive presunout pryc. V letadle jsme rychle procetli pruvodce a rozhodli se pro navstevu vice zajimaveho, ale take turistickeho severu ostrova. Nedaleko lezici Sebang a jeho znamou podzemni reku jsme z obavy turisticke masovky zamitli a dobre jsme udelali. Jak jsme se pozdeji dozvedeli od skupiny americanu (stejnych, kteri nas pred par dny vzali stopem z ryzovych teras v Batadu), bylo na miste asi tri tisice turistu, kteri hodiny cekali na volnou lod do podzemni reky. Ta byla sice nadherna, ale za tech 40 minut v ni to cekani a ztraceny den pry asi nestalo.

My zvolili vesnicku Port Barton jeste o par desitek kilometru vice na sever Palawanu. Z letiste jsme se nechali tricyklem (50 PHP) odvezt na nekolik kilometru vzdaleny Autobusak San Jose, kde jsme si nasli dodavku do Port Bartonu (250 PHP na osobu, jezdi ve 12 a 14 hodin). Do odjezdu nam zbyvalo pres hodinu a pul casu, tak jsme nalozili batohy a vydali se na obhlidku okoli. Na nedalekem trzisti jsme nakoupili cerstve ovoce na cestu a v bufetu u silnice jsme se stavili na obed. Dali jsme si nudle s hovezim special a nudle s hovezim kare special (kazda za 60 PHP). Oboji byla v principu nudlova polevka s hovezim masem a bylinkami celkem pripominajici vietnamske Pho Bo, ktere zname z prazske Sapy. "Special" spociva v tom, ze vam do polevky pridaji jeste jedno ztracene vejce. Polevky nam ale moc chutnali. Posilneni jsme se vratili k dodavce a vyrazili na cestu. Dodavka disponivala klasickymi asijskymi rozmery, kam se prumerny Evropan proste nema sanci vejit a po trech hodinach kodrcani by si nejradeji uriznul obe nohy deset cisel nad kolenem. Silnice opet pripominalal misty panelovou polnacku a misty blateny tankodrom, takze zadne prekvapko. Nutno dodat, ze na nejhorsim useku uz pilne pracovali stavebnici na vystavbe silnice, takze je mozne, ze za par let uz do Bartnu povede krasna nova polnacka.

Po prijezdu jsme zaplatili turisticky poplatek (20 PHP na osobu) a vydali se smer plaz hledat ubytovani doprovazeni snazivym mladikem. Po chvilce hledani a neuspechu v obsazenych "resortech" jsme zakotvili v Elsa's resortu patrici postarsi dame Else a jeji rodine. Bydleli jsme v utulne drevene chaticce s teraskou (800 PHP za noc). Nad posteli byla pripravena moskytiera, ktera byla derava jak cednik, ale po mensi oprave a pouziti nasi vlastni moskytiery se stala funkcni. V "koupelne", kterou nam hlida velka ziva jesterka na strope, tece jen studena voda (jako skoro vsude), coz v techto vysokych teplotach skoro nevadi ani Martince. Elektrina funguje v celem Bartnu jen od 18:00 do pulnoci, ale i to dela z Bartnu tu krasnou romantickou vesnicku s uzasnou atmosferou pripominajici raj. Bila pisecna plaz je siroka sotva 10 metru. Z jedne strany ji lemuji desitky zakotvenych lodicek bangka (typicka filipinska stihla lod s dvema plovaky po stranach) a z druhe strany palmy, chaticky a restaurace jednotlivych resortu, ktere ale pusobi vkusne a poklidnou romantickou atmosku vubec nenarusuji, spise naopak.

Hned jak jsme se ubytovali, oblekame se do plavek a bezime do more splachnout pot a prach z narocneho cestovani. Jedinou nevyhodou Port Bartnu je, ze krome turistu mistni plaz navstevuji take nebezpecne zahave meduzy, takze treba se cachtat hned u brehu a davat dobry pozor co kolem plave. Behem vyborne vecere u Elsy si take s nasim znamym mladikem (z rezortu Bistro) domlouvame na zitra celodenni vylet na lodicce se snorchlovanim, navstevou pustych ostruvku a obedem (700 PHP na osobu + 100PHP za snorchlovaci vybaveni). Rano v pul devate nas uz cekaji s pristavenou lodkou a pripravenymi snorchly. Na lodicce jsme jen my dva, kapitan a jeho mladsi braska jako pomocnik. Nejdrive zamirime k malemu utesu, kde objevujeme ruzne druhy koralu a rybicek. Na druhe zastavce zas pozorujeme majestatni zelvy, se kterymi si zaplaveme. Nasleduje ostrov Paradise, kde u pobrezi snorchlujeme a zbytek posadky zatim pripravuje obed. Dostali jsme skveleho grilovaneho tunaka (ne steak, ale celou mensi rybu) s ryzi, zeleninou a vybornou zalivkou. Postupne sem jeste prijizdi i dalsi 4 lode s turisty a my jsme moc radi, ze jsme rano vyrazili o pul hodiny drive nez ostatni a tak jsme se o nase zazitky nemuseli delit s dalsimi. Po obede nas ceka jeste zastavka na dalsim romantickem ostrove a snorchlovani u velkeho koraloveho utesu, ktery je jeste barevnejsi nez ten prvni. Ve ctyri odpoledne jsme plni zazitku a dobre nalady opet u nasi chaticky. V podvecer si prochazime celou vesnicku a koncime na veceri opet v nasi osvedcene restauraci u Elsy. Tady se opet dve hodiny trapime s hledanim a nakupem letenek pres mobil, coz se nam nakonec povede a tak na pondeli 16ho mame zajisteny let z Puerta Princesa na Cebu.

