Hned na uvod dnesniho blogu bych chtel vzit zpet informaci, ze na Filipinach nejsou komari. Jsou tady, jako vsude jinde, a dalsi kousavy hmyz take nechybi. Tato havet je tu ale asi inteligentnejsi, jelikoz po vetsinu casu se skryva kdesi ve stinnych zakoutich (pod posteli, pod stolem atd.) ale jak se naskytne chvilkova moznost, zere to jako hejno pyran. Vysledkem je, ze mam dozrane obe nohy a kazdy den opet fetujeme svou davku DEET pri strikani antihmyziho dežodorantu. Ale zpet do Banauve...
Puvodne jsme dalsi den chteli vyrazit jeste vice na sever do mestecka Sagada, prosluleho svymi volne pristupnymi jeskynemi a v nich zavesenymi nekolik stoleti starymi mumiemi. Jak je jiz z nadpisu patrne, tento plan se nakonec neuskutecnil. Jednak jsme z referenci a zapisku jinych cestovatelu nabyli dojmu, ze ony slavne mumie za kodrcani se opet pul dne autobusem za to nestoji a druhak jsme si behem opet vytecne vecere v Las Vegas poprve nacrtli hrube casove obrysy naseho Filipinskeho putovani a zjistili, ze uz ted to nejak nestihame. Misto nekolikadenni navstevy Sagady jsme tak rano sbalili svych 5 svestek a vydali se na jeepney do mesta Lagawe (37 PHP na osobu) smerem zpet do Manily. Do vozidla standardne pro 10 lidi se nas v jednu dobu nasoukalo i 21, a to nikdo kvuli intenzivnimu desti necestoval ani na strese. V Lagawe jsme prestoupili na verejnou dodavku do mestecka Asipulo (ridic chtel puvodne 800 PHP, ale usmlouvali jsme to na standardni cenu pro mistnaky 60 PHP). Asipulo je zajimave tim, ze kousek za nim je prirodni plantaz luxusni mimojine i cibetkove kavy a take tim, ze sem temer vubec nejezdi turisti. O tom jsme se presvedcili uz v dodavce, kdy z nas meli nasi spolucestujici velke haló, div si nas nefotili. Jedna pani o nas mela takovy strach, ze zavolala na mestsky urad do Asipula, ze jsou na ceste dva turiste, at se nas tam ujmou. Celkem me take prekvapil vedle me sedici postarsi pan, ktery se se mnou zasvecene pustil do diskuze na tema imigranti a Evropska Unie. Prvni pulka cesty probehla bez problemu, druha byla znacne kodrcava, jelikoz pevnou silnici vystridala sterkovo blatena cesta. Nasi spolucestujici postupne vsichni vystoupili a tak jsme pred mestsky urad dorazili s ridicem uz jen my dva. Tam uz na desti stala pripravena urednice s destnikem, ktera nas privitala ve sve obci a vzala na mestsky urad. S ridicem jsme se jeste v rychlosti dimluvili, ze se pro nas ma ve ctyri stavit, ze potrebujeme zpet do Lagawe na nocni bus do Manily.
