Kdyz jsme se zabalili, napsali uvodni blog, nachystali svacinku (ceska klasika - rizek v chlebu zabaleny v alobalu) a vse potrebne, zjistili jsme, ze za hodinku uz vyjizdime na letiste a nema tedy cenu jit uz spat. Mame tedy za sebou prvni probdelou noc, ostatne jako kazdy rok. Alespon jsem zvladnul ve zbyvajici hodince vysparovat koupelnu. Na letiste jsme dorazili relativne vcas, jedinym zadrhelem bylo, ze nam pani z CSA udelala check-in pouze na prvni let do Parize. Zbyvajici dva lety s China Airlines to pry neumoznuji a musime si to zaridit sami v Parizi. Let probehl v poradku, dokonce i snidani CSA jeste rozdavalo. Usporna opatreni asi plati az od pristiho roku.
Parizske letiste nepatri zrovna k nejmensim, takze jsme pres pul hodinky stravili presunem na spravny terminal a zbyvajici cas vyplnili zajistovanim check-inu na zbyvajici lety. Prekvapive nam check-in udelali na jedne prepazce a rezervaci sedacek na uplne jine, ale pry je to takto normalni. Normalni v cinskem letadle asi take je, ze jsme meli sedacky 38H a 38K a presto jsme sedeli vedle sebe a jeste uplne u okynka. Vecere byla moc dobra kombinace francouzskych (croassaint - ci jak se to pise - s plisnovym syrem a ovoce) a cinskych (ryze s podivnou smazenou rybou) jidel, kterou jsme doplnili nekolika sklinkami (rozumej typicke kelimky v letadle) francouzskeho vina. Po jidle jako obvykle Martinka usnula jeste nez spolkla posledni sousto. Ja s obcasnou pauzou na klimbani stihnul zkouknout 3 celovecerni filmy a jeden dokument. Snidane jiz byla slabsi - suche cinske spagety bez chuti se dvema krevetkami moc nepotesily, ale ani neurazily. Pred pristanim jsme si jako obvykle od aerolinek zapujcili do batuzku deky, ktere se v prubehu nase cestovani budou jiste hodit a na konci jiste udelaji radost nejakym Fililpincum. Jen jim pak nesmime zapomenout sdelit, ze se jedna o stedry dar Cinske lidove republiky. Rano jsme pristali v Cinskem Cantonu. Letiste je to take velke, ale z vetsi casti teprve rozestavene. Prvni nas pohled na Cinu byl tedy na rozestavena panelova torza opatrne vykukujici z vsudypritomneho mlho-smogu. Tento dojemny zazizek byl jeste umocnen pri prvnim nadechu po vystoupeni z letadla, kdy jsem si s laskou zavzpominal na ranni inverze ve svem rodnem prumyslovem Usti nad Labem. Na letisti jsme se take dopustili prvniho poruseni zakona, kdyz jsme i pres nokolikera upozorneni na plakatech z batohu nevyndali, ale naopak ve stylu zkusenych paseraku v batuzku spolu se zapujcenymi dekami propasovali hned nekolik lithiovych baterii. Nevim, proc se to v Cine nesmi, ale asi to ledacos vypovida o kvalite cinskych napodobeninach baterii.
Posledni prelet z Ciny do Filipinske Manily uz trval jen necele 3 hodinky a krome dost nechutneho jidla (nechutne nudle s nechutnym masem v bile nechutne omacce s jeste nechutnejsim cinskym zeleninovym salatkem), ktere jsme uspesne temer cele vratili, a pristani v mlze s mensimi turbulencemi, ktere jsme uspesne prezili, se nic zasadniho nestalo. I kdyz - ochutnal jsem Cinsky vyberovy lezak v plechovce. Ve srovnani se zbytkem jidla byl vyborny, ale jinak v porovnani s libovolnym ceskym pivem to zadna velka slava nebyla.