V patek v osm rano nasedame opet na dodavku (800 PHP za osobu) a mirime na uplny sever ostrova do mestecka El Nido, jez je branou k Bascuitskym ostruvkum - udajne jednoho z nejkrasnejsich mist Filipin. Dodavka nas vylozi na autobusaku na predmesti zvanem Coron Coron, kde si rovnou objednavame dodavku na pondeli 5:00 rano zpet do Puerto Princesa (500 PHP na osobu) s tim, ze nas vyzvedne primo u hotelu v El Nido. Pote bereme tricykl, ktery nas za 50 PHP vezme do centra El Nida. Problem je v tom, ze u sebe uz nemame vubec zadnou hotovost v mistni mene. Nechame si tedy zastavit u bankomatu (od minuleho roku se v El Nido nachazi dva bankomaty, na coz spolehame), oba jsou ale mimo provoz a pozdeji vecer jsou sice v provozu, ale vybrat lze maximalne dva tisice PHP, poplatek za kazdy vyber je 200 PHP (to plati nejspis o vsech bankomatech na Filipinach, jen ve vetsich mestech je limit na transakci 10 tisic PHP) a predevsim docasne smi vybirat pouze drzitele karty mistni banky, tedy my nikoliv. Stavujeme se tedy ve smenarne, kde maji dost spatny kurz (45,4 PHP za 1 USD oproti 46,6 PHP, za ktery jsme menili v Manile nebo Puertu.) Vtipne take je, ze za euro davaji mene nez za dolar. Dale nas prekvapilo, ze tento kurz plati pouze pro vicedolarove bankovky. Pro jednodolarove bankovky plati po celych Filipinach jednotny kurz pouze 40 PHP. :( Nasich cca 40 jednodolarovek si tedy povezeme asi zpet do CR. Nicmene penize jsme smenili a tak jsme byli zachraneni. V ramci uspor prochazime nekolik ubytovani, az skoncime bydlet v jakemsi pokojiku v ptistresku motorkarske opravny za krasnych 500 PHP za noc, samozrejme bez klimosky a se studenou vodou. Klimoska tedy na pokoji je, ale za tuto cenu ji nesmime pouzivat a tak nam pani donese aspon klasicky vetrak. V koupelne smrdi trosicku zumpa, ale prijeli jsme preci za krasnymi ostrovy a ne luxusni koupelnou, ze? Majitele se ale snazi, v garazi maji zaroven masazni salon a uz maji rozestaveny i dalsi pristresek pro pokoj.

El Nido je hodne turisticke mestecko, kde vice nez polovinu obyvatel tvori turiste. Podel ulicek je to tedy jedno ubytovani, restaurace, bar, cestovni agentura, masazni salonek nebo obchudek vedle druheho. Oproti informacim v pruvodci a cestopisech uz tu maji od letoska i nonstop elektrinu (pokud tedy zrovna neni vypadek). Celkove je ale mestecko takove nijake, plaz oskliva a spinava a atmosfera se s Port Bartonem neda vubec srovnat. Pro vykoupani v mori je treba se nechat odvezt lodkou na nektery blizky ostrov, motorkou asi 15 km od mestecka nebo jako my - udelat si 30minutovou prochazku za mestem, nechat veci na pisecnem pidiostruvku vzniklem odlivem, prebrodit 100 metru melciny a konecne si uzivat cisteho more. Vetsinu vecera jsme pak stravili zajistovanim programu na dalsi 2 dny. Drtiva vetsina turistu sem miri primarne za objevovanim prilehlych Bascuitskych ostruvku, kde snorchluji a objevuji skryte laguny a plaze. Za timto ucelem nabizeji na kazdem rohu cestovni agentury (je treba si predstavit budku velikosti bezne kadibudky) celodenni plavby tzv Tour A, B,C,D. Nejzajimavejsi a nejnavstevovanejsi jsou udajne A a C, pro ktere jsme se rozhodli i my. Ceny plaveb se standardne pohybuji za 1000 - 1400 PHP za plavbu a osobu, plus je treba si jednorazove zakoupit 10tidenni permit pro pristup na ostrovy za 200 PHP. Pote, co jsme permit ziskali, uz ho po nas nikdy nikdo nechtel videt, ale asi je lepsi ho mit. Ceny za jednotlive toury lze u ruznych agentur ruzne smlouvat, obzvlaste pokud toho nakoupite vice. My nakonec po dlouhem hledani a smlouvani skoncili ve stanku u jakesi muzatky. Ta (nebo spis ten?) sice o plavbach skoro nic nevedela, ale nakonec jsme se dostali na krasnou cenu 2900 PHP za obe tury pro oba vcetne jidla a snorchlu, navic jsme mohli zaplatit az po plavbe.

Prvni den jsme vyrazili na touru C, ktera mela obsahovat nejkrasnejsi plaze a nejkrasnejsi snorchlovani. Nejdrive nas trosku vydesilo, ze se nas na jedne lodce seslo 16, ale uz u prvni zastavky jsme zjistili, ze to je uplne jedno, protoze krome nasi lode bylo na miste zaparkovano cca 15 dalsich lodi, tedy celkem cca 200 turistu. Hidden beach je krasna mala plazicka, ktera by asi byla i romanticka, kdyby nas tam nebylo 200. Secret beach je hrebem teto cesty. Lodicka vas vysadi v mori kousek od uzke jeskyne, kterou sotva proplavete a za prilivu pry musite i pod vodu. Po proplavani se objevite na uzasnem miste obklopeni skalami porostlymi zeleni a uzasnou malinkatou plazickou s bilym piskem. Realita je bohuzel takova, ze vase lod zastavi az ve treti rade, protoze je tu opet cca 15 lodi pred vami a dalsi teprve priplouvaji. Nasledne se tedy plavmo propletate mezi lodemi a jejich kotvicimi lanami, doplujete k jeskyni, kde 10 minut cekate frontu, nez se muzete pustit dovnitr. Cestou obeplouvate panicky pistici obtloustlou Filipinku v zachranne veste, kterou se snazi pruvodce protlacit skrz jeskyni ven. Nakonec jste v krasne lagunce s plazickou spolu s dalsimi 100 vyjevenymi navstevniky, takze je naprosto nemozne udelat jedinou hezkou fotku. Aby toho nebylo dost, cestou zpatky pri obeplouvani dalsiho neplavce narazite do skaly a odrete si nohu, abysze na tento dechberouci zazitek dlouho nezapomneli. Dojem z plavby vylepsily dve snorhlovaci zastavky, kdy pri pohledu pod hladinu nevidite davy turistu kolem sebe, navic neplavci se az do snorchlovaci oblasti ani nedostanou. A pravda je, ze podmorsky zivot na Filipinach je opravdu nadherny. Super byla i obedova pauza, kde nam posadka naservirovala mix cerstve grilovanych ryb, krevet, musli, ruzneho masa, ovoce a zeleniny a my si rekli, ze to za ty penize a cas precijenom stalo. Posledni zastavka na ostruvku s jakousi skalou a svatyni pak byla zavrsenim absurdniho zazitku. Na skalu vedl uzky chodnicek, kudy proudil had davu turistu nahoru, kde na nas apelovali, at si udelame dve rychle fotky a jdeme zpatky, aby se dostalo i na ostatni.

