Diky upovidanym kohoutum vstavam pred pul sestou, prebalim batuzek, dam sprsku a budim Sipkovou Ruzenku. Vyklidime pokoj v nasem guesthause (Peoples lodge & restaurant - 600 PHP za dvouluzkovy pokoj za noc), ulozime krosny do mistni uschovny a vyrazime na domluvenou snidani do vcera objevene Las Vegas restaurace. Ta je ovsem i pres vcerejsi prislib zavrena a tak si davame snidani naproti v jine restauraci, ktera je sice drazsi, ale vcelku pozivatelna. Behem snidane Las Vegas otevrelo, tak jsme si tam aspon koupili kureci sandwiche s sebou k obidku. V osm uz vyhlizime Rafaela s tricyklem, od ktereho se v zapeti dozvidame, ze jde radsi delat za lepsi penize pruvodce a na start tracku nas vezme jeho kamarad Ayson. Nasoukame se tedy do zastresene sajtkary a se dvema mezizastavkama na vyhlidkach na Banauve dorazime na start naseho tracku (300 PHP za trycykl). Ayson nam jeste da posledni instrukce pred cestou a doporuci nam misto k prespani, ktere se ukazalo velmi prinosne, rozloucime se a uz slapeme.
Cesta je z pocatku betonova a po rovince, ale po par set metrech se meni ve stoupani po kluzke bahnite ceste jungli. Misty prelezame kopecky vznikle sesuvy pudy po nedavnych tajfunech, ale az na znacne zabahneni zvladame vse bez problemu. Po nastoupani nejakych 500 vyskovych metru se z jungle dostavame na dnesni nejvyssi bod s nadhernou vyhlidkou na vesnicku Pula a jeji ryzove terasy. Odtud lze jit primo do nasi dnesni cilove vesnicky Cambulo, my se vsak strmym klesanim vydavame oklikou, abychom prozkoumali ryzove terasy i vesnicku hezky zblizka. Chozeni mezi ryzovymi policka znamena cupitat asi po 30cm sirokem blatenem nebo kamenitem "chodnicku", kde z jedne strany mate ryzove pole s cca pul metrem vody a bahna a na druhe strane je v lepsim pripade cca 5m dira koncici v jinem policku nebo v horsim pripade nekolika desitek metrovy sraz koncici kdo vi kde. K tomu je treba pricist, ce je kolem voda a bahno, takze podklad je kluzsi, nez by se na prvni pohled mohlo zda. Jak tak tapkame dlouhe kilometry timto zpusobem, rikam si, ze je to jen otazka casu, nez ryzove policko prozkoumame z jeste vetsi blizkosti, nez bychom chteli. Obcas proti nam potkame domorodce s tezkymi pytli cehosi nebo male deti a tak si rikame, ze my to preci musime zvladnout taky. V Pule lehce bloudime. Jde jen velmi tezko poznat, kdy jsme na ceste a kdy u nekoho doma. Mistni deti nas obcas posilaji spatnym smerem, ale nakonec nas hodna holcicka za mensi uplatek podobe bombonu z vesnicky vyvede na cestu smer Cambulo. Tu sice nemame v navigaci vubec zakreslenou, ale cca za kilometr timto smerem se snad napojime na "slepou" cestu do Cambula, kterou v navigaci znacenou mame.