Manila nas pred polednem privitala peknymi 31 stupni Celsia a pohodovym letistem. Primo na letisti jsme vymenili PHPka s prekvapive dobrym kurzem a vyrazili jsme do vyru velkomesta. Na zaklade dostupnych informaci mela byt Manila osklive, spinave, neprijemne a chvilemi nebezpecne mesto. Proto jsme se rozhodli v nem nezustavat, rovnou z letiste vyrazit na autobusak odjet do hor v severnim Luzonu. Nabiti zkusenostmi od jinych cestovatelu jsme jen prosli kolem zlutych oficialnich letistnich taxiku s garantovanymi ale predrazenymi cenami a vydali se na dobrodruzstvi vyjednavani s bilymi neoficialnimi taxiky. Nabizena cena se pohybovala od 800 PHP az po viteznych 400 PHP bez taxametru. Na to jsme si placli a naskladali se i batohy do taxiku. Ridic byl prijemny a povidavy. Po par minutach jizdy z niceho nic zapnul taxametr a na otazky "Proc?" nijak nereagoval. Nakonec z nej vylezlo, ze dneska je jeste vetsi zacpa nez obvykle a ze se mu to za tech domluvenych 400 PHP nevyplati. Po dalsi pulhodine popojizdeni v zacpe nas presvedcil, ze nas vezme na jiny blizsi autobusak, nez jsme chteli (puvodne na Victoria liner, nove na Ohayami), ale ze odtamtud jezdi take busy do Banauve, kam jsme se stejne potrebovali dostat. Lonely planet jeho slova potvrdil, tak jsme souhlasili. Za dalsi pulhodinku nenapadne vypnul taxametr, kdyz na nem bylo lehce pres 200 PHP a za 5 minut jsme byli na miste, kde chtel po nas puvodnich 400. Nakonec jsme se domluvili na 270 PHP, my byli spokojeni a on nastvane odjel. Autobusova spolecnost Ohayami jezdi do Banauve kazdy den ve 21:00, 22:00 a 22:15. Prestoze bylo teprve pul druhe odpoledne, posledni volna mista byla az v poslednim buse. Presto jsme byli radi, ze nebudeme muset nocovat v Manile a koupili listky za 450 PHP na osobu. Po domluve s pani za okynkem jsme velke batohy nechali v "cekarne". Cekarnou rozumej betonovy placek 5x5 metru u silnice, nad kterym je pseudostriska, pod kterou se tisni nekolik lavicek. Pani nas ujistila, ze bude na batohy skrz okynko obcas koukat a tak jsme s klidnym svedomim vyrazili na obhlidku okoli.
V nam v Asii znamem obchudku Seven-eleven jsme nakoupili vodu a vyrazili smerem, kde navigace slibovala cosi vzdalene pripominajici park. Nakonec to byla skvela volba, protoze jsme skrz rusne a prasne silnice dorazili k oplocenemu arealu Univerzity sv. Tomase Aqinskeho. Pro vstup jsme museli nechat ochrance doklad s fotografii, ale byli jsme uvnitr. V patek tam univerzita poradala studentske slavnosti. Kazda trida (kterych bylo cca 20 v kazdem ze 4 rocniku) byla oblecena do tematickych kostymu a jedna po druhe vystupovali na podiu se svym tanecnim a obcas i peveckym vystoupenim. Vetdina trid smerovala kostymi do ruznych armadnich kostymu, parodie pocitacovych her nebo ruznych superhrdinu. Dalsi studenti kolem nas hrali fotbal, volejbal, basket nebo ultimate frisbee. Celkove se nam tato akce moc libila a myslim, ze by se v ni nase univerzity mohly take inspirovat. My si roztahli na louce pred podiem deku, snedli cesky rizek a stridave sledovali deni kolem sebe a stridave dospavali posledni 2 probdene noci. Kolem nas se prochazeli supermani, spidermani a dalsi hrdinove, takze nam to nedalo a supermanem jsme se skamaradili i vyfotily. U podia jsme zustali az do setmeni (prekvapive se stmiva uz pred sestou) a pak vyrazili na prohlidku zbytku univerzitniho arealu. Univerzitu maji v Manile opravdu nadhernou. Jeji soucasti je soousta sportovist, parciku, altanku, kostel, nemocnice, obchodak a spousta fastfoodu. V jednom jsme si dali k veceri nejake maso s ryzi, ale byl to celkem blaf. Zacinam chapat spoustu komentaru na netu, ze filipinska kuchyne stoji za starou backoru a obavam se nejhorsiho.
Po veceri jsme s velkym ocekavanim opustili univerzitni areal a bali se, jak nas privita obycejna Manila pred ostnatym dratem po setmeni. Narazili jsme na nejake zebrajici deticky i bezdomovce lezici na ulici, ale celkove mi to prislo v norme. Z Manily jsme tedy videli jen kousek, ale myslime, ze ji turisti trosku krivdi a neni o nic horsi nebo nebezpecnejsi, nez jsou Dili, Bangkok nebo Jakarta. Cestou zpet na autobusak jsme dokoupili zasoby vody a take prvniho cerveneho konika (red horse je mistni znacka piva). Autobusak uz byl plny lidi nam do odjezdu zbyvaly jeste dve hodiny. Uvelebili jsme se na posledni volne lavicce a nacli pivecko. Mistni pivo (cca 55 PHP za pul litru) musim pochvalit. Mozna je to diky tomu, ze patri pod spanelske pivovary San Miguel, ale je opravdu pitelne. Jak se brzy ukazalo, lavicka mela drobnou nevyhodu - jednak byla hned u zachodu a druhak hned u vyfuku autobusu, ktety bylo potreba s dostatecnym predstihem nastartovat a pomoci klimosky dostatecne vymrazit. Na to jsme ale byli upozorneni z pruvodce, od cestujicich i ridice, takze jsme se pred odjezdem navkekli do dlouhych kalhot, tricka a mikini a pro jistotu se zabalili i do deky z letadla. Jak se nakonec ukazalo, klimoska sla i obratnou manipulaci lehce ztlumit a my tak s nadi vybavou byli celkem v pohode a teplicku. Na asijske pomery byl i prostor mezi sedackami dostatecny, takze nebyt toho, ze zrovna pod celou sedackou pred nama byla velka bedna (asi pridavna klimoska) byla by to i pohodlna jizda. Diky nasi unave jsme ale i tak brzy usnuli a 10 hodin cesty uteklo jako voda.