Trasa A je neco podobneho v blede modrem. Mala laguna, kde se tisni davy turistu by byla asi krasna bez tech turistu - takhle jsme se propletali zakalenou mastnou vodou (od tun opalovaciho kremu, ktery se tu z turistu kazdy den smyva) mezi turisty a morskymi kajaky, ktere tady pujcuji. Na kajaku jezdi lide, kteri na nem sedi poprve v zivote, takze neni cemu se divit, kdyz Martinku nabere pri plavani hned druhy kajak primo pridi do hlavy. Nejzajimavejsim zazitkem tak pro nas bylo, ze z mistnich turistu jsou stejne znechuceni i rybicky, ktere tady ziji. Kdyz ke mne poprve priplula krasne barevna cca 20cm velka rybka a kousla me, myslel jsem, ze je to omyl. Kdyz ale kolem nas podrazdene pluly dalsi a dalsi rybky, ktere odjinud zname jako klidna a mirumilovna stvoreni, a kousali nas do nohou, az mi tekla krev, pochopili jsme, ze tu nejsme vubec vitani a vratili se na lod. Secret lagoon byl v podstate stejny zazitek jako Secret beach a naladu nam opet vylepsil uzasny obed a snorchlovani kolem obedoveho ostruvku. Kdyz jsme po obede zamirili do Velke laguny, ani se mi nechtelo vystupovat z lodi. Velka laguna ale velmi prijemne prekvapila. Byla totiz dostatecne velka na to, aby davy turistu zustali v prvni tretine a my mohli plavat do vzdalenejsich neprobadanych zakouti. Tam jsme krome rybicek pozorovali i rejnoka. Po prelonani prekazkove drahy mezi obrovskmi morskymi jezky jsme se dostali k ostruvku, kde v klidu z dosahu turistu zije spoustu opicek, ktere se nechaliz vody pozorovat. Zaverecna 7 commandos beach uz byla jen ve znameni odpocinku na velke plazi s cerstvym kokosem v ruce. Celkove obe plavby staly za to, ale uplna bomba to teda nebyla. Zkratka a dobre, teprve v El Nidu jsme poradne docenili uzasne kouzlo Port Bartonu a tamni snorchlovaci plavby. Idealni by asi bylo si najmout do skupiny lidi soikromou lod a vyrazit na ty nejexponovanejsi mista uz pred sedmou rano, nez v devet vypluji turisticke lode.

Co se El Nidu neda vytknout, je vecerni zivot a restaurace. Od sesti frci v resrauracich happy hour 2 koktejly za cenu jednoho a vecere jsou zkratka bajecne. Ukazete si na rybu, kraba nebo chobotnici a za par minut uz ji mate na taliri. Ochutnali jsme  ryby, chobotnici i musle a vetsinou to opravdu stalo za to. Typicka cena za jednu veceri je tu 200 PHP. Abychom potesili nasi hostitelku, stavili jsme se i na celotelovou masaz u nas v garazi za 300 PHP. V dobe nasi navstevy take v El Nidu probihal velky basketbalovy turnaj. Videli jsme tak slavnostni zahajovaci pruvod  mestem s mazoretkami a take jedno utkani mistnich deti proti konkurencnimu tymu. Atmoska byla super, fandila pulka mestecka, ale mistnaci nakonec prohrali. V pondeli rano v pul pate uz stepujeme pred motoopravnou, nasedame do dodavky a loucime se s El Nidem...

Filipiny 3 - Asipulo - aneb navsteva cibetek

Hned na uvod dnesniho blogu bych chtel vzit zpet informaci, ze na Filipinach nejsou komari. Jsou tady, jako vsude jinde, a dalsi kousavy hmyz take nechybi. Tato havet je tu ale asi inteligentnejsi, jelikoz po vetsinu casu se skryva kdesi ve stinnych zakoutich (pod posteli, pod stolem atd.) ale jak se naskytne chvilkova moznost, zere to jako hejno pyran. Vysledkem je, ze mam dozrane obe nohy a kazdy den opet fetujeme svou davku DEET pri strikani antihmyziho dežodorantu. Ale zpet do Banauve...

Puvodne jsme dalsi den chteli vyrazit jeste vice na sever do mestecka Sagada, prosluleho svymi volne pristupnymi jeskynemi a v nich zavesenymi nekolik stoleti starymi mumiemi. Jak je jiz z nadpisu patrne, tento plan se nakonec neuskutecnil. Jednak jsme z referenci a zapisku jinych cestovatelu nabyli dojmu, ze ony slavne mumie za kodrcani se opet pul dne autobusem za to nestoji a druhak jsme si behem opet vytecne vecere v Las Vegas poprve nacrtli hrube casove obrysy naseho Filipinskeho putovani a zjistili, ze uz ted to nejak nestihame. Misto nekolikadenni navstevy Sagady jsme tak rano sbalili svych 5 svestek a vydali se na jeepney do mesta Lagawe (37 PHP na osobu) smerem zpet do Manily. Do vozidla standardne pro 10 lidi se nas v jednu dobu nasoukalo i 21, a to nikdo kvuli intenzivnimu desti necestoval ani na strese. V Lagawe jsme prestoupili na verejnou dodavku do mestecka Asipulo (ridic chtel puvodne 800 PHP, ale usmlouvali jsme to na standardni cenu pro mistnaky 60 PHP). Asipulo je zajimave tim, ze kousek za nim je prirodni plantaz luxusni mimojine i cibetkove kavy a take tim, ze sem temer vubec nejezdi turisti. O tom jsme se presvedcili uz v dodavce, kdy z nas meli nasi spolucestujici velke haló, div si nas nefotili. Jedna pani o nas mela takovy strach, ze zavolala na mestsky urad do Asipula, ze jsou na ceste dva turiste, at se nas tam ujmou. Celkem me take prekvapil vedle me sedici postarsi pan, ktery se se mnou zasvecene pustil do diskuze na tema imigranti a Evropska Unie. Prvni pulka cesty probehla bez problemu, druha byla znacne kodrcava, jelikoz pevnou silnici vystridala sterkovo blatena cesta. Nasi spolucestujici postupne vsichni vystoupili a tak jsme pred mestsky urad dorazili s ridicem uz jen my dva. Tam uz na desti stala pripravena urednice s destnikem, ktera nas privitala ve sve obci a vzala na mestsky urad. S ridicem jsme se jeste v rychlosti dimluvili, ze se pro nas ma ve ctyri stavit, ze potrebujeme zpet do Lagawe na nocni bus do Manily.