Na mestskem uradu nas privitali skvele. Pridelili nam osobniho pruvodce, nechali nas prevleknout v jedne kancelari, na uctarne nam uschovali batohy a urednice vybehla na dest do mestecka shanet nam dopravu na kavovou plantaz nachazejici se nekolik kilometru za mestem. Podobnou situaci v CR si vubec nedokazu predstavit. Ze zajistene dopravy se vyklubaly 3 motorky vcetne ridicu. Navlekli jsme tedy na sebe plastenky, nas pruvodce cely gumovy oblek a vyrazili jsme. Cestou ven se nas jeste postarsi dama z uradu snazila starostlive presvedcit, ze to na motorkach v desti neni dobry napad a ze nam zajisti odvoz policejnim terenakem. Mortokari uz jsou ale pripraveni, tak se rozloucime a jedeme. Teren je stridave bahnity, kamenity a betonovy, prudka zatacka strida zatacku a kopec vzhuru zase kopec dolu. Kdyz stoupame do strmejsich kopcu, nabada me muj ridic, at se co nejvice pritulim, abychom se neprevratili. Tak se tulim, co to jde, drzim se zadniho drzadla jako kliste a doufam, ze budeme co nejdrive v poradku na miste. Cestou stavime jen jednou na rychle dofouknuti uchazejiciho kola. Po cca pulhodince jsme na miste a ocenujeme, ze cestou prestalo prset a naopak vysvitlo silne zhnouci slunce. Balime tedy plastenky a dalsi prebytecne vrstvy do batuzku, loucime se s motorkari a pokracujeme po svych. Prochazime kolem ryzovych policek, kde aktualne v plnem proudu probiha sklizen, prechazime reku pres rozvyklany mustek a nasledne potucek pres mokrou kluzkou kladu a uz stoupame jungli do strmeho kopce. Cesticka je po desti dost blativa, na kazdem tretim kroku podklouzneme, takze je stoupani jeste narocnejsi nez obvykle. Pot z nas tece proudem a je nam lito naseho pruvodce, ktery se v gumovem nepromokavem oblecku musi doslova dusit ve vlastni stave. Cestou potkavame prvni kavove stromky Arabica a spoustu ovocnych stromu a palem. Asi po pul hodine cesty dorazime k drevenemu staveni, kde pry bydli majitel kavove plantaze, ktery ale aktualne neni doma. Pruvodce nam vypravi o pestovani i sklizni kavy a ukazuje pripravene sazenicky i zrajici kavu na vzrostlych stromech. Pote prolezeme dvorkem skrz domaci drubez k velke kleci, kde aktualne zije jedna jedina cibetka, ktera vypada jako krizenec cerne veverky a sysla. Ostatni cibetky majitel vzdy pousti do prirody a opet je do klece pochyta az pred sklizni, aby mel vyrobu cibetkove kavy pod lepsi kontrolou. Ta totiz vznika tak, ze zrale kavove tresinky cibetky nejdrive sbasti. Pry jsou hodne vybirave a ji jen ty nejvetsi a nejstavnatejsi. Cibetky potom slupku stravi, cimz lehce natravi i samotne kavove boby, ktere nasledne vylouci. Cibetkova hovinka s vysokym obsahem kavovych bobu pak farmari sbiraji (jednak z klece, druhak primo z kavoveho lesa), ususi na slunicku, oprazi a hura cibetkova kava je na svete. Ta je nejdrazsi kavou, jakou si muzete na svete koupit a poznate ji podle takove lehce nasladle chuti s cokoladovym ocaskem. Zajimave je, ze kilo cibetkove kavy majitel prodava pry jen za 120 PHP, takze ta tisicova zalezitost se z toho stava az v obchodni masinerii cestou do Evropy. Trochu cibetkove kavy primo od zdroje si chceme take nakoupit Posadime se redy na terase a cekame, zda se majitel ukaze. Pruvodce nam zatim ukazuje manualni stroj na mleti kavy i susena cibetkova hovinka. Jedno si dokonce Martinka vzala na pamatku. Majitele jsme se ale nedockali, tak vyrazime na cestu zpet. Doslova vsude kolem nas je videt pomelo. Stromy jim jsou obalene a podel cesty se jich jen tak vali stovky. K svacince tedy ochutnavame cerstve bile i ruzove pomelo (ruzove je sladsi a stavnatejsi) a jeste si zbytek zabalime do batuzku. Na ceste pod kopcem uz na nas cekaji motorkari a vydavame se stejnou cestou zpet na mestsky urad v Asipulu. Motorkarum davame celkem 600 PHP (100 PHP za jednu jizdu na osobu) a pruvodci, prestoze nic nechce aspon 200 PHP na prilepsenou. Do prijezdu dodavky nam zbyva pul hodinky, tak se jdeme projit do centra vesnicky. Koupime si aspon obycejnou mistni kavu a stavime se na rychly obed v hrncarne. Hrncarny jsou takove stanky s vystavenyma 3-6 hrncema s uvarenymi jidli. Ukazete, ktere chcete a za pet minut uz jite. Hrncarny vyuzivaji i mistnaci, takze jsou velmi levne. My jsme dali za dve jidla a lahev limonady dohromady 62 PHP. Chutove nas ale toto studene jidlo moc nenadchlo.