Pred osmou rano jsme v poradku dorazli na okraj Banauve. Zaplatili jsme vstupni poplatek 20 PHP za osobu za cerstvy vzduch, naskladali se do jeepney (mikrobus vyrobeny z opustenych americkych vojenskych jeepu) a dorazili do centra. Tady jsme si nasli primo v centru pekny guest house, kde se dokonce pysnili i teplou vodou a wifi. Dvouluzkovy pokoj vysel na 600 PHP za noc. Dali jsme si tu snidani, ktera nas opet vubec nenadchla. Clovek by si rekl, co jde skazit na volskem oku s sunkou a ryzi, ale proste to jde. Pozivatelne jidlo to sice bylo, ale zkratka zadny zazitek. U snidane se nas ujal pruvodce, ktery nam vysvetlil moznosti zazitku v okoli. My si od nej jen na druhy den rano objednali odvoz tricyklem (takova motorka se sitekarou pro dva) na zacatek dvoudenniho treku do Batadu. Tam se vetsina lidi necha za 1000 PHP odvezt, my tam chceme dojit pres hory, ryzova policka a male vesnicky po svych.
Po snidani jsme vyrazili nakoupit svacinku na mistni velke sobotni trhy. Ty mely krasnou lokalni atmosferu - prodavaji se tu uzitecne veci a suroviny pro mistnaky a zadne turisticke cetky. I diky tomu jsme nakoupili vyborne maracuy za 2 PHP za kus a banany ci mandarinky za 25 PHP za kilo. K tomu nejake pecivo a hura na gusthouse do pelisku. Puvodni hodinovy sloficek se nam protahnul az do tri, takze jsme na obhlidku okoli vyrazili az pozde odpoledne. Nejdrive jsme to pojali jen jako obchuzku po mestecku, nakonec se nam to ale protahlo na nekolikahodinovy vylet podel zavlazovacich kanalu skrz ryzova policka a okolni vesnicky. Nastesti jsme meli s sebou turistickou navigaci, takze jsme vedeli, kudy a kam jdeme, jen jsme uplne nevedeli, jak je to jeste daleko. Posledni kilometry jsme sli uz za tmy, nastesti jsme s sebou meli asoon jednu celovku. Nebylo moc videt a cesta dost klouzala a tak neni moc divu, ze jsem po chvilce do zavlazovaciho kanalku take zahucel. Nastesti jen jednou nohou, ale i tak to krasne zbytek vyletu cvachtalo. Kdyz jsme obcas potkali nejake mistnaky, byli z nas vyplasenejsi nez my sami a starostlive se nas vyptavali, odkud a kam jdeme, co budeme delat zitra a ze doufaji, ze uz budeme chodit jenom se zkusenym pruvodcem. Nemeli jsme to srdce a cas jim vysvetlovat, ze zitra vyrazime na dvoudenni trek po vlastni ose a tak jsme jen tupe prikyvovali.
Po navratu do Banauve jsme si dali sprchu a vyrazili pres ulici na veceri do vyhlasene restaurace Las Vegas. Kdyz nam ji rano mistni pruvodce doporucoval, svitila mu ocka a zduraznoval, ze majitele dokonce maji kucharske vzdelani. To vysvetluje ty blafy v ostatnich restauracich. Veskera mije nadeje, ze na Filipinach neumru hlady, se tak upinala k dnesni veceri. Jestli tu aspon nekdo umi uvarit dobre jidlo, treba se najde nekdo takovy i v dalsich lokalitach. Martinka si objednala vegetarianske curry, ja hovezi steak s curry ryzi se zeleninou. Donesli mi sice hovezi medailonky v omacce s normalni ryzi, ale musim uznat, ze oboji bylo opravdu vytecne. Oblizovali jsme se az za usima, div jsme nevylizali talire. I s napoji (2x limca, 1x pivo) jsme nakonec platili dohromady neuveritelne jen 330 PHP, takze sem se doufam jeste stavime. U vecere nas zaujal plakat, ze namesti dnes od 19:30 zacina mistni kulturni show. Vydali jsme se ji hledat, ale marne. A tak jsme se s dobrym pocitem, ze jsme to aspon zkusili, vratili na guesthouse, kde jsme uz po osme vecer konecne po trech nocich usinali v posteli. Prekvapenim pro nas ale bylo, ze uz od dvou rano zacali intenzivne kokrhat kohouti z celeho mestecka. Martinka tak zbytek noci smolila blog a ja se marne pokousel zas a znovu usnout. V sest rano jsem to vzdal a zacak balit na dnesni vylet a take psat tento blog...
Žádné komentáře:
Okomentovat