Na mestskem uradu nas privitali skvele. Pridelili nam osobniho pruvodce, nechali nas prevleknout v jedne kancelari, na uctarne nam uschovali batohy a urednice vybehla na dest do mestecka shanet nam dopravu na kavovou plantaz nachazejici se nekolik kilometru za mestem. Podobnou situaci v CR si vubec nedokazu predstavit. Ze zajistene dopravy se vyklubaly 3 motorky vcetne ridicu. Navlekli jsme tedy na sebe plastenky, nas pruvodce cely gumovy oblek a vyrazili jsme. Cestou ven se nas jeste postarsi dama z uradu snazila starostlive presvedcit, ze to na motorkach v desti neni dobry napad a ze nam zajisti odvoz policejnim terenakem. Mortokari uz jsou ale pripraveni, tak se rozloucime a jedeme. Teren je stridave bahnity, kamenity a betonovy, prudka zatacka strida zatacku a kopec vzhuru zase kopec dolu. Kdyz stoupame do strmejsich kopcu, nabada me muj ridic, at se co nejvice pritulim, abychom se neprevratili. Tak se tulim, co to jde, drzim se zadniho drzadla jako kliste a doufam, ze budeme co nejdrive v poradku na miste. Cestou stavime jen jednou na rychle dofouknuti uchazejiciho kola. Po cca pulhodince jsme na miste a ocenujeme, ze cestou prestalo prset a naopak vysvitlo silne zhnouci slunce. Balime tedy plastenky a dalsi prebytecne vrstvy do batuzku, loucime se s motorkari a pokracujeme po svych. Prochazime kolem ryzovych policek, kde aktualne v plnem proudu probiha sklizen, prechazime reku pres rozvyklany mustek a nasledne potucek pres mokrou kluzkou kladu a uz stoupame jungli do strmeho kopce. Cesticka je po desti dost blativa, na kazdem tretim kroku podklouzneme, takze je stoupani jeste narocnejsi nez obvykle. Pot z nas tece proudem a je nam lito naseho pruvodce, ktery se v gumovem nepromokavem oblecku musi doslova dusit ve vlastni stave. Cestou potkavame prvni kavove stromky Arabica a spoustu ovocnych stromu a palem. Asi po pul hodine cesty dorazime k drevenemu staveni, kde pry bydli majitel kavove plantaze, ktery ale aktualne neni doma. Pruvodce nam vypravi o pestovani i sklizni kavy a ukazuje pripravene sazenicky i zrajici kavu na vzrostlych stromech. Pote prolezeme dvorkem skrz domaci drubez k velke kleci, kde aktualne zije jedna jedina cibetka, ktera vypada jako krizenec cerne veverky a sysla. Ostatni cibetky majitel vzdy pousti do prirody a opet je do klece pochyta az pred sklizni, aby mel vyrobu cibetkove kavy pod lepsi kontrolou. Ta totiz vznika tak, ze zrale kavove tresinky cibetky nejdrive sbasti. Pry jsou hodne vybirave a ji jen ty nejvetsi a nejstavnatejsi. Cibetky potom slupku stravi, cimz lehce natravi i samotne kavove boby, ktere nasledne vylouci. Cibetkova hovinka s vysokym obsahem kavovych bobu pak farmari sbiraji (jednak z klece, druhak primo z kavoveho lesa), ususi na slunicku, oprazi a hura cibetkova kava je na svete. Ta je nejdrazsi kavou, jakou si muzete na svete koupit a poznate ji podle takove lehce nasladle chuti s cokoladovym ocaskem. Zajimave je, ze kilo cibetkove kavy majitel prodava pry jen za 120 PHP, takze ta tisicova zalezitost se z toho stava az v obchodni masinerii cestou do Evropy. Trochu cibetkove kavy primo od zdroje si chceme take nakoupit Posadime se redy na terase a cekame, zda se majitel ukaze. Pruvodce nam zatim ukazuje manualni stroj na mleti kavy i susena cibetkova hovinka. Jedno si dokonce Martinka vzala na pamatku. Majitele jsme se ale nedockali, tak vyrazime na cestu zpet. Doslova vsude kolem nas je videt pomelo. Stromy jim jsou obalene a podel cesty se jich jen tak vali stovky. K svacince tedy ochutnavame cerstve bile i ruzove pomelo (ruzove je sladsi a stavnatejsi) a jeste si zbytek zabalime do batuzku. Na ceste pod kopcem uz na nas cekaji motorkari a vydavame se stejnou cestou zpet na mestsky urad v Asipulu. Motorkarum davame celkem 600 PHP (100 PHP za jednu jizdu na osobu) a pruvodci, prestoze nic nechce aspon 200 PHP na prilepsenou. Do prijezdu dodavky nam zbyva pul hodinky, tak se jdeme projit do centra vesnicky. Koupime si aspon obycejnou mistni kavu a stavime se na rychly obed v hrncarne. Hrncarny jsou takove stanky s vystavenyma 3-6 hrncema s uvarenymi jidli. Ukazete, ktere chcete a za pet minut uz jite. Hrncarny vyuzivaji i mistnaci, takze jsou velmi levne. My jsme dali za dve jidla a lahev limonady dohromady 62 PHP. Chutove nas ale toto studene jidlo moc nenadchlo.

Problem ale nastal s odvozem zpet do Lagawe, kde kolem sedme mel jet bus zpet do Manily. Verejna doprava totiz jezdi do velkeho Lagawe jen rano a odoledne zas jen z Lagawe do Asipula. Nase prislibena dodavka nedorazila a kdyz po pul hodine dorazila, chtel ridic za odvoz 1800 PHP. Stopnout nejake auto se nam nepodarilo, tak prisly na radu opet motorky (100 PHP na osobu), tentokrat ale s tezkou krosnou na zadech. Male batuzky si vzali ridici, my krosnu, naskocili jsme a vyrazili.

Cesta to byla vskutku desiva. Takto krecovite jsem se nedrzel ani na horostene - zapesti a prsty na rukou me boli jeste po dvou dnech. Myslel jsem na to, ze v zatackach nesmim vyrovnavat teziste a uzival jsem si tak naklonu hlavou nad prikopem u silnice. Utesoval jsem se ale dvema skutecnostma. Tachometr jednak ukazoval porad rychlost 0, takze se mi ta rychlost nejspis jen zdala. Druhak muj ridic (na rozdil od toho Martinky) nemel helmu, takze urcite nechtel take riskovat. Ridici ale byli i pres svuj nizky vek profici, takze celou cestu vcetne bahniteho tankodromu zvladli v pohode.

V Lagawe jsme hned zamirili na "autobusak", kde se nam podarilo koupit posledni 2 listky v celem buse na nocni cestu do Manily, takze jsme se ani nemohli divit, ze nejsou vedle sebe. Ve volne chvilce jsme si na oslavu zasli do vyborne na mistni pomery luxusni restaurace na veceri. Pred nastupem do autobusu jsme se opet navlekli do tepleho obleceni a vyrazili jsme. Nastesti se nam podarilo ukecat mladeho Filipince, ze si presednul a my tak mohli sedet spolu. Cestou jsme ale museli vyresit, co budeme delat v Manile, az tam kolem pate rano dorazime. Pripojili jsme se na stridave fungujici superpomalou autobusovou wi-fi a zacali shanet informace. Nas puvodne zamysleny bus na Bicol bohuzel jezdi az v noci a cely dalsi deb v Manile jsme ztratit nechteli. Nakonec se nam po dvou hodinach trapeni podarilo pres mobil koupit letenky na Palawan do Puerto Princesa. Z puvodne krasne ceny 1600 PHP za obe jsme se po pricteni vsech poplatku, dani a priplatku za zavazadla dostali na nejakych 5200 PHP, ale aspon jsme v 9:50 mohli z Manily zmizet. Taxikari na nas uz na autobusaku cekali, takze stacilo jen trpelive najit takoveho, ktery je ochotny jet na taxametr. Cesta nas stala cca 200 PHP. Na letisti jsme prebalili batohy, nabili mobil a bez problemu prosli check-inem. Po odbaveni nam zbyvaly jeste 2 hodiny casu, tak jsme vyuzili zdejsi moznosti masaze. Doprali jsme si hodinovou celotelovou masaz za 300 PHP, navic ji provadeli slepi Filipinci, takze jsme i prispeli na dobrou vec. Tenhle zpusob charity nas celkem bavi. :) Prostor na masaz byl takovy malinkaty kamrlik, kde si obcas maseri vzajemne prekazeli a dochazelo tak k nekterym vtipnym situacim, ale celkove nam po tech hodinach zkroucenych v autobuse a kreci na motorkach prisla opravdu vhod. O nasich zazitcich na Palawanu zase priste...