Prochazeni mezi ryzovymi policky je uzasny zazitek, ktery je ale vykoupen znacnou davkou fyzickeho i psychickeho fondu. V podstate se da rict ze bud jdete dolu z neuveritelne prikrych schodu a trpi lytka nebo do nich stoupate a trpi stehna nebo jdete sice po vrstevnici, ale jste v neustalem ocekavani, kdy nekam zahucite. Ale ta panoramata. Ta panoramata za to rozhodne stoji. Cestou zastavujeme nekolikrat na svacinku (skryta podvedoma zprava pro svagrovou) a kochame se nadhernymi vyhledy. Silnym zazitkem pro nas bylo take setkani s ricnimi buvoly naproti nam na uzke stezce. Dlouho jsme se museli prssvedcovat, ze se jedna o ochocena pratelska zviratka, ktera jsou na turisty jiste zvykla, nez jsme kolem nich rychlym tempem procupitali. Po 18 km konecne dorazime na dohled vesnicky Cambulo. Kdyz uz se zda, ze to vsechno zvladneme bez vetsi uhony, slysim za sebou jakesi vykriky obsahujici prvky zoufalstvi, blizke smrti i nadeje. Otocim se a Martinka nikde. Jdu tedy zpatky par metru za zatacku, kde vyplasena Martinka visi z poslednich sil na zdi, nastesti zezadu lehce podpirana bambusovym rakosem. (Bohuzel jsem byl lehce v soku a tak jsem nestihnul dokumentovat :( ). Kazdopadne zachranna akce se vydarila, povedlo se zachranit fotak, batoh se svacinkou a nakonec i Martinku. :-) Krome mensiho soku z toho bylo jen par skrabancu, potlucene koleno a mensi sram na ruce, ktery vyresila trochu vody a jodisolu. (Vzkaz pro Martincinu maminku - samozrejme prehanim!) (Vzkaz pro ostatni - malem jsem byl pul roku oo svatbe vdovec.)
Za dalsich 15 minut jsme uz dorazili do Cambula, kde jsme pomoci mistnich uspesne nalezli doporuceneho hostitele Raula a jeho tavernu. S usmevem na rtech nas ubytoval ve skromnem, ale cistem a utulnem pokojicku jeho pribytku (400 PHP za noc) . Pak nam doporucil osvezeni v nedaleke ricce (uz se tesim, az to zas budeme vypravet v CR na infekcnim), na coz jsme se vybavili i chlazenym piveckem. Osvezeni to bylo opravdu uzasne. K veceri nam Raul vlastnorucne uvaril jejich typicke jidlo - fazolovou polevku a kureci kousky s ryzi "Adobo". Jelikoz jsme byli jedini turiste v celevesnici, pripravili si jen pro nas mistni deticky (asi 30) kulturni predstaveni obsahujici asi hodinove zpivani a tancovani tradicnich tancu kolem ohne. Za to jsme pro nen naloupili z mistnich zdroju oplatky (300 PHP) a doplnili to nejakymi sladkostmi a tabulkou cokolady z nasih zasob (coz Martinka malem oplakala). Nektere deti se chvilkama trosku stydeli, ale vetsinou si to uzivaly a pry se na podobna predstaveni vzdy moc tesi a dlouho o nich jeste vypravi. Trosku nas prekvapilo, kdyz nas primeli k tomu, abychom take neco zazpivali a zatancovali. Nas pokus o mazurku a par detskych pisnicek se uplne nevydaril, ale nasledne jsme se aspon zapojoli do domorodeho tance u ohne. Po predstaveni jsme si doprali uzasnou celotelovou masaz (350 PHP za osobu). Mistni pani nebyly asi uplne profici (maji za sebou rekvalifikacni kurz od vlady), ale zazitek to byl uzasny. Krome velmi prijemne masaze na skoro 2 hodiny jsme si popovidali o jejich zivotech, vesnici a vubec o vsem. Na zaver jsme si nechali od Raula vypravet historii Cambula a dalsi zajimave histroky o pestovani ryze a vubec vsem z jeho zivota. Domluvili jsme se na snidani a pred pulnoci zalezli do postele. Nad ranem (5 rano) nas opet budili vsudepritomni hlucni kohouti. K snidani jsme dostali palacinku (spis prerostly livanec) s medem a marmeladou. Po snidani jsme jeste navstivili mistni skolu, kam chodi deticky ve veku od 4 do 10 let. Kazdy den pred zacatkem vyucovani si vsichni spolecne na nadvori zazpivaji hymnu Filipin, hymnu Ifugao (mistni narod) a prednesou slib filipinske vlajce. Dale nasleduje vyucovani vcelku podobne tomu nasemu. Trosku nas zamrzelo, ze pri odchodu se jeste snazili vynutit sponzorsky dar pro skolu a prodat nejake cetky jako suvenyr. Holt se snazi ze vsech sil, aby v jejich tezkem a chudem zivote vydelalk z tech nekolika malo turistu maximum. Pri louceni nam Raul daroval rucne vyrezavanou drevenou sosko-lzici udajne po predcich, nazval nas blizkymi prateli a doprovodil az na okraj vesnice, aby nam popral stastnou cestu.