Problem ale nastal s odvozem zpet do Lagawe, kde kolem sedme mel jet bus zpet do Manily. Verejna doprava totiz jezdi do velkeho Lagawe jen rano a odoledne zas jen z Lagawe do Asipula. Nase prislibena dodavka nedorazila a kdyz po pul hodine dorazila, chtel ridic za odvoz 1800 PHP. Stopnout nejake auto se nam nepodarilo, tak prisly na radu opet motorky (100 PHP na osobu), tentokrat ale s tezkou krosnou na zadech. Male batuzky si vzali ridici, my krosnu, naskocili jsme a vyrazili.
Cesta to byla vskutku desiva. Takto krecovite jsem se nedrzel ani na horostene - zapesti a prsty na rukou me boli jeste po dvou dnech. Myslel jsem na to, ze v zatackach nesmim vyrovnavat teziste a uzival jsem si tak naklonu hlavou nad prikopem u silnice. Utesoval jsem se ale dvema skutecnostma. Tachometr jednak ukazoval porad rychlost 0, takze se mi ta rychlost nejspis jen zdala. Druhak muj ridic (na rozdil od toho Martinky) nemel helmu, takze urcite nechtel take riskovat. Ridici ale byli i pres svuj nizky vek profici, takze celou cestu vcetne bahniteho tankodromu zvladli v pohode.
V Lagawe jsme hned zamirili na "autobusak", kde se nam podarilo koupit posledni 2 listky v celem buse na nocni cestu do Manily, takze jsme se ani nemohli divit, ze nejsou vedle sebe. Ve volne chvilce jsme si na oslavu zasli do vyborne na mistni pomery luxusni restaurace na veceri. Pred nastupem do autobusu jsme se opet navlekli do tepleho obleceni a vyrazili jsme. Nastesti se nam podarilo ukecat mladeho Filipince, ze si presednul a my tak mohli sedet spolu. Cestou jsme ale museli vyresit, co budeme delat v Manile, az tam kolem pate rano dorazime. Pripojili jsme se na stridave fungujici superpomalou autobusovou wi-fi a zacali shanet informace. Nas puvodne zamysleny bus na Bicol bohuzel jezdi az v noci a cely dalsi deb v Manile jsme ztratit nechteli. Nakonec se nam po dvou hodinach trapeni podarilo pres mobil koupit letenky na Palawan do Puerto Princesa. Z puvodne krasne ceny 1600 PHP za obe jsme se po pricteni vsech poplatku, dani a priplatku za zavazadla dostali na nejakych 5200 PHP, ale aspon jsme v 9:50 mohli z Manily zmizet. Taxikari na nas uz na autobusaku cekali, takze stacilo jen trpelive najit takoveho, ktery je ochotny jet na taxametr. Cesta nas stala cca 200 PHP. Na letisti jsme prebalili batohy, nabili mobil a bez problemu prosli check-inem. Po odbaveni nam zbyvaly jeste 2 hodiny casu, tak jsme vyuzili zdejsi moznosti masaze. Doprali jsme si hodinovou celotelovou masaz za 300 PHP, navic ji provadeli slepi Filipinci, takze jsme i prispeli na dobrou vec. Tenhle zpusob charity nas celkem bavi. :) Prostor na masaz byl takovy malinkaty kamrlik, kde si obcas maseri vzajemne prekazeli a dochazelo tak k nekterym vtipnym situacim, ale celkove nam po tech hodinach zkroucenych v autobuse a kreci na motorkach prisla opravdu vhod. O nasich zazitcich na Palawanu zase priste...
Žádné komentáře:
Okomentovat