Filipiny 2 - Benauve, Cambulo, Batad - vsude sama ryze...

Diky upovidanym kohoutum vstavam pred pul sestou, prebalim batuzek, dam sprsku a budim Sipkovou Ruzenku. Vyklidime pokoj v nasem guesthause (Peoples lodge & restaurant - 600 PHP za dvouluzkovy pokoj za noc), ulozime krosny do mistni uschovny a vyrazime na domluvenou snidani do vcera objevene Las Vegas restaurace. Ta je ovsem i pres vcerejsi prislib zavrena a tak si davame snidani naproti v jine restauraci, ktera je sice drazsi, ale vcelku pozivatelna. Behem snidane Las Vegas otevrelo, tak jsme si tam aspon koupili kureci sandwiche s sebou k obidku. V osm uz vyhlizime Rafaela s tricyklem, od ktereho se v zapeti dozvidame, ze jde radsi delat za lepsi penize pruvodce a na start tracku nas vezme jeho kamarad Ayson. Nasoukame se tedy do zastresene sajtkary a se dvema mezizastavkama na vyhlidkach na Banauve dorazime na start naseho tracku (300 PHP za trycykl). Ayson nam jeste da posledni instrukce pred cestou a doporuci nam misto k prespani, ktere se ukazalo velmi prinosne, rozloucime se a uz slapeme.

Cesta je z pocatku betonova a po rovince, ale po par set metrech se meni ve stoupani po kluzke bahnite ceste jungli. Misty prelezame kopecky vznikle sesuvy pudy po nedavnych tajfunech, ale az na znacne zabahneni zvladame vse bez problemu. Po nastoupani nejakych 500 vyskovych metru se z jungle dostavame na dnesni nejvyssi bod s nadhernou vyhlidkou na vesnicku Pula a jeji ryzove terasy. Odtud lze jit primo do nasi dnesni cilove vesnicky Cambulo, my se vsak strmym klesanim vydavame oklikou, abychom prozkoumali ryzove terasy i vesnicku hezky zblizka. Chozeni mezi ryzovymi policka znamena cupitat asi po 30cm sirokem blatenem nebo kamenitem "chodnicku", kde z jedne strany mate ryzove pole s cca pul metrem vody a bahna a na druhe strane je v lepsim pripade cca 5m dira koncici v jinem policku nebo v horsim pripade nekolika desitek metrovy sraz koncici kdo vi kde. K tomu je treba pricist, ce je kolem voda a bahno, takze podklad je kluzsi, nez by se na prvni pohled mohlo zda. Jak tak tapkame dlouhe kilometry timto zpusobem, rikam si, ze je to jen otazka casu, nez ryzove policko prozkoumame z jeste vetsi blizkosti, nez bychom chteli. Obcas proti nam potkame domorodce s tezkymi pytli cehosi nebo male deti a tak si rikame, ze my to preci musime zvladnout taky. V Pule lehce bloudime. Jde jen velmi tezko poznat, kdy jsme na ceste a kdy u nekoho doma. Mistni deti nas obcas posilaji spatnym smerem, ale nakonec nas hodna holcicka za mensi uplatek  podobe bombonu z vesnicky vyvede na cestu smer Cambulo. Tu sice nemame v navigaci vubec zakreslenou, ale cca za kilometr timto smerem se snad napojime na "slepou" cestu do Cambula, kterou v navigaci znacenou mame.

Prochazeni mezi ryzovymi policky je uzasny zazitek, ktery je ale vykoupen znacnou davkou fyzickeho i psychickeho fondu. V podstate se da rict ze bud jdete dolu z neuveritelne prikrych schodu a trpi lytka nebo do nich stoupate a trpi stehna nebo jdete sice po vrstevnici, ale jste v neustalem ocekavani, kdy nekam zahucite. Ale ta panoramata. Ta panoramata za to rozhodne stoji. Cestou zastavujeme nekolikrat na svacinku (skryta podvedoma zprava pro svagrovou) a kochame se nadhernymi vyhledy. Silnym zazitkem pro nas bylo take setkani s ricnimi buvoly naproti nam na uzke stezce. Dlouho jsme se museli prssvedcovat, ze se jedna o ochocena pratelska zviratka, ktera jsou na turisty jiste zvykla, nez jsme kolem nich rychlym tempem procupitali. Po 18 km konecne dorazime na dohled vesnicky Cambulo. Kdyz uz se zda, ze to vsechno zvladneme bez vetsi uhony, slysim za sebou jakesi vykriky obsahujici prvky zoufalstvi, blizke smrti i nadeje. Otocim se a Martinka nikde. Jdu tedy zpatky par metru za zatacku, kde vyplasena Martinka visi z poslednich sil na zdi, nastesti zezadu lehce podpirana bambusovym rakosem. (Bohuzel jsem byl lehce v soku a tak jsem nestihnul dokumentovat :( ). Kazdopadne zachranna akce se vydarila, povedlo se zachranit fotak, batoh se svacinkou a nakonec i Martinku. :-) Krome mensiho soku z toho bylo jen par skrabancu, potlucene koleno a mensi sram na ruce, ktery vyresila trochu vody a jodisolu. (Vzkaz pro Martincinu maminku - samozrejme prehanim!) (Vzkaz pro ostatni - malem jsem byl pul roku oo svatbe vdovec.)