Z Cabula jsme se vydali do mensi, ale turisticky mnohem proflaklejsi vesnicky Batad. Asi po trech kilometrech stoupani do kopce se nam naskytnul uzasny pohled do udoli se stovkami ryzovych teras, uprostred nichz lezi tato vesnicka. Batad a jeho okoli je zapsan v Unescu a casto je nazyvan 8mym divem sveta. (Takovych je asi mnohem vice, ale toto je opravdu nadhera, za kterou je skryto neuveritelne mnozstvi lidske driny.) Z teto vyhlidky jsme opet po strmych schodech mezi ryzovymi terasami sestoupili nekolik set vyskovych metru ke krasnemu vodopadu. Jelikoz dnes slunce znulo jako o zivot, dorazili jsme k nemu zniceni a propoceni jako z hodinoveho pobytu v saune. Koupel v jezirku pod vodopadem pusobila jako koupel v zive vode. Pocit blazenosti ale bojuuel vydrzel je par minut po vystouleni na neuprosny zar slunce. S postupem casu (cca od pul jedenace) se k vodopadu zacaly hrnout desitky turistu, kreri se nechali dovezt jeepney z Banaue az k Batadu. Dame tedy rychly obed a vyrazime v polednim paraku vzhuru k ryzovym terasam. Lije z nas jak z vola, nohy boli jak uz dlouho ne a moc nepomaha ani pauzicka s doplnenim cukru predrazenou chlazenou colou. Nejhorsi je, ze po vyslplhani do sedla nasleduje stejne ubijejici klesani do vesnicky, kde opet na uzkych chodnickach mezi policky lehce bloudime a nasleduje opet stoupani stovky vyskovych metru na dalsi hreben, kde se pokusime se svezt s nejakymi turisty zpet do Batadu. Cestou nas jeste mistnaci pumpnou o 50PHP za osobu za vstup, prestoze my odchazime, ale poplatek by mel jit na udrzbu policek, coz za to urcite stoji. Kilometraz naseho vyletu se nakonec zastavila na konecnych 30km a kousek.
Po pulhodine cekani se dockame prvnich vracejicich se turistu (sympataci z Idaho), kteri nas ochotne vezmou s sebou do jejich pronajateho jeepney zpet do Banaue. Ridic se z nas jeste snazi potajnu vymamit dodatecnych 300 PHP za odvoz, ale diky sikovne Martince mu nakonec dame jen zpropitne 100 PHP.
Zaverem bych chtel zduraznit, ze Batad je oprabdu nejkrasnejsi misto s ryzovymi policky, ktere je ale dost komercni a zaplavene turisty. Pokud se jej chystate navstivit a mate den navic, urcite dopodrucujeme absolvovat trek pres Cabulo - budete z toho mit dvojnasobny zazitek. Na druhou stranu musim rict, ze tolik schodu, jako za posledni dva dny (vetsina v Batadu) jsem neabsolvoval snad za posledni dva roky a bolave nohy nam to budou asi jeste par dni pripominat.
Ted uz spechame na vytecnoj veceri do Las Vegas a zitra hura do Sagady.
Žádné komentáře:
Okomentovat