Za dalsich 15 minut jsme uz dorazili do Cambula, kde jsme pomoci mistnich uspesne nalezli doporuceneho hostitele Raula a jeho tavernu. S usmevem na rtech nas ubytoval ve skromnem, ale cistem a utulnem pokojicku jeho pribytku (400 PHP za noc) . Pak nam doporucil osvezeni v nedaleke ricce (uz se tesim, az to zas budeme vypravet v CR na infekcnim), na coz jsme se vybavili i chlazenym piveckem. Osvezeni to bylo opravdu uzasne. K veceri nam Raul vlastnorucne uvaril jejich typicke jidlo - fazolovou polevku a kureci kousky s ryzi "Adobo". Jelikoz jsme byli jedini turiste v celevesnici, pripravili si jen pro nas mistni deticky (asi 30) kulturni predstaveni obsahujici asi hodinove zpivani a tancovani tradicnich tancu kolem ohne. Za to jsme pro nen naloupili z mistnich zdroju oplatky (300 PHP) a doplnili to nejakymi sladkostmi a tabulkou cokolady z nasih zasob (coz Martinka malem oplakala). Nektere deti se chvilkama trosku stydeli, ale vetsinou si to uzivaly a pry se na podobna predstaveni vzdy moc tesi a dlouho o nich jeste vypravi. Trosku nas prekvapilo, kdyz nas primeli k tomu, abychom take neco zazpivali a zatancovali. Nas pokus o mazurku a par detskych pisnicek se uplne nevydaril, ale nasledne jsme se aspon zapojoli do domorodeho tance u ohne. Po predstaveni jsme si doprali uzasnou celotelovou masaz (350 PHP za osobu). Mistni pani nebyly asi uplne profici (maji za sebou rekvalifikacni kurz od vlady), ale zazitek to byl uzasny. Krome velmi prijemne masaze na skoro 2 hodiny jsme si popovidali o jejich zivotech, vesnici a vubec o vsem. Na zaver jsme si nechali od Raula vypravet historii Cambula a dalsi zajimave histroky o pestovani ryze a vubec vsem z jeho zivota. Domluvili jsme se na snidani a pred pulnoci zalezli do postele. Nad ranem (5 rano) nas opet budili vsudepritomni hlucni kohouti. K snidani jsme dostali palacinku (spis prerostly livanec) s medem a marmeladou. Po snidani jsme jeste navstivili mistni skolu, kam chodi deticky ve veku od 4 do 10 let. Kazdy den pred zacatkem vyucovani si vsichni spolecne na nadvori zazpivaji hymnu Filipin, hymnu Ifugao (mistni narod) a prednesou slib filipinske vlajce. Dale nasleduje vyucovani vcelku podobne tomu nasemu. Trosku nas zamrzelo, ze pri odchodu se jeste snazili vynutit sponzorsky dar pro skolu a prodat nejake cetky jako suvenyr. Holt se snazi ze vsech sil, aby v jejich tezkem a chudem zivote vydelalk z tech nekolika malo turistu maximum. Pri louceni nam Raul daroval rucne vyrezavanou drevenou sosko-lzici udajne po predcich, nazval nas blizkymi prateli a doprovodil az na okraj vesnice, aby nam popral stastnou cestu.

Z Cabula jsme se vydali do mensi, ale turisticky mnohem proflaklejsi vesnicky Batad. Asi po trech kilometrech stoupani do kopce se nam naskytnul uzasny pohled do udoli se stovkami ryzovych teras, uprostred nichz lezi tato vesnicka. Batad a jeho okoli je zapsan v Unescu a casto je nazyvan 8mym divem sveta. (Takovych je asi mnohem vice, ale toto je opravdu nadhera, za kterou je skryto neuveritelne mnozstvi lidske driny.) Z teto vyhlidky jsme opet po strmych schodech mezi ryzovymi terasami sestoupili nekolik set vyskovych metru ke krasnemu vodopadu. Jelikoz dnes slunce znulo jako o zivot, dorazili jsme k nemu zniceni a propoceni jako z hodinoveho pobytu v saune. Koupel v jezirku pod vodopadem pusobila jako koupel v zive vode. Pocit blazenosti ale bojuuel vydrzel je  par minut po vystouleni na neuprosny zar slunce. S postupem casu (cca od pul jedenace) se k vodopadu zacaly hrnout desitky turistu, kreri se nechali dovezt jeepney z Banaue az k Batadu. Dame tedy rychly obed a vyrazime v polednim paraku vzhuru k ryzovym terasam. Lije z nas jak z vola, nohy boli jak uz dlouho ne a moc nepomaha ani pauzicka s doplnenim cukru predrazenou chlazenou colou. Nejhorsi je, ze po vyslplhani do sedla nasleduje stejne ubijejici klesani do vesnicky, kde opet na uzkych chodnickach mezi policky lehce bloudime a nasleduje opet stoupani stovky vyskovych metru na dalsi hreben, kde se pokusime se svezt s nejakymi turisty zpet do Batadu. Cestou nas jeste mistnaci pumpnou o 50PHP za osobu za vstup, prestoze my odchazime, ale poplatek by mel jit na udrzbu policek, coz za to urcite stoji. Kilometraz naseho vyletu se nakonec zastavila na konecnych 30km a kousek.

Po pulhodine cekani se dockame prvnich vracejicich se turistu (sympataci z Idaho), kteri nas ochotne vezmou s sebou do jejich pronajateho jeepney zpet do Banaue. Ridic se z nas jeste snazi potajnu vymamit dodatecnych 300 PHP za odvoz, ale diky sikovne Martince mu nakonec dame jen zpropitne 100 PHP.

Zaverem bych chtel zduraznit, ze Batad je oprabdu nejkrasnejsi misto s ryzovymi policky, ktere je ale dost komercni a zaplavene turisty. Pokud se jej chystate navstivit a mate den navic, urcite dopodrucujeme absolvovat trek pres Cabulo - budete z toho mit dvojnasobny zazitek. Na druhou stranu musim rict, ze tolik schodu, jako za posledni dva dny (vetsina v Batadu) jsem neabsolvoval snad za posledni dva roky a bolave nohy nam to budou asi jeste par dni pripominat.

Ted uz spechame na vytecnoj veceri do Las Vegas a zitra hura do Sagady.
 

Filipiny 1 - Manila - mesto superhrdinu, cestovani v mrazaku

Kdyz jsme se zabalili, napsali uvodni blog, nachystali svacinku (ceska klasika - rizek v chlebu zabaleny v alobalu) a vse potrebne, zjistili jsme, ze za hodinku uz vyjizdime na letiste a nema tedy cenu jit uz spat. Mame tedy za sebou prvni probdelou noc, ostatne jako kazdy rok. Alespon jsem zvladnul ve zbyvajici hodince vysparovat koupelnu. Na letiste jsme dorazili relativne vcas, jedinym zadrhelem bylo, ze nam pani z CSA udelala check-in pouze na prvni let do Parize. Zbyvajici dva lety s China Airlines to pry neumoznuji a musime si to zaridit sami v Parizi. Let probehl v poradku, dokonce i snidani CSA jeste rozdavalo. Usporna opatreni asi plati az od pristiho roku.

Parizske letiste nepatri zrovna k nejmensim, takze jsme pres pul hodinky stravili presunem na spravny terminal a zbyvajici cas vyplnili zajistovanim check-inu na zbyvajici lety. Prekvapive nam check-in udelali na jedne prepazce a rezervaci sedacek na uplne jine, ale pry je to takto normalni. Normalni v cinskem letadle asi take je, ze jsme meli sedacky 38H a 38K a presto jsme sedeli vedle sebe a jeste uplne u okynka. Vecere byla moc dobra kombinace francouzskych (croassaint - ci jak se to pise - s plisnovym syrem a ovoce) a cinskych (ryze s podivnou smazenou rybou) jidel, kterou jsme doplnili nekolika sklinkami (rozumej typicke kelimky v letadle) francouzskeho vina. Po jidle jako obvykle Martinka usnula jeste nez spolkla posledni sousto. Ja s obcasnou pauzou na klimbani stihnul zkouknout 3 celovecerni filmy a jeden dokument. Snidane jiz byla slabsi - suche cinske spagety bez chuti se dvema krevetkami moc nepotesily, ale ani neurazily. Pred pristanim jsme si jako obvykle od aerolinek zapujcili do batuzku deky, ktere se v prubehu nase cestovani budou jiste hodit a na konci jiste udelaji radost nejakym Fililpincum. Jen jim pak nesmime zapomenout sdelit, ze se jedna o stedry dar Cinske lidove republiky. Rano jsme pristali v Cinskem Cantonu. Letiste je to take velke, ale z vetsi casti teprve rozestavene. Prvni nas pohled na Cinu byl tedy na rozestavena panelova torza opatrne vykukujici z vsudypritomneho mlho-smogu. Tento dojemny zazizek byl jeste umocnen pri prvnim nadechu po vystoupeni z letadla, kdy jsem si s laskou zavzpominal na ranni inverze ve svem rodnem prumyslovem Usti nad Labem. Na letisti jsme se take dopustili prvniho poruseni zakona, kdyz jsme i pres nokolikera upozorneni na plakatech z batohu nevyndali, ale naopak ve stylu zkusenych paseraku v batuzku spolu se zapujcenymi dekami propasovali hned nekolik lithiovych baterii. Nevim, proc se to v Cine nesmi, ale asi to ledacos vypovida o kvalite cinskych napodobeninach baterii.

Posledni prelet z Ciny do Filipinske Manily uz trval jen necele 3 hodinky a krome dost nechutneho jidla (nechutne nudle s nechutnym masem v bile nechutne omacce s jeste nechutnejsim cinskym zeleninovym salatkem), ktere jsme uspesne temer cele vratili, a pristani v mlze s mensimi turbulencemi, ktere jsme uspesne prezili, se nic zasadniho nestalo. I kdyz - ochutnal jsem Cinsky vyberovy lezak v plechovce. Ve srovnani se zbytkem jidla byl vyborny, ale jinak v porovnani s libovolnym ceskym pivem to zadna velka slava nebyla.

Manila nas pred polednem privitala peknymi 31 stupni Celsia a pohodovym letistem. Primo na letisti jsme vymenili PHPka s prekvapive dobrym kurzem a vyrazili jsme do vyru velkomesta. Na zaklade dostupnych informaci mela byt Manila osklive, spinave, neprijemne a chvilemi nebezpecne mesto. Proto jsme se rozhodli v nem nezustavat, rovnou z letiste vyrazit na autobusak odjet do hor v severnim Luzonu. Nabiti zkusenostmi od jinych cestovatelu jsme jen prosli kolem zlutych oficialnich letistnich taxiku s garantovanymi ale predrazenymi cenami a vydali se na dobrodruzstvi vyjednavani s bilymi neoficialnimi taxiky. Nabizena cena se pohybovala od 800 PHP az po viteznych 400 PHP bez taxametru. Na to jsme si placli a naskladali se i batohy do taxiku. Ridic byl prijemny a povidavy. Po par minutach jizdy z niceho nic zapnul taxametr a na otazky "Proc?" nijak nereagoval. Nakonec z nej vylezlo, ze dneska je jeste vetsi zacpa nez obvykle a ze se mu to za tech domluvenych 400 PHP nevyplati. Po dalsi pulhodine popojizdeni v zacpe nas presvedcil, ze nas vezme na jiny blizsi autobusak, nez jsme chteli (puvodne na Victoria liner, nove na Ohayami), ale ze odtamtud jezdi take busy do Banauve, kam jsme se stejne potrebovali dostat. Lonely planet jeho slova potvrdil, tak jsme souhlasili. Za dalsi pulhodinku nenapadne vypnul taxametr, kdyz na nem bylo lehce pres 200 PHP a za 5 minut jsme byli na miste, kde chtel po nas puvodnich 400. Nakonec jsme se domluvili na 270 PHP, my byli spokojeni a on nastvane odjel. Autobusova spolecnost Ohayami jezdi do Banauve kazdy den ve 21:00, 22:00 a 22:15. Prestoze bylo teprve pul druhe odpoledne, posledni volna mista byla az v poslednim buse. Presto jsme byli radi, ze nebudeme muset nocovat v Manile a koupili listky za 450 PHP na osobu. Po domluve s pani za okynkem jsme velke batohy nechali v "cekarne". Cekarnou rozumej betonovy placek 5x5 metru u silnice, nad kterym je pseudostriska, pod kterou se tisni nekolik lavicek. Pani nas ujistila, ze bude na batohy skrz okynko obcas koukat a tak jsme s klidnym svedomim vyrazili na obhlidku okoli.

V nam v Asii znamem obchudku Seven-eleven jsme nakoupili vodu a vyrazili smerem, kde navigace slibovala cosi vzdalene pripominajici park. Nakonec to byla skvela volba, protoze jsme skrz rusne a prasne silnice dorazili k oplocenemu arealu Univerzity sv. Tomase Aqinskeho. Pro vstup jsme museli nechat ochrance doklad s fotografii, ale byli jsme uvnitr. V patek tam univerzita poradala studentske slavnosti. Kazda trida (kterych bylo cca 20 v kazdem ze 4 rocniku) byla oblecena do tematickych kostymu a jedna po druhe vystupovali na podiu se svym tanecnim a obcas i peveckym vystoupenim. Vetdina trid smerovala kostymi do ruznych armadnich kostymu, parodie pocitacovych her nebo ruznych superhrdinu. Dalsi studenti kolem nas hrali fotbal, volejbal, basket nebo ultimate frisbee. Celkove se nam tato akce moc libila a myslim, ze by se v ni nase univerzity mohly take inspirovat. My si roztahli na louce pred podiem deku, snedli cesky rizek a stridave sledovali deni kolem sebe a stridave dospavali posledni 2 probdene noci. Kolem nas se prochazeli supermani, spidermani a dalsi hrdinove, takze nam to nedalo a supermanem jsme se skamaradili i vyfotily. U podia jsme zustali az do setmeni (prekvapive se stmiva uz pred sestou) a pak vyrazili na prohlidku zbytku univerzitniho arealu. Univerzitu maji v Manile opravdu nadhernou. Jeji soucasti je soousta sportovist, parciku, altanku, kostel, nemocnice, obchodak a spousta fastfoodu. V jednom jsme si dali k veceri nejake maso s ryzi, ale byl to celkem blaf. Zacinam chapat spoustu komentaru na netu, ze filipinska kuchyne stoji za starou backoru a obavam se nejhorsiho.

Po veceri jsme s velkym ocekavanim opustili univerzitni areal a bali se, jak nas privita obycejna Manila pred ostnatym dratem po setmeni. Narazili jsme na nejake zebrajici deticky i bezdomovce lezici na ulici, ale celkove mi to prislo v norme. Z Manily jsme tedy videli jen kousek, ale myslime, ze ji turisti trosku krivdi a neni o nic horsi nebo nebezpecnejsi, nez jsou Dili, Bangkok nebo Jakarta. Cestou zpet na autobusak jsme dokoupili zasoby vody a take prvniho cerveneho konika (red horse je mistni znacka piva). Autobusak uz byl plny lidi nam do odjezdu zbyvaly jeste dve hodiny. Uvelebili jsme se na posledni volne lavicce a nacli pivecko. Mistni pivo (cca 55 PHP za pul litru) musim pochvalit. Mozna je to diky tomu, ze patri pod spanelske pivovary San Miguel, ale je opravdu pitelne. Jak se brzy ukazalo, lavicka mela drobnou nevyhodu - jednak byla hned u zachodu a druhak hned u vyfuku autobusu, ktety bylo potreba s dostatecnym predstihem nastartovat a pomoci klimosky dostatecne vymrazit. Na to jsme ale byli upozorneni z pruvodce, od cestujicich i ridice, takze jsme se pred odjezdem navkekli do dlouhych kalhot, tricka a mikini a pro jistotu se zabalili i do deky z letadla. Jak se nakonec ukazalo, klimoska sla i obratnou manipulaci lehce ztlumit a my tak s nadi vybavou byli celkem v pohode a teplicku. Na asijske pomery byl i prostor mezi sedackami dostatecny, takze nebyt toho, ze zrovna pod celou  sedackou pred nama byla velka bedna (asi pridavna klimoska) byla by to i pohodlna jizda. Diky nasi unave jsme ale i tak brzy usnuli a 10 hodin cesty uteklo jako voda.

Pred osmou rano jsme v poradku dorazli na okraj Banauve. Zaplatili jsme vstupni poplatek 20 PHP za osobu za cerstvy vzduch, naskladali se do jeepney (mikrobus vyrobeny z opustenych americkych vojenskych jeepu) a dorazili do centra. Tady jsme si nasli primo v centru pekny guest house, kde se dokonce pysnili i teplou vodou a wifi. Dvouluzkovy pokoj vysel na 600 PHP za noc. Dali jsme si tu snidani, ktera nas opet vubec nenadchla. Clovek by si rekl, co jde skazit na volskem oku s sunkou a ryzi, ale proste to jde. Pozivatelne jidlo to sice bylo, ale zkratka zadny zazitek. U snidane se nas ujal pruvodce, ktery nam vysvetlil moznosti zazitku v okoli. My si od nej jen na druhy den rano objednali odvoz tricyklem (takova motorka se sitekarou pro dva)  na zacatek dvoudenniho treku do Batadu. Tam se vetsina lidi necha za 1000 PHP odvezt, my tam chceme dojit pres hory, ryzova policka a male vesnicky po svych.

Po snidani jsme vyrazili nakoupit svacinku na mistni velke sobotni trhy. Ty mely krasnou lokalni atmosferu - prodavaji se tu uzitecne veci a suroviny pro mistnaky a zadne turisticke cetky. I diky tomu jsme nakoupili vyborne maracuy za 2 PHP za kus a banany ci mandarinky za 25 PHP za kilo. K tomu nejake pecivo a hura na gusthouse do pelisku. Puvodni hodinovy sloficek se nam protahnul az do tri, takze jsme na obhlidku okoli vyrazili az pozde odpoledne. Nejdrive jsme to pojali jen jako obchuzku po mestecku, nakonec se nam to ale protahlo na nekolikahodinovy vylet podel zavlazovacich kanalu skrz ryzova policka a okolni vesnicky. Nastesti jsme meli s sebou turistickou navigaci, takze jsme vedeli, kudy a kam jdeme, jen jsme uplne nevedeli, jak je to jeste daleko. Posledni kilometry jsme sli uz za tmy, nastesti jsme s sebou meli asoon jednu celovku. Nebylo moc videt a cesta dost klouzala a tak neni moc divu, ze jsem po chvilce do zavlazovaciho kanalku take zahucel. Nastesti jen jednou nohou, ale i tak to krasne zbytek vyletu cvachtalo. Kdyz jsme obcas potkali nejake mistnaky, byli z nas vyplasenejsi nez my sami a starostlive se nas vyptavali, odkud a kam jdeme, co budeme delat zitra a ze doufaji, ze uz budeme chodit jenom se zkusenym pruvodcem. Nemeli jsme to srdce a cas jim vysvetlovat, ze zitra vyrazime na dvoudenni trek po vlastni ose a tak jsme jen tupe prikyvovali.

Po navratu do Banauve jsme si dali sprchu a vyrazili pres ulici na veceri do vyhlasene restaurace Las Vegas. Kdyz nam ji rano mistni pruvodce doporucoval, svitila mu ocka a zduraznoval, ze majitele dokonce maji kucharske vzdelani. To vysvetluje ty blafy v ostatnich restauracich. Veskera mije nadeje, ze na Filipinach neumru hlady, se tak upinala k dnesni veceri. Jestli tu aspon nekdo umi uvarit dobre jidlo, treba se najde nekdo takovy i v dalsich lokalitach. Martinka si objednala vegetarianske curry, ja hovezi steak s curry ryzi se zeleninou. Donesli mi sice hovezi medailonky v omacce s normalni ryzi, ale musim uznat, ze oboji bylo opravdu vytecne. Oblizovali jsme se az za usima, div jsme nevylizali talire. I s napoji (2x limca, 1x pivo) jsme nakonec platili dohromady neuveritelne jen 330 PHP, takze sem se doufam jeste stavime. U vecere nas zaujal plakat, ze namesti dnes od 19:30 zacina mistni kulturni show. Vydali jsme se ji hledat, ale marne. A tak jsme se s dobrym pocitem, ze jsme to aspon zkusili, vratili na guesthouse, kde jsme uz po osme vecer konecne po trech nocich usinali v posteli. Prekvapenim pro nas ale bylo, ze uz od dvou rano zacali intenzivne kokrhat kohouti z celeho mestecka. Martinka tak zbytek noci smolila blog a ja se marne pokousel zas a znovu usnout. V sest rano jsem to vzdal a zacak balit na dnesni vylet a take psat tento